Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Miluju matematiku

Miluju matematikuCharlie domluví své dospívající rebelské dceři doučování od premianta školy, kterého Bella nemůže ani vystát, vůči čemuž je Edward obdivuhodně imunní aneb Jak si během pár hodin Bella projde existenciální změnou a ještě se stihne do Edwarda bláznivě zakoukat.

EDIT: Článek neprošel korekcí

Miluju matematiku!

„To si ze mě děláš srandu, že jo?” hysterčila jsem z naprosto pochopitelného důvodu, jehož smysl mému otci zjevně unikal, dle jeho výrazu. On mi totiž za mými zády domluvil doučování té podělané matematiky a nejhorší na tom bylo to, že od toho nejpitomějšího kluka na celé škole! No, fajn. Pitomý vlastně vůbec nebyl, ani nemohl být, ale to, že měl v každém ročníku samá áčka neznamenalo, že se s ním dalo v normálním životě normálně fungovat! Já jsem ho absolutně nesnášela. A vlastně celou jeho rodinu. Slavní a dokonalí Cullenovi!

„Ale, Bello! Ty to doučování potřebuješ anebo si snad chceš zase zkazit prázdniny opravkami?” domlouval mi táta s takovou samozřejmostí, že mě to rozčilovalo ještě víc. Jenže mně je nějaká matika úplně ukradená. Sice by to mohlo být lepší, ale dokud doopravdy nepropadám, tak je to v pořádku, no ne? Ale to ten můj otec a jeho důslednost. Moje averze k policajtům závratně vzrostla o poznání výš.

„Já si především nechci kazit svůj volný čas s nějakým Cullenem!” zuřila jsem a horečnatě jsem kolem sebe rozhazovala rukama. A ještě ke všemu jsem kolem sebe prskala jako bych měla vzteklinu.

„Tak to máš smůlu, holčičko. Už je to domluvený. Já jsem mu to za to doučování dokonce i zaplatil, takže se podle toho zařiď. Jinak máš šlus! Žádný kapesný! Žádní kamarádi! Žádné párty! Je to na tobě, zlatíčko,” rozhodl se Charlie a tvářil se velmi nepřístupně a nesmlouvavě. I kdyby se takhle netvářil, věděla bych, že nemám na výběr. Táta ze svého umínění nikdy nesleví, i kdybych se stavěla na hlavu. Přes slovo policajta ani vlak nejede. Prostě nejede…

„A proč ses mě nejdřív nezeptal?!” zaúpěla jsem bezradně a protáhla jsem obličej v zoufalství, které mi tím svým nevítaným krokem způsobil. Jeho podmračený obličej a nakloněná hlava mi dali jasnou odpověď. Pravda, nesmyslná otázka.

„Edward tu bude do půl hodiny, tak se zatím dej dohromady,” nakázal mi přísně a s varovným pohledem mě poslal nahoru. A tak jsem se tam poslušně vydala. Nasupená a zrazená. Cestou jsem si přitom brblala všelijaké nadávky či poznámky na tu nespravedlnost, ale tak, aby to můj nemilosrdný otec neslyšel. Samozřejmě jsem nezapomněla řádně prásknout dveřmi od pokoje. Naschvál jsem se zahrabala pod peřiny, čímž jsem se opojně vzbouřila otcově příkazu. Zákeřně jsem se přitom pošklebovala a vážně se nemohla dočkat toho, až mě takhle uvidí. Jak otec, tak Cullen. Ať žije anarchie!

 

***

 

Za půl hodiny mi na dveře někdo zdvořile klepal. Ne žádné ohlušující bušení zatnuté pěsti, jak to dělával Charlie, protože ke mně do pokoje chodil pouze, když se jednalo o něco naléhavého, a tak to samozřejmě dával hnedka najevo.

„Pojď dál, stejně na tebe čekám,” zvolala jsem na Cullena, značně otráveně a trochu jsem se zpod přikrývky vyhrabala. Dveře se s vrznutím otevřely a stál tam ten Einstein. Zmateně na mě koukal a na jeho bílém čele se mu začala vytvářet hluboká vráska, jak se pomalým tempem mračil. Ve mně se v tu chvíli rozlil pocit spokojenosti. Očividně jsem ho vyvedla z míry. Dobrý začátek.

„Ahoj, Bello, já jsem Edward,” představil se mi zaraženě a pořád mě mapoval nejistýma očima. A já jsem si ho zatím velice okatě prohlížela, což jej ponechávalo dál v tom údivu. Vypadal jako ošklivé káčátko, které se ztratilo mamince. I když je fakt, že dneska nepřišel tak otřesně oblečený, jako většinou chodíval. Vlastně vypadal celkem dobře. Měl obyčejné černé kalhoty, které mu nějak moc obepínaly nohy. Temně modré tričko poněkud zvýrazňovala jeho bledý obličej a tmavě šedé sako taky. Ale pořád lepší než ty jeho pletené vestičky, límečky a tvídové kabátky. S takovými hadry bude panic nejen do 40, ale tak… na věčnost?

„Já vím, kdo seš a ty zas víš, jak se jmenuju já, takže si ty trapný formálnosti můžeme klidně odpustit, ne? A jsem Isabella. Bello mi říkají pouze moji přátelé,” navrhla jsem mu popuzeně a pobaveně jsem sledovala, jak se zatvářil. Zaskočeně, velice nemile zaskočeně. Jako že – Je ještě horší, než se o ní říká.

„Není ti nic?” otázal se mě starostlivě a laxně pohodil svojí střapatou hlavou ke mně a posteli, ve které jsem se stále vyvalovala. Na nic jiného nereagoval. Hm, ignorace by mu šla na výbornou. Že bych měla konkurenta? Ha-ha, to sotva!

„To mi musí jako něco bejt, abych si lehla do vlastní postele?” vyrazila jsem pohotově verbálně proti němu a jeho zaskočený výraz se pořád neměnil. Proto jsem se nesmírně snažila si zachovat vážnou tvář, ačkoliv mi to připadalo přinejmenším vtipný.

„Já myslel, že tě mám doučovat.” I jeho hlubší mužný hlas zněl vyjeveně.

„Táta ti asi zapomněl říct, že dneska ne,” vypálila jsem ze sebe bez zaváhání.

„Ne?” nechápal. Tak teďka mi připomínal hodně špatnou halloweenskou masku. Stál pořád jako to dřevo na místě a obličejové svaly mu neustále nepovolovaly. Na moment jsem se schovala pod peřinu, abych se tiše zasmála a povolila tak tomu napětí v obličeji. Docela oříšek, když se snažíte smíchy nerozbrečet.

„Ne! Ani zítra, ani pozítří a ani popozítří. Vlastně nemusíš chodit vůbec. Je to snadno pochopitelné? Díky a zase ahoj,” vyjasnila jsem mu, když jsem se začala bát o jeho porcelánovou tvář. Aby mu to nezůstalo nebo tak. A zřejmě i oněměl. Akorát naprázdno otevíral ústa a opět je potupně zavíral.

