Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Modré z nebe

Modré z nebeVšichni známe Aleca z Arovy gardy, mladého chlapce, co se skrývá pod slupkou mocného upíra. Toužil někdy po rodičích? To se dozvíte tady. V knize se o tom nepsalo a mě to docela zajímalo, jestli se někdy chtěl odpoutat od rodičů... KQC

Modré z nebe

 

Kouř, který vycházel z komína, se venku mísil se vzduchem a zmizel z dohledu mých očí. Neviděl jsem nic, jen samotu. Venek byl opuštěný jako já. Nikoho neměl, k nikomu nic necítil, jen se užíral svou bolestí.

„Zase přemýšlíš?“ vyrušil mě Wrath. Hodil jsem po něm zmučený pohled a sklonil hlavu opět k zemi.

„Nesmíš myslet na minulost, musíš žít přítomností,“ nabádal mě. Tohle jsem od něj slýchával skoro každý týden, ale pořád jsem měl své. On byl nemilosrdný poskok, poslouchal na slovo mocné trio Volterrské a byl jim pravou rukou. Nikdy se nestaral o svoje pocity ani city. Nebyl proměněný z donucení, byl zachráněn před zkázou zvanou smrt.

„Nevíš, co to samota je. Nemusel jsem být stvůra vraždící lidi, mohl jsem si žít poklidný život s rodiči a v klidu zemřít.“

„Alecu, vím toho víc než ty. Nikdy nezapomínej na to, že jsem na tomto světě déle a dost jsem toho prožil. Taky jsem kdysi myslel na to, co by bylo kdyby… Ale takhle žít nemůžeš. Jen by ses trápil.“ Jak lehce se mu to povídá. Nic jsem na to neřekl, neměl bych co. Jen bych se opakoval.

Venku svítilo slunce a po náměstí se rozutekli smrtelníci jako mravenečkové s batůžky na zádech. Bylo to směšné, ale kouzelné. Malé děťátko si postavilo hlavu a vzpíralo se své matce. Nejdříve si založilo ruce na hrudi a pak se rozesmálo a skočilo matce do otevřené náruče. Kam jsem mohl skočit já? Možná Arovi na klín, který by mě jistě shodil na zem a ještě mě nechal potrestat.

„Víš, jak to bylo těžké zabít tvou matku,“ zašeptal Wrath. Se zaujetím jsem na něj pohlédl. Jeho oči mluvily za vše. Vrátil se o pár desetiletí zpět a představoval si tu scénu znovu a znovu. Já jsem vzpomínat nemohl, nic jsem si ze své proměny nepamatoval, ani to, co bylo před ní.

„Byl to rozkaz Ara. V tu dobu se na nás řítili nomádi z celého světa, Aro chtěl mít posílenou gardu, a proto narychlo přeměňoval lidi v upíry. Moc novorozených byla neuvěřitelná, uchvátila jej. Jako ty, já, Jane, Marcus, Caius lačníme po lidské krvi, Aro lačnil po novorozených a jejich darech. Jednoho dne k nám na hrad přišla stará dáma, která se nabídla, že nám předpoví osud. Aro se tomu od srdce zasmál, ale nechal ji. Pod jednou podmínkou. Pokud se předpovězená budoucnost stane, slituje se nad ní a odejde z chodeb volterrských jako člověk, bez jediného zranění. Pokud by zbytečně otálela a ukradla Arovi vzácný čas, tak se stane chutnou potravou gardy.

Stará dáma věřila ve svou moc a roztáhla před sebe svou hedvábnou dečku. Poklekla na ni a zavřela vrásčité oči. Zvedla své ruce do úrovně prsou a začala mumlat nesmyslné věty, které mi nedávaly smysl. Aro ji se zaujetím poslouchal a na tváři mu hrál něžný úsměv, Caius odvracel pohled, byl toho názoru, že takové komediantky tu nestrpí. Marcus měl v obličeji apatický výraz, který dával značně najevo, že je mu vše jedno, jen ať to co nejdříve skončí.

Po delší chvíli se nám dostalo přeložení. Cituji: ‚Do vašeho mocného hradu zavítají mocná dvojčata s výjimečnými dary, jeden lepší než druhý. Budou vašimi klenoty, budou chránit srdce Volterry. Ovšem jejich získání nebude snadné, musíte si je výslovně dobýt.‘ Víc nám neřekla. Ještě toho večera nás Aro pověřil, abychom ze staré stařeny dostali zbytek informací. Chtěl ta dvojčata, chtěl jejich moc.

Stará žena nám vše potřebné pověděla a pak skončila na kupce těl bez života, krve a duše. Byl jsem pověřen, abych přinesl ta dvojčata v pořádku, měl jsem na starost jejich proměnu. Jako jediný upír jsem dokázal odolávat lidské krvi do určité míry.

Hledali jsme vás dlouhé tři dny. Tři dny plného utrpení, zmatku a nevědomosti. Nikdo nevěděl, jestli vás najdeme. Nikdo nevěděl, kde jste. Když jsme ucítili silný odér krve, bezmyšlenkovitě jsme zamířili za vůní. Naše zvířecí instinkty se probouzely k životu. Rozrazil jsem dveře a jako první jsem překročil práh dveří. Na pohled to vypadalo, že tu nikdo není, ale v obývacím pokoji na koberečku seděla dvě malá kůzlátka s úsměvem na rtech.

Nedokázala si uvědomit, že před nimi leží jejich otec v louži krve. Oči měl vytřeštěné a v obličeji vystrašený výraz, měl podříznuté hrdlo. Vaše matka stála opodál a v ruce držela kuchyňský nůž. Její modré oči, které na pohled dokázaly lapit každého muže, a to dokonce i upíra, tkvěly jen na jedné osobě. Na mně. Byly tak pronikavé a čisté, i když ne tak docela. Jejich hloubka byla neodolatelná jako studánka.

Pomalým krokem jsem se vydal k ní. Pokynul jsem zbytku, aby se za mnou neopovažovali jít. Natahoval jsem ruku pro nůž, ze které po kapičkách stékala krev na bílý koberec. Byla vábivá a neodolatelně sladká. Zbývalo opravdu jen trochu, abych se otočil a zakousl se do hrdla vašeho otce. Jeho krev byla ještě horká, jeho srdce vydávalo poslední frekvenci.

Dotkl jsem se tváře Beth, cukla sebou. Začali jste si broukat něco batolecí řečí a to mě vrátilo zpět do reality. Musím vás odvést do Volterry. Jediná překážka byla Beth. Ač nerad, musel jsem ji odstranit. Nemohl jsem ji nechat naživu, chtěla by vás zpět. Jako veliteli této výpravy se mi dostalo pocty, abych ji zabil já. Nebyla to zrovna čest, ale neměl jsem na výběr.

Sklonil jsem se nad její bílou pokožkou a pohladil ji po kůži. V tu chvíli jsem si mohl připustit, že jsem se zamiloval na první pohled. Ona byla to jediné, co mě drželo na zemi, už to nebyla gravitace, ale vaše matka. Odvrátil jsem pohled a pohlédl do očí Beth. Zračila se v nich odvaha, žádný strach. Aspoň tohle ve mně urovnalo provinění za zmaření krásného tvora, jako byla ona.

Políbil jsem ji a zakousl se do bílé kůže, zapraskala a už jsem cítil vábivou tekutinu, která tekla krkem a chladila moje útroby. Beth upustila nůž a bezvládné tělo padalo na to mé. Měl jsem ve tváři umučený výraz plný bolesti, ale nepolevil jsem. Musím to dotáhnout do konce. Tělo vaší matky spadlo na zem bez známky života a s krví okolo pusy jsem se otočil na vás.

Natahovali jste ke mně ručičky a já je s radostí přijal. Bylo mi to líto, nikdy jsem neměl v plánu zabíjet něčí rodiče, ale tohle byla nutnost. A přísahám ti, že toho dodnes lituji, nikdy si neodpustím, co jsem provedl. Byl to zločin, který jsem udělal z donucení. Poté jsme čekali, než dovršíte vhodného věku, a proměnili jsme vás. Neumíš si představit, jaké to bylo utrpení být vám nablízku celých patnáct let a nemyslet na Beth. Snažil jsem se vás chránit, aby se na vás nevrhl žádný upír po tu dobu, co jsme čekali na vaše patnácté narozeniny,“ zakončil svoje vyprávění.

Měl jsem oči otevřené a koukal na něho jako vrána. On mi zabil rodiče?! Tedy matku, ale není to jedno? A do této chvíle se ke mně choval jako přítel? Co si o tom mám myslet?

„Alecu, neber to špatně, nebylo to moje rozhodnutí. Kdybych mohl, ušetřil bych tvou matku života a ještě bych ji proměnil, aby se mnou zůstala, ale Aro to výslovně zakázal.“ Ani mě to nepřekvapilo, zásadní prioritou bylo, že žádná žena nevkročí do hradu Volterry, výjimkou byla jen má sestra a drahé polovičky vládců.

„Zlobíš se na mě?“ zeptal se starostlivě. Jak absurdní. Upír, který by mě mohl jedním pohybem zabít, se mě ptá, jestli se na něj zlobím.

Popravdě, nevěděl jsem, co mu odpovědět. Jistě, že jsem se na něj zlobil, ale nebyla to zcela jeho vina, neuposlechnout rozkaz Ara, to je špatné učinění.

„Ne, jen mě to mrzí. Kvůli vám jsem teď sám.“ Začaly mě pálit oči.

„Ne, nejsi sám, máš Jane.“

„Ano,“ přitakal jsem, „ale to není matka nebo otec. Je to pouze má sestra, kterou už také nepoznávám. Nechová se tak, jak by měla. Teď je pro ni důležitější Aro než její bratr.“

„Nesmíš to takhle brát, nikdy se neohlížej zpět.“

„Budu se o to snažit, ale také sis musel projít své, být o samotě celá staletí.“ Stoupl si nade mě a zahleděl se mi tvrdě do očí. V tu chvíli jsem poznal, kdo je tu výš a kdo níž. Jeho postoj byl zcela odlišný od toho mého a jeho chování… Nepopsatelné.

„Nikdy jsem nebyl sám a nebudu. Pomsta je věčný společník, který jen tak rychle nezmizí, příteli.“ Jeho pohled byl tvrdý a nepřístupný. Otočil se čelem ke dveřím, svým pláštěm šedé barvy udělal menší průvan a odklidil se z cesty, nechal mě tam samotného. Jen já a moje srdce zpívající žalem po lásce rodičů…

 

The End

 


 

 

K této povídce nemám co dodat. Psala jsem ji, když jsem si potřebovala odpočinout od učení - matematiky, fyziky, španělštiny... Je to oddechové a pro mě docela výstižné vysvětlení Alecovy minulosti :-) KQC

shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Modré z nebe:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!