Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Loutka na pramenech vlasů

30.07.2010 (16:15) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2347×

Loutka na pramenech vlasů

Nádherný rudý pruh kopíroval její úžasné rysy. Dokonalé, velké oči, jemně vykrojený nos, plné rty. Spadal podél elegantní linie její šíje přes drobná ramena až na vyboulená prsa. 36. Jako proud krvavé řeky stékal po její hlavě. 37. Očima jsem mapoval cestu každého z těch rudých potůčků. 38. Seděl jsem v černém rohu místnosti a počítal prameny vlasů. Víc mi nedovolila. 39. Ona, nejnádhernější bytost, kterou jsem kdy spatřil. 40. Tak půvabná, tak vzrušující, tak zlá. 41.

Seděla nad štosem popsaných papírů a map a plánovala několik možných variant, mezi kterými pak budu mít možnost vybrat tu nejlepší. Byl to důležitý úkol, ale beztak bych jí rád pomohl i v tuto chvíli. Uměl bych poradit. Narovnat tu malou vrásku, po které spadal 42 pramen. Ale podmínky zněly jasně. Smím být v její přítomnosti, pozorovat ji, když přemýšlí, ale nic víc. Jediné slovo a musel bych odejít. 43. Proto jen sedím a počítám ty nádherné prameny. Má jich padesát osm. 44.

Tak, jako novorozený, jenž nemůže odolat tekoucí lidské krvi, já jen stěží přemáhal touhu dotknou se těch pramenů. Bylo to pro mě šílené utrpení. Natáhl jsem ruku ze stínu. Chybělo již jen pár centimetrů a mé prsty by splynuly s tou krvavou řekou.

„Riley?“

Otočila se na mě. Rychle jsem ruku stáhl zpět k sobě do tmy.

„Nikoleta je už u nás velmi dlouho.“

Okamžitě jsem pochopil rozkaz. Má snaha se ji dotknou, ji zřejmě rozčílila, když mě nenechala ani dopočítat a vyhání mě plnit své povinnosti. Jen nerad jsem se zvedl a poslušně odešel. Už jsem to pokazil dost. Dnes za mnou už nepřijde.

Novorození se doslova pásli na té skupince lidí ve starých Seattleských docích. Byl to opovrhující pohled, jak drásali jejich těla a ničili všechno kolem. Tohle nebyli upíři, ale zvířata. Odporná, nevychovaná zvířata. A toho kraválu, co nadělali. Něco takového máme nechat žít a hanit nás vznešený druh? Victorie se zřejmě zbláznila.

„Aaahr, idioti! Copak jsem vám neříkal už nejmíň stokrát, že musíme být nenápadní?“ Slyšela jsem řvát tvrdý hlas.

Kdo to byl? Toho kluka neznám. Zdá se, že na ně má nepatrný vliv. Trochu je utišil. No, snaha se cení. I Viktorie potřebuje někoho, kdo za ni bude rozhodovat. Že by tohle byl ten její maňásek? Má vkus, mrcha. Oči ke zbláznění, rty k zulíbání a postava, postava přímo k sežrání.

Mlsně jsem nad ním pootevřela rty. Ostatní si toho museli všimnout, takže teď musím něco říct. Co dál? Rozhoduj, to se mu řekne, zatraceně.

„Rozhodnutí, rozhodnutí.“

Tohle Viktorii nemůže jen tak projít. Pomalu překračuje hranici a my máme své zásady. Ovšem, vcelku by se hodilo, aby Cullenům trochu proprášila kožíšek. Odporní vegetariáni. Nevím, kdo nám dělá větší ostudu. Jestli oni, nebo tahle zvěř.

Když teď zničíme Viktorii, mají Cullenovi po problémech. A tenhle plyšáček bude muset být zničen s ní.

„Dáme jim ještě pět dní,“ řekla jsem nakonec. Za tu dobu vymyslím, jak ho dostat k sobě. A bude to moje hračka.

„Ultimátum,“ dodalo mé dokonalé dvojče.

„Jak myslíš, Jane,“ odvětil Demetri a otočil se k odchodu.

Já odešla jako poslední. Ještě jsem se pootočila a přes rameno se podívala na toho muže. Sladký, namočit do čaje a rozpustit. Přehodila jsem si kápi až do čela a odešla.

Trochu nasupeně a zklamaně jsem procházel mezi novorozenými. Všichni v mé přítomnosti utichali, otáčeli se, zbystřili. Báli se mě. Já byl pro ně ten, kdo rozdává rozkazy. Já jim dovoloval lovit, určoval místo jejich přečkávání, řídil jejich směšné zvířecí životy, přinášel smrt. Tady jsem byl pán já, a ten pocit jsem přímo miloval. Byla jen jediná bytost, která byla víc. Novorození ji znali jen jako Ona. Victorie byla víc a já věřil, že je to dobře.

Prošel jsem tábořištěm až k zadním dokům. Měla tam být Nikoleta. A taky tam někdo dělal neuvěřitelný bordel!

„Aaahr, idioti! Copak jsem vám neříkal už nejmíň stokrát, že musíme být nenápadní?“ zařval jsem vztekle na skupinu drancující místo.

Odporná zvěř! Victorie přece jasně říkala, že…

Pohled mi zavadil o střechu staré rozpadlé skladištní budovy a zbystřil jsem. Mihla se tam drobná postava v černém plášti. Byla to dívka, malá, ale s velmi krásnými rysi. Připadalo mi, jakoby se na mě usmála. Přerovnala si kapuci a na malou vteřinu zpod ní vykoukl zlatý pramen.

Byl to ten nejnádhernější odlesk zlatých vlasů, jaký jsem kdy viděl. Můj dokonalý upíří zrak si doslova hrál s tou škálou odstínu v nich skrytých. 59. Pak se postava odvrátila a zmizela mi s tím slunečním paprskem vlasů.

Vrátil jsem se zpět do přítomnosti. Je čas dát se do práce. Nikoleta byla hned u další budovy a ani se příliš nebránila.

„Miláčku, přijde nám návštěva. Patří se ji náležitě přivítat,“ řekla má krásná, zrzavá paní a přejela mi rukou po krku.

Ten dotyk mi zbláznil tělo. Po celé kůži mi naběhla husina, za krkem mě zamrazilo a žádná část se nedokázala ovládat. Zasmála se tomu. Nedokázal jsem se odtrhnout pohledem od jejich nádherných očí a mé ruce se užuž chystaly obejmout její dokonalý pas. Postřehla to a vzala je do svých, dřív, než jsem se jí stihl dotknout.

„Půjdeme,“ řekla mile uklidňujícím tónem.

Stále jsem se nebyl schopen dívat jinam, než na ni, a slepě jsem ji následoval. Dovedla mě až do lesa, daleko od toho stáda novorozenců. Stát s ní takhle o samotě v temnotě stromů mě stálo velké přemáhání. Ale kvůli ní bych vydržel i Tantalova muka. Ona si nepřeje, abych se ji dotýkal, tak nebudu. Budu čekat a doufat, že přijde sama.

Ještě chvíli jsme jen tak stáli v lese.

„Usmívej se na ně, ano, miláčku? Musíme udělat dobrý dojem.“ Urovnávala mi rukou vlasy.

„Ty uděláš dojem vždycky,“ dovolil jsem si říct. Usmála se sladce.

„Děkuji.“ Pohladila mě po hrudi a přiblížila se, až mi její vůně donutila přivřít oči. Zdálo se, že mi chtěla dát polibek. V tu chvíli jsme zaslechli rychle se blížící kroky.

Nehodlal jsem se na ni přestat dívat, ale otočila mi s úsměvem hlavu. Viděli jsme čtyři zahalené postavy. Dvě z nich byly bezesporu mužské. Jeden byl vysoký jako hora, ale ani s tím druhým bych se nerad rval. Ti dva uprostřed byli přibližně stejně vysocí a zdáli se dost mladí. Ovšem vznešená a ladná chůze i skvostně prohnuté boky jasně svědčili o tom, že ta napravo je žena.

Sotva se přiblížili ještě o pár kroků, zaleskly se na jejich pláštích erby honosně ozdobeného V. To jsou tedy ti Volturiovi, co o nich Victorie tak veledůležitě mluvila. Na ně si musíme dávat pozor.

První šla dívka. Přiblížila se k nám jen na pár metrů bezpečné vzdálenosti a sundala si kápi z hlavy. Prošel mnou blesk. Její zlaté vlasy se vznešeně svezly po ramenou a zakončily svou cestu v rozkošném dekoltu. Zhypnotizovaly můj pohled a ten se po tom pramenu svezl jako po vodopádu. Nebylo pochyb, je to ta žena ze střechy včerejší noci.

Viděl jsem, jak se její rty pohybují, ale slova jsem nevnímal. Byl jsem fascinován celou tou krásou, kterou její vlasy spolu s ladným tělem tvořily.

Jen velmi pomalu jsem zase začínal vnímat. Jakoby z velké dálky ke mně doléhaly hlasy a přibližovaly se, sílily. Můj zorný úhel se rozšířil i na ostatní postavy.

„Buď s tím do pěti dní něco uděláte, nebo přijde náš čas. A pamatuj, Victorie, Volterra nedává druhou šanci,“ dořekla bledá žena panovačně k mé rudovlásce.

Zvláštní, ani mi to moc nevadilo. Mluvila na Victorii, ale očima stále visela na mě a zkoumala mě. Pak ji ten, stejně velký, kluk vzal kolem ramen a otočili se k odchodu. Zlatavé vlasy přikryla černou kápí a jako by mě tím vrátila zpět do reality.

„Sám si slyšel,“ řekla trochu nakvašeně Victorie, hned jak se postavy ztratily v lese. „Musíme se druhému klanu postavit co nejdříve. Půjdeme do srubu a tam s tím něco vymyslíme.“

Přejela mi rukou po záhybu kabátu a vedla mě za sebou.

„Jak se jmenovala?“ zeptal jsem se na to jediné, co mě v tu chvíli zajímalo.

„Cože?“

„Ta blondýna, kdo to byl?“ Poukázal jsem rukou k lesu, kam zmizeli, aby lépe pochopila. Victorie se zastavila a s rukama v bok si mi stoupla do cesty.

„Jane Volturi. Proč tě to zajímá?“

Nevěděl jsem jak odpovědět, aniž bych ji tím pohněval, a tak jsem ji jen obešel a pokračoval ke srubu.

Sedl jsem si do svého temného rohu a ona nad štos papírů. Hodlal jsem začít počítat, ale nešlo mi to. Nedokázal jsem se soustředit na rudou barvu. Neustále mi mezi ní probleskovala představa zlatých vlasů.

Jane Volturi, vznešené jméno, stejně jako ona sama. Jestliže byla Victorie krví, již jsem jako novorozený nedokázal odolat, je Jane Sluncem, které mě teď, když už dokážu ovládat své upíří pudy, lákalo mnohem víc. Nezkrotitelné Slunce, které je hrozícím nebezpečím, ale také neskonalou krásou. Vedle ní mi Victorie připadala jako snadno polapitelná a ovládnutelná žena, kterou bych hravě dokázal přemoci. Stejně jako v poslední době svou touhu po krvi.

Natáhl jsem dlaň k rudým vlasům. Trochu mě zamrazilo, když jsem překonal vzdálenost, kam jsem se dostal posledně. Pak už se mé prsty zabořily do rudé řeky a projely její proud.

Victorie se prudce otočila. Uvědomil jsem si, co jsem provedl a rychle ruku stáhl, ale ona ji zachytila. Její pohled byl překvapený, nicméně potěšený. Přitáhla si mě blíž nad mapy a ukázala prstem na naše útočiště. Chtěla začít něco mluvit, ale já neměl zájem ji poslouchat.

Odhrnul jsem jí rukou pramen z tváře. A čekal na její reakci. Pousmála se. Poposedl jsem si blíž, nebránila se. Udělal jsem tedy to nejtroufalejší. Chytil jsem ji pod bradou, natočil její tvář k mé a políbil ji. Dlouze a silně. Poté, co jsem ji pustil, měla ještě chvíli zavřené oči a pak jimi skvostně zamžikala. Překonal jsem ji.

Zajel jsem jí jednou rukou pod blůzu a přinutil ji si lehnou. Odteď není krev mou paní. Touhu po ní si řídím sám.

„Každý další Victoriin krok bude nyní sledován s nesmírnou přesností, to je vám doufám jasné,“ vysvětlovala jsem těm třem chytrákům v bezpečné vzdálenosti od novorozených.

„Osobně dohlédnu na toho kluka, jak že se to jmenuje?“ dělala jsem, že mi na něm vůbec nesejde, „Riley?“

Společníci se rozešli na smluvená místa, jen Demetri se ještě přitočil, přejel mi rukou po plášti, až se nepříjemně přiblížil k dekoltu a posmál se.

„Dávej si na něj pozor, maličká, Jane.“

„Neměj obavy,“ odvětila jsem kousavě. Pak jsem se zatvářila, že usilovně přemýšlím nad tou nejhorší urážkou, kterou bych ho mohla osočit a nepřišla jsem na nic lepšího než: „Deemetrii.“

Zavrčel na mě posměšně a odešel. Já se vydala k místu, kam před okamžikem zavedla Victorie Rileyho. Šel za ní pořád, jako ten malý pejsek, ale jeho výraz už nebyl tak uchvácený její osobou.

Stála jsem kousek od staré dřevěné garáže, kam zašli. Neobjevila jsem žádné okno, kterým bych je mohla sledovat. Škoda. Zdálo se tam být ticho. Za několik minut se ozval Viktoriin vyčerpaný hlas, pak rázné kroky ke dveřím a konečně skřípot měděných vrat.

Vyšel z nich Riley. Opřel se hned o stěnu vedle a zvrátil hlavu. Působil, jako by ukradl něco hrozně drahého a povedlo se mu s tím utéct. A šlo mu opravdu o krk, usoudila jsem s úsměvem při pohledu na jeho tělo.

Kabát měl jen narychlo navlečený a s košilí se už vůbec nezdržoval. S velkou chutí jsem si prohlížela perfektně rýsované svaly a vztekala se na něj, že nezapomněl i na kalhoty. Můj cíl je jasný, ty budeš můj domácí mazlíček. Riley Volturi, to nezní špatně. Opřela jsem se o rozpadlé auto a pozorovala jeho další chování.

Prozatím náš plán vychází. Cullenovi, ani ty jejich vlčata o nás, díky novorozeným a boji, nemají ani tušení. Můžeme v klidu stát v lese a pozorovat tu bitvu. Ovšem, někteří ze stáda chybějí.

„Edward je v horách.“ Vrátil se Felix z výzvěd. „A ta holka nejspíš taky. Ještě je tam s nimi jeden z těch smraďochů.“

„A Victorie?“ zeptal se Alec.

„Ta o tom ví,“ informovala jsem zase já. Věděla jsem o každém kroku svého mazlíčka. Trávila jsem všechen čas jeho pozorováním a líbil se mi čím dál, tím víc. Teď konečně přišel den, kdy si ho může vzít.

„Vy zůstaňte tady. Já jdu za nimi. Až to skončí, sejdeme se.“

Vyběhla jsem lesem až na dohled od stanu v horách. Za malý okamžik sem dorazila i Victorie s Rielym.

Slyšela jsem jejich rozhovor. Viděla jsem, jak Riley stále váhá. Už neposlouchal Victorii na každé slovo, ale nechtěl o ni přijít a ublížit jí. Pak věci nabraly spád. Riley se rychle vrhl na trojici u stanu. Viděla jsem, jak mu vlkodlak skočil na záda a cupuje ho na cáry, ale nemohla jsem se ani hnout. Nemohla jsem mu pomoct, aniž bych se prozradila. Musela jsem jen doufat, že už bude brzo konec. Ačkoli jsem na to nebyla zvyklá, lomcoval mnou strach.

Když už se zdálo, že není co rvát, zanechal vlkodlak jeho zubožené tělo a vrhl se po Viktorii. Konečně se mi naskytl okamžik. Všichni věnovali svůj pohled rudovlasé a já se mohla prosmýknout pro jeho bezvládné tělo. Rychlostí světla sem ho popadla a odnesla si ho daleko od bojiště.

Nevšimli si mě, povedlo se. Ať už si s tou zrzavou mrchou udělají, co chtějí. Můj mazlíček v ohni neskončí! Položila jsem ho na postel ve starém domě, kde jsme přebývali. Dlouho tu nebude moct zůstat. Pak jsem se musela vrátit k ostatním. Vydrž, mazlíčku, brzy jsem zase u tebe.

Čekal jsem, že tahle smrt už bude definitivní. Ovšem mé oči se zase začaly samovolně rozevírat. Zase jsem žil, pokud se tomu tak dá říkat. Bolest v mém těle byla srovnatelná s tou při přeměně. Rány ještě nebyly zcela zahojené, ale žil jsem.

„Napij se.“ Podala mi dívčí dlaň džbán s teplou lidskou krví. „Už brzy budeš zase v pořádku, můj mazlíčku.“

Znal jsem ten hlas, ale mou domněnku potvrdil až pramen zlatých vlasů, který se jí svezl z ramene. Konečně jsem mohl pohlédnout svému Slunci do karmínových očí. Bylo to to nejvzácnější, co jsem kdy na světě spatřil. Pro tyhle oči budu vraždit.

Naklonil jsem se nad překrásně vonící tekutinu a nechal ji stékat rozpáleným krkem. Plamen v mém těle však neuhasila, ten patří Slunci.

Je můj.

Shnutí

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Loutka na pramenech vlasů: