Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Legend of the vampire

29.11.2011 (15:00) • Fay • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1958×

Píše se rok 1453. Do Evropy vpadla mocná vojska muslimských Turků, která pustoší země a berou lidské životy. Tvrdě udeřila v Rumunsku a ohrozila celý křesťanský svět. Z Transylvánie povstal rumunský rytíř ze svatého řádu Draků.

Hrad stál vysoko nad strmým břehem řeky. Do údolí pod ním už padaly stíny, ale vysoko na čelech hor dosud zářilo jasné světlo. Byl slyšet hluk proudící a padající vody a večer byl plný prchavé vůně stromů a květů, jako by ve zdejších zahradách dosud prodlévalo léto, zatímco jinde panoval sychravý chlad blížící se zimy.

Ve stinném zákoutí mohutného dubu se rýsovaly dvě černé siluety. Stály v těsné blízkosti a snažily se splynout v jedno tělo, v jednu duši.

Mladý muž pevně svíral dívku ve svém náručí a vdechoval květinovou vůni její rozpálené kůže. Objímal její křehké tělo a zatímco ona tiše vzlykala do jeho hrudi, semkl pevně víčka a snažil se zastavit nemilosrdný čas, který se jim stal nepřítelem.

Dívka se třásla pod náporem pláče a křečovitě svírala cípy rozevláté košile jejího snoubence. Jemně ji pohladil po tmavých pletencích vlasů a vtiskl jí do nich něžný polibek. Usedl s ní ke kořenům starého stromu a pevně si její tělo přimkl k sobě.

Seděli v tichu, které se neodvažoval narušit ani zbloudilý poryv větru. Slova z tisíců knih by nestačila na popsání této chvíle.

Jejich láska, jež vypukla v nesmrtelný květ, měla být brzy podrobena těžké zkoušce. Zatímco v jejich zahradách se vše těšilo životu, průzračná voda zurčila v potocích a tamější lidé nepoznali tmu bídy a stín utrpení, v Rumunsku nastala krvavá řežba.

Turci postupovali přes celou zemi a za sebou zanechávali rudé brázdy, zborceniny svatých chrámů a pohřebiště lidských životů. Lidé se bouřili a stavěli na odpor, ale vždy se tento zdánlivý úsvit proměnil v krvavý západ slunce.

Pach smrti se šířil zemí jako mor a lidé, jejichž naděje byla pohřbena v houstnoucím strachu, přestávali vzdorovat a zmohli se jen na zbabělý ústup.

V těchto těžkých chvílích se na stranu spravedlnosti postavil rytíř ze svatého řádu Draků, který chránil rumunskou zemi a křesťanskou víru.

Byl to statečný a silný bojovník, ale v této chvíli, kdy v předvečer velké bitvy k sobě tiskl svou milovanou, pocítil bezmoc a zoufalství.

Za úsvitu měl s vojskem opustit svůj hrad a jít bojovat s armádou, se kterou neměl možnost se měřit. I přes výhodu Turků, jíž byla početní převaha, však nemohl zanechat svou zemi zmaru. I když by to znamenalo opustit ji.

„Nemůžeš odejít,“ zavzlykala mu do košile a úpěnlivě na něj upřela uslzené oči, ve kterých se zračilo samo světlo hvězd.

Nežně sevřel její tvář v dlaních a začal zlíbávat slzy stékající po jejích líčkách. V jeho nitru se roznítil boj mezi tím, co bylo správné a tím, co bylo lehké.

„Musím dostát svému slibu. Přísahal jsem věrnost.“ Ta slova se drala z jeho hrudi s obrovským sebezapřením. S pevnou vůlí jí pohlédl do uplakaných očí, které na něj upíraly naléhavý pohled plný obvinění.

„Mně jsi také zaslíbil věrnost. Přísahal jsi, že budeme navždy spolu, že nás nic nerozdělí. Tak proč mezi nás stavíš dlouhé odloučení, jenž nemůžu snést a jehož konec nemohu spatřit?“

Pevně semkl oči a přerývavě oddechoval. Byla to pravda. Jistěže byla. Ale on přece nemohl...

„Ten znak... Ten, v jehož znamení bojujeme a nasazujeme život... Ten drak symbolizuje nepřátele křesťanské víry. Jeho hruď je rozťata křížem vítězství Krista nad silami zla... Bojuji, protože věřím v dobro. Bojuji ve jménu Boha. Ale zítra půjdu bojovat ne proto, že jsem svázán povinností, ale protože už jen kvůli tobě svět stojí za spasení a musí být spasen.“

Tichý šepot muže se ztratil v pláči, v nějž dívka opět propukla. Muži po tváři přeběhl stín bolesti a marně se dívku snažil utišit.

Kdesi v dáli odbila pravá půlnoc a oba dva polekaně vzhlédli k hradu, který se již zahalil do roušky noci.

Dívka si shrnula dlouhé vlnité vlasy přes rameno a roztřesenýma rukama si odepla jemný stříbrný řetízek, na jehož konci se mírně houpal malý křížek. Vložila jej do dlaně muže a svou dlaní ji překryla.

„Nech si jej. Ať ti neustále připomíná, že na tebe tady čeká někdo, kdo bez tebe nedokáže žít,“ šeptala rychle a snažila se mrkáním zahnat slzy.

„Mám tě v každé své myšlence. Jsi důvod, proč odjedu a zároveň také důvod, proč se vrátím. Vždy se k tobě vrátím. Slibuji,“ přísahal muž a zpečetil svůj slib polibkem.

(…)

Když si příštího dne sluneční paprsky našly cestu skrz hustá mračna a šero umírající noci, před hradní branou již stáli jezdci v čele s rytířem a erbem draka s rudým křížem.

Nad hradem se vznášelo chmurné ticho. Vojáci měli ve tvářích vepsané odhodlání, ale v jejich očích plál strach.

Jejich velitel stál u černého koně v plné zbroji a pohledem propaloval dívku, jež mu šla pomalým krokem naproti.

Ve sněhobílých šatech působila jako nevinný kvítek, který je nutno chránit a hýčkat. Kráčela k němu a v jejích očích nebyla stopa po radosti. Muž k ní vztáhl ruku a ona se k němu beze slova přitulila. Stáli v pevném semknutí na nádvoří a snažili se pozdržet a ošálit tok času.

„Vrať se mi, Edwarde,“ šeptla dívka a zadívala se muži do očí. Do jeho nádherných zelených očí.

„Bůh bude strážit mé kroky a bdít nad námi. A až se vrátím-“ Dívka při jeho slovech sklopila hlavu, aby nemusel vidět její bolestný a nevěřící výraz. On ji však něžně chytil za bradu a donutil ji tak podívat se mu do očí.

„A až se vrátím,“ pokračoval dále. „Tak si tě konečně vezmu za svou ženu.“

„Pokud mě tedy ještě budete chtít, má paní,“ dodal, když zachytil náznak úsměvu na její tváři. Odpovědí mu byl polibek, který mluvil za vše. Prodloužil tuto nádhernou chvíli v její blízkosti a vpletl své ruce do jejích vlasů. Nakonec ji políbil jemně na čelo a odtáhl se.

Vyšvihl se do sedla a naposledy na ni pohlédl.

„Miluji tě,“ rozloučil se a z výšky koně se sklonil pro poslední polibek.

„I já tebe,“ zašeptala dívka a pohladila ho po tváři.

„Opatruj se mi.“ S těmito slovy se napřímil v sedle a pobídl koně k pohybu.

Nemohl to snést ani o chvíli déle. Jeho srdce bilo na poplach a jeho hlas ho nabádal k tomu, aby se vrátil, aby ji neopouštěl... Ještě stále cítil její měkké rty na svých. Její hebkou dlaň na tváři.

Zuřivě zatřepal hlavou a popohnal svého koně ke klusu.

Hnal sebe i své vojsko do záhuby. Na jistou smrt.

(…)

Dny pomalu plynuly a začaly splývat v týdny, v nekonečné měsíce...

Dívka právě četla dopis, jenž jí přišel z války. Seděla na jejich louce, která byla rozkvetlá voňavým šafránem a vzpomínala na chvíle, kdy zde byli spolu. Rozlomila pečeť s drakem a bojácně rozvinula papír.

Pro mou Bellu.

Malíř by nezachytil Tvou krásu a půvab, by probděl mnoho dní a nocí.

Básníkovi by nestačily ani tisíce slov, aby dokázal popsat Tvou duši.

Nikdo z nich a ani z davu kráčejícím za nimi nemá to ve své moci.

Přesto básním a pro Tebe píši, zatímco jiní to ve své bázni jen zkouší.

Neznám ta správná slova a ani nemůžu je vědět.

Vždyť píši anděli o andělích! Bláhovost mě vede.

Jsi sluncem křehce zářicím nad kobkou nadějí a snů.

Jsi měsícem něžně malujícím plamen lásky a příslib nových dnů.

Jsi jemným vánkem rozhánějící obavy a strach.

Jsi oázou v poušti obracející smutek v prach.

Jsi širým oceánem, ale i přístavištěm.

Jsi vším – jsi jediným útočištěm.

S láskou E.

Na popsaný papír dopadaly krůpěje slz a dívka prsty přejížděla po slovech a snažila se představit si jeho ruku píšící tato slova.

Už tomu byly dva měsíce, co byli od sebe odloučeni. Propadala zoufalství a strachu, ale tyto dopisy, tyto důkazy, že on stále žije a myslí na ni, je rozháněly jako vítr. Sama mu psát nemohla, neboť netušila, kam dopisy zasílat, ale měla jej v každé své myšlence.

Mezitím v Karpatech zuřila bitva. Střetla se vojska dvou nejsilnějších vůdců a nastala krvavá řežba, která se rychle zvrátila ve prospěch Turků.

Tolik mužů umíralo. Bez ohledu na to, na které straně stáli, kterou víru vyznávali... Každý lidský život má stejnou cenu a každý z nich stojí za záchranu.

Boj neustal ani když slunce zašlo za vysoké hory. Křik se stále nesl údolím. Náhle se nad bojištěm rozezněl nelidský řev. Z toho děsivého zvuku přeběhl mráz po zádech. Fortuna přetrhala nitky dalšího života...

(…)

Isabella se procházela po zimních zahradách, když uviděla přijíždět drožku. S bušícím srdcem se rozběhla ke kočáru, nevnímajíc nic jiného než radost, která ji celou obklopila.

Netrpělivě vyčkávala na posla, který se snažil uklidnit koně. Chtěla si již přečíst další řádky, které jí píše on.

Netušila, jak moc se spletla ve svém úsudku.

Nedočkavě vytrhla starému muži obálku z rukou a už s ní běžela do hradu. Vtrhla do svých komnat a rozřízla pečeť s drakem.

Její radostně jiskřící oči běhaly po řádcích, ale s každým přečteným slovem se z nich vytrácel život. Dlaň, ve které svírala dopis, pomalu spustila dolů a zůstala nevěřícně zírat na ten kousek papíru v její ruce.

Zhroutila se.

Vedle jejího bezduchého těla ležel úhledný list papíru se zprávou o úmrtí rytíře řádu svatého Draka Edwarda Masena...

(…)

Osud. Jak snadno zamíchá karty a my se ztratíme ve vlastních stopách.

Mladá dívka stála na kraji útesu a s odhodlaným výrazem shlížela do rozbouřených peřejí pod ní. Po uslzené tváři jí přeletěl jemný úsměv.

Děsím se spánku bez noci,

upadajíc do věčné bezmoci.

Bojím se cizí říše bez nebe,

kde tápám ve tmě bez tebe.

Lituješ ty, na něž padl černý závoj,

ale co ti, jenž bez něj musí žít života boj?

Snáší se ke mně sychravý stín a prach,

slavně se honosící jménem strach.

Děsím se tmy neznámých vod.

A převozníka, jenž zví celý tvůj rod.

Už cítím ten spásný konec.

V dáli umělcův začíná být zvonec.

Ze rtů dere se poslední mé přání,

zatímco milosrdná smrt se ke mne sklání.

Chci jiný vesmír,

jiný čas.

Však lásky vír

a stejný hlas.

Stejný hlas

a vše půjde snáz.

V hrobu srdce přání

být v tvém objetí zas.

„Kéž nás Bůh spojí v nebesích,“ zašeptala a vkročila do propasti...

Nemohla tušit, že to mstiví Turci, jenž byli nakonec drtivě poraženi Edwardovým vojskem, jí přinesli lživé zprávy o jeho smrti, aby se mu tak pomstili. Nemohla vědět, že její milý je nyní na cestě za ní. Že už v hlavě spřádá plány na jejich svatbu...

(…)

Chrámem se nesl nelidský řev. Muž si rval plíce křikem a na kolenou se plazil k mrtvému tělu na oltáři. Byl zbrocen cizí i svou vlastní krví, která dosud vytékala z řezné rány na rameni.

Byl to zoufalý pohled, který trhal každé srdce.

Muž se doplazil až k mrtvé dívce, a tam zůstal ležet. Hlasitě vzlykal, ale bolest nepolevovala.

„Sama si vzala život. Její duše nemůže být spasena. Je odsouzena k věčnému zatracení. To je Boží zákon, Edwarde,“ ozval se jeden z kněží za ním.

Muž se sebral ze země a s nenávistí na něj pohlédl. Z očí mu stékaly palčivé slzy a doutnala v nich zloba a hněv.

„Boží zákon?!“ zakřičel na něj a vytasil svůj měč. Kněží vyděšeně couvali před ostřím, které se barvilo do ruda. Edward k němu ale přistoupil a zasyčel: „To v jeho jménu jsem bojoval. V jeho jménu jsem vedl do boje muže, jejichž krev mám teď na rukou... A co on?! On mi vzal tu, pro kterou jedinou mělo smysl bojovat!“ křičel teď na něj znovu.

„Zříkám se tě, Bože! Navždy se tě zříkám a proklínám tě!“ Jeho hlas se nesl ozvěnou v chrámu a vzápětí se ve vzduchu zalesklo ostří měče. Ozvaly se tupé údery, když těla mnichů bezvládně dopadala na zkrvavenou zem.

Slzy mu stékají po vyhaslých tvářích,

topí se v bolesti jako v zuřivých peřejích.

Krvavé šlépěje vedou skrz bělostný sníh.

Na tohle nestačí slova z tísíců knih.

Jeho oči tolik hrůzného viděly...

Jeho paže jeho milovanou pouštěly...

Jeho slzy pálily a stékaly...

A jeho naděje – byly zlomeny.

Slaná slza střídá druhou,

levá noha míhá pravou.

On bez cíle prochází mlhou

a život se ztrácí s houstnoucí tmou.

Zrodila se pověst o Draculovi, rytíři řádu Draka, který bojoval za křesťanskou víru a Boží milost se mu odvděčila smrtí jeho milované ženy. Zřekl se své víry a proklel Boha.

Na sebe samého snesl kletbu noci a stal se upírem věčně žíznícím po krvi. Věčně prahnoucím po pomstě.

Autor: Fay, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Legend of the vampire: