Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska na špatné adrese

15.12.2013 (15:45) • Agule99 • FanFiction jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 2785×

„J+E rovná se láska nebeská, kdo tomu nevěří, ať si zatleská! Ano, přesně tak, přátelé, je tu ráno, s ním dnešní ranní rozhlas, nutno připomenout, že adventní a s nimi Jessica Stanleyová!“ Víc už jsem nevnímala. Ještě ke všemu ani neumí skládat básničky, kdyby alespoň to uměla. Vrzalo mi z toho rýmu-nerýmu v uších, když jsem stála u své skříňky a marně lomcovala se zámkem.

Nebyla jsem jediná, komu se to nelíbilo. Kdo by to řekl, přesně ten, o kom se v tom rozhlase mluvilo, tedy ta druhá osoba, právě stál vedle mě a přivíral oči hrůzou stejně jako já.

„Tak co se stalo tentokrát, hm?“ povytáhla jsem obočí a na malou chvilku přerušila souboj Bella versus skříňka. Založila jsem si ruce na hrudi a opřela se o skříňku. No, můj společník ovšem neměl moc snahu odkrýt svůj obličej z dlaní a začít mluvit. Místo toho se na mě sice podíval a sundal si ruce z obličeje, ale pořád očima propaloval zem.

„No, vyklop to, Edwarde,“ pousmála jsem se zlomyslně. Jen ať si sní, co si nadrobil.

„Ee… Já… Víš, jak jsem ji jednou, když jsi ty byla nemocná, požádal o opsání úkolu, který jsem neměl?“ Kývla jsem. Tohle se stalo před dvěma týdny, ale já za to, že jsem doma marodila s nalomeným kotníkem, nemohla. Tedy napůl nemohla. Moje šikovnost, tedy spíše nešikovnost sice není moje vina, ale měla bych být opatrnější, než si příště na ledu natluču zadek a zlomím kotník.

„No, tak ona z toho udělala bůhví jakou aférku a pozvala mě na letošní vánoční ples – víš přece, že letos je dámská volenka, že? Já bych to odmítl, jenže jsem nevěděl, kdy budeš zdravá a nechtěl jsem zůstat na ocet,“ přiznal nerad. Já místo toho vykulila oči. Tak proto tyhle zprávy v rozhlase. Když jsem dneska přišla po nějaké době do školy, čekala jsem cokoli. Ale ne tohle.

Připouštím, že mě varoval, že to nejsou dobré zprávy. A mělo mi dojít, z koho je asi moje bývalá kamarádka tak nadšená. Bývalá? Ano, pohádala jsem se s ní kvůli Edwardovi. Byl to už od pěti let můj nejlepší přítel, a když jsem viděla, že ho doslova všechny holky štvou, nahánějí, prostě a jednoduše jsem to Jessice sdělila. A ta to nevzala zrovna mile. A svoje snahy ještě zvýšila, v domnění, že jí ho chci přebrat.

Nad tím se nedalo nic jiného, než obrátit oči v sloup.

„Takže jdeš s madam Stanleyovou na ples, hm? Tak to přeju hodně zdaru, doufám, že ti alespoň pořádně podupe tvoje naleštěné polobotky,“ procedila jsem skrz zuby mírně naštvaně. Edward byl v právu, doopravdy nemohl vědět, kdy budu zdravá, doktor mi to oznámil včera a koneckonců netancuji, takže Edward nemohl tušit, že bych letos chtěla jít na ples. No, ani já to netušila, ale nějakým záhadným způsobem mi vadilo, že jde zrovna s ní.

Bello, vzpamatuj se, je to tvůj nejlepší kamarád!

Výdech, nádech. Hlavně být v klidu.

Obrátila jsem se zpátky ke skříňce a konečně ji povolila a odemkla.

„Bello?“ ozval se vedle mě Edwardův hlas. Mírně jsem natočila hlavu, abych dala najevo, že mu věnuju pozornost. Nebyla jsem naštvaná, jen… jsem nebyla ani nadšená.

„Já… můžu to zrušit, vždyť víš, kvůli ní mě to ani nebude mrzet, že jsem porušil svoje gentlemanské zákony,“ pousmál se. Pokud by se někdo divil, můj přítel byl… starší než já. Asi tak jen o jedno století, z čehož jsem si z něj často dělala srandu. Například vyrůstal o století dřív, v době, kdy ještě existovali nějací gentlemani. A já si z něj často utahovala, že má své gentlemanské zákony a od té doby tomu tak říkal i on.

Ale neuvěřitelně mě štvalo, že ač je mu právě asi sto devět let, stejně po něm letí všechny holky na škole. Jeho vlasy, zelené oči… Kdybych byla stejná bláznivá puberťačka jako ostatní holky, reagovala bych naprosto stejně. Anebo kdybych Edwarda neznala už jako malá holčička. Ale co už. Zpátky k tématu.

„Ty a porušit tvoje zákony? Pche. Sám tomu nevěříš,“ zasmála jsem se. Znovu jsem sáhla do skříňky, abych si odtamtud vzala knížky, co budu na další hodinu potřebovat, a konečně ji zabouchla. „A jdi tam, uvidíš, třeba se do ní zamiluješ. Jako kdybych nebyla.“ Mile jsem se na něj usmívala, ale byl to úsměv jen mými rty. Ve skutečnosti mě to bolelo. Ale má právo na štěstí. A já rozhodně nebudu ta, která mu ho vezme.

„Ne, já tam s ní nepůjdu. Anebo půjdu. Já nevím. A ty bys nešla? Jako záchrana? Třeba? Bells, prosím,“ žadonil a nasadil psí oči, které mu šly víc než dobře. Chystala jsem se právě odpovědět, k jeho štěstí kladně, ale pak jsem zpozorovala záplavu hnědých vlasů řinoucích se zpoza chodby. A jé.

„Pozor, jde sem fúrie,“ zašeptala jsem první, co mě napadlo. „Já radši jdu,“ oznámila jsem mu, a když se otáčel a nasazoval falešný úsměv laskavosti, tak jsem zmizela za rohem, abych se vydala na první hodinu.

§§§

„Vánoce, vánoce, přicházejí, zpívejme přátelé…“ pobrukovala jsem si moji snad nejoblíbenější vánoční koledu, když vtom mi někdo zezadu zakryl oči a já vyjekla. Byla jsem právě na cestě k autu, po cestě sice už posypané, ale stále kluzké, takže jsem už teď byla připravená na tvrdý dopad na ještě tvrdší zem. A taky na to, že tomu, kdo mi ty oči zakryl, to oplatím. Tušila jsem, kdo by to mohl být, protože ten dotyčný, na kterého jsem myslela, mi takovéhle psí kusy prováděl neustále.

Ale k mému zázraku jsem nespadla, protože mě zachytila jedna mírně ledová ruka. Tak teď už vím na beton, kdo to je.

„Kdo je tam?“ zeptala jsem se poněkud otráveně.

„Hádej,“ ozvalo se za mnou tenkým hlasem, jak se ten dotyčný snažil, abych nic nepoznala.

„Edwarde, ještě stále tě to baví?“

„Ale no ták, ani se na mě neusměješ?“ Pustil dlaně z mých očí a otočil mě k němu. Usmíval se jako měsíček na hnoji, a to celkem dost nakažlivě.

„Ale zpíváš hezky, květinko,“ škádlil mě tou přezdívkou, kterou mi říkal, když jsme se v mých pěti letech poznali na oslavě mé mamky. Tehdy jsem bydlela ještě ve Phoenixu a Edward mě od té doby navštěvoval každý den, prý si mě jako malé dítko zamiloval. A když jsem se pak stěhovala, odešel se mnou. Prý stejně už by lidem bylo divné, že nestárne. Já mu to nevěřila, ne tak úplně.

„Já ti dám květinku, Romeo,“ vyplázla jsem na něj jazyk. „Tak co Julie? Jdeš s ní na ples?“

„No, jak tak koukám, i kdybych chtěl, tak nemám šanci se z toho vyvléct. Slib je slib. Byl jsem to ale blbec,“ přiznal si s úšklebkem na tváři, no, pak se usmál. „Ale proto, že jsi mě nechala ve štychu, natloukla si zadek a zlomila kotník, jdeš jako záchrana a tentokrát už se tě neptám!“

„Ale… ty… já… nemohla… To je vydírání!“ vykoktala jsem na něj s pusou otevřenou dokořán. Přiznávám, i tak jsem se chystala odpovědět kladně, ale…

„A máš to!“ zubil se na mě Edward. Já ho propalovala hraným vražedným a uraženým pohledem. Pak jsem se otočila na podpatku, ačkoli jsem žádný neměla, říká se to tak, a odkráčela k autu. Naštěstí bez úhony.

Opřela jsem se o kapotu a poraženě čekala, až sem dojde i on, aby mi odemkl. Do školy i zpátky nás vozí on, vždycky to tak bylo. Zámek cvakl a já se po otevření dveří stříbrného Volva usadila dovnitř.

Edward se posadil na místo řidiče a nastartoval. Vyjeli jsme z parkoviště a nejprve cesta nejprve probíhala v klidu a tichu, no, pak promluvil.

„Já vím, že nejsi naštvaná,“ zašeptal potichu s úšklebkem. Znal mě jako sestru, takže odhadl správně. Hrála jsem to. Ale hodlala jsem to vydržet až do té doby, než zastavíme. Abych ho trochu potrápila.

„Mýlíš se,“ odpověděla jsem mu stejně hlasitě a dál z okna pozorovala sníh a jím zapadané lesy a louky. Bylo zataženo, ale i kdyby svítilo sluníčko, tak by stejně byla zima. Už jsem byla zvyklá.

„Jak myslíš. Já vím svoje,“ řekl a věnoval se jízdě, i když by zvládl řídit i poslepu, to jsme věděli oba.

Cesta uběhla rychle, koneckonců bydlím kousek od školy. Chystala jsem se vyjít ven, hned po tom, co jsem rozepnula pás, ale zastavila mě Edwardova ruka.

„Vážně jsi naštvaná? Prosím, nebuď,“ nasadil psí oči. Takže si vážně nebyl jistý.

„To víš, že ne, ty hlupáčku,“ zasmála jsem se a atmosféra v autě se značně uvolnila. Ovšem jen do té chvíle, než se ke mně naklonil, aby mi zastrčil neposedný pramen vlasů za ucho.

„Tak to jsem rád, květinko,“ řekl jakoby snad i zbytečně, jako bychom si viděli do myslí. Vzduch ztěžkl, cítila jsem na své tváři jeho dech, který voněl po mátě. Zírala jsem do jeho zelených studánek neschopna se pohnout, srdce mi bušilo více než kdy jindy. Nechápala jsem, co se to děje. Co se to děje s námi, se mnou. Něco jsem tušila, ale přiznat si to, jo, to bylo horší.

Ubíhaly minuty, vteřiny, hodiny – já pojem o čase neměla, jako kdyby se snad zastavil. Jakkoli dlouhá doba utekla, najednou jsem zjistila, že jeho rty jsou o kousek blíž těm mým, že já si ty svoje už asi po milionté oblízla jazykem a přesto byly vysušené. Nevím, co mne probudilo, ale najednou mi cvaklo v hlavě, já se otřásla, odstrčila ho od sebe, aniž bych nějak chtěla, prostě to byl zdravý rozum, zato srdce mi říkalo, polib ho.

„Nesmíme,“ zašeptala jsem. „Nesmíme. Promiň, já…“ zašeptala jsem a zarazila se. Pak jsem otevřela dveře, a aniž bych je zavřela, jsem se rozeběhla a místo k domovním dveřím jsem utekla do lesa, který byl hned vedle našeho domu.

Teprve až když jsem zaslechla motor odjíždějícího Volva, znala jsem ten zvuk v hlavě jako svoje boty, snad ještě líp, jsem se zvedla. Neuvědomovala jsem si, že mi byla zima, jenom to, že jsem byla uvnitř rozpálená a rty jsem měla horké.

Celá zmatená jsem se po cestičce vydala zpátky, naštěstí jsem nezaběhla hluboko nebo se nezabořila do sněhu, jak mám ve zvyku, a vydala se celá roztřesená domů.

§§§

Držela jsem v ruce pozvánku na vánoční ples – shodou okolností mi ještě ten den přišla. Věděla jsem od koho je, kdo mi ji tak mohl poslat. Znamená to, že zapomněl? Že to, co se stalo v autě, tedy málem stalo v autě, pro něj nic neznamenalo? Nebo že zapomenout chce? Nevěděla jsem.

Seděla jsem na kuchyňské židli, čas od času zkontrolovala kuře, které se peklo v troubě, a mačkala ten zpropadený papír. Jestli mi ji pozval, znamená to, že mě tam chce. Ale co já vím…

Na moment jsem odložila pozvánku na stůl a natáhla se pro jednu z kopretin, které si hověly ve váze na stole. Zuřivě jsem začala otrhávat její lístečky, jako by snad tohle někomu mohlo pomoci, až mi jich zbylo jen pár. Chudák kopretina.

Ano, ne, ano, ne, ano, ne, ano, ne… ano.

Takže půjdu na ples. No, to potěš koště, s Jessicou po jednom boku a s Edwardem po druhém…

Fuuu. Zvedla jsem se a začala jsem přecházet po místnosti, nedokázala jsem sedět.

Měla jsem sto chutí natáhnout se ještě pro jednu kopretinu. Třeba by mi to pomohlo s rozhodnutím, které tak tížilo moje srdce. Na chvilku jsem si představila jeho hebké rty, stočené do jeho napůl křivého úsměvu… Já nevím, co si mám myslet! Do dnešního rána byl můj nejlepší přítel. Nechci ho ztratit.

Proč to prostě nemohlo zůstat tak, jak to bylo? Ne, že by mi vadilo to, že se mi Edward líbí, soudila jsem podle mých reakcí, ačkoli jsem tomu stále nechtěla věřit, ale co když já se jemu nelíbím?

Hlava mi třeštila. Za co, panebože, za co? A proč zrovna na Vánoce? Svátky klidu a míru?

Natáhla jsem se pro ten kus papírku, který doopravdy všecko zavinil, a roztrhala ho na malé kousíčky. Nepomohlo mi to.

Poslední kousek mi zbyl v ruce. Prohlédla jsem si ho. Byl na něm datum, kdy se ta osudná událost koná. Dosud jsem se o to nijak nezajímala, takže mě vcelku překvapilo, když jsem si uvědomila, že to je zítra.

Nešlo o to, že bych třeba neměla šaty, neměla čas, či něco jiného. Šlo o to, že jsem nebyla připravená Edwarda ztratit… tak rychle. Vážně mu to mám říct? Nebo mám mlčet?

Zavřela jsem oči a znovu si vybavila Edwardovu tvář. Řeknu mu to. Protože jinak už bych se asi zbláznila.

Musíš si věřit, Bello.

Jo, věřit. Výdech, nádech. Dobrý, jsem klidná. Jsem klidná. Moment, nesmrdí tu něco? A sakra! To kuře!

Rozběhla jsem se do kuchyně. Ani jsem netušila, že dokážu vyvinout tak nadlidskou rychlost. Naštěstí bylo to kuře ještě celkem v pohodě, nevypadalo, že by se nedalo jíst. Jen bylo trochu… černější.

Otevřela jsem okna, abych to vyvětrala a zkontrolovala hodiny. Půl sedmé. Hm, to by mohla být i ta rýže hotová.

Zvedla jsem pokličku a vskutku, byla skoro hotová. Vypnula jsem sporák a odnesla to na kuchyňskou linku, vytáhla talíře a nandala mě i tátovi. V tu samou chvíli zarachotil klíč v zámku, na malý moment mě napadlo, že to zní jak v hororu, ale to už se domem rozléhal Charlieho hlasitý pozdrav.

Odpověděla jsem mu a odnesla oba talíře na stůl.

„Hm, to voní, ty ses zase vyznamenala!“ poznamenal Charlie. Skvěle, to znamená, že se ten smrad už vyvětral. Zabouchla jsem okno a pustila se do jídla.

„Jdeš zítra na ten ples?“ zeptal se táta jakoby náhodou. Musel se ptát zrovna na tu otázku, kterou jsem řešila snad půl hodiny a málem jsem mu kvůli ní spálila večeři? Ztuhla jsem.

„Eee, jo, asi jo,“ vykoktala jsem ze sebe.

„A koho jsi pozvala?“

„Eee, pozvala?“

„Letos je dámská volenka, Bello. Zapomnělas snad?“ připomněl mi Charlie.

„Jo, pozvala, ehm. No… asi nikoho,“ špitla jsem potichu. „Ale jdu jako záchrana Edwarda.“

„Záchrana Edwarda?“ Charlie vykulil oči, ale dál se věnoval jídlu.

„No, ona ho Jessica pozvala a on jí nedokázal odmítnout, takže mě poprosil o záchranu.“ Pokrčila jsem rameny a dala si další sousto do pusy. Ale to jsem neměla dělat, ne, kdybych věděla, na co se Charlie zeptá.

„Proč by ji odmítal? On je snad gay?“ Tentokrát jsem žasla já a do toho kašlala, protože mi ten kousek kuřete zaskočil do krku. Charlie už se začal zvedat, že mi pomůže, ale v tu samou chvíli se mi to podařilo spolknout.

„Dobrý,“ chraptila jsem mírně. „Proč by byl proboha gay?“ zděsila jsem se znovu a povytáhla obočí. Věděla jsem jistojistě, že gay není, už proto, že ho znám snad líp, než sebe samu.

„No, nechce jít s Jess na ples, tak jsem myslel…“ Obrátila jsem oči v sloup.

„Máš zajímavý úvahy, ale ne, není. Neboj. To jen proto, že mu prostě přijde otravná.“ A mně taky, dodala jsem v duchu.

Současně jsme oba dojedli, tak jsem se zvedla a šla uklidit talíře. Najednou jsem si přišla strašně unavená. Nijak dlouho mi netrvalo přesvědčit samu sebe, že se umyju, podívám na školu, připravím věci a zalehnu. Knížka jde dneska stranou.

Charlie se přesunul jako každý večer k televizi, jak jinak. Ten už se nepolepší.

Zívla jsem, protáhla se a odploužila nahoru.

§§§

Před domem zatroubilo auto, shodou okolností jsem v něm poznala Edwardovo Volvo. Je to tady. Nadechla jsem se a vyšla z domu. Měla jsem na sobě světle modré jednoduché šaty z doby, kdy bydlela mamka ještě s tátou, zřejmě je tady nechala. Bylo to to jediné, co jsem našla, ale mně přišly pěkné, takže mi nedělalo problém si je vzít. K tomu jsem si obula i lodičky, které k tomu byly přiložené.

Jelikož jsem šla takto nalehko, okamžitě se do mě dala zima. Navíc, když všude kolem mrzlo, až praštilo a k tomu poletovaly sněhové vločky.

Ještě štěstí, že mám zajištěný odvoz. Zabouchla jsem dveře a pevněji sevřela psaníčko ve své ruce. Naposledy jsem si zkontrolovala účes a rychle se rozešla k autu.

Edward mě zaznamenal, takže vystoupil, aby mi otevřel. Bylo mi divné, že neřídí, na své Volvo nedal dopustit, ale pak jsem na místě poznala jeho bratra Emmetta. Krátce jsem mu mávla a zaměřila se na Edwarda. Už jsem nic nepředstírala, a proto jsem si alespoň v duchu dovolila nad ním slintat. Byl ještě nádhernější než obvykle.

Usmál se na mě. „Ahoj,“ pozdravil mě, jako by se nic nestalo před dvěma dny.

„A-ahoj,“ zakoktala jsem se a zčervenala. „Kde je Jessica?“

„V autě. Už jsem jí vysvětlil, že tě vyzvedneme, aby ses tam měla jak dostat. Záchrana platí?“ zašklebil se poté, co ukázal na auto. Kývla jsem a vlezla do auta. Obě jsme se kysele pozdravily a dál se ignorovaly. Pak si přisedl i Edward a auto se rozjelo.

Noční můra nechť započne.

Cesta trvala i tentokrát jen chviličku, ačkoli bylo divné jít večer do školy. Zvlášť po tom, co jste tam ráno nešli. Ale co už.

Vystoupili jsme, já se chystala vzdálit, no, Edward mě chytil za ruku a přitáhl si mě blíž, za což si vysloužil můj kyselý úsměv a Jessičino zamračení. Nenechala to být jen tak, prostě a jednoduše ho, jakmile nám trhli vstupenky, odtáhla na parket.

Já se vydala k baru, kde jsem sice nehodlala strávit zbytek večera, ale ani jsem nějak netoužila po tancování. No, někdo jiný měl jiné plány.

„Smím prosit, madame Bella?“ šaškoval přede mnou Emmett. Zasmála jsem se. Koneckonců, proč ne. Nemůže to být zas až tak hrozné. A třeba ho přinutíš žárlit, ozval se mi vzadu v hlavě tichý hlásek. Okřikla jsem ho, i když se mi ta představa, že by kvůli mně žárlil, najednou celkem i líbila. Zatřepala jsem hlavou, abych takovéhle myšlenky dostala z hlavy, a přijala rámě.

Ve víru tance jsem se za ten večer ocitla několikrát a nejen s Emmettem. Buď si chtěl Edward oddychnout, nebo Jessica nemohla, nebo třeba doopravdy žárlil. Nízká pravděpodobnost, ale doufat můžu.

Ale abych nelhala, vytáhlo mě i pár dalších kluků, jejichž jména jsem neznala. Nevadilo mi to, nějak jsem si ten tanec stačila zamilovat. Ano, já, největší nešika na světě. Právě jsem seděla znovu u baru a pila nějaký alkoholový nápoj, nějak jsem netušila, co to je, vybral mi to Edward. A tomu jsem věřila, že by mi nedal nic extra alkoholového a kupodivu mi to i chutnalo.

Pořád mě ale hryzala jedna věc. Měla bych si s ním promluvit…

„Ahoj, květinko,“ ozvalo se mi za zády. Já o vlku a vlk za zády.

„Ahoj,“ odmlčela jsem se a usmála se, „kde máš tu druhou květinku?“ zašklebila jsem se na něj.

„To je spíš kopřiva než květinka. Kdybych byl člověk, už mám amputovaný nohy,“ odfrkl si. „Je někde na záchodě, či kde. Ale tanec s tebou bych bral další, na oddych,“ nadhodil jen tak do vzduchu a šibalsky se pousmál.

„No jo, ty záchrano,“ utahovala jsem si z něj dál, ale pak jsem odložila pití na bar a seskočila ze židličky. Nabídl mi rámě, já ho přijala. Příjemně mě zastudila jeho ledová ruka.

Když jsme se dostali na parket, kde zrovna z reproduktorů vyhrávala celkem pomalá a klidná hudba, tak jsem mu položila ruce kolem krku a on mě objal kolem pasu. Nikdy dřív, když jsme takhle ze srandy blbli a tancovali třeba u něj v pokoji, mi jeho dotyky nepřišly zvláštní, naopak teď jsem z toho byla nesvá až na půdu. A chtěla jsem víc. Při této myšlence jsem zčervenala a sklopila hlavu.

Začali jsme se spíš pohupovat než tancovat a najednou, i když byl všude hluk, se kolem rozprostřelo trapné ticho. Kolem nás. Pohlédla jsem mu váhavě do očí a zasekla se v nich. Nedalo se to jinak, než se v nich netopit.

„Bells?“ A je to tady. Poznala jsem to podle jeho tónu.

„Hm?“

„Víš, jak se předevčírem stalo to v tom autě… Teda spíš nestalo…“ Odmlčel se.

„Litoval bys, kdyby se něco stalo?“ nadhodila jsem jen tak do vzduchu a odmlčela se. Najednou jsem se dívala všude jinde než do jeho očí. Povšimla jsem si, že je tady všude krásná vánoční výzdoba. Všude bylo jmelí… Jmelí. Podívala jsem se nad nás, ale zatím jsem nic neříkala, prostě jsem to přešla.

„Ne, já, pleteš se…“ bojoval Edward. „A mimochodem, veselý advent,“ dodal. Povytáhla jsem obočí. Proč sem tahá advent?

„Fajn, zpátky k tématu. Já se bál, že bys mě odmítla, tak jsem mlčel,“ řekl znovu Edward. Najednou se mi začaly potit ruce, které jsem měla sevřené kolem jeho krku.

„Neodmítla. Ne, znovu… ne.“ Odkašlala jsem si.

„Takže mi znovu neutečeš?“ zeptal se mě. O čem to mluví? Nejprve ze sebe souká omluvu, pak něco o adventu a teď?

„Jmelí,“ poukázal nad nás. Pochopila jsem. Sklopila jsem hlavu, no, on mi nedovolil, abych se vyhnula jeho pohledu. V krku jsem měla knedlík, tak moc jsem byla nervózní.

Zavrtěla jsem hlavou. „Neuteču,“ špitla jsem.

„To jsem rád,“ zamumlal. Stejně tak jako tenkrát mi zastrčil další uvolněný pramen za ucho a uchopil moji tvář do rukou. Zadíval se mi pevně do očí a pak se ke mně sklonil a spojil ty moje rty s těmi jeho.

Autor: Agule99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na špatné adrese: