Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska z pasáže

07.10.2010 (20:00) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3403×

Láska z pasáže

„Rosalie! Jdeme s holkama do kina. Jdeš s námi?“  zeptala jsem se čistě ze slušnosti své sestry mezitím, co jsem si před zrcadlem na chodbě upravovala kabát.

„Promiň, zlato,“ ozvala ze z vedlejšího pokoje pootevřenými dveřmi a její hlas byl doprovázen všeříkajícím chichotáním, „ale mám dnes na starosti jiné věci.“

„Jo, to teda máš,“ dodal ještě Emmett a přibouchl dveře.

Pousmála jsem se nad jejich vztahem a omotala si kolem krku šátek. Vypadáš dokonale, Alice! Pochválila jsem se a hrdě vyšla před dům. Čekala mě osamocená cesta mým krásným autíčkem k parku, kde měly čekat ostatní holky.

Tu chvíli, co jsem seděla v tichém autě sama, mi hlavou proletěla myšlenka, že jsem vlastně jediná v rodině, kdo je sám. Rosie má Emmetta, Esme tátu, dokonce i Edward má teď holku – i když to bych radši nerozváděla. Možná by to nebylo od věci zase někoho mít. Ale copak mám čas na kluky? Já, Alice Brandon Cullenová, nejdůležitější holka v tomhle městě? No nemám!

Ať si o mně Rosalie myslí, co chce, já mám své povinnosti. Není to zas tak jednoduché vést dívčí spolek. Musím se účastnit tolika večírků, neustále dbát na svůj vzhled, chování a hlavně ta starost o druhé. No třeba Edwardova Bella. Víte jakou práci to dá udělat z ní normálně vypadající holku? O tom nemá moje neustále “zaměstnaná“ sestra ani tušení.

Nemůžu si dovolit nějaké dlouhé randění s klukem, jak by to vypadalo? Jsem tu důležitá. Mám své poslání a musím ho plnit. Beze mě by tohle město úplně ztratilo vkus.

Ne, nebudu to řešit. Pustila jsem si rádio, abych si nepřipadala tak sama a vydala se do města.

V Seattlu před týdnem otevřeli nové obchodní středisko s údajně nejlepším kinem v celém státě, takže jakmile se na scéně objevil první zajímavý romantický film s hezkým hereckým obsazením, okamžitě jsme se na něj s děvčaty vydaly. Po týdnu fungování je vcelku na čase, aby tamní obchody pochopily, kdo je tady královna.

Vešly jsme prosklenými dveřmi do oslnivých světel pasáže. Už ta vůně nového oblečení mi způsobuje husinu. Kino bylo až na druhé straně a my měly dost času, takže jsme jeho návštěvu pojaly jako poznávací zájezd. Prohlížely jsme butiky a výlohy, debatovaly o kolemjdoucích návštěvnících a smály se závistivým pohledům.

„No, děvčata, musím s lítostí konstatovat, že mě to tu nenadchlo,“ prohlásila po nějaké době Teressa.

„Souhlasím,“ přikývla jsem a s veškerou grácií jsem se postavila před skupinu. „Mají to tu hezky zařízené a kino možná bude něco nóbl, ale jinak to stojí za nic. Samé béčkové butiky. Čekala jsem Huga nebo Dolce a místo toho CaA. To je vážně hrůza! Výprodej, výprodej, sleva, kup tři a jedno dostaneš zdarma. No to snad není možné! Ó Bože, začíná mi z toho být špatně.“ Udělala jsem omdlévací gesto rukou a holky mě přiskočily ovívat.

„No tohle! To je Mike Newton! On si opravdu zkouší ty kalhoty z Jeans Clubu?“ vypískla Christine, jako by jí pod nohama proběhla krysa.

„Už si o toho kluka neopřu ani kolo,“ dodala zhnuseně Monica.

„Tenhle obchod už mě nikdy neuvidí,“ konstatovala jsem tvrdě. Zrovna v tu chvíli jsem ale přes Suzanino rameno spatřila něco, co mě donutilo zastavit příval ostrých slov a pootevřít pusu. Holky naštěstí komentovaly Mika a nevšimly si toho.

Zaraženě jsem pozorovala protější výlohu New Yorkeru. Nešlo mi ani tolik o ten kabátek, který tam visel, jako spíš o kluka, který ho podával zákaznici. Ráda bych řekla, jaký byl a co jsem v tu chvíli cítila, ale to dost dobře nejde. Byla jsem zkrátka v transu. Dívala jsem se na něco tak dokonalého, že ani ti nejlepší módní návrháři by to nedokázali překonat.

Zhluboka jsem se nadechla, nepatrně zatřásla hlavou a rychle se otočila k holkám.

„No, nebudeme si tu kazit vkus. Jdeme!“ vychrlila jsem a rychle je táhla ke kinu.

Opláchla jsem si lehce obličej vodou. Díky bohu, že na záchodcích zrovna nikdo nebyl. Film byla totální kravina a kino celkem průměrné, takže můj brzký odchod na toaletu nikoho nepřekvapil. Potřebovala jsem být sama.

Opřela jsem se o desku s umyvadly a dívala se sama sobě do očí. Promítal se mi v nich znova obraz celé situace. Ta dokonalá postava a blonďaté vlasy spadající mu nekontrolovaně do nádherně sladkého obličeje. Škoda, že jsem neměla víc času si ho prohlédnout. Dokážu si představit, jak úžasně hluboké má oči. Cítila jsem, jak při té myšlence pomalu svírám prsty v pěst.

„Bože, je nádherný!“ vzdychla jsem polohlasně a vzápětí si přikryla dlaní pusu. Co to blbnu? Kdyby tohle někdo zjistil, můžu začít chodit kanálem.

Jediné, co ho totiž hyzdilo, bylo černé triko s výrazným bílým nápisem New Yorker. Já, která je veleváženým klientem Prady, tyká si s Armanim a dva měsíce chodila se synem Calvina Kleina! Já se přece nemůžu na veřejnosti objevit s prodavačem něčeho tak opovržení hodného jako je New Yorker. Celá moje kariéra by byla v troskách. Všem bych byla jen pro smích! Nezahodím celý dosavadní upíří život, plný snažení se dostat mezi módní špičku, jen kvůli jednomu fešákovi z výlohy.

Ale že to teda byl fešák! Přivřela jsem oči a ještě jednou si promítla jeho obraz. Možná, kdybych se jen došla ještě jednou kouknout, nic by se nestalo. Nemusí přece hned každý vědět, že s ním něco mám. Jen ho oslovit, jen si ho moct ještě jednou a pořádně prohlédnout.

V mé hlavince se okamžitě zrodil plán a já se vydala směrem k butiku. Před tím jsem si ještě sundala kabát a opatrně ho složila do kabelky. Po té hlasité kritice obchodního centra, kterou jsem předvedla, si tam přece nemůžu jen tak nakráčet. Snad si mě nebudou tolik pamatovat a v jiném oblečku mě nepoznají.

Neobdržela jsem žádný urážlivý pohled, takže tohle zřejmě vyšlo. Ostatní holky jsem nechala sedět v kině a doufala, že je Hugh Jackman zaměstná natolik, aby si nevšimly mé nepřítomnosti. Ještě nastavit upozornění na konec filmu, abych byla včas zpátky. Musela jsem se zasmát. Jsem jako Popelka. Ale obráceně. Já jdu z nádherných šatů do těch obyčejných. Snad to aspoň bude stát za tu námahu.

Doslova jsem prolétla upíří rychlostí pasáž a ocitla se před tou osudnou výlohou. Stál u kasy a mechanicky markoval nákupy módychtivých zákaznic. To mi snad dělá schválně! Ještě před chvílí přece pomáhal u regálů. Nemůžu jen tak vtrhnout ke kase a pustit se do něj. Teda, ne že by... to nejde. Musím na to chytře. Mysli, Alice! Mysli!

Našla jsem si velmi strategicky výhodnou pozici za stojanem s šaty a pozorně si ho prohlížela. Utrpení z nekvalitní látky, kterou jsem kvůli tomu cítila pod bříšky prstů, byla jen malá cena za ten pohled. No jo, všechno tu mají se slevou.

Přestala jsem řešit ty urážky módy a věnovala se skvostu za kasou. Blonďaté vlasy si vytrvale zahazoval za uši, ale při každém větším pohybu mu neposlušně sklouzly zpět. Ztrácela jsem se v perfektně vykrojených rtech, když rozmlouval se zákaznicemi a v hlavě se mi rojily představy o tom, co bych dělala na jejich místě.

Pak se mu konečně naskytla chvilka volna a zvedl hlavu směrem ke mně. Konečně mi došlo, co mě na něm přišlo tak zvláštní. Nebyl to člověk, ale také upír. V tom davu lidí jsem si vůbec neuvědomila, že neslyším jeho srdce. Až když zvedl hlavu a já mu konečně viděla do očí, došla mi pravda. A byly to ty nejnádhernější oči, které jsem kdy viděla. Obrovské, dokonalé, rudé.

To znamená, že není vegetarián. Ale dokáže být ve společnosti lidí, to je přece dobře. Proboha, vždyť já to řeším, jako kdybych si ho chtěla nastěhovat domů. Ale ne, jen klid, Alice. Jen s ním prohodíš pár vět, usměješ se na něj, bude to fajn.

Ihned mě napadlo, jak toho docílit. Přemístila jsem se pod vysoko pověšené svetry. Nemůžu za to, že jsem maličká. Konečně se to bude taky k něčemu hodit. Několikrát jsem se natáhla po ramínku a už stál za mnou.

„Mohu vám s tím pomoci, slečno?“ Jeho hlas byl tak galantní. Zamžikala jsem řasami, když se mi k nosu dostala jeho okouzlující vůně. S největším přemáháním jsem se zatvářila nezaujatě a mile mu odpověděla:

„To byste byl moc hodný. To vpravo prosím.“

Musel taky poznat, kdo jsem. Usmál se na mě – pane Bože, tak neskutečně se usmál, že jsem málem dostala infarkt – a natáhl se pro fialové pončo.

Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, co si vybírám. No ale něco takového bych si rozhodně nekoupila. Mnohem lépe vypadalo to mahagonové. Ale v porovnání s tím dokonalým zadečkem, který jsem si teď mohla prohlížet...

„Nelíbí se vám spíš tohle?“ zeptal se a podával mi to lepší. Ne, to není upír, to je anděl! On ví, jaké barvy mám ráda! Nebo možná ne, ale prostě to nějak odhadl. To je tak... Jsem zamilovaná.

Můj pohled asi musel vypadat hrozně ujetě, protože se pobaveně ušklíbl. Hned na to se ale jeho výraz změnil ve zděšený. Ramínko upustil na zem a zachytil mě za záda jen chvilku před omdlením.

„Vize,“ špitla jsem omluvně a zahleděla se mu do očí.

Nebyla to milá vize. Představa mě, jak poníženě nesu tašku se zapomenutými věcmi svému příteli. Na nohou špičkové botičky a oblečená v posledních výstřelcích, jenže co je to platné, když všichni vědí, kam mířím? Šuškání rádoby kamarádek a jeho vyčítavý pohled za výkladním sklem.

Ale to se nestane. Změním svá rozhodnutí, udělám to jinak. Nějak se to nakonec povést musí. Přece ho teď nepustím! Ty oči, od těch už mě nikdo nedostane.

Cítila jsem, jak se na něj usmívám. On se ale tvářil vyděšeně. Došlo mi, že jsem se asi zachovala podivně, když neví o mém daru a chtěla se pustit do vysvětlování, když se ozval ten nejodpornější zvuk v mém životě - upomínka telefonu. Okamžitě jsem se od něj odtrla a snažila zmizet jako ta Popelka z plesu.

„Vysvětlím ti to. Potom. Jindy. Promiň,“ vydrmolila jsem a utekla.

„Ahoj,“ slyšela jsem ho, jak za mnou zmateně dořekl.

Snažila jsem se. Vážně jsem se hodně snažila vytřást ho z hlavy. Kolem mě se motá tolik kluků, kteří by se dali využít jako potencionální flirt a vylepšit tak mou reputaci a já se musím zbláznit zrovna do tohohle. Když on je tak úžasný. Mám pocit, že bych s ním snad mohla být jako je Esme s Carlislem. Jej, nebo jako je Rosalie s Emmettem. Při té představě jsem se zakousla do rtu.

„Alice? Co ty si o tom myslíš?“ Christine mi podstrkovala nějaký časopis a dlouhým prstem s perfektní manikúrou ukazovala na herečku.

„Hrůza,“ konstatovala jsem bez rozmyšlení a dál se ubírala myšlenkami o novém upírovi. To mi vážně stojí za takové problémy? Vzpomněla jsem si na neposedné prameny vlasů, veliké oči a šibalský úsměv. Odpověď je jasné ano.

Po škole jsem si našla výmluvu, která byla tak hloupá, že už si ji ani nepamatuji a zmizela jsem do Seattlu. Tak strašně jsem se bála, že mě někdo pozná, že jsem si šátek uvázala kolem vlasů. Jak jsem něco takového mohla udělat? Alice, ty jsi normálně zabouchnutá.

Konečně jsem dorazila k místu pracoviště a hledala svého blonďáčka.

U kasy nebyl. Rozhlížela jsem se po obchodě, ale nenašla jsem ho. Přece bych ho nepřehlédla. To snad ne! Netvrďte mi, že jsem se sem tak pracně dostávala, abych zjistila, že má dneska volno. Chtěla jsem se zrovna otráveně otočit k odchodu, když se objevil u kabinek.

„Snad už to takhle bude v pořádku,“ říkal zrovna zákaznici a podával jí zpět rifle.

Okamžitě jsem se vydala k němu. Otočil se mým směrem a jeden z koutků mu utekl do hravého úsměvu. Popadla jsem první velké šaty, které mi cestou padly pod ruce a donesla je k němu.

„Dobrý den. Tyhle šaty jsou mi veliké. Myslíte, že by se s tím dalo něco udělat?“ vyhrkla jsem na něj.

Podíval se na šaty, pak s údivem na mě a znovu na kus oblečení. Vzal si je ode mě a mezi prsty si prohlédl nášivku. XL stálo na ní. Začala jsem se smát, co jiného se dalo dělat. Alice tropí hlouposti, napadlo mě. Nádherně se na mě usmál a – klobouk dolů, že to vydržel – stále precizně mi na to řekl:

„No, slečno, asi to nebude jednoduché, ale můžeme se na to podívat.“ Odvedl si mě ke stojanu s ostatními velikostmi, přejel mě celou spalujícím pohledem a vyndal jedny o mnoho menší. „Nebyly by tyhle lepší?“ zeptal se zcela vážně a poměřil je přede mnou. Rozhodla jsem se přistoupit na jeho hru. Chytla jsem je za švy a přiložila si je k tělu.

„Jo, máte pravdu. Tyhle sedí. Děkuji moc,“ zazubila jsem se na něj a to už nevydržel. Rozesmáli jsme se. Načež nás jeho šéfová přišla upozornit na ostatní nakupující. Co je mi do nich? Ale jemu to přišlo důležité.

„Promiň, teď nemůžu. Ale kdybys chtěla třeba večer...“

„Alice Cullen,“ podala jsem mu ruku.

„Jasper Whitlock,“ odvětil a přijal ji. „Takže, kdybys třeba chtěla mi vysvětlit tu vizi, či co to bylo, tak bychom se mohli třeba projít.“ Byl tak sladký, když se zadrhával.

„Počkám na tebe, ano?“ odvětila jsem, usmála se na něj a na pokyn nenávistně se tvářící šéfové se vydala pryč.

Celou dobu čekání na konec jeho pracovní doby jsem si nadávala, jak jsem pitomá. Musela jsem zůstat v pasáži a přitom mě každou chvíli mohl někdo potkat. Když já ho tak moc chtěla.

Konečně přišla pátá hodina a s ní i jeho odchod z práce. Měla jsem dost času na přemýšlení, takže jsem všechno propracovala do nejmenšího detailu. Zjistím o něm nějaké podrobnosti. Co je zač, co tady dělá, kde bydlí a proč prodává oblečení, jak je starý a kdo ho proměnil a hlavně, jestli má společnici.

„Takže, kam půjdeme?“ ptala jsem se ho s úsměvem, ještě když vycházel z obchodu.

Měl bundu hozenou neurovnaně přes ruku a tvářil se ustaraně. Nejdřív jsem se lekla, že je to kvůli mně, ale pak se okolo něj protáhl starší muž a já si všimla jeho ostré reakce. Oči mu zčernaly na uhel a těžce se nadechl.

Udělal pár rychlejších kroků, jemně mě chytil za paži a otočil tak, aby nás lidé neslyšeli.

„Promiň,“ zašeptal, „dneska jsem tu byl přes čas a musím nejdříve...“

Nemusel dokončovat myšlenku, jeho oči mluvily za vše. To ale znamená, že půjde lovit lidi. Zabráním tomu, rozhodla jsem se. Nevypadá na upíra, který by vraždil s nadšením. Vysvětlím mu, že je i druhá možnost.

„Všimla jsem si. Půjdu s tebou, ano?“ navrhla jsem a on s úlevou přijal.

Vyšli jsme před obchod a on se instinktivně vydal směrem k horší části města. Spěchal. Bylo vidět, jak velké přemáhání musí zvládnout, aby nenapadl kolemjdoucí skupinky. Konečně jsme se dostali do opuštěnější části a on zpomalil.

„Alice, odpusť. To je hloupé. Po tolika letech se pořád nedokážu ovládat. Včera jsem neměl čas a tak dnes... Je mi to trapné.“

Pomatuje si moje jméno! Proboha, jak je sladký. Zaplavila mě lítost k jeho utrpení. Pomůžu mu, ať už mě to stojí cokoli.

„Jaspere?“ zastavila jsem ho a stoupla si před něj. „Podívej se mi do očí. Vidíš na nich něco zvláštního?“

Prohlížel si mě zprvu zaujatě jako nějaký šperk. Pak se konečně zaměřil na detail očí a přikývl. „Jsou zlaté.“

„Má rodina žije jinak než ostatní našeho druhu. Nezabíjíme lidi, jen zvířata. To proto ta barva. Není to nic moc, ale aspoň se netrápíme. Kdybys chtěl, můžeš se přidat.“

„Být vegetarián?“ pousmál se, ale vím, že nad tím vážně přemýšlel. Obočí se mu nad nádhernýma očima zkrabatilo v myšlenkách.

„Jak to dokážete?“ zeptal se a pomalu se zase rozešel. „Jsem tu už hodně dlouho, ale něco takového jsem neviděl. Nemuset zabíjet lidi. Necítit jejich vyděšené pocity, to jak mě nenávidí. Netrápit se každým okamžikem nad hrůzou svojí existence. Jsem voják, mám lidi bránit, ne je zabíjet,“ přemítal nahlas.

Očima jsem visela na jeho rtech a vnímala každičké slovíčko. Cítit jejich vyděšené pocity?

„Máš dar? Dar cítit lidské emoce?“

„Ne jen ty lidské. I třeba tvoje. Ten svetr... Ale neříkal bych tomu dar. Spíš je to prokletí.“ Svěsil hlavu a přes vlasy se na mě smutně podíval. Pohladila jsem ho po ruce.

„Vím. I já mám dar. Mám vize o budoucnosti.“

„Ano, vzpomínám si,“ přerušil mě přikývnutím.

„A jeden z mých bratrů dokáže číst myšlenky. Ani jedno z toho není vždy příjemné. Rozumím ti. Ale jaspere, nemusíš se trápit. Kdyby ti to pomohlo... Můj otec bude určitě moc rád, když se k nám budeš chtít přidat a být jako my. Ukážeme ti, jak na to.“

„Chtěla bys mi pomáhat? Vůbec mě neznáš. Jsem zjevně starší a silnější, mohl bych ti ublížit.“

Zadívala jsem se na něj, jako že nevěřím, že by to dokázal. Vždyť on je spíš rytíř, než vrah. Beze slova si vyhrnul rukávy košile jako důkaz svých slov. Jeho bledé paže byly poseté jizvami od upířích napadení. Nemohla jsem skrýt polekání.

„Neublížím ti,“ uklidnil mě a zase je shrnul. „To bych nedokázal. Ale jestli mi opravdu chceš pomoct, měl bych ti všechno říct.“

A tak jsme se místo do středu města, vydali k lesu. On mluvil o sobě, o své historii. Byl vojákem už v Občanské válce, byl by z naší rodiny pomalu nejstarší. Žena, která ho změnila, ho nutila vést novorozené v bitvách. To z nich má takové rány. Když se od ní konečně odpoutal, chtěl začít klidnější život mezi lidmi. Snažil se, jak to jen šlo. Učí se zvládat větší společnost, proto je v tom obchodě.

Jeho příběh mi naháněl husí kůži. Měla jsem tak obrovské nutkání ho obejmout a konejšit až do skonání světa. Ale raději jsem se mu rozhodla pomoci. Ukázala jsem mu, že lze pít i zvířecí krev a on souhlasil, že se o to pokusí. Vím, nebude to jednoduché.

Pak jsme se celou noc loudali lesem a já mu zas vyprávěla o sobě, o rodině, o našich životech. Bylo brzo ráno, když jsme se dostali zase do města.

„Budu muset jít rovnou do práce,“ konstatoval. „Alice, nedokážu říct děkuji tak silně, aby to stačilo. Jestli se podaří, cos mi řekla, můj život se konečně stane snesitelným. Já... Nevidím tě naposledy, že ne?“

Je neuvěřitelné, jak dokonale se chová. Jak je ohleduplný, opatrný, jemný a přitom tak okouzlující a vzrušující. Gentlemani ještě nevymřeli, jeden bude žít napořád. Byla jsem si jistá, miluji ho.

„To si piš, mě se hned tak nezbavíš,“ zašvitořila jsem a on se usmál. Postarám se o to, aby se už jenom smál, rozhodla jsem se.

Zkontroloval hodiny a z jeho pohledu bylo jasné, že už musí jít. Nervózně se otočil k odchodu, pak se ještě jednou rozpačitě podíval na mě a chtěl se zase obrátit. Usmála jsem se a vzala situaci do svých rukou.

„Jaspere,“ řekla jsem a dotkla se dlaní jeho tváře. Žádná látka na světě není tak nádherná, jako jeho kůže. Přitáhla jsem se k němu blíž a dala mu malou pusu na rty. Celý se rozzářil, laškovně se mi poklonil a pak už zmizel do šaten.

Nechtěla jsem odejít. Rozhodla jsem se ještě počkat, až se převlékne a pořádně se rozloučit. Zůstala jsem stát u prvního stojanu a myšlenkami u něj se prodírala oblečením. Konečně vyšel a ihned mířil ke mě. Chtěla jsem mu omotat ruce kolem krku a políbit ho tak, jak ještě nikoho před tím. Jenže, co jsem zaslechla, mě vrátilo na zem.

„Alice? Je to vážně Alice? Co tam dělá?“

Ty štěbetavé hlásky nemohly patřit nikomu jinému. Jako politá ledovou vodou jsem se pootočila a v zorném úhlu spatřila děvčata. Zatraceně! Úplně jsem zapomněla na ranní sobotní nákupy.

Najednou byla stará Alice zpátky. Nemohla jsem si přece dovolit takové ponížení. Zaplavila mě panika. Nepřemýšlela jsem a udělala něco hrozného.

Vytáhla jsem ze stojanu jedno triko, zamávala s ním blížícímu se Jasperovi před očima a začala na něj štěkat:

„Tomu jako říkáte moderní? Něco takového by se mělo žalovat! Takhle hyzdit oblečení. Horší materiál jsem ještě neviděla. To je příšerné! Už mě tu nikdy neuvidíte!“

Mrštila jsem mu triko do zmatené náruče, otočila se prudce na podpatku a odcházela následována svými společnicemi pryč.

Zaslechla jsem jen jeho nevěřícné: „Alice?“ V tom jak řekl mé jméno, bylo tolik ublíženosti, nepochopení a zklamání, že být člověk, rozbrečelo by mě to.

„Je, tak promiň, Al. Nevěděl jsem, že se tě to tak dotkne,“ omlouval se už nejmíň po sté Emmett.

„Zlatíčko,“ přišla mě přemlouvat Esme, „otevři. Všechno si přece můžeme říct.“

„Nechte ji. Potřebuje být chvíli sama,“ vyslyšel moje prosby konečně Edward a odvedl rodinu od dveří mého pokoje.

Zvedla jsem se mlčky z postele, došla k velkému oknu a chvíli jím sledovala les. Pak mě sevřel bolestivý pocit nenávisti sama k sobě a provinění, že jsem se zase stočila do klubíčka na postel.

Nedokázala jsem uvažovat. Uvnitř jsem brečela a nadávala si. Jak jsem to mohla udělat a hlavně proč? Proč jsem se zase zachovala takhle. Vždyť ať si o mně myslí, co chtějí! Já ho miluju! Tak proč jsem nakonec zase podlehla přetvářce?

Jak ráda bych se vydala za ním a řekla mu všechno, co mám v sobě. Omluvila se a na celý svět vyřvala, jak ho zbožňuji. Ale copak to jde? Jak bych se mu teď ještě mohla ukázat na očích? Na těch dokonalých obrovských očích.

Nakonec jsem se rozeběhla směrem k lesu. Chtěla jsem utéct své vině, ostudě, sama sobě. Zastavil mě až pach čerstvé zvířecí krve. Někde tu musel být raněný jelen. Vydala jsem se za pachem zkrotit alespoň tu bolest v krku, když hlavu a srdce jsem si vyléčit nedokázala.

Zvíře jsem našla hned záhy, ale nebyla jsem první. Nad ním už se skláněl Jasper. Když mě zpozoroval, napřímil se, ruce složil za záda a ve tváři měl tak nicneříkající pohled, že i socha by vedle něj byla lidštější.

Stála jsem zkoprněle proti němu a nedokázala vydat ani hlásku. Chtěla jsem mu vběhnout do náruče a začít ho líbat. Omlouvat se a po kolenou se plazit, aby mi odpustil. Křičet na něj, že je to beztak jenom jeho chyba a jak mi komplikuje život. Že by si měl vážit oběti, kterou pro něj skládám a začít se ke mně konečně chovat jak se sluší a patří k bytosti opačného pohlaví. Nebo se alespoň otočit a rychle utéct pryč. Ale nedokázala jsem ani jedno.

Chvíli mě mlčky pozoroval. Pak se jeho rty zvlnily v nucený usměv, jako když zdravíte sousedku. Udělal jeden krok blíž ke mně a promluvil jako by se nic nestalo:

„Děkuji, Alice. Měla jsi pravdu, dá se to vydržet,“ v té větě nebylo nic víc než lhostejnost a povinnost, „ale je to těžké. Rád bych mluvil s doktorem Cullenem, zeptal se ho na pár drobností.“

„Je teď doma,“ nepotlačila jsem smutek a hlas se mi roztřásl, „dovedu tě za ním,“ řekla jsem rezignovaně a beze slova se vydala k domu.

Následoval mě. Celou cestu ani jeden z nás nepromluvil. Cítila jsem, jak mě neustále sleduje. Tolik jsem se toužila otočit a něco mu říct. Jen jsem netušila co. Být na jeho místě, taky bych sebou opovrhovala. Vlastně, já sebou opovrhuji. Jsem hrozná.

„Jaspere...,“ otočila jsem se před domem a chtěla říct třeba i tu největší hloupost, hlavně že něco.

„Díky. Hezký den,“ odbyl mě a prošel kolem mě dovnitř.

Zůstala jsem stát před domem jako opařená. Takže jsem ho vážně ztratila? On mi neodpustí? Jistě, proč by měl. Sesunula jsem se na schod a položila hlavu do dlaní.

„Alice,“ zašeptala Rosalie a posadila se vedle mě, „Edward mi řekl, co se stalo. Nebudu ti říkat, co si o tvém chování myslím. Víš to a sama se trestáš nejvíc. Nejdřív jsem myslela, že tě v tom nechám pořádně vykoupat. Zasloužila by sis to, víš! Ale to nejde, jsi moje sestra. Nechci, abys byla nešťastná. A ten Jasper. Potkala jsem ho v pokoji. Je to fešák,“ ušklíbla se. „Takže bych ho do rodiny celkem brala.“ Zvedla se a mrkla na mě. „Emmett ho dostane do garáže. Měla bys tam na něj čekat.“ Pak se ještě jednou usmála a zmizela zase v domě.

Jako všechny sestry i my jsme měli mezi sebou spory, ale byly chvíle, kdy mi byla cennější než všechna krev světa. Jedna taková přišla právě teď. Bez čekání jsem seběhla do garáže a čekala na Emmetta.

Za chvíli vrzly vrata a ti dva vešli dovnitř. Emmett mu vykládal něco o Jeepu a ukazoval mu svou sbírku. Němě jsem stála u svého auta. Čekala jsem na nějaký signál, ale on mě jen pozoroval.

„Tak já tě tu nechám, musím si ještě něco zařídit,“ zakončil Emm přednes a odešel.

Zase nastalo to trapné ticho. Musím mu to vysvětlit, rozkázala jsem si a začala ze sebe ždímat slova:

„Já vím, že si teď o mě myslíš, že jsem jen ubohá kráva. A já jsem, Jaspere. Nevím, proč jsem to udělala. Já nechtěla. Já jen... já... já chci...“ Při každém mém slovu se přiblížil o kousek blíž a já postupovala k autu, takže už jsem se teď opírala o karosérii a on mi zblízka hleděl do očí. „Já chci jen tebe,“ špitla jsem nakonec.

Usmál se. On mě trápil schválně! Cítila jsem jeho ruku, jak mi nazvedává blůzku a bloudí pod ní. Byla jsem najednou před ním tam bezbranná a on si to zjevně velice užíval. Přitáhl si mě ještě blíž a konečně spojil naše rty.

Z úst se mi vydral slastný vzdych a přivřela jsem oči. Už jsem neváhala ani na chviličku, ještě by si to mohl rozmyslet. Promotala jsem mu ruce kolem krku, stáhla ho na zadní sedačky auta a zlíbala i to nejmenší místečko na jeho těle.

S jediným výdechem jsem svezla ruku po zamlženém skle.

Zbožňuji módu. Dlouho jsem si myslela, že není nic úžasnějšího, než chodit oděná ve skvostných šatech. Ale odteď už chci na pokožce cítit jen jeho tělo. Celá jsem se oblékla do Jaspera Whitlocka a odmítám ho ještě někdy sundat. Ať si móda trhne nohou, láska se bude nosit pořád.

Ležela jsem mu na hrudi a on mi prstem dělal linky na nahých zádech. Když se přiblížil až k zadečku, nepatrně jsem se zavrtěla. Přikryl mě rukama jako peřinou a já ho políbila na krk, pak na tvář a nakonec na rty. Přetočil mě pod sebe a zcela vážně se mě zeptal:

„Teď už se za mě nebudeš stydět, že ne?“

Hypnotizovala jsem očima řetízek, který se mu houpal na krku. „Nikdy,“ vzdychla jsem a chtěla ho znovu políbit. Zastavil mě.

„Myslím to vážně,“ řekl přísně a posadil se.

„Já taky,“ ujistila jsem ho, když se přitočila k jeho zádům.

Pak přišla vize. Rychle mě chytil do náruče. Jeho oči se o mě bály, to bylo nádherné. Usmála jsem se a dodala: „Jen uděláme ještě menší změnu.“ Už vím, jak předejít mé první vizi.

Hrdě jsem se nesla pasáží, v ruce igelitovou tašku a zaplula jsem do butiku. Vůbec jsem nereagovala na uštěpačné poznámky ostatních holek, šla jsem za svým miláčkem.

Díval se na mě zmateně zpoza kasy. Asi si chudáček myslel, že ho jdu zase seřvat. Pousmála jsem se, natáhla se k němu přes pult a políbila ho. Jeho šéfka měla nějaké připomínky, ale co je mi do ní? Podala jsem mu igelitku s oblečením a postrčila ho k šatně.

„Teď už se za tebe stydět nebudu,“ zasmála jsem se spokojeně, když vyšel převlečený do mnou pracně nakoupeného oblečení. Vypadal ohromně. Černá košile perfektně zvýraznila to nádherné tělo.

Uštědřil mi káravý pohled a já se stydlivě zakousla do rtu. Pak si mě přitáhl za boky, políbil a vyváděl jednou pro vždy z pasáže pryč.

Jiné podobné povídky:  Letuška 1. třídy, Jsem mrcha / hajzl.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska z pasáže: