Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Letuška 1. třídy

24.09.2010 (19:00) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 4029×

Letuška 1. třídy

Už odmalička jsem věděla, že mě čeká lepší osud než mé rodiče. Vysnila jsem si dokonalý život v ruchu velkoměsta, módy a komfortu. Rodičům to samozřejmě nebylo po vůli. Chtěli mě doma, abych se o ně starala až do konce života. Ale já jim nejsem nic dlužna. Jsem si pomalu jistá, že ani za svůj život nevděčím jim. A tak jsem se jednoho dne sebrala a utekla sem, do Phoenixu, pátého největšího města USA.

Měla jsem jen spoustu snů, ale jinak ani vindru. Nebyly to snadné začátky. Naštěstí už je to za mnou. Našla jsem si místo, kde mě rodiče nikdy nenajdou a já díky němu naleznu svůj vysněný život. Tím místem se stalo nebe.

Nejprve jsem prodávala v baru před letištní halou. Sehnala jsem si byt, zapsala se na studium a začala si sen vyplňovat. Stálo to hodně dřiny, breku a probdělých nocí, než jsem konečně poprvé stanula na palubě letadla American Airlines. A teď čekám před tím samým barem a užívám si krátké pauzy mezi lety. Cíl mám již téměř na dosah ruky. Bude ze mě letuška první třídy.

„Dobré ráno, Lukasi,“ pozdravila jsem svého bývalého vedoucího, když jsem se konečně dostala na řadu. Dotáčel džus nějaké paní přede mnou.

„Dobré ráno, Viky. Kolik chybí?“ usmál se na mě a položil stejnou otázku, jako každý den.

„Už jen 12 532 kilometrů,“ odpověděla jsem mu s nadšením.

Jen dvanáct tisíc kilometrů a můj sen bude naplněn. Nastoupím do letadel boháčů a celebrit, dostanu elegantní modrou uniformu a klobouček s křídly na boku. Žádná ponurá šedá a široké podpatky, nepříjemní pasažéři a časté krátké lety po státech. Budu létat do největších světových metropolí. Do Paříže, Londýna, Šanghaje, po celém světě. Poletím kam budu chtít a kdy budu chtít. Budu volná.

Ale do té doby mě čeká ještě pěkná hromada vnitrostátních letů. Jeden z nich startuje za necelou hodinu. Budu ráda, když stihnu to kafe. Povzdechla jsem si a prohrábla rudé vlasy. 

V kovovém sloupu jsem zahlédla obraz vysokého muže a ten se v zápětí opřel o bar vedla mě. Blonďaté vlasy měl stažené do ohonu, módně potrhané džíny zakryté cípem košile a přes ní koženou bundu. Byl to přesně ten typ muže, ze kterého se mi zastaví dech a mírně pootevřou rty. Ani tentokrát jsem téhle reakci nedokázala zabránit. 

Zacukaly mu koutky, jednu ruku zastrčil do kapsy a ležérně se o ní opřel. Cítila jsem, jak mě rentgenuje pohledem. Zvláštní, měl uhelně černé oči. Nádherně ostré a spalující oči. Oh, Bože. Ne! Victorie, buď silná! Už jen 12 tisíc kilometrů. To už vydržíš, přikázala jsem si a odvrátila se zpátky k Lukasovi. Ten se jen zaculil a začal mi nalévat kávu. Sakra, asi je to hodně vidět. Cítila jsem jak rudnu.

„Dáte si to kafe se mnou, madam?“ zeptal se mě blonďák. Měl krásný hluboký hlas se špetkou lstivé ironie. Lukas mi podal šálek a on zaplatil.

„Ale já mám jen pár minut,“ vyhrkla jsem. Bože, jak mě štvalo, že ho musím odbýt. Byl tak dokonalý. Vysela jsem na jeho očích a už zase cítila, jak se mi pootevírají rty. Musela jsem se zhluboka nadechnout, abych se přiměla k odchodu.

„A kam letíte?“ zastavil mě ještě.

„Dnes jen do Atlanty,“ odvětila jsem. Rychle jsem se otočila a odcházela pryč. Mám jen pár minut na přípravu před letem, nemohu se s ním zdržovat. Cítila jsem jeho pohled v zádech. Když jsem konečně zašla za roh, musela jsem se zastavit a uklidnit rozklepané podpatky. Tak tohle už nikdy! Mám svůj plán a musím se ho držet. Na soukromnosti není čas.

„Dobrý den, vítejte na palubě.

Dobrý den, vaše místa jsou až vzadu.

Vítejte na palubě, dobrý den.

Dobrý den, užijte si let,“ odříkávala jsem naučené fráze - na tváři dokonalý úsměv - a kontrolovala letenky.

„Přeji příjemný let, dobrý den,“ dořekla jsem a vracela letenku, ale cestující si jí nevzal ihned. Zvedla jsem k němu oči a leknutím sebou trhla. Blonďák se na mě usmál, vzal letenku a dodal:

„I vám, madam.“ Pak se odporoučel ke svému místu.

Prosila jsem Rebecu, aby se semnou vyměnila, ale stála si na svém a tak jsem chtě nechtě musela do střední části dlouhého letadla na instruktáž.

„Únikové východy jsou po obou stranách letadla...“ slyšela jsem hlas z telefonu a automaticky předváděla patřičné pohyby. Snažila jsem se nedívat tím směrem, ale moc dobře vím, jak mě ze třetího sedadla přede mnou s úšklebkem pozoroval.

„Kyslíkovou masku nasadíme na obličej...“ On se mi směje! Normálně ho slyším se pochechtávat. No počkej, to si vypiješ! Nemá právo mě takhle dostávat do rozpaků. Co ho to vlastně napadlo, letět kvůli mně do Atlanty? Zatraceně, proč mi to dělá? Proč je tak krásnej, to by mělo být trestné!

Spařila jsem ho vyčítavým pohledem a on se zazubil ještě víc, ničema. Měla jsem hroznou potřebu s ním mluvit. Říct mu, že mě to štve a ať toho nechá. Říct mu, jak hrozně bych chtěla mít jen o trochu víc času a strávit ho s ním. Ne, to mě nenapadlo! To jsem si nepomyslela. Co to se mnou provedl?

Po instruktáži mě čekalo projít letadlem a zkontrolovat cestující. Proč to zrovna dneska musím dělat já, za co mě trestáš? Protočila jsem oči v sloup a vydala se uličkou.

„Všechno v pořádku?“ ptala jsem se a procházela sedadlo po sedadle.

„Slečno letuško? Mohl by můj syn dostat bonbón?“ zeptala se mě silnější paní, nepříjemně arogantním hlasem. Buď milá, Victorie.

„Ale jistě,“ došla jsem k ní. Měla opravdu rozkošného chlapečka. Sehnula jsem se k němu a pohladila ho po vlasech.

„Bonbónky přinese za chvíli má kolegyně. Ty se trochu bojíš, že ano? Letíte poprvé?“ Chlapeček kývl a zastyděl se. Byl k sežrání sladký. „Neměj strach. Uvidíš, že je to zábava. Pustíme ti nějakou muziku do sluchátek, chceš?“ Pomohla jsem mu je nasadit a k již příjemněji se tvářící paní jsem dodala: „Kdyby se cokoliv dělo, nebojte se říct.“

Paní pokývala, jako že přece není blbá a já pokračovala.

„Připoutejte se prosím, za chvíli budeme startovat.

Je vše v pořádku?

Elektroniku si prosím během startu vypněte. Vše v pořádku?“

„Mám takový problém, letuško,“ ozvalo se mi za zády a já moc dobře věděla, kdo se ptá.

„Ano?“ otočila jsem se k němu se sladce umělým úsměvem.

„Letím taky poprvé a hrozně se bojím. Myslíte, že byste mě během cesty mohla držet za ruku?“ zeptal se dětinsky a podával mi ji. Chytla jsem jeho do svých dlaní, přidřepla k němu a na stejné vlně mu bez váhání odpověděla:

„Ale samozřejmě, chlapečku. Nemáš se čeho bát. Let bude jen krátký a uvidíš, je to jako atrakce v zábavním parku.“

Rozesmál se a já už taky usměv nezadržela.

„Victorie,“ přečetl mi na jmenovce a představil se: „Jsem James. Krásná a vtipná letuška, trestuhodná kombinace,“ podotkl a já mu to chtěla vrátit, ale to už za mnou stála Rebeca. Musela jsem tedy pokračovat dál. Co to vyvádím, ještě to na mě práskne. Musím se kontrolovat. Stejně jsem ale vyhledávala každičkou možnost kontaktu s ním.

Konečně přišel čas na rozvoz nápojů a pak jídla.

„Kávu nebo čaj, slečno?“ ptala jsem se cestujících a pomalu se blížila k němu. Byl v polovině a tak jsem musela nenápadně zrychlit, aby vyšel na mě. Modlila jsem se, aby to nebylo moc podezřelé. Pak přišel na řadu.

„Kávu nebo čaj, pane?“ zeptala jsem se a snažila udržet profesionální hlas.

„Tebe.“ No jistě, jakou jinou odpověď jsem taky mohla čekat, že.

„To bohužel nevedeme. Kávu nebo čaj?“ odbyla jsem ho. Jen tak tak jsem v sobě dusila smích a všechny ty pocity náklonnosti, ale pošťuchovat se s ním mě náramně bavilo.

„Když jsi teď něco objednám, dodáte můj požadavek do menu?“ zeptal se tak vážně, až jsem nad tím začala přemýšlet.

„Budu mít jen tři hodiny do dalšího letu,“ zašeptala jsem k němu, když jsem mu podávala šálek.

„To stačí,“ řekl vážně a vzal si ho. Prsty mi přitom přejel přes dlaň a já se zachvěla.

Trvalo mi pěknou dobu, než jsem si za to zas rozumně začala nadávat. Co blbnu? Už jsem na nohou pomalu 24 hodin a potřebuji si odpočinout, ne randit s nějakým chlípníkem. Ale copak to jde? On mě normálně uhranul, tohle přece nejsem já! Musím mu to říct, musím to skončit dřív, než si všechno pokazím.

„Já se omlouvám,“ začala jsem během servírování jídla, „ale nemám na takovéhle věci čas. Ne, že bych nechtěla, ale budu vás muset odmítnout.“

„V tom případě na vás budu muset použít těžší kalibr,“ zasmál se, ale já to tentokrát nemínila jako vtip. Když jsem na to nic neodvětila a celou cestu už se mu nevěnovala, nejspíš to pochopil. Kdyby jen tušil, jak mě to uvnitř sžíralo.

Byla jsem zpět ve svých šatech a mířila do hotelu na pár minut spánku. Tak moc jsem si přála koupel a chvíli klidu, jen ho tak vytřást z hlavy.

Vyšla jsem z letištní haly, postavila si malý kufřík s osobními věcmi k nohám a hodlala si zavolat taxíka.

„Odvoz už čeká, madam,“ promluvil vedle mě zase ten hluboký hlas. Vzal můj kufřík a gestem ruky poukázal na krásné tmavě zelené auto. I auto mu ladilo k oblečení. Chvilku jsem zaváhala, ale pak můj mozek rezignoval a já k němu nastoupila.

Chvíli jsem byla zticha a přemítala, co jsem to provedla. Pak mi to nedalo a zeptala jsem se:

„Proč to děláš? Letěl jsi kvůli mně až do Atlanty, teď mě odvážíš do hotelu. Proč? To se přece kvůli třem hodinám nedělá.“

„Třem hodinám s tebou,“ řekl s důrazem a pousmál se, „a zas tolik si nefandi. Do Atlanty jsem opravdu měl v plánu letět. Mám tu byt. A tam tě taky vezu, ne do hotelu.“

„Ale to...“ chtěla jsem protestovat, ale on si položil prst na rty a zapnul rádio. Svižná hudba mi zaplnila hlavu. Vlastně ani nejsem až tak unavená, přemlouvalo mé srdce rozum. Jestli má stejně krásný dům jako auto a jako je ona sám... Jen jednou, to si přece nemůžu vyčítat.

Jako bych to nevěděla. Když se něco jednou poruší, zhroutí se celý systém.

Spala jsem sice nakonec jen chvilku, ale zato jako nemluvně. Vzbudily mě jeho polibky, kterými bloudil po mých bocích.

„Vstávej, holubičko. Máš tak akorát čas se obléct, než vyletíš.“

Pomalu jsem otevřela oči a zahleděla se do těch jeho. Byly i na začátku tak karmínové? Nádherná barva, on je nádherný. Neudržela jsem se ho nepolíbit. Ty sladké chladivé rty, byly příjemným probuzením.

Strašně se mi nechtělo odcházet z jeho náručí, ale donutila jsem se vstát a obléct. Celou dobu mě pozoroval a neřekl ani jediné slovo. Když už jsem si chystala vzít kabát, přišel ke dveřím a opřel se o futra.

„Kolik jsi to říkala, že ti ještě chybí?“

„Čeho? Jako kilometrů? Po dnešku už to bude jen něco málo přes devět. Proč?“

„A potom bude co?“

„Přestoupím do letadel první třídy. Budu mít větší výdělek a volnější režim. Proč?“ zopakovala jsem otázku a nazouvala si boty.

„Jen jsem zvědavý,“ nehodlal odpovědět. Sehnul se mi ke kotníku a přetáhl přes něj řemínek. Musela jsem se chytit dveří, abych se nesvezla na zem.

„Budeš brzo starý,“ odvětila jsem se a on se tomu hrozně rozchechtal. Nepřišlo mi to až tak děsně vtipné.

Dovezl mě na letiště, políbil a zašeptal... „Tak se mi vrať, holubičko. Budu mít pro tebe překvapení.“

Nebyl čas vyzvídat, musela jsem jít. Moc dobře to věděl a bez okolků odešel.

Celý den jsem byla nervózní, jako na trní a bádala nad tím. Vždyť já ho vůbec neznám. Nemám ani jeho telefonní číslo. Adresu si nepamatuji, byla noc. Znám jen jeho jméno a pak jeho tělo. A to mi stačí, abych po něm šílela a co hůř, chtěla se za ním vrátit. Vlasy bych si vyškubala, jak jsem na sebe byla vzteklá, že neposlouchám rozum, ale nějak se mi nechtělo.

Den se hrozně vlekl, takže když konečně přišel večer, doslova jsem vyběhla před letištní budovu. Rozhlížela jsem se po parkovišti, ale nikde tam nestál. Chvíli jsem ještě s nadějí čekala, ale postupně mě opouštěla. Nakonec jsem si musela zavolat taxíka.

Bylo mi do breku. Já blbá mu na to skočila. Vážně jsem si myslela, že by to šlo. Že bych s ním přece jen mohla nějaký vztah mít. Hodlala jsem kvůli němu obětovat i těch pár hodin spánku a riskovat svůj sen a on tohle. Ničema!

Potlačovala jsem slzy až k recepci hotelu, ale ve výtahu už jsem jim nechala volný průběh. Cítila jsem, jak řasenka povoluje a stéká mi po tvářích. Jestli mě takhle někdo uvidí... Jak já ho nenávidím! Chtěla jsem jen rychle do vany a pak spát.

Naštvaně jsem bouchla dveřmi a sundávala boty, když mě chytil kolem pasu. Leknutím jsem nadskočila. Přetočil si mě k sobě a provinile se na mě usmál. Prstem mi setřel slzu z tváře.

„Nemohl jsem tě vyzvednout, promiň. Něco jsem zařizoval.“

Chvíli jsem měla chuť mu vyškrábat oči, ale pak si mě přitáhl blíž a políbil a já zase ztratila pojem o realitě.

Ležel vedle mě a hladil mě po břiše. Cítila jsem v něm motýlky a husí kůži. Bylo mi nádherně, nádherně ospale. Všechno, co se stalo, se tím krásným zážitkem vypařilo. Pomalu jsem usínala a on mě uklidňujícím hlasem vyprávěl:

„Byl jsem něco zařídit na letišti. Zítra mě totiž čeká obchodní cesta do Číny. Chtěl bych mít během cesty maximální pohodlí, bude dlouhá. Téměř deset tisíc kilometrů. Říkal jsem tomu chlápkovi na vedení, že jsem ještě tak dlouhé tratě neletěl a že bych asi potřeboval, aby mě někdo držel za ruku.“

Pomalu mi začala docházet jeho slova. Zvedla jsem se a vyvalila na něj oči.

„Dovolili mi, si tě vzít s sebou,“ dokončil.

„To bych splnila limit,“ došlo mi a stále jsem nevycházela z úžasu.

„Přesně tak. A byla by z tebe letuška první třídy,“ usmál se, „a pak bychom spolu mohli být kdykoli. A napořád.“

„To děláš jen kvůli mně?“ nemohla jsem pochopit jeho dobrosrdečnost.

„Jenom pro tebe, holubičko,“ odvětil a políbil mě, „protože teď už vím, že mi to za to stojí.“

„Takže vlastně kvůli sobě,“ zasmála jsem se a šťouchla ho prstem do hrudi. Přitáhl si mě pod sebe a začal znovu líbat.

Je to tady. Pane Bože, já se snad zblázním! Můj první let. První let první třídou. Mám nádhernou modrou uniformu, jehlové podpatky, křídla na boku čepečku. Jemné semišové potahy sedadel mi proklouzávaly pod prsty. Bohatí muži kynuli sklenicemi šampaňského, aby získali mou pozornost. Je to jako sen. První let, první přistání, vše perfektní.

Sjížděla jsem po eskalátorech do přízemní haly. Přišla jsem si jako královna. Celé to místo patřilo mě, letušce první třídy.

Cítila jsem jeho pohled, jak mi stoupá od kotníků nohou, kolem sukně a boků až k očím. Posledních pár schodů jsem to už nevydržela a rozeběhla se do jeho náruče. Silně mě objal a dlouze políbil.

„Sen splněn, holubičko?“ zeptal se. Já spokojeně kývla a zakousla se do rtu. Připadala jsem si jako holčička, co dostala novou panenku.

„V tom případě, bys teď zase mohla splnit ten můj,“ dodal a já se zatvářila trochu nechápavě. „Buď se mnou už navždycky,“ zašeptal. Jemným pohybem mi rozvázal šátek a políbil mě na krk.