Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Modlitba za Royce Kinga

10.03.2011 (21:00) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2402×

Chybovat je lidské, odpouštět božské. Nechť mi Bůh odpustí.

Modlitba za Royce Kinga

Byl jsem na sebe upřímně hrdý. Vždycky jsem se měl rád, to nepopírám. Můj život byl skvělý. Měl jsem dost peněz a nebylo to jen zásluhou rodiny. Sám jsem mnoha dosáhl. O mojí prestiži neměl nikdo ve městě pochyby. Byl jsem to přece já, Royce King. Je vůbec někdo víc v téhle části světa?

Ovšem, že někdy dostanu takový poklad, jako je Rosalie Halová, to jsem ani já nečekal. Tu nejkrásnější kočičku ve městě. Ona je prostě nádherná, tak sladce nevinná.  Je to skvost. Byl jsem tak pyšný, že ji mám. Její rodiče si ji tolik opatrovali a dostal jsem ji zrovna já. A dnes večer se to dozvědí všichni zdejší občané. Hrozně jsem se těšil na jejich závist a ponížení, které vůči mně pocítí. Vím, je to hnus, ale kdo by to neměl rád?

Taky jsem se nemohl dočkat, až bude Rosalie právoplatně patřit mě. Musím svatbu popohnat, jak to jen půjde. Hrůza, zakazovat i hloupý polibek před svatbou. Copak to jde, koukat na to její tělo a přitom se ho nedotknout? A ona to potvůrka malá moc dobře ví. Škádlí mě.

Stejně ji zbožňuji. Je tak nádherná, když na mě upírá svoje blyštivé modré oči. Je v nich tolik úcty a radosti, že jsem s ní. Možná mě nemiluje zcela, ale to ani já ne. Jen ji prostě chci. Za čas se to oba naučíme.

Bude to určitě skvělá manželka. Má perfektní vychování. A nejlepší na tom je, že ona mi za nikým jiným neuteče. Na to je až moc počestná. Zkrátka dokonalá žena.

„Teda, kámo, ta je nádherná!“

„To bych řekl,“ honosil jsem se a vypil dalšího panáka, co mi přistál na stole.

Vždycky jsem rád sedával s přáteli v hospodě a poslouchal řeči o mě, ale tohle bylo mnohem lepší. Byla to moje rozlučka se svobodou!

„A opijem tě, opijem tě!“ řvala celá hospoda a já se k nim nadšeně přidal.

Vážně jsem ten sloup sotva viděl, když mě od něj Gustav těsně odtáhl před nárazem.

„Co jste mi to provedli? Jsem absolutně mimo,“ nadával jsem těm pacholkům, co mě vytáhli před hospodu.

„To my taky!“

„Na to, jak jsi napitej, používáš ještě dost těžký slova!“ Smáli se a klopili do sebe další flašky. I mně jednu vecpali do ruky.

„Zítra se bude po celym městě žíkat, že Royce King je hnusnej starej ožala!“ hudroval jsem dál, ale hlásky mi nešly přes jazyk.

„Sim tě, jak bys mohl bejt hnusnej a starej, když máš doma tak krásnou, ale kurva krásnou, ženušku?“ Bouchl mě Stefan silně do zad.

„Jo, to je fakt.“ Před očima se mi objevila nádherná Rosalinka a začala tancovat. Vidět ji teď takhle doopravdy, jsem si jistý, že bych se neudržel. Ani bych se asi držet nechtěl. Každopádně by to nebylo v pravomoci mojí hlavy. Už ten obrázek před očima předal nadvládu nad mým tělem jinému mozku.

Kluci táhli dál a já za nimi vrávoral úplně mimo sebe. Všechno se okolo vlnilo a já měl pocit, jako bych byl uzavřený ve velké mýdlové bublině. Okolí bylo mimo mě, rozmlžené a pokroucené. Chtělo se mi jen smát a lít do sebe další chlast. Bylo mi krásně.

Zastavili jsme před nějakým domem, který jsem nebyl schopen poznat. Abych zůstal stát, musel jsem se chytit sloupu pouličního osvětlení. Zhoupl jsem se na něm a zamotal.

„Ty Royci,“ zvedl mi Albert hlavu, „nejde támhle ta tvoje krasotinka?“

„Cože?“ zamžoural jsem tím, směrem kam ukazoval. A vážně, byla to ona. Tu nádheru bych poznal všude. Okamžitě se ozvaly její následky v mých kalhotách.

„Rose! Rose!“ začal jsem na ni volat a snažil se postavit rovně. Konečně se mi to povedlo.

„A, ahoj Royci.“ Usmála se kouzelně a vyšla k nám. „Dobrý den,“ pozdravila ostatní.

„Ahoj, krasotinko!“

„Ta je tak sladce vychovaná. Hotový andílek,“ slyšel jsem, jak se okolo mě smějí.

Ale mě to bylo jedno. Byla tady a moje ruce neměly hranice, kam smějí sáhnout a kam už ne.

„Ahoj, miláčku,“ zašeptal jsem k ní. Chtěl jsem si nechat projet její vlasy mezi prsty, ale moje stabilita to neudržela. Převážil jsem se a dopadl jí skoro do výstřihu. Začal jsem se nekontrolovatelně smát.

„Bože, Royci, ty jsi odporně ožralý!“ fňukla a rozkošně přitom pokrčila čumáček.

„Jo! Slavili jsme tě celou noc, fešando!“ ozval se za mnou Gust.

„A ani vlastně pořádně nevíme, co jsme to slavili,“ dodal kdosi další a mě to došlo.

„To je fakt. Rose, ukaž pánům, o co dneska večer přicházej.“ Nadhodil jsem se smíchem a poodepnul jí knoflík na kabátě.

Vypískla a ucukla. Založila ruce v bok a vysokým ostrým hláskem spustila: „Royci Kingu! Jsi odporné čuně! Nezačnu se s tebou bavit, dokud nebudeš střízlivý!“ Na to se otočila a chtěla odejít.

Chlap i okolo mě se začali smát. Hej, tak to teda ne. Mě se nikdo smát nebude.

„Rosalinko, kočičko, počkej! To byl přece jenom fór!“ halekal jsem a šel za ní.

„Blbej fór,“ prskala a chlapi se pořád smáli.

„Pěkně divokou máš teda tu ovečku. Ta ti ještě nandá.“

Začal jsem být pořádně naštvaný a ona pořád něco prskla.

„Tak dost, krasotinko,“ rozkázal jsem přísně. Popadl jsem ji za rukáv a dovlekl k ostatním. „Jednou jsem ti něco řek, tak buď poslušná ženuška a udělej to.“

Na to jsem se k ní namáčkl a políbil ji. Tak dlouho už jsem si to přál. Všechno se to ve mně dusilo a najednou mohlo ven. Ten pocit byl perfektní.

Nemohla mluvit s mým jazykem v puse, ale začala se zmítat a cukat. Tím mě jen ještě víc podráždila. Její pohyby v blízkosti mého těla mě zbavovaly sebekontroly. Vjel sem jí rukou bod kabát a nahmatal nahou kůži.

Vypískla a kousla mě přitom do jazyka. Bolestí jsem si přitiskl ruce k tváři. Využila toho a chtěla zase utéct, ale Albert ji zastavil. Poslal mi ji zase zpátky.

Všechno se začalo točit v jednom kole. Namáčkl jsem ji na stěnu a rozerval dlouhou, nechutně cudnou sukni. Prostě jsem to potřeboval. Nic jiného mě v tu chvíli nezajímalo. Cítil jsem, jak vzdoruje i její tlumené vzlyky. Ten pocit moci nad ní, to že ji konečně mám, mě dostávalo do absolutní extáze.

Stáhl jsem si kalhoty a dostal to, po čem jsem už tolik dní toužil. Bylo to ale hrozně rychlé a jednou to nestačilo. Čekal jsem příliš dlouho.

Po chvíli její odpor povolil. Svalila se pode mnou na zem.  Přestal jsem cítit její pohyby a to mě nebavilo. Políbil jsem ji a zašeptal, že je prostě úžasná, protože to byla. Chlapi kolem se smáli a odvalili mě kousek stranou.

Hned potom, jakoby se věci trochu rozostřily. Začal jsem vnímat, že brečí a taky jsem kolem cítil krev a pot. Viděl jsem, že má na sobě už jen kousky košilky. Ostatní se nad ní skláněli a šahali na ni.

„Padejte pryč!“ rozkřičel jsem se a snažil se k ní dostat. Žádný jiný na ni právo nemá! Jenže jsem se nebyl schopný zvednout a v pohybu mi bránily stažené kalhoty. Snažil jsem si je nandat, když mě jeden z chlapů popadl za vlasy a vší silou uhodil hlavou o rohu domu. Ucítil jsem zvonivou bolest a pak tmu.

Ráno mě probudil šílený smrad a zima.

Otevřel jsem oči a zjistil, že ležím na zahradě svého domu. Měl jsem špatně nandané kalhoty a pozvracenou košili. Hlava mě šíleně třeštila bolestí. Projel jsem si vlasy dlaní, abych ji zmírnil.

V tu chvíli mi myšlenkami prolítla předešlá noc jako zrychlený film. Viděl jsem, jak křičí, abychom přestali. Rány po celém jejím nežňoulinkém těle. Krev.

Zděšení mě dostalo na nohy.

„Rose!“ vykřikl jsem a rozhlížel se kolem.

Poznal jsem tu pouliční lampu, o kterou jsem se v noci opíral. Skončili jsme tady. Vyběhl jsem až za roh, ale nikde ji neviděl. Našel jsem jen kus její roztrhané sukně.

Sevřel jsem prsty kolem látky a pevně zavřel oči. Cítil jsem, jak se mi z nich derou slzy. Zhroutil jsem se na zem podál zkrvácené stěny a zabořil do látky obličej.
„Proboha! Co jsem to udělal?“ zašeptal jsem. Z cípu šatů byl cítit její pot. Nemohl jsem vytřást z hlavy zvuk jejího úpěnlivého pláče. Na rukou jsem cítil její krev.

„Kam se poděla? Co s ní je? Co jsem to provedl? Jsem zrůda!“ vykřikl jsem a zase zvedl hlavu.

Musím ji okamžitě najít. Vběhl jsem do svého domu k telefonu. Odstrčil jsem přitom služebnou, která mi chtěla otřít oblečení. Měla nějaké zběsilé řeči o tom, že vypadám strašně, a kde jsem byl, ale mě byla ukradená. Hlavní teď byla Rose. Musel jsem ji okamžitě najít. Odprosit ji. Měl jsem pocit, že moje svědomí mě asi zaživa stráví.

Popadl jsem telefon a volal do domu Halových.

„Ještě se nevrátila. Myslela jsem, že možná šla přespat k vám. I když jsem ji žádala, aby to ještě nedělala,“ odpověděla mi na mé dotazy trochu nasupeně její matka. „Ale pokud u vás nebyla, tak to asi zůstala u Very, ne?“

„Ach, ano, jistě. Děkuji moc, madam Haleová.“

„V pořádku, chlapče. Je milé, že se o ni obáváš.“ Zacukrovala paní do telefonu a zavěsila.

Kdyby jen tušila. Natáhl jsem na sebe kabát a vyběhl k Veře. Ale tam se Rose nevrátila. Odešla, sotva skončila jejich párty. Nemohl jsem Veře říct, proč mám takový strach, a jak moc je to vážné, ale ona se naštěstí nevyptávala.

Pozvala mě dál a postavila na kávu. Dovolila mi, si od ní zavolat. Prý má podivný pocit a trochu strach, když se takhle chovám. Obdivoval jsem, jak báječná je to žena a přítelkyně. Byl jsem jí velmi vděčný. V její přítomnosti jsem se začal trochu uklidňovat a napadala mě reálná řešení situace.

Volal jsem nejprve Albertovi. Potřeboval jsem vědět, kdo všechno s námi u toho byl. Požádal jsem ho, ať všechny přivede do baru, že s nimi musím mluvit. Vera mi slíbila, že zavolá do nemocnic v okolí, a kdyby na něco přišla, dá mi vědět.

„Doufám, že se jen někde zatoulala. “

„I já, Vero. Díky.“ Objal jsem přítelkyni a ona mi povzbudivě přejela po ramenou. Prosím Bože, ať je v pořádku.

Před hospodou na mě čekalo pět chlapů. Byl tam Gustav, Albert a Trevor. Ty další dva jsem ani neznal. Všichni vypadali ospale a ještě pořád z nich táhl chlast. Ale já jim neměl co vyčítat. Sám jsem si ještě ani pořádně nezapnul pásek.

„Co jste s ní udělali?“ rozeřval jsem se na ně.

„Cože? Uklidni se, Royci.“ Gustav mi vběhl do cesty a položil mi ruce na ramena. Věděl, že jinak bych se do nich pustil.

„Jak se mám asi uklidnit? Co jste udělali s mojí ženou.“

„Hej, Kingu,“ začal jeden z těch neznámých, „vždyť si nám ji sám pučil.“

Snažil jsem se na něj dostat. Vztekem mi pulzovaly cévy na čele. Chvěl jsem se jako rozčílený pes. Gustav mě držel stále silněji. Jinak bych toho hajzla určitě zabil.

„Nic jsem vám nedovolil!“ křičel jsem. „Co jste s ní udělali? Kde je?“

„Royci, my nevíme. Omdlel jsi. A ona tam ležela celá od krve. Chtěl jsem jí pomoct, ale porvali jsme se. Moc si toho nepamatuju. Dohodli jsme se, že vás tam necháme, když jste byli hned před domem. Bylo mi hrozně blbě. Strašně jsme se všichni ožrali. Je mi to moc líto, Royci.“ Albert nezvládl udržet slzy. Byl to vždycky můj nejlepší přítel. Věřil jsem mu, že jí nechtěl ublížit. Trochu jsem se uklidnil.

„Vy dva!“ vykřikl jsem na cizince. „Padejte odsud a už mi nikdy nelezte na oči. Jestli se někdo něco dozví, zabiju vás! Rozumíte, zabiju vás! A vy, prosím, musíme ji hned najít.“

Gustav mě posadil na zem. „Určitě bude někde v pořádku. Třeba ji našli strážníci a dovezli do nemocnice. Nebo nikdo jiný.“

„Vera obvolávala všechny nemocnice v kraji, ale zatím nic nezjistila. Není doma ani u přátel a vy o ní nevíte. Tak, sakra, kde může být?“

Nechtěl jsem tomu věřit, ale něco mi říkalo, že už nemá cenu se dál snažit. Zabil jsem ji! Zabil! Věděl jsem to, cítil jsem to. Bolelo to až k slzám. Ach, Rose! Má nádherná Rose, kde jsi? Prosím, Bože, nikdy jsem v tebe nevěřil, ale jestli tam jsi, pomoz jí. Nesmí umřít. Nesmím být vrah!

Albert mi podal lahev na zapití smutku, ale já do ní jen silně vrazil, až dopadla na zem a roztříštila se. To za to může, ďáblovo pití. Nikdy bych jí přece neublížil. Nikdy, kdybych nebyl na mol. Nenávidím se, že jsem se tak opil. A nenávidím je, že mi to dovolili. Nenávidím všechno!

Z nemocnic žádné zprávy nepřišly. Už to byl třetí den a pořád se neobjevila ani zmínka. Společně s její rodinou jsme to nahlásili policii a začalo pátrání. Ovšem zatím bezvýsledné. Přirozeně jsem nemohl nikomu říct, co se doopravdy stalo. Možná hlavně díky tomu byla policie neschopná.

Vina mě tížila jako obrovský kámen. První den jsem s nikým nemluvil. Jen jsem pozoroval její obrázek a brečel. Nikdy jsem nic tak strašlivého necítil. Směs stesku, smutku a provinění mě ničila.

Další den mě služebná donutila sníst kus chleba. Bylo mi po něm zle. Rány, které jsem jí ten večer udělal, jako by byly i na mém těle. Jak jsem mohl něco takového udělat? Jsem odporná zrůda. Zranil jsem ji. Tu dokonalou křehoučkou růžičku. Měl jsem chuť servat si kůži z těla, jen abych se patřičně potrestal. Patřím do pekel.

Uběhl pomalu týden. Já musel znovu začít obchodovat. Nebylo možné přerušit dohody a obchodní spojenectví kvůli stesku. Nesměl jsem se hlavně prozradit. Byla to šílená muka přetvářky.

Bylo kolem odpoledne a já měl schůzku s bankéři, když mi služebná oznámila telefonní hovor. Objevila se ve mně naděje, že je to snad zpráva o ní, i když jsem tušil, že zas půjde jen o práci.

„Ano, Trevore?“ pozdravil jsem netrpělivě přítele. Že by snad přece jen. Hlas v telefonu se chvěl, když odpovídal.

„Pomatuješ ty dva chlapy, co s námi byli? Znal jsem je, byli to mí vzdálení bratranci. Včera mi volala jejich matka. Našli je mrtvé, Royci. Měli hlavu utrženou od těla.“

Zůstal jsem oněměle mlčet. Byli to hajzlové. Třeba se to vůbec netýká toho večera. Přesto jsem věděl, že ano. Někdo je zabil a bylo to kvůli ní.

„Co to má znamenat? Kdo to udělal?“ ptal jsem se, ale Trevor nic nevěděl. Prý se ještě nic nevypátralo.

„Royci, mám strach. Co když je to ona. Nebo někdo, kdo se za ni mstí.“ Trevorův hlas se až dětinsky chvěl.

„To je přece hloupost. Jak by to dokázala, je to jen dívka. A všichni, kdo ji znali, jsou odsud a hledají ji.“ Nažil jsem se uklidnit a sám racionálně přesvědčit. Jenže člověk má nejspíš šestý smysl a ten umí dokonale vyděsit. „Kdybys cokoli zjistil, dej mi, prosím, vědět,“ dokončil jsem a musel zavěsit. Práce nepočká.

„Prach si a v prach se navrátíš.“ Odříkával farář slova boží, zatímco Trevorova žena lkala nad rakví. I já plakal. Ale nebylo to tolik ztrátou člověka, jako strachem.

Dva dny po vraždě těch dvou ho našli v kanceláři. Seděl na křesle za stolem, ale jeho hlava byla pohozena v rohu místnosti. Viděl jsem to, byl jsem tam s policií. A viděl jsem také svatební vlečku, kterou si koupila ještě před zásnubami. Vysela na rámu okna.

Stihl jsem ji odnést dřív, než ji policie zabavila. Teď jsem ji tiskl v ruce. Cítil jsem z ní svou Rosalie. Ta bílá záclonka byla tak krásná. Připomínala mi ji jako vílu, anděla v mých vzpomínkách. A přesto tak děsivá. Důkaz, že za těmi vraždami stojí opravdu ona.

„Ale jak je to možné? Vždyť je to jen žena.“ Ptal se Gustav, když jsem ho a Alberta pozval na kávu.

„To nevím. Nechápu to. Ale je to jisté. Musíte si dávat pozor. Jde po vás. Po nás, po všech.“

Nedivil jsem se jí. Taky bych se zabil, jen kdybych nebyl takový srab. Přátele jsem varoval a doufal, že jim neublíží. Já ji musím najít dřív! To mě má potrestat. Musím ji vidět a prosit o odpuštění nebo trest.

Věděl jsem, že je někde blízko. Cítil jsem ji. Chodil jsem celou noc po městě a doufal, že ji tím nalákám. Ale neobjevila se. Místo toho mě další den čekala ničivá zpráva.

Gustava dostala cestou z města. Chtěl utéct a skrýt se v Evropě. Jeho hlavu našli rozjetou vlakem na kolejích. Tělo dojelo až do Chicaga.

Strach mě celého ochromil. Cítil jsem bezmocnost. Bylo jasné, že další bude Albert. Nechtěl jsem přijít o svého nejlepšího přítele. Chtěl jsem zemřít dřív. Proto jsem za ním dorazil a bez větších rozhovorů ho donutil přesídlit do mého domu.

Ten večer jsem neusnul ani na vteřinu. Vyděšeně jsem pozoroval okno pokoje a naslouchal, jestli neslyším blížící se smrt. Tolik jsem ji už chtěl vidět. Chtěl jsem vědět, že žije. Alespoň mému svědomí by se tím uvolnilo. Potřeboval jsem jí to všechno říct. A přitom jsem se tak strašně bál smrti. Kéž by nepřišla.

Po několika hodinách zaklepala služebná na dveře pokoje a chtěla, abych šel jíst. Roztáhl jsem závěsy a zjistil, že už je den. Nepřišla. Věděla, že jsem odešel? Že jsem tady? Pak musela vědět i o Albertovi.

Běžel jsem k sobě domů, jak ještě nikdy v životě. Otevřel jsem dveře do svého pokoje a okamžitě mě do nosu uhodil odporný mrtvolný puch. Otočil jsem hlavu, abych tu hrůzu neviděl.

Policie místo uzavřela a já věděl, co musím dělat. Zmizet! Dřív, než padne noc. Už není koho zachraňovat. Já nechci umřít. Musím se zachránit!

Tma padla příšerně brzo. Vybral jsem si nejluxusnější hotel v Philadelphii, který jsem našel. Požádal jsem o zvýšenou ostrahu. Zamkl jsem se v pokoji a zatarasil okna i dveře. Sem se přece nemůže dostat.

Byl jsem po to týdnu šíleně unavený. Potřeboval jsem aspoň pár minut spát. Sotva jsem ale ulehl, zaslechl jsem z nižších pater křik. Vyděšeně jsem spadl z postele a natiskl se zády na stěnu pokoje.

Hlasy se mísily s praskáním věcí a stále blížily. Byl jsem si jistý, že je to ona. Jde si pro mě. Zabije mě. Myslel jsem, že ten strach v posledních dnech bylo to nejhorší, co mě kdy potkalo. Ale s tímhle se to nemohlo měřit.

Slyšel jsem, jak se prodrala do mého patra. Sluhové na ni začali křičet, ale ona jim odpovídala ránami. Odporná mlaskání těl dopadajících na zem mi vyháněla barvu z tváře.

Konečně dorazila ke klice. Viděl jsem, jak s ní zápasí.

„Rose! Rose! Prosím, nedělej to. Já nechtěl. Je mi to tak líto!“ začal jsem hystericky křičet a zavřel oči.

Najednou zvuk utichl. Podíval jsem se na kliku a ta už se nehýbala. Opatrně jsem se zvedl. Že by mě vážně nechala? Chtěla mě jenom děsit?

V tom se ozval silné třesk. Dřevo dveří prasklo a skříň, která jim bránila, odlétla starou, jako by byla sotva z papíru. Šokem jsem spadl na zem. Přede mnou stála Rosalie. Byla nádherná. Měla na sobě svatební šaty, její oči byly rudé a přišlo mi, jakoby zářila! Uvěřil jsem, že za mnou přišel anděl. Anděl smrti.

„Rose,“ dokázala jsem jen vydechnout.

Sklonila se beze slova ke mně. V jejích očích jsem neviděl žádný záblesk pocitu. Vzala mou dlaň do své. Roztřásla se mi strachy. Vzala prsten a nasunula mi ho na prsteník. Znal jsem ten zlatavý vzor, naše svatební prsteny. Zmatením se mi roztáhly zorničky očí. Ona se ale jen dál spokojeně usmívala. Pak mě donutila vzít druhý a navléct jí ho.

Napadlo mě, jak jsem se na něco takového ještě před několika týdny těšil. Jak jsem byl hrdý. Teď jsem cítil ale jen strach.

„Ano,“ zašeptala sladce. Vzala mou hlavu do dlaní a jemně mě políbila na tvář. Cítil jsem, jak mnou prochází očištění. Po tom šíleném času strachu a bolesti jsem konečně cítil její dotyk. Byl ledový a osvobodivý. Věděl jsem, co v následující vteřině udělá. Nebál jsem se. Přál jsem si to.

Trestat je lidské, odpouštět božské. Nechť jí Bůh odpustí.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Modlitba za Royce Kinga: