Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Mám tě rád, mami...

16.06.2011 (15:00) • Werunecka • FanFiction jednodílné • komentováno 16× • zobrazeno 3038×

Konečně domů, dnešní hodiny baletu byly náročné. Ale čemu se divím? Za týden mám vystoupení a sama na sebe také dosti tlačím.

Ale domů se těším.

Nasedla jsem do svého auta a vyrazila. Byl to z Port Angeles kus cesty, ale i přesto svoji práci miluji.

Rozjela jsem se a pustila si rádio. Zrovna hlásili dešťové přeháňky, tak jako již celý tento měsíc. Jela jsem pomalu a také jsem se těšila na ta moje zlatíčka. S myšlenkou na ně cesta ubíhala rychleji.

Konečně jsem zaparkovala před naším bytem a já vystoupila do deště.

„Mamííí…“ slyšela jsem svého malého syna.

„Ahoj, Jakei, jak ses měl? Doufám, že tě taťka nezlobil.“ Líbla jsem ho na tvář a objala ho.

Jakmile mě pustil, mohla jsem si konečně vysvléct ten mokrý kabát a vyzout boty.

„Ahoj, mami. Jacobe, běž si uklidit ten pokoj!“ Přiběhlo jedno z mých milovaných dvojčat, které jsem taktéž líbla do vlasů.

„Ahoj, Rachel,“ pozdravila jsem ji a poslala Jakea do pokoje.

„Jaká byla zkouška, zlato?“ ozval se hlas mého manžela Billyho.

„Náročná a co ty? Nezlobili tě?“ Přišla jsem k němu a políbila ho.

Jsem si jistá, že by ke mně přišel on, kdyby mohl. Kvůli cukrovce skončil na vozíku.

„Byla to zlatíčka,“ odpověděl mi.

„Mami…“ Přispěchalo i naše poslední štístko – Rebecca -, a já ji políbila na čelo.

„Ahoj, zlato.“

Vyrazila jsem do kuchyně. Byl pátek – nákupní den. Zkontrolovala jsem lednici a zjistila, že mimo ryb v ní není skoro nic. A tak jsem nakoukla ještě Billymu do léků a zjistila, že by na víkend žádné neměl.

„Williame Blacku, kolikrát ti mám opakovat, že mi máš hlásit, když ti začnou léky docházet?!“ čertila jsem se.

„Sarah,… zlato, zapomněl jsem,“ omlouval se hned a dojel ke mně.

Jen jsem povytáhla obočí: „Nebo ses koukal na zápas a zapomněl se podívat?“

Jen se uličnicky usmál.

„Děvčata, jedete se mnou?“ zavolala jsem do domu.

„Ne, musíme se učit!“ Doneslo se ke mně unisono.

„Já pojedu,“ zaškemral Jacob a já se na něj podívala.

„Máš už uklizený pokoj?“

„Až přijedeme, platí?“ nasadil stejný uličnický úsměv jako jeho otec.

„Běž se obléct, prší tam,“ připustila jsem a on zmizel.

„Ten kluk tě má velice rád,“ utrousil můj muž.

„Já vím, však já jeho taky,“ odpověděla jsem a objala ho.

„Do hodiny jsme zpátky.“ S tím jsem se vydala ke dveřím.

Jake tam na mě už čekal, a tak jsem se obula a oblékla. Otevřela jsem dveře a vyběhla k autu se synem v závěsu.

Jeho jsem připoutala do autosedačky a sama jsem také nasedla.

„Dávejte pozor, silnice budou kluzké,“ uslyšela jsem Billyho hlas a nastartovala auto.

Vyjeli jsme do Forks. Billy měl pravdu, dost to podkluzovalo.

Upravila jsem si zpětné zrcátko, abych na toho lumpa vzadu viděla.

„Jakeu, už víš, čím budeš, až budeš velký?“ optala jsem se ho typickou otázku, kterou jsem mu pokládala pořád, ale vždycky se dostavila jiná odpověď.

„S Embrym budeme automechaniky!“ vykřikl a začal se smát. Ach, ano. Jacobův nejlepší přítel Embry – výplod Billyho nevěry.

„Hm… automechanik, to se bude hodit,“ mrkla jsem na něj do zrcátka.

„Mami…“ začal po chvilce ticha.

„Ano, zlato?“

„Víš, v obchodě mají to autíčko, které jsem chtěl k narozeninám,“ začal a já věděla, že ho bude chtít.

„Jakeu…“

„Prosím!“

„Uvidíme.“

Konečně jsme dorazili před obchod. Vystoupili jsme a utíkali do nitra budovy.

Jacob mě držel za ruku a ve druhé jsem měla košík. Takto jsme se vydali k potravinám.

„Jakeu, uklidni se. Nejprve nakoupíme a potom se na tu hračku půjdeme podívat.“ Snažila jsem se, ale nepomohlo to.

Rychle jsem do košíku dala mléko, šťávu, sáčky koření, pečivo, sýry a máslo.

Nakonec jsme se vydali do oddělení s hračkami. Jacob se rozeběhl uličkou, ale na konci se zastavil. Běžel zpátky, ale nic nenašel. Začal vzlykat.

„Zlato, třeba ho příště budou mít,“ chlácholila jsem ho – bezradně.

„Já ho chci hned!“ vykřikl a zachmuřil se.

„Jakeu, musíme domů. Sestry s otcem čekají na večeři.“ Po dobrém to nešlo, a tak jsem ho popadla a vydala se k dokladně.

Paní Biersová se na nás podívala.

„Chtěl to autíčko, co jste tu měli minulý týden,“ vysvětlila jsem jí. Jen pokývala hlavou a dál účtovala potraviny.

Zaplatila jsem a i s Jacobem, který se vztekal, jsem se vydala do lékárny. Panu Collinsovi jsem podala recept a on začal shánět léky.

„Zlato, uklidni se. Já ti tu hračku příště koupím. Nebo chceš jinou?“ řekla jsem a doufala, že léky nepodražily.

„Ne, chci to autíčko!“ rozkřikl se.

„Pššt,“ klidnila jsem ho.

Pan Collins mi léky podal a já za ně zaplatila. Se zmítajícím se Jakem jsem vyrazila k autu. Tam jsem ho připoutala a vedle něj jsem položila nákup. Sama jsem také nasedla a vyrazili jsme na cestu zpět.

Jacob se pořád zmítal, křičel a plakal. Neustále mě kopal do sedadla, a tak jsem se rozhodla mu jeden pás odepnout.

Naklonila jsem se tedy dozadu, ale pás jsem nahmatat nemohla. Odtrhla jsem oči od silnice a koukla přes rameno.

Auto dostalo smyk. Okamžitě jsem křečovitě sevřela volant. Slyšela jsem Jakův pláč a hysterii v něm. Dostala jsem strach.

Všechno se motalo pořád do kola a já začala panikařit. Nemohla jsem auto dostat pod kontrolu. Najednou mě oslnila světla auta a uslyšela jsem troubení. Strhla jsem volant, ale… pak už jen bylo slyšet skřípění a mačkání kovů…

--- Pohled Jacoba ---

Auto se začalo točit a já jsem se neskutečně bál.

„Mami…“

A pak auto narazilo do velkého auta, které na nás troubilo a blikalo.

Maminčina hlava vylítla a tvrdě narazila do volantu. Skrčil jsem nohy k sobě. Najednou o mou sedačku narazilo její sedadlo, ale maminku jsem nikde neviděl.

„Mami?“ vzlykl jsem a čekal na odpověď, ale ta nikde.

„Maminko? Kde jsi?“

„V tom autě je dítě!“ uslyšel jsem zvenčí, ale já chtěl vidět maminku, slyšet její hlas.

A pak jsem uviděl její černé vlasy pokryté nějakou červenou tekutinou.

Dveře se otevřely a nějaký pán mě začal vyndávat ze sedačky.

„Jakeu? Slyšíš mě?“ ozval se hlas strejdy Charlieho.

Ale já nechci odpovědět, chci maminku.

„Volali jste někdo sanitku?“

„Proboha, co se stalo?“

„Dostala smyk a vjela pod náklaďák.“

„Jak je na tom ta žena?“

Mluvili o mamince? Proč nevystoupí z auta? Proč mě nevezme do náruče? Kde je?

--- Pohled Billyho ---

„Tati, kde je mamka s Jakem tak dlouho?“ vyzvídala Rachel, která tu byla se mnou.

„Cesta chvilku zabere,“ usmál jsem se na ni, ale i mně přišlo podezřelé, kde jsou tak dlouho. Přepadl mě divný pocit prázdnoty.

„Strejda Charlie přijel,“ křikla Rebecca a šla mu otevřít.

„Billy, musíš jet okamžitě se mnou,“ řekl mi, jakmile vstoupil.

„Charlie, musím počkat, až Sarah přijede,“ vysvětlil jsem mu.

„Holky, běžte si nastoupit,“ řekl děvčatům a ty ho poslechly.

„Charlie, co se děje?“

„Billy, Sarah s Jakem měli nehodu,“ začal a já pochopil ten pocit. Už není mezi živými.

„Ne, to není možné,“ nepřiznával jsem si to.

Jen mě zavezl k autu a pomohl mi se posadit. Vozík dal dozadu a vyrazil.

„Tati, co se děje? Proč pláčeš?“ zeptaly se holky, ale já jim nemohl odpovědět.

Před očima jsem měl usměvavou tvář mé manželky. Černé havraní vlasy, milující oči a něžný obličej posetý pihami. Ne, ona nemohla zemřít.

Projeli jsme kolem havárky.

„Tati, to je maminčino auto,“ vykřikla Rebecca.

Chralie ještě víc přidal a po chvilce zastavil u nemocnice.

Děvčata na zadním sedadle plakala a já taky. Nemohla to být pravda.

„Jacob je v pořádku, prohlédli ho a měl jen lehká poranění…“ Začal vysvětlovat, ale já ho neposlouchal.

„Kde je Sarah? Jak je na tom?“ optal jsem se ho, když jsme vystoupili.

„Billy, je mi to moc líto, ale…“ Zase jsem ho přestal poslouchat. Dobře jsem cítil, jak se můj otisk zrušil.

Objal jsem obě děvčata. Celý svět se nám zbořil.

--- O týden později, pohled Jacoba ---

Maminka umřela, ale já přežil. Podle pradědečka Quila se za mne obětovala, jenže já to tak nechtěl.

Dnes má pohřeb, ale já tam jít nechci. Seděl jsem na posteli a brečel.

„Jakeu, už nebreč.“ Rebecca mě objala a Rachel se posadila vedle.

„Víš, co nám vždycky říkala, když musela odejít.“ Zakroutil jsem odmítavě hlavou. Nechci, aby byla pryč.

„Kdykoliv zasvítí světlo skrz tohle okno nebo kterékoliv jiné, budu v něm já, nikam neodcházím…“

Ano, toto říkávala vždycky, než odešla do práce.

„Děti, odcházíme,“ přišla nám oznámit teta Sue. To ona se o nás teď starala.

Sestry mě vzaly za ruce a odvedly do auta. Vyjeli jsme maminku doprovodit na poslední cestu.

***

Pomalu jsme kráčeli na místo, kde jsme se měli s maminkou rozloučit. Byli tu všichni příbuzní, všichni co měli mamku rádi.

Podíval jsem se nahoru uslzenýma očima a zjistil, že je rakev zavřená. Slyšel jsem taťku říkat tetě, že maminka byla tak moc z té nehody roztrhaná, že bude rakev zavřená.

Všude byli její oblíbené bílé a rudé růže.

Když jsme došli na místo, kněz začal odříkávat modlitbu. Horké slzy mi začaly stékat po tvářích.

Koukl jsem se na rakev, kde byl štítek:

Sarah Wilde Blacková, 21. 4. 1970 – 23. 6. 1995

Milovaná manželka, matka, vnučka, teta, sestřenice a skvělá baletka z Julliard Performing School.

A pak taky její oblíbený citát:

Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít…

Kněz začal odříkávat starou indiánskou modlitbu za její duši…

„Když jsem mrtvý, neplač pro mě ani trochu…

Začal jsem vzlykat ještě víc…

Mysli na mě někdy, ale ne moc…

Vzpomínal jsem na její černé vlasy a oči…

Mysli na mě a opakuj, jaký jsem byl v životě…

… její jedinečný úsměv, když přijela z práce domů…

Na některých momentech je to příjemné si připomenout, ale ne na dlouho…

Na to, jak učila sestry vařit a pak jsme museli malovat…

Nechte mou duši v klidu a já budu s předky…

Jak na mě její oči koukaly jako na někoho výjimečného…

A zatímco budete žít, nechte své myšlenky s živými.“

Vtom sluneční světlo zazářilo v okně u auta a já věděl, že je maminka s námi.

Přistoupil jsem blíž k rakvi a řekl něco, co jsem jí nikdy neřekl:

„Mám tě rád, mami…“

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Mám tě rád, mami...: