Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Milovaný vypravěč

4.Marjorie - Já a moje knihy


Milovaný vypravěčPo velice dlouhé době mám menší osvícení múzou. Vraťme se zpět do dob, kdy Edward byl člověkem v nemocnici, vážně nemocný. A co kdyby se tu zjevila i malá dívenka s čokoládovýma zornicema? Přijmu jakoukoliv kritiku, jakékoliv nadávky a jakékoliv komenty vyjadřující Vaše upřímné názory.

Chicago 1918

„A ten bojovník byl jeden z těch nejlepších! Máchal mečem sem a tam! Pobil nad tisíc vojáků a sám neměl nikdy ani škrábanec.“

„To je kravina,“ skočila mu do řeči malá holčička.

„Ale kdepak! Probojovával se skrz ty nejlepší vrahy a vojska. Hlavu vždy hrdě vztyčenou! Mrskal mečem, všechen národ se ho bál!“

V temné místnosti plápolal malý plamínek svíčky. Sotva tříadvacetiletý kluk ležel na nemocniční posteli a u něj seděla malá dívenka. Jeho obličej byl ztrhaný a znavený nemocí. Kapky potu mu stékaly po čele a dívenka mu je otírala. Přerývavě se nadechl a víčka mu zase klesala.

„Ne, neusínej Edwarde!“ vyhrkla honem a začala ho štípat.

Edward zavrtěl rychle hlavou a setkal se s čokoládově hnědým pohledem. „Neusínám, neboj, Bell.“ Pohladil ji po tváři a odkašlal. Bell, sotva pobral dech, tak si skousla spodní ret a nedočkavě se zeptala: „A co teda? Našel bojovník štěstí?“

„A kde jsme to skončili?“

„Bojoval s králem Ven-šuiem!“ Bella nedočkavě poskakovala a Edward se dal znovu do vyprávění.

„Ven-šui udělal výpad a poranil bojovníka. Rychle se skrčil a podtrhl mu nohy a pak-“

„Ne, ne, ne, co to děláš Edwarde!“

„Vyprávím a ty mi skáčeš do řeči!“

„Ale poslední bojovník musí být nejlepší a musí přežít! Nemůže ho přeci prošpicovat nějaký moula! Já mu fandím, Edwarde,“ drmolila rychle a nesouhlasně se zašklebila.

„Nejsi nějaká drzá na to, že je ti 5 let?“ zvedl jedno obočí a odvrátil zase hlavu, aby si odchrchlal.

„Ne!“

„Dobře, takže... hm.“ Promnul si bradu a stále lehce přidržoval malé děvčátko, aby nespadlo z malého nemocničního lůžka. „Dobře, tak se vrátíme, když byl poslední bojovník v Čarovných zahradách.“

„Tam, kde potkal princeznu?“

„Ona to nebyla tak úplně princezna, Bell,“ osvětlil jí.

„Ale říkal jsi, že byla krásná, hodná a chytrá. To musí být princezna,“ stála si na svém a založila paže na hrudi.

„Tak dobře, má princezničko.“ Bella se zase přitulila v jeho náruči a čekala. „Princezna sledovala posledního bojovníka, který stále s vážnou tváří chodil okolo kašny, a přemýšlela, jestli k němu jít. Stále ji u srdce hřál medailon, který jí dal. Byl celý ze zlata, posázený diamanty a přesto lehoučký, jak pírko. Opřela se o balkon a sledovala svého vysněného.“

„Končíme! Isabello! Jdi spát!“ zavelela sestřička.

„Né! Betty! Prosím! Jen dopoví pohádku! Prosím! Prosím!“ Udělala na sestřičku psí oči a ta chvíli sledovala Edwarda a pak malou holčičku.

„Deset minut, Masone, pak musí jít do své postýlky. Mladá dáma musí odpočívat a vy také.“ S těžkým srdcem odcházela na ošetřovnu za doktorem. Panu Masonovi moc času již nedávali. Byl zázrak, že stále dýchal, natož aby vyprávěl.

„No tak! Ede! Honem! Vyprávěj! Co se stalo pak?“

Edward se zasmál nedočkavosti své posluchačky a ta mu utřela čelo od potu. „Princezna si ani nevšimla, že na obloze už nezáří slunce a po posledním bojovníku nebylo taky ani vidu ani slechu. Až když ucítila lehký vánek, jak se dotýká jejích kaštanových vlasů, se vrátila do reality. Prudce se otočila a stála tváří v tvář bojovníkovi. Její srdce tlouklo jako indiánské bubny. Oči bojovníka byly stále černé jako noc a tvář kamenná – zcela bez emocí. Ale to ji nevyděsilo. Vrhla se mu do náruče a objala ho. Měla bys jít spát, Bell,“ zašeptal, když si všiml, že její oči se lehce zavírají.

„Ne! Ještě ne!“

„Ale víš, co říkala Betty? Deset minut uplynulo.“ Pohrával si mezi prsty s jejím pramenem vlasů a vdechoval jejich příjemnou vůni.

„Tak ať si dají pusinku,“ zaprosila Bell a očka jí zářila. Tvářičky zrudly a srdíčko hnalo vpřed.

„Ne.“

„Proč?“ vyděsila se.

„Protože to by pak skončil hned příběh. A moje příběhy jsou nekonečné, jak jistě víš.“

„Ale Edwarde! Prosím!“ zanaříkala a s prosíkem sepjala malé ručičky. Už – už chtěl pokračovat, když je někdo přerušil.

„Isabello! Co jsem říkala?“ Přiřítila se k nim sestra a propálila Edwarda pohledem. Ten s bolestným výdechem pustil z náruče maličkou holčičku, líbl ji na čelíčko a podal ji sestře.

„Dobrou, Belli, sladké sny.“

„Edwarde!“ křičela s pláčem, že si nedoposlechne příběh, a pak z dáli uslyšela zasípání jejího milovaného vypravěče a sestry volající naléhavě doktora.

Druhý den bylo jeho lůžko prázdné. Celá nemocnice byla už rázem černobílá. Nezáleželo na tom, že ona by měla odpočívat. Smutkem se jí sevřela hruď a běžela rychle do své postýlky, kde v polštáři schovala své slzičky. Neví, jak skončila pohádka. Neví, kde je její vypravěč..., a jestli se někdy vrátí.

Mladá slečna se zamyšleně procházela městem. Přemýšlela, kam si sednout. Jestli na lavičku, nebo do kavárničky na rohu ulice. Z malé dívenky vyrostla krásná slečna. Hnědé kadeře se jí v loknách snášely do půly útlého pasu v elegantním hnědém oblečku. Plné rtíky a stejný čokoládový kukuč jako kdysi dávno, když byla malou dívenkou.

Došla až do kavárny a zlehka se posadila. Malou kabelku si položila na klín a s povzdechem vypustila své myšlenky do vzduchu. Už dlouho jí nebyla dopřána samota. Sejmula z hlavy klobouček a položila ho na stůl. Servírku jemně odmítla a užívala si ticha.

Už tolik let... ale stále si ty příběhy pamatuje. A Poslední bojovník... princezna i zlý Ven-šui... ti ji stále doprovázeli v myšlenkách. Ale ona už bohužel z pohádek vyrostla. Je z ní slečna Swanová. Mladá, úspěšná novinářka-

„Smím si přisednout?“ zeptal se jí najednou líbezný hlas a ona se probrala ze svého polospánku.

„Jistě,“ zavrtěla honem hlavou a podívala se na nově příchozího.

Panebože, přeběhlo jí hlavou. Nikdy se příliš o chlapce nezajímala, ale tenhle... Krásné bronzové vlasy. Ostře řezané rysy. Plné rty, křídově bledý a rovný nos antických soch. Božský a hříšný na pohled. Andělé by na jeho krásu mohli pět ódy, ale pak ji zaujaly ty oči. Ty bezedné, jako noc černé oči. „Poslední bojovník,“ zašeptala omámeně.

„Jsem Edward Anthony Cullen,“ představil se a jeho rty se zkroutily do jemného úsměvu.

„Isabella Marie Swan.“

„Rád tě vidím, Belli, chceš si poslechnout konec příběhu?“

A v prvním odlesku luny a pouličních lamp se zablýskly jeho ostré tesáky.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Milovaný vypravěč:

 1
22.06.2011 [21:48]

AlliceVolturiCullenTo je nádherné!

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!