„Tvůj otec mě o to naléhavě žádal,” divil se dál a já se zas pro změnu divila tomu, že se dokáže tak dlouho tvářit pořád stejně. A pak mi s ním začala docházet trpělivost. Jak mu mám říct, že o to vůbec nestojím? No, hlavně bez servítek. Je to přece Cullen.

„To je sice hezký, ale já ti o to nestojím.” Neostýchala jsem se být hrubá a neomalená. Tak jo, momentálně už mi jeho obličej s pořád tím samým výrazem přišel vyloženě protivný.

„Ale vždyť propadáš,” žasnul nade mnou s vypoulenýma očima.

„Co to meleš?!” vzbouřila jsem se ukřivděně.

„Vychází ti 4 až 5,” poučil mě stále konsternovaně, nad čímž jsem akorát zalomila panenky.

„To si ještě dokážu spočítat sama. Na to tě určitě nepotřebuju,” zabrblala jsem dotčeně, přičemž mu po úzkých rtech přejel krátce úsměv. Na to jsem se do něj ostře zabodla pohledem, aby poznal, že na tom vůbec nic vtipného nebylo.

„Hele, Cullene, já to nějak zvládnu sama,” zopakovala jsem mu svoji žádost s nadějí, že naposled. Vyhrabala jsem se z postele, abych přešla přes pokoj kolem něj až ke dveřím a otevřela je. Velmi důležitě jsem se zadívala na toho vetřelce a hodlala jsem mu pohybem hlavy naznačit, že od něj očekávám okamžitý odchod. Jenomže když jsem hlavou pohodila na chodbu, málem to se mnou švihlo. Charlie na mě příkře civěl a vypadal opravdu rozezleně. Tak on stojí za dveřmi a poslouchá nás? Copak jsem nesvéprávná? To mu teda nedaruju!

„A myslím to vážně!” stála jsem si tvrdohlavě za svým a nehodlala jsem to nějak měnit.

„Dělám to pro tvoje dobro,” prohodil téměř až ledově chladně, což mě poněkud zarazilo, čehož můj milý protřelý otec okamžitě využil. Vstrčil mě do pokoje, ze zámku mi vyndal klíč, aby následně mohl dveře zvenku zamknout. A já jen tupě zírala na zavřené dveře, než mi došlo, co to vlastně udělal. Dokonce jsem na malý moment zapomněla, že tu se mnou je ten chytráček. Až tak moc mě tím svým mučitelským činem rozhodil. Hlavou mi probleskl útěk oknem, ale zaručeně bych se dolů dostala tak minimálně s frakturou lebky.

„Máš zvláštního otce.” Probral mě sám velký matematik Edward. S tím samým výrazem, kterým se na mě díval on celou dobu, jsem se na něj v tuhle chvíli dívala já.

„Vážně? Neříkej,” pitvořila jsem se nakrknutě. Napochodovala jsem zpátky k posteli a můj nový plán zněl velmi jednoduše. Vyčkat, až se Charlie umoudří a odemkne můj pokoj, abych toho podivína vyprovodila ven. Cullena jsem prostě ignorovala a šlo to kupodivu dobře.

„Takže?” dožadoval se neskromně nějaké mé reakce.

„Si sedni a čekej,” zkrátila jsem všechno nejpodstatnější do pár slov.

„A nebude lepší, když si vezmeme tu matematiku a zkusíme to?” snažil se. Zřejmě nepochopil z toho naše předchozího rozhovoru, že takový návrh bude naprosto marný. Myslela jsem, že je teda chytřejší. Ale tak, víme, jak to chodí. Chytří lidé jsou v reálném životě většinou nepoužitelní. Obávám se, že on není použitelný ve všech směrech. Pardon teda, alespoň v té matematice ano. Ale k čemu normálním lidem v dnešním elektronickém světě matematika je, že?

„Nemůže mi rozkazovat a ani mě do něčeho nutit.”

„A má ta tvoje vzpoura i nějaký hlubší význam než jen hormony a touhu po vzdoru?” analyzoval stávající situaci, o což jsem mu logicky nestála. A navíc ten jízlivý podtón mě nemožně namíchnul.

„A má ta tvoje všetečnost nějaký hranice?” přezíravě jsem opáčila a opřela jsem se o křídlo postele. Ta jeho neměnná pozice mě taky iritovala. Nejraději bych ho požádala, aby se někde usadil, ale na druhou stranu jsem si to zakazovala. Ještě by si to špatně vyložil.

„A ta tvoje prostořekost?” nedal se, čímž mě poměrně překvapil. Udiveně jsem k němu vzhlédla, abych viděla to kyselé pokřivení a nepochopení v očích. Pouze jsem se na něj zašklebila a pak jsem zrak ukotvila přímo naproti u obrazu se stádem koní, abych mohla pokračovat v jeho ignorování. Periferně jsem postřehla, jak se rozhoupal a svévolně se usadil do křesla v rohu místnosti. A taky jsem postřehla jeho nenápadné pohledy, kterými mě poněkud nevítaně často obdarovával.

„Isabello,” nazval mě celým jménem, když jsem ho o to tak nevybíravě požádala. „Podle mě tenhle protest nemá vůbec žádný smysl a já bych se chtěl třeba ještě dneska dostat domů. Nerozumím, proč se tomu tak bráníš. Jak řekl tvůj otec, je to pro tvoje dobro,” řečnil tak příšerně rozumně, až jsem nad tím musela opět protočit panenky.

„Chodíš občas někam kalit?” Moje myšlenky mě dovedly až k takovéhle otázce. On zřejmě vůbec nechápal, jak to souvisí s naším problémem, ale občas ani já nestíhala svoje myšlenkové pochody. Ovšem ten náš problém jsem já nehodlala řešit, protože jsem neplánovala byť jen koutkem oka pohlédnout na učebnici s matematikou. A závěr se jevil jasně. Charlie neodemkne dřív, než začneme něco dělat, tudíž jednoduchý závěr  - nevyřešitelné!

„Ožral ses někdy? A měl si už trávu? Nebo aspoň cigáro? Umíš se vůbec bavit?” zahrnula jsem ho otázkami, které mě vlastně docela zajímaly. Edward se mi zdál takový hrozně zabrzděný a slušný, že jsem na všechny otázky očekávala ne. Civěl na mě dál tupě jako po většinu času. Já bych nad ním brečela, fakt že jo…

„Každý máme měřítka zábavy někde jinde,” srozuměl mě nakonec důrazně, z čehož beztak vyplývalo to moje avizované ne.

„Takže ne,” zopakovala jsem po něm škodolibě. Jemu se to ale moc nelíbilo, protože se na mě nebezpečně zamračil. Napadla mě ještě jedna otázka, ale tu jsem se neodvážila vyslovit na hlas. Navíc i ten jeho pohled. Jako nějaký psychopat.

„A to se učíš nebo seš chytrý od přírody?” nahradila jsem ji raději jinou. Jeho obličej se zachmuřil ještě víc. Jenže tak jako, co mám dělat, když nemám co dělat?

„K čemu ty nepodstatné otázky? Nepřijde mi, že bych tě nějak extra zvlášť zajímal,” ptal se mě pro změnu on, čímž mě kupodivu zaujal. Připadal mi o píď méně nezajímavý.

„Krátím si chvíli a popravdě, zrovna tohle mě zajímá,” vyklopila jsem bez ostychu. Ale s ním to nic neudělalo. Žádná reakce. Opravdu prapodivný člověk. „Tak se ptej teď ty. Mně je to jedno,” navrhla jsem mu laskavě, i když s náznakem posměchu, aby si nepřipadal nepříjemně. Sama sobě jsem se divila. Chovala jsem se k němu víceméně ohleduplně. No co, já mám zas měřítka ohleduplnosti někde jinde!

„To seš vážně tak nesnesitelná, jak se děláš?” Ani on se se mnou moc nemazal. Asi se řídil heslem jak ty na mě, tak já na tebe. Musela jsem ho za to ale ocenit. Držel se. Většina lidí se mnou nemá takové nervy, ale on to zvládal dobře. Ba hodně dobře. Heh, zatím. Každý povolí. Opravdu každý…

„A ty tak slušný, usedlý a nudný?” oplácela jsem v obraně. Podivně se na mě zadíval a pak se zas tak pokřiveně usmál. Co když má takovýhle úsměv pořád? Třeba měl obrnu a zůstaly mu doživotní následky. To se přece stává.

„Já myslel, že měla následovat tvoje odpověď,” poučil mě s takovou povýšeností, že bych mu nejraději plivla pod nohy. Nesnášela jsem, když ze mě dělal někdo blbce, natož potom on. Zřejmě si mojí reakce všiml a asi ho to taky potěšilo. Oči mu spokojeně, ale zároveň zákeřně, zajiskřily.

„Trhni si, Cullene,“ prskla jsem uraženě a vrátila se k původní činnosti. A tak jsem ho zase nějakou chvíli ignorovala, než to napjaté ticho přerušilo jeho hlasité nadechnutí. A já jen útrpně čekala, co z něj zase vypadne za volovinu.

„A kdyby tě doučoval někdo jiný, neměla bys s tím takový problém?” ujišťoval se.

„Pravděpodobně,” netajila jsem se s pravdou. Ano, hlavním kamenem úrazu byl právě Cullen. Najednou se jeho tvář tak podivně stáhla, až mě to v mém názoru chvilkově znejistilo. Sklopil hlavu dolů a nějakou dobu hypnotizoval zem.

„No, dobře. Když už jsi za to dostal zaplaceno, tak abys to neměl úplně zadarmo,“ vypadlo ze mě nekontrolovatelně a já bych si nejraději přes tu pusu nafackovala. Já matiku fakt nenávidím a jeho fakt nesnáším, tak co to, do háje, vyvádím?!

„Já jsem za to nedostal zaplaceno,” opravil mě a tím mě taky dokonale umlčel. A proč mi teda táta říkal, že jo? Nejspíš si naivně myslel, že mě to donutí se tomu přece jen věnovat. Jak moc mě ten chlap štve!

„A proč seš teda tady?” nerozuměla jsem mu, ani trochu.

„Potřebuješ s tím pomoct,” odvětil mi jednoduše a dost stroze. Velký a zřetelný znak toho, že to ten pravý důvod nebyl. Někdy bych byla raději, kdybych to na lidech nepoznala, pak se v tom musím rýpat a nebaví mě, jak jsem přitom neskutečně neodbytná. Jenže si nemůžu pomoct.

„Zkus to znovu,” opáčila jsem mu neoblomně. To, že jsem mu na to přišla, ho nemile zaskočilo. A já jsem prostě pravdu chtěla znát. Netušila jsem, proč to tak hodně chci, ale ten dojem, že je za tím něco víc, mi neumožňoval jiné východisko.

„Zkouška mojí trpělivosti?” vtipkoval, i když vypadal spíše nervózně a zmateně. Nijak zvlášť neuměl ovládat své obličejové svaly.

„Tak to máme něco společnýho,” okomentovala jsem jeho chabý pokus a vyhrabala jsem se ze zahřáté postele. Došla jsem k psacímu stolu, kde jsem ze šuplíku vytáhla sešit a učebnici matematiky. Usadila jsem se u stolu a vyčkávala na něj, jemuž netrvalo dlouho se rozhoupat. Vlastně u mě seděl hodně rychle. Voněl a byl hrozně vysoký a mě z jeho blízkosti přejel mráz po zádech. Proto jsem se o kousek odsunula a dělala jsem to jako že kvůli pohodlí.

„Jen do mě, frajere,” zahuhlala jsem si pod nos, ale jeho nepatrný úsměv mi dosvědčil jeho bystrý sluch.

 

***

 

„Mně to prostě nejde! Já ten pitomej kvocient nevypočítám!” vztekala jsem se a cítila jsem se na pokraji nervového zhroucení. Matematiku nenávidím právě proto, že nenávidím to, když na něco nemůžu přijít. Což se mi bohužel stává celkem často.

„Diference se přičítají a odečítají a kvocienty násobí a dělí. Nic dalšího v tom nehledej,” radil mi, přičemž sledoval moje labilní chování a horko těžko se bránil širokému úsměvu. To mě deptalo o to víc.

„Já to vím, sakra! Ale když mě to nedojde, jak to vidím! Kašlu na to… Nemá to cenu! Já žádný debilní posloupnosti nepotřebuju!” hudrovala jsem dál a třískla jsem tužkou o stůl. Potom jsem ještě zavřela sešit a smetla jsem ho ze stolu. Jo, je to tak, jsem hrozný nervák, ale holt nejsem schopná se ovládnout. Proto aktivně nevyhledávám takové činnosti, které mě k takovým výlevům přivádějí. Pochopitelně.

„Tak zkusíme něco jiného.” Klidným hlasem a vlídným přístupem konejšil moje extempore.

„Ne! Nezkusíme něco jinýho! Já na to seru! Na celou podělanou matematiku zvysoka seru!” nadávala jsem nezřízeně a už jsem vstávala ze židle, abych mohla nesmyslně přešlapovat přes místnost, než se uklidním. Nemohl mi uniknout jeho pobavený obličej, který mě se zájmem sledoval při každém dalším kroku. To mě samozřejmě nervovalo ještě víc. Kruci, tohle je začarovaný kruh! Jak z něho ven? Hlavou proti zdi? Ne, to bolí…

„S tímhle přístupem to moc daleko nedotáhneš,” poučoval mě věcně. 

„Mně je ale totálně u prdele kam to dotáhnu!” seřvala jsem ho vzteky bez sebe a valila jsem na něj svoje nepříčetné oči, které mě tím tlakem opravdu tlačily.

„A co chceš vůbec v životě dělat?” zajímal se s hlubokým zaujetím. Poznala jsem to podle rysů v jeho obličeji, protáhly se a tak zvláštně ztuhly, a taky podle jeho zahleděných očí, které v sobě zajaly ty mé, vytřeštěné.

„Co ti je jako do toho?” vyjela jsem po něm z čiré zvyklosti, ale moc přirozeně to neznělo. Zněla jsem si spíš ustrašeně a staženě. A jeho to kupodivu ani moc nepřekvapilo. „A co ty?” zamluvila jsem to raději, abych tak zabránila dalším trapným chvilkám.

„Táta chce, abych byl doktor jako on, ale potom já zrovna dvakrát netoužím,” odpověděl mi takovým stylem, abych se ho musela znova zeptat. A on na to rozhodně vyčkával podle toho, jak se na mě s očekáváním tvářil. Zastavila jsem se ve svojí lajně, díky níž jsem téměř do koberce vyšlapala cestičku a vyšla jsem mu vstříc.

„Co bys teda chtěl dělat?” Nenechala jsem ho moc dlouho čekat, přičemž jsem se neubránila úsměvu, který se alespoň vyklubal z pobaveného úšklebku. Hádám, že teďka vypadám jako po mrtvičce já.

„To ještě… Já nevím, zatím,” zakoktal se a uhýbal schválně očima. Jemu vážně lhát nejde, ale jakože vůbec. Horšího lháře jsem v životě nepotkala. Nejdřív jsem se na něj zákeřně šklebila, protože jsem to z něj určitě mínila nějak dostat.

„Stydíš se za to?” provokovala jsem ho škádlivě s tím úmyslem, že mi to nakonec stejně řekne. Nemá šanci ani jinak…

„Ty se mi za to vysměješ. A o to já fakt nestojím,” vysvětlil mi a přimhouřil dotčeně oči.

„Řekni mi to,” zaúpěla jsem s neutuchající zvědavostí.

„Ne,” odmítal dál. Odmítnutí nezvládám zrovna dvakrát dobře.

„Jo!” přesvědčovala jsem ho.

„Ne.” Tvrdá palice.

„Jo!!” vykřikla jsem vzbouřeně a přiskočila jsem k němu. To ho přinejmenším vyděsilo, protože na mě zas tak vyjeveně civěl. Zachytila jsem se dlaněmi o opěradlao židle, na které seděl. Instinktivně se ode mě odtáhl, skoro jako by se mě bál a stále vrtěl hlavou, jako že mi to neřekne. Což pro mě byla jasná výzva. Navíc jsem odmítnutí spíš vyloženě nesnášela.

„Řekni mi to,” zopakovala jsem významněji a ještě víc jsem se k němu přiblížila, abych ho o to vystresovala. Přišlo mi to jako dobrý nápad, protože se mi zdál jako malé ustrašené štěňátko, které se pod nátlakem podvolí všemu.

„A když ne?” Místo toho se ozbrojil a vešel do ofenzivy. A to vystresovalo mě, jelikož jsem na to neměla odpověď. A to se mi hodně dlouho nestalo. Jak daleko si dokážu vzpomenout, tak ani jednou. Ale Edward Cullen to zvládl.

„Tak si to třeba sežer, no,” zabrblala jsem, odrazila jsem se od židle a přešla jsem k posteli, do které jsem volným pádem zahučela. A v tom jsem si zpátečně uvědomila, že jsem tohle vzala jako výzvu, kterou musím prostě splnit. Z principu, přirozeně. Proto jsem se hodně rychle vyhrabala z peřin a už jsem zase ze shora shlížela, příkrým a nekompromisním pohledem, čímž jsem ho zase akorát vyděsila.

„Takže ty mi to neřekneš, jo?” přeptala jsem se. Odpovědí mi bylo jen urputné vrtění jeho měděné hlavy, na které jsem se záhy značně zarazila. Vlastně měl moc hezké vlasy. Nezvyklá měděná barva a nedbalý střih se spoustou neposedných pramínků. A ještě ke všemu hezky voněly. To bych na něm brala asi jako plus.

„Takže tě mám přinutit?” zavrněla jsem záludně a mapovala jeho výrazně tvarovaný obličej. Mojí otázky se rozhodně zaleknul, protože vypadal jako by spatřil ducha, sice chvilku, ale přece. Všimla jsem si, jak se jeho ohryzek zřetelně zavlnil pod náporem přívalu slin, které způsobilo to ochromení, co jsem mu způsobila zas já. Jeho okaté reakce se mi moc líbily. On byl tak zakřiknutý a strnulý, že ve mně vyvolával takový nadřazený pocit, který značně ovlivňoval můj postoj k němu. Popravdě mi především připadal ničím a nikým nedotknutý. Ach, další výzva! Dalšího dojmu, kterého jsem z jeho postoje nabyla, byl ten, že on to vnímal taky. Tohle začíná být docela legrace.

„Poslední šance,” varovala jsem ho, aby mě poté nemohl nějak obvinit. Ale on si držel pořád ten zatvrzelý obličej a jako by snad na něco čekal. Jako by mu to takhle vyhovovalo.

„Takže ty mi to vážně neřekneš?” mluvila jsem s hraným překvapením, které měl rozeznat i on. Rozeznal. Položila jsem si zase ruce na opěradla a zadívala jsem se mu hluboko do očí. Povšimla jsem si, jak ještě víc ztuhnul. Přesto se mu na tváři objevil pokřivený úsměv, který mě v tu chvíli nežádaně vyburcoval.

„Myslela jsem dobrovolně,” opravila jsem svoje předchozí konstatování. A pak jsem si mu pěkně pomalu posadila na klín. Celý ztuhnul ještě víc, připadal mi jako kamenná socha. Z opěradel jsem vyjela dlaněmi přes jeho paže až k jeho krku, za který jsem si ruce zahákla. Občas jsem se mu prohrábla ve vlasech, na což on reagoval prudším nádechem a výdechem. Vždycky jsem se tomu pousmála. Chtěla jsem si s ním trošku pohrát. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že jsem nad ním měla evidentní převahu. Celkově. A to se mi neskutečně líbilo.

„Co to děláš?” vysoukal ze sebe nakonec, ale znělo to opravdu slabě a nuceně, že mě to jen v mém konání utvrdilo.

„Jestli ti to vadí, tak mě zastav,” vyzvala jsem ho s pozvednutým obočím, ale neopomněla jsem si olíznout rty. Ten ne určitě neřekne. Abych se ještě ujistila, vypletla jsem prsty z jeho vlasů a sjela jsem roztaženými dlaněmi přes jeho silná ramena až k hrudníku, který jsem jen tak prozkoumávala. Pak mě ale jeho ruce prchlivě zachytily za zápěstí, což mě velice překvapilo. Jenomže když se na jeho nevinné tváři objevil upřímný, široký a vyzývavý úsměv, pochopila jsem. Položil mi ruce opět za krk a pak si mě chytil pevně za boky, aby si mě k sobě přirazil ještě blíž. Podbřišek se mi poprvé nefalšovaně zachvěl vzrušením, protože moje tělo prostě zbožňovalo takovéhle iniciativní a dominantní chování. Dlaně nechal spočinuté na mě, přičemž si mě jednou přidržoval nad zadečkem a druhou mě zprvu hladil bok, přes tenkou látku trička, pod kterou pak zajel palcem následovaný zbytkem dlaně. Celou dobu jsme si zpříma hleděli do očí a vzájemně se postrkovali k vyššímu levelu. I to mě rajcovalo. Kdo je vlastně zač, tenhle Edward Cullen?

Rozhodně jsem chtěla být ta, která se tomu ubrání, i když jsem to vyvolala já. Chtěla jsem, aby se jako první jeho rty dotkly mých, protože jsem nad tím chtěla mít jednoznačnou kontrolu. Nad ním. Jinak bych si zaručeně připadala jako ta bezmocná, proti čemuž zásadně protestuju. Odjakživa jsem musela mít vždycky nad vším a všema na vrch. A protože on by se na mě díval ještě ukrutně dlouho dobu, hodlala jsem ho nějak popohnat. Proto jsem se k němu naklonila, vydechla jsem, co nejtěsněji k jeho ústům a opřela se levým spánkem o jeho čelo. Rukou nad mým zadkem mě přitlačil na sebe zas o něco silněji a tou druhou mi stiskl kůži na boku, což mě mírně zabolelo, ale o to víc mě to vzrušilo. Sjela jsem tváří přes linii té jeho a zastavila se kousek od jeho rtů, načež on na nic nečekal a zajal má ústa ve svých horkých jemných rtech. Chutnaly tak jinak, zvláštně. Extrémně opojně. Svět kolem mě přestal existovat. Neměla jsem prostor myslet na něco jiného. Všechno utichlo a zmizelo. Byla jsem tu jenom já a Edward. Jeho blízkost, dotyky a především ty něžné rty. No páni…

V ten moment si mě k sobě již tisknout nemusel, protože já sama jsem mu chtěla být co nejblíže. Zoufale a naléhavě. Poznal to, proto sám povolil a nechal mě se na něj tlačit bez vlastní snahy. Zatímco jsem se soustředila na dvě podstatné věci, on jenom na jednu, proto opět převzal kontrolu on. Přestali jsme se vzájemně oťukávat, opatrnými a kradmými polibky a Edward přidal na tempu polibků, hlavně na hloubce a intenzitě, což mě dostávalo víc a víc. A ta ohromná touha a chuť přišla o to prudčeji a rázněji. Trvalo to dlouho, ale ne tak, aby mi to stačilo, jenže mi, bohužel, nestačil kyslík.

Trnutím hlavy jsem se od jeho náruživých rtů odtrhla, abych se mohla konečně nadechnout. Nechávala jsem to na poslední chvíli, díky čemuž jsem určitě vypadala minimálně schváceně. A jeho to evidentně těšilo, protože se na mě spokojeně usmíval. Opřela jsem se o jeho čelo, i když jsem měla hlavu hodně skloněnou, od jeho sametové pokožky jsem se odpoutat nedokázala. A ten chtíč mě zevnitř spaloval kousek po kousku. Nikdy jsem něco takhle mocného necítila. Bylo to až šílené. Mravenčilo mě z pomyšlení na to a přitom jsem se musela hloupě usmívat. I když jsem se snažila popadnout dech. Přitom jsem do sebe velkými plnými doušky vdechovala tu jeho nezvyklou vůni, která mě nutila ji nasávat znovu a znovu. Kdyby mohla být vůně drogou, pro mě by to byla právě tahle. Tudíž se návrat do obstojného stavu o něco prodlužil. A Edward té pauzy pohotově mínil využít, protože se již hlasitě nadechoval. Neměla jsem potřebu ho přerušovat, naopak, ráda bych si ho vyslechla. Kruci! Něco se mnou muselo být v nepořádku! Ne něco, všechno!

„Tohle děláš jen proto, abys ze mě dostala, že chci zpívat a hrát na klavír?” šeptal mi do ucha stále trochu udýchaně a já jsem byla schopná akorát vnímat to teplo u svého ucha a nepatrné doteky sametové pokožky, kterou jsem chtěla opět lačně laskat. Neodpovídala jsem, jelikož jsem se příliš soustředila na hledání jeho rtů. Ale on mi to potěšení taktně odepřel odkloněním hlavy na stranu. A moje náhlé odhodlání škemrat o jeho pozornost mi nepřišlo ani v nejmenším potupné a nepatřičné.

„Chci tě,” zavzdychala jsem roztouženě, protože se mi moc dobře nedařilo se ovládat. Nikdy jsem po nikom tolik netoužila a už vůbec ne, že bych to někomu dokonce řekla. Edward Cullen byl jedna obrovská výjimka.

„Ne, nechceš,” opanoval mi odvážně a především rozhodně. Poté se na mě konečně podíval. Tvrdým, nepřístupným pohledem, kterým mě nanejvýš zarazil. Ruce mi sjely z jeho širokého krku, ale až teprve po těch jeho. Vůbec jsem netušila, co se stalo. Unikala mi jakákoliv příčina té jeho změny. A já jsem taky nic neprovedla. Nebo ano? Zalekla jsem se a zmateně jsem hledala v jeho tváři nějakou odpověď. Marně. Stejně jsem to nebrala jako uzavřenou záležitost. Šance tu pořád byla a já ji hodlala bez váhání využít.

„Já vím, co chci,” odporovala jsem jemu a pokusila jsem se o polibek, kterým bych ho umlčela. Ta slova, která mé jindy neochvějné ego bezohledně drtila na prach, ze mě tentokrát vyšla naprosto hladce. Zvláštní… Ale pak, když jsem si uvědomila, co jsem řekla, stačil mi jeden pohled do jeho pobavené tváře, abych se cítila dokonale ponížená. I tak jsem si musela zachovat hrdou masku, která se mi s jeho dalším odmítnutím pomalinku, ale jistě vytrácela. Cítila jsem se neskutečně trapně, načež se uvnitř mě zažehl ostrý plamínek hněvu, protože jsem si s tím jinak poradit neuměla.

„Jenže to nejsem já. Chceš akorát sex se mnou. Nic víc,” nesouhlasil se mnou a tvářil se, jako že jeho názor nikdo a nic nezmění. Ale co když se mýlil? Nevěděla jsem to úplně jednoznačně. V tenhle moment jsem vnímala pouze to obří zklamání a trpké odmítnutí od někoho, jako je on. Plamínek nezvratně vzplál v obří požár, který se prokousával až přes hrdlo k jazyku, abych to v sobě již nadále nedusila.

„Ty to snad nechceš?! Že ty seš fakt panic, nebo co?” vyštěkla jsem podrážděně a už jsem z něj kvapem vstávala. Doslova mě urazilo, že se zatvářil úlevně na místo toho, aby ho to třeba překvapilo. Nebo alespoň nějaká nepatrná známka, že to takhle nechtěl. Naštěstí či naneštěstí tomu mému znepokojení odpomohl tím, že se ihned za mnou také postavil. I když to bylo pořád málo na to, aby to ze mě všechno vyprchalo. Na to se mojí ješitnosti dotkl hodně citelně.

„Raději neodpovídej!” přeběhla jsem ho, když jsem zpozorovala náznak toho, že by mi rád odpověděl. Další rány by moje sebevědomí nesneslo.

„Žádný kluk, kterýho znám, by tohle neodmítl! Ale ty? Proč si myslíš, že seš něčím výjimečný?! Nejsi žádná výjimka, akorát seš absolutně zabrzděný! Měl jsi šanci, Cullene, ale tu si zbytečně promarnil!” syčela jsem jako had, který se chystal k útoku. Ani omylem jsem mu nehodlala dát šanci, aby spatřil, jak mě tím pokořil. A už vůbec ne, že se mu to povedlo jako jedinému.

„Spletl jsem se,” zhodnotil jednoduše a jeho klidný a smířený tón hlasu mě neskutečně dráždil. Proč jsem tu byla já ta nepříčetná a ne on? Jako vždycky. Ale vážně, kdo to, krucinál, je ten Cullen? Nějaký zaklínač nebo zaříkávač, protože to, co mi udělal, by se dalo rovnat zázraku. Nebo spíš prokletí.

Hloupě jsem na něj civěla, protože jsem se žádné spojitosti v našem rozhovoru nedobrala.

„Ty si vážně taková, jak vypadáš navenek,” podotkl zasmušile a silně podmračil svůj nedávno vzrušením rozechvělý obličej. Normálně by na mě tahle poznámka nijak nezapůsobila, ale z jeho upřímných úst jsem to vnímala jako soudný ortel, který mě měl nasměrovat jinou cestou. Tou správnou. Věděla jsem o sobě, že jsem mrcha a nijak mi to nevadilo. Bylo to tak jednodušší a mně to vlastně vyhovovalo. Doteď. Ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem nechtěla, aby si to o mně myslel zrovna on. A to mě frustrovalo ještě nesrovnatelně víc.

„Kdo ti dal právo mě soudit?! Copak ty seš takový, jak vypadáš! Ne, a co jako? Dělám z toho drama? Nedělám! A teď už, laskavě drž hubu, než tě nějak umlčím sama,“ bránila jsem se, seč to jenom šlo, ale s ním to beztak nic nedělalo. Tvářil se neustále stejně a ani se nehnul z místa. Moje nervy se natahovaly až k prasknutí. Hučelo mi v hlavě a spánky mi bolestivě tepaly. Celá jsem hořela a držela se, abych se na něj nevrhla a neomlátila mu hlavu o stůl. A pak ho ještě nedodělala učebnicí matematiky!

„Myslel jsem to dobře,” pokoušel se mě uklidnit, co nejsmířlivěji.

„Tak to si to moc nevychytal,” prskala jsem nenávistně a přešla jsem přes místnost, abych zkusila otevřít dveře. Jenže ouvej. Byly pořád uzamčeny kvůli tomu mému praštěnému otci. Ta náhlá naprostá bezmoc mě udeřila jako přesně mířená rána, a tak jsem rezignovala. Doplahočila jsem se k posteli, do které jsem se již poněkolikáté bezradně zhroutila. Jenomže předtím se mi nechtělo vzteky křičet a ponížením brečet.

„Chápu, že jsem tě tím nejspíš,…”

„Zavři hubu, Cullene! Copak ti není jasný, že v tuhle chvíli od tebe rozhodně nechci nic slyšet?” zuřila jsem jenom proto, abych se nerozbulela, jako to malý dítě. Hlavu jsem raději schovávala v peřinách a mluvila jsem do polštáře, aby neslyšel, že se mi hlas plačtivě chvěl.

„Jednou na to přijdeš,” zakončil náš rozhovor. Snad poslední. Akorát jsem mu na oplátku posměšně zabručela, protože jsem nesnesla nemít poslední slovo. Sice poněkud dětinské, ale všechny to vytáčelo. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale najednou jsem v pokoji zůstala sama. Ta úleva se nedala k ničemu přirovnat, protože jsem zatím něco podobného nezažila. Trauma si z toho ponesu asi do konce svého života.

 

***

 

„Co se stalo?” probral mě můj otec. Hrozně moc jsem si přála, abych na něj nebyla hnusná, ale zároveň mi bylo jasné, že to nebylo reálné. 

„To bych si raději nechala pro sebe, když dovolíš,” pronesla jsem se značnou dávkou jízlivosti.

„Jsi v pořádku?” vyptával se dál, když si povšiml mojí polohy a nejen té fyzické. Pořád jsem se totiž nehnula z místa, akorát jsem měla prostor k pláči, který po uvědomění si Edwardovy nepřítomnosti, okamžitě přebral vedení.

„Ne, nejsem! Je mi blbě… Z toho doučování!” rýpla jsem si, aby mu došlo, že to přehnal. Vytkla bych mu to, i kdyby se nic z toho s Edwardem neodehrálo, ale asi bych to nebrala takhle nedůtklivě.

„Myslel jsem to dobře,” vyslovil ta čtyři slova, která mě rozpálila do běla.

„Tak už pro příště nemysli!” vzkřikla jsem varovně a na protest jsem se nesouhlasně na místě zavrtěla. Charlie si povzdychl a s klapnutím dveří se odporoučel. Konečně jsem dostala prostor pro své myšlenky. Potřebovala jsem o tom přemýšlet, cosi mě k tomu otravným způsobem vedlo. Pořád jsem si to promítala v hlavě. Pocity jsem vnímala čím dál palčivěji a hodně těžko jsem se smiřovala s tím, že takhle to nechat nemůžu. Prahla jsem potom si to s Edwardem vyjasnit, až se seberu. Takže zítra ve škole. Ten kluk se mnou něco provedl. Té změny si nešlo nevšimnout, i když bych ji raději smazala tak, jako svoji neměnnou pózu, která se pojednou záhadně vypařila.

Hrozně mě mrzelo, že si o mně myslel něco, co ani nebyla pravda. Určitě to nebyla pravda, protože moje vnější osobnost se utvořila z pouhé přetvářky. Moje chování se totiž odvíjelo ze strachu. Z přátelství, sblížení, vztahů, citů. Důvod toho všeho jsem zatlačila co nejhlouběji, abych se od toho oprostila. Od Arizony a pokusu o znásilnění. Zamávalo to se mnou víc, než jsem si kdy byla schopna přiznat, proto jsem se raději rychle ozbrojila. Nikdo se mi pod ten odpudivý štít nedostal, až na Edwarda Cullena. A já jsem tak pochopila, že tu místo pro klam již nebylo. Možná mě k tomu vedla ta nezkrotná touha po něm, ale skálopevně jsem věděla, že ne pouze po jeho těle. On mi za to stál, i kdyby mě měl znovu odmítnout. Teď šlo o víc.

Jedním velkým otazníkem se mi jevil právě Edward, protože další záležitostí bylo to, jak se ke mně bude dál chovat. Jak mě po tomhle bude vnímat. A jestli se v jeho polibcích nacházelo něco jiného než jen pubertální nadrženost. Skoro bych odpřísáhla, že ano. Navíc podle toho jeho chování mi nepřišlo, že by se nechal zlákat jen tak. Edward ne. On to na rozdíl ode mě, měl v hlavě správně uspořádáno. Fajn, teďka vypadám, jak debil, ale když to tak vezmu zpětně, tak si tak doopravdy připadám. Podivila jsem se, kam se ten můj hněv, ponížení a dotčení vytratilo. Ale vůbec mě to netížilo.

Stále jsem netušila, co myslel tím, že na něco přijdu, ale na to jsem se ho ostatně mohla sama zeptat. Jen pokud se moje obvyklé sebevědomí zase vrátí zpátky, alespoň na tu potřebnou chvíli. Tohle pojmu jako svoji závěrečnou výzvu. A nikdy víc. Přestanu předstírat a stanu se sama sebou.

 

***

 

Kráčela jsem napříč dlouhou chodbou školy a vyhlížela jsem Edwarda. Nebála jsem se, že bych ho přehlédla, po včerejšku rozhodně ne. Momentálně se stal naprostým středem mojí pozornosti. A pak jsem ho spatřila. Postával u svojí skříňky a bavil se se svým kamarádem. Srdce se mi nejprve zastavilo, jako já celá, a pak se rozběhlo šíleným tempem kupředu. Skoro mě to bolelo, jak mi naráželo na hrudník. Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila jsem k němu, avšak v hlavě jsem měla úplně vymeteno. Krom pozdravu vůbec nic. Ještě v životě jsem takovou trému nezažila, ale přesto mi bylo jasné, že jsem dělala správně.

„Můžu s tebou mluvit?” vybalila jsem na něj, aniž bych ho pozdravila. Moment překvapení, s ním jsem měla již dost zkušeností a proto jsem ho považovala za dobrý tah. Nejdřív se na mě díval překvapeně, až nepříjemně překvapeně. „Prosím,” vyhrkla jsem ze sebe a kupodivu to neznělo falešně. Asi nejspíš proto, že jsem to myslela opravdu upřímně. Záleželo mi na tom. Díval se na mě se zamyšleným pohledem, nepřítomným a plně soustředěným, a pak nakonec milosrdně svolil. Dobré znamení, které mi dodalo odvahy. Proto jsem se natočila k jeho kamarádovi a gestem ho požádala o soukromí. Podezřívavě si mě prohlédl a vzápětí Edwarda. Nakonec s ustrašeným výrazem odešel pryč. To mi moje odhodlání pořádně nalomilo. Kdo ví, co mu Edward o mě navykládal. Anebo mohlo jít pouze o moji všeobecnou pověst tady na škole.

„Tak, co se děje?” vyzval mě, abych přešla rovnou k věci. Rozhlédl se kolem sebe, ostýchavě a znepokojeně, jako by se mu protivilo tu se mnou stát. Třeba se za to styděl, ale na jeho kamenné tváři jsem nic nerozeznala. Opotila jsem se a dobrala k závěru, že mu musím říct něco, co mu za tu pozornost bude stát.

„Chci ti poděkovat,” načala jsem svoji nepromyšlenou řeč, čehož jsem litovala. Měla jsem si napsat papír se svým proslovem a naučit se ho nazpaměť. Sice jsem počítala s tím, že tu budu hloupě stát, směšně koktat a červenat se, ale určitě jsem nepočítala s tím, že hned od počátku. Edward se na mě zaměřil svým pronikavým pohledem. Zaujala jsem ho. „Že jsi mě odmítl. Otevřel si mi tím oči,” jala jsem se vysvětlování a on očividně chápal. Pro tentokrát jsem jeho inteligenci děkovala. Netušila jsem, jak bych tohle měla dál rozvíjet. Ta slova mi připadala i tak dost výstižná. Ta druhá část tedy.

„Přišla jsi na to,” podotkl potěšeně a neodpustil si mírný úsměv, který zprvu nechtěl pustit na povrch. A to zase potěšilo mě. Uvnitř mě to krásně zahřálo.

„Díky tobě,” hlásila jsem pohotově, protože to bylo to nejpodstatnější.

„Věřil jsem, že se za tím vším skrývá něco jiného,” pokračoval dál v hlazení mého poblázněného nitra. A já ho považovala za čím dál atraktivnějšího. Z té druhé stránky. Toho, že je přitažlivý, jsem si všimla, když jsem mu seděla na klíně a nechala se líbat těmi jeho lahodnými rty. Které jsem mimochodem zase dychtila ochutnat. Sakra, Bello, vzpamatuj se! Moc předbíháš!

„A já věřila, že si toho nikdo nevšimne, když budu tak-.” Došla mi slova. Sama jsem se nedokázala dostatečně a výstižně definovat tak, abych nebyla za buranku.

„Protivná? Zlá? Vypočítavá? Bezcitná?” doplnil za mě a čím víc přídomků používal a sledoval můj čím dál udivenější obličejem, tím urputněji se snažil zabránit svému letmému úsměvu.

„Stačí, jo?” přerušila jsem ho dřív, než by se mě zas dotkl nebo mě ponížil. To se mu i tak z části povedlo, ale mluvil ryzí pravdu. Přesně taková jsem byla, ale s tím jsem hodlala skoncovat. Napořád. I když bych na to měla být sama. Nevěděla jsem proč, ale něco mi říkalo, že nebudu.

„Třeba teď budeš o něco snesitelnější,” žertoval a oči mu přitom živě jiskřily.

„Chci, abys věděl, že jsi mi vážně pomohl a asi víc, než si vůbec myslíš.” Přece jenom jsem to rozvedla, ale z pouhé pohnutky, abych s ním směla dál mluvit. Abych se mu mohla dívat do těch jeho zelenavých očí, které si mě prohlížely zcela jinak než včera. Abych mohla nenápadně pokukovat po jeho rtech, které mě líbaly jako ještě žádné jiné. Znala jsem ty polibky, které směřovaly jen k tomu jednomu a k ničemu jinému ani nesloužily, ale ty jeho takové nebyly.

Edward na mě tak zjihle a snově hleděl, což mě uvádělo do nebetyčných rozpaků. Ačkoliv jsem nabývala přesvědčení, že ten kluk mě bere jinak, na rozdíl od ostatních. Cosi nepojmenovaného z něj vycházelo a nejspíš proto si moje mysl nalhávala, že v jeho pohledu je víc než uznání a radost.

„Tak to jsem rád,” hlesl vlídně a opět mu uklouzl vstřícný úsměv.

„D-děkuju ti,… Edwarde,” vykoktala jsem ze sebe, protože ten jeho úsměv mě vyloženě ohromil. Raději jsem se rychle otočila a pádila jsem pryč, protože moje tváře neúprosně počala ovládat horkost, jak se mi do nich hrnula krev. Ani jsem se s ním nerozloučila, ani se nepousmála, prostě nic. Pouze jsem v rychlosti prchla jako nějaký zbabělec. Čehož jsem posléze velice litovala, protože jeho další pohledy, které jsem čas od času pochytila, nevypadaly tolik přívětivě, jako když se na mě díval při naší konverzaci.

 

***

 

Během dne jsem došla k dalšímu zdrcujícímu závěru. Ani po ranním rozhovoru jsem se nedokázala smířit, že by pro mě byl Edward Cullen uzavřená kapitola. Plusem mi bylo to, že jsem alespoň věděla, jakým dalším tématem jsem mohla upoutat jeho zájem a pokusit se s ním tak navázat další kontakt. A při té příležitosti jsem si s ním hodlala všechno vyjasnit, i když to znamenalo obrovský risk. Edward nemusel zaznamenat nic z toho, co já. Nevěděla jsem o něm nic a mohla jsem si proto vykládat všechno naprosto jinak. Ale tak moc zoufale jsem si přála, abych se nemýlila.

Odpoledne, když jsem seděla v jídelně u stolu, jsem bedlivě vyčkávala, až sem Edward dorazí. Netrvalo to dlouho a prošel kolem mě. S prázdným tácem, který mínil zaplnit u pultu s jídlem. Dokonalá chvíle pro mě, tudíž jsem nijak neváhala a ani neotálela. Popadla jsem svůj prázdný tác a pospíchala za ním. Ale když jsem mu stála kousek za zády, došlo mi, že můj nenucený rozhovor, kterým jsem chtěla začít, byl naprosto pitomý. A tak mi nezbývalo nic jiného krom holé pravdy.

„Bello?” probral mě Edwardův udivený hlas. Obočí mi vyjelo vysoko nahoru, jak jsem se ho lekla a taky to se mnou slušně cuklo. Jeho to pobavilo, protože se tiše pousmál. Vytrhla jsem se ze svých myšlenkových pochodů a zaměřila se na Edwarda. Přišel mi ještě hezčí než ráno a včera, díky čemuž jsem si přišla čím dál víc v koncích.

„Pomohl bys mi s něčím?” Místo toho, abych se ho normálně zeptala, jsem na něj zoufale zaúpěla, načež jsem bleskově schovávala rudnoucí tvář skloněním hlavy. O to jasněji jsem cítila jeho oči na sobě, které se mě nejspíš nedočkavostí pokoušely spálit na uhel.

„Když to bude v mých silách.“ Šokoval mě, a proto jsem ukvapeně zvedla hlavu, abych se přesvědčila že si ze mě neutahuje. Díval se na mě s milým výrazem a laskavou jiskrou. „A taky podle toho, oč jde,” dodal vzápětí věcně, jelikož jsem mu včera ukázala, jak nevypočitatelná dokážu být. Ale s tím jsem skoncovala. Anebo alespoň konec takovým extrémům.

„Statistiky,” vyrazila jsem ze sebe duchapřítomně, a když se na mě začal rozkošně usmívat, přičemž mě oslňoval svým zářivě bílým chrupem, čímž mě dostával do kolen, tak mi došlo, že moje krátké vyjádření neznělo zrovna přímočaře.

„Ty jsem si u tebe zatím nestihl vytvořit,” konstatoval nakonec s hraným zachmuřením, u kterého mi trvalo, než jsem ho rozeznala a pak pochopila, že si ze mě dělá legraci. Prostě jsem z něj byla neuvěřitelně mimo a jednoduše přemýšlet se mi zdálo nemožné. Zvlášť když se na mě takhle vřele usmíval a jeho zelené oči se blýskaly potěšením a nadšením.

„V matematice,” vyvedla jsem ho chvatně, nebo spíš zbrkle, z omylu. A když na mě nejistě zamrkal, přičemž se jeho dlouhé řasy zatřepotaly takovým stylem, že jsem i zapomněla, jak se používají plíce. „Statistiky v matematice. Vůbec tomu nerozumím.” Mluvila jsem s delšími odmlkami, abych se mezi nimi mohla řádně nadechnout kyslíku, který mi beztak neustále docházel, protože Edward na mě hleděl s takovým přesladkým úsměvem, který mě jednoduše dostával. Ukrutnou dobu mě nechával v tísnivé rozpačitosti, ale s jeho hlubokým nádechem, kdy se chystal k rozmluvě, se mi ulevilo.

„Dneska?” tázal se lehce ponoukavě, ale ty dvě zelené duhovky by ho prozradily i tak. Uvnitř mě to přímo explodovalo. Štěstí, spokojenost, radost, úspěch, naděje a možná šance. Šílený koktejl omračujících pocitů, který mi nedovoloval vnímat cokoliv jiného.

„Rozhodně,” vydechla jsem nepřítomně, jelikož alespoň moje podvědomí zvládlo spolupracovat s Edwardem. Naštěstí jsem neměla potřebu se ze svého uchvácení nějak vymlouvat a vykrucovat. A Edward se navíc tvářil, že mu to spíš polichotilo. Smělost se mi rozlila žilami a dokonce mě rozveselila.

„Budu se… Budu čekat,” zakoktala jsem se a už jsem opět uhýbala jeho zkoumavým očím, kterými mi naznačoval, že si tuhle situaci nestydatě užíval. Asi bych z toho nebyla taková nadšená, kdyby se na mě stále veskrze mile neusmíval.

„Já se taky budu těšit,” zasmál se tichým, zastřeným a povzbuzujícím smíchem, kvůli němuž mi naskočila nepřehlédnutelná husina. Popadla jsem prázdný tác za ucha a s téměř neslyšitelným ahoj jsem vycouvala z jídelny, kde jsem se za jejími dveřmi opřela o zeď. Do třetice všeho dobrého, ale co je tenhle Cullen zač? A jak to že za jeden večer zvládl to, co jiní ani za celé měsíce? A proč mám pocit, že jsem do něj naprosto neskutečným způsobem zabouchlá a během jednoho pouhého dne, když jsem se něčemu takovému zatím úspěšně vyhýbala, jak čert kříži? A proč se nenechal odradit a zastrašit jako jiní? A proč jsem měla dojem, že on nebyl jako mnozí, které jsem poznala. Že to byl on?

 Tolik otázek a tak málo odpovědí. No, nevadí. Matika to pojistí. 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Miluju matematiku:

 1
2. Esmeralda tv
15.08.2018 [14:18]

Je to moc pěkně až nato že by to chtělo delší ale jinak moc fajn. Emoticon Emoticon


Emoticon

1. Twifan
06.08.2018 [10:05]

Moc pěkná povídka Emoticon Emoticon Emoticon možná bych to videla i na nějaké pokračování Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!