Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska jedné bety - 3. část

26.06.2014 (13:30) • KateDenali11 • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1234×

Ten den bylo už na řešení věcí pozdě, proto jsem se to rozhodla nechat na zítřek. Popadla jsem kytici, zavřela se u sebe v pokoji, posadila se na postel a brala z kytice kytku po kytce, trhala lístek po lístku, až mi nakonec zbyly jen stonky a zničené okvětní lístky hrající různými barvami.

„Můžu dál?“ zeptal se kdosi po zaťukání. Seth.

Otřela jsem si slzy z rozhořených tváří, vysmrkala se a učesala. „Jasně!“ křikla jsem na něj nejistě a dveře se s vrznutím otevřely a poté zase zavřely.

„Co chceš? Nemám náladu.“

„Já... Pfff... Leah, poslouchej mě. Sice nevím, jaké je otisknutí přímo z praxe, ale teorii znám od většiny ze smečky až moc dobře. Experta to ze mě samozřejmě nedělá, přesto však vím, že ty nemusíš být s ním jako doslovně s ním, ale stačí přátelství, nebo vztah, který se podobá poutu mezi bratrem a sestrou. A taky vím, že i přes zlobu a rozhořčení, jenž cítíš, ti záleží víc na jeho štěstí. Ne na tvém, tak proč... Proč to tak hrotíš?“ zeptal se usedajíc vedle mě na postel a bylo to poprvé, kdy jsem pochopila, že můj malý bráška už vyrostl a je z něj soběstačný, rozumný a hodný muž. Nikdy nemluvil tak chytře, jako právě teď, a jindy bych mu to zřejmě vytkla a utahovala si z něho, jenže... Jenže dnešek byl plný zvratů.

„No jo, ale otiskuní neznamená, že odhrnu vlastní potřeby a přání stranou a budu se soustředit jen na něj. Samozřejmě, jo jo... Máš pravdu, to přiznávám, ale otisknutí ze mě nedělá někoho jiného. Pořád jsem ta samá Leah, ta Leah, která už má plný zuby toho, jak je akorát pátý kolo u vozu,“ vstala jsem a začala přecházet po místnosti, nervózně jsem si mnula ruce, „tyhle podvody, kdy láska mého života má ve skutečnosti někoho jiného, mě už vážně nebaví. A ačkoliv mi teď není nic než Jack dražší, tohle si líbit nenechám, Sethe, tohle vážně ne! Pořád jsem to já... A nechci znít sobecky, ale otisknutí ze mě nedělá něco méně, než je lidská bytost. Stále na mně záleží. A tohle bylo od něj sprostý,“ pověděla jsem mu svůj názor a bylo mi jedno, co si o mně pomyslí. Tohle byla realita.

„Fajn, ale až ho uvidíš, nezabij ho...“ pronesl s úsměvem na tváři a pronásledován polštářem vrhnutým mnou odešel z mého pokoje.

 * * *

Druhý den jsem ne zrovna zdvořile ťukala na Tomovy dveře. Spíš jsem bušila. Věděla jsem, že je Tom starý a trochu víc pomalejší, ale očekávala jsem, že v ranních hodinách bude Jack ještě u něj. Že bude možná spát... Ale nakonec mi přišel otevřít stařík s červenými a zelenými korálky v bílých vlasech, v brýlemi na orlím nose a překvapivě rovným, statným tělem.

„Dobré ráno, Leah,“ pozdravil mě s úsměvem na zvrásněné tváři a potřásl si se mnou, avšak ani po tomhle zdvořilém gestu mou ruku nepustil.

„Zdravím, Tome, je tu Jack? Potřebuju s ním mluvit a to nutně. Opravdu nutně.“

„Ne, šel se proběhnout někam do lesa, aby se protáhl... Stalo se snad něco? Celá se třeseš, holka,“ řekl a s tím jsem se mu i vyškubla a schovala ruku za zády, zaťala ji v pěst.

„Nic,“ zakroutila jsem rychle hlavou a začala se kontrolovat. „A nevíte náhodou, kam přesně do lesa? Potřebovala bych to vědět, prosím.“

„V tom ti, děvče, nepomůžu... Běžel někam támhle, víc nevím,“ pousmál se a mávl rukou za sebe a za svůj dům.

„Děkuju!“ křikla jsem hlasitě, neboť jsem se už rozeběhla tím směrem tak rychle, jak jsem jen dokázala. Prosím, prosím, ať vyrazil před chvílí, ať ho ještě doženu, pomyslela jsem si a běžela přímo za nosem, až jsem se zastavila u jednoho mohutnějšího stromu.

„Tímhle směrem je jen hustší les, támhle vede cesta zpět k Tomovi a tudy se dostanu na pláž...“ mumlala jsem si pro sebe sotva slyšitelně a přitom si ukazovala směry. Jack mohl jít kamkoliv, ale přece by neriskoval, že se ztratí, on není hlupák... Proto jsem se rozhodla běžet směrem k pláži. Nebyla jsem zrovna nejsilnější, ani jsem nejlépe neslyšela, zato jsem však ve smečce byla nejrychlejší. A to i v té Samově. Navíc jsem se tímto umem mohla chlubit i za lidské podoby, tudíž mi nezbývalo nic jiného, než se snažit a doufat, že Jacka doženu. Nechtěla jsem řešit naše věci před očima ostatních, tohle bylo dost osobní, takže o tom nemusela vědět hned půlka rezervace.

Najednou ve mně zahořela jiskřička naděje, když jsem před sebou spatřila černě oděnou mužskou postavu, jenž běžela klidným tempem několik metrů přede mnou.

„Hej! Počkej! No tak!“ křikla jsem a ještě přidala do kroku, pokud to bylo vůbec možné.

Dotyčný se otočil a zastavil, chvíli jeho tvář překrýval stín, ale pak jsem spatřila jeho udivený výraz.

„Leah? Co ty tady?“ optal se zaujatě.

„Parchante...“ zasyčela jsem, když jsem ho dohnala.

„Co? Já vůbec nev –“ začal, ale já ho přerušila zdvihnutím ukazováku.

„Přiznal ses mi, že ke mně chováš jisté city, že mě miluješ a nechal ses ode mě dokonce políbit a přinesl jsi mi kytky! Jak jsi to mohl všechno udělat, přestože máš holku? Dokonce snoubenku?!“ vyjela jsem na něj udýchaně a byla jsem si na sto procent jistá, že se v mých očích odrážela hluboká beznaděj, jenž jsem v tu chvíli pociťovala.

„Cože?“ vykulil oči tak, až jsem se strachovala, že mu vypadnou z důlků. „Jak tohle, sakra, víš? Kdo ti to řekl? Já... Prosím... Nech si to vysvětlit!“

„Co mi chceš vysvětlit? Že jsi oblboval jednu ženskou, zatímco na tebe jinde čeká druhá? Uvědomuješ si, jak je tohle sviňský? Jak vůči mně, tak vůči ní.“ Skoro jsem na něj křičela, ačkoliv mi něco uvnitř mě samé říkalo, že tohle je špatné. Že ho činím nešťastným... A to činilo nešťastnou i mě.

„Promiň, promiň, promiň... Strašně mě to mrzí, já, pfff, miluju tě – to je pravda – strašně moc tě miluju. Ale ji mám taky rád. Se Zoe se bereme už... už zítra ráno. Já, no... Nepřišel jsem za Tomem jenom kvůli jeho stavu, chtěl jsem ho pozvat na svatbu. A taky jsem prostě, no... Abych se přiznal, tak jsem doufal, že se tady ještě do někoho zakoukám... S ní to není úplně jistý a já chtěl odzkoušet, jestli je fakt ta pravá. Jenže jsem neměl sebemenší tušení, že bych se fakt mohl zamilovat. Ale stalo se a já... Já už nevím, co chci,“ šeptl se sklopeným zrakem.

„Tak ty mi řekneš, že mě miluješ, ale hned v druhé větě vytáhneš fakt, že se ženíš?!“ křikla jsem a zaťala ruce v pěst ve snaze zahnat ten horlivý třas, který prostupoval mým tělem. Cítila jsem horko sálající odevšad a odnikud, třásla jsem se od hlavy až k patě a najednou...

„Leah, ne!“ vykřikl kdosi v mé mysli a až po dopadu na všechny čtyři jsem poznala Setha.

Musel mě sledovat ve vlčí podobě...

Zavyla jsem tak hlasitě, jak jsem jen dokázala. Pohlédla jsem před sebe a viděla Jacka – Jacka kácejícího se k zemi s hrůzou v očích a úplně bledou tváří, na čele mu vyskočily kapičky potu.

„Leah, uklidni se, slyšíš? Hlavně klid. Přece nechceš zažít to samé, co Sam. Přece nechceš ublížit Jackovi tak, jako Sam Emily, nebo dokonce něco horšího...“ promlouval ke mně v mysli bratr a já ho pozorně poslouchala.

„Pomoz mi, sama to nezvládnu,“ pípla jsem a upírala svůj vlčí zrak na tu nejdůležitější osobu v mém životě, jež se momentálně krčila na zemi a doufala, že tohle přežije.

V mysli jsem viděla spoustu obrázků stromů a krajiny všeobecně, jak Seth pelášil k nám. Sice mě nejspíš sledoval, ale rozhodně si držel odstup, abych ho já – popřípadě Jack – nezahlédla.

Nalevo ode mě se objevil pískový vlk, který mě už pomalu ale jistě přerůstal. Zatřásl se jako já před chvíli a najednou tu stál nahý hoch. Jack nevydal ani hlásku, nepřetržitě se díval ze mě na Setha a ze Setha zpátky na mě, oči mu létaly sem a tam.

„Klid, uklidni se, Jacku, nic se ti nestane... Já jsem Seth, bratr Leah. Neublížím ti, ani ona“ – mávl rukou směrem ke mně, zatímco se k němu pomalu přibližoval, stále dočista obnažený – „ti nechce neublížit,“ řekl.

Jenže Jack nevypadal zrovna na to, že by mu chtěl něco věřit. Proto se Seth otočil na patě a rozhodl se nejdřív uklidnit mě, alespoň si u toho už nandával minimálně trenýrky.

„Leah, to zvládneš, no tak... Pamatuješ, jak jsme se neustále zničehonic proměnovali, když táta umřel?“ smutně se pousmál. „Tohle je to samé. Stačí se jen soustředit, taky se uklidnit, nádech, výde –“ Než však stačil slovo doříct, už jsem před nimi stála opět ve své lidské podobě – bohužel také úplně nahá. A já jsem si na rozdíl od Setha nic obléct nemohla, oblečení jsem si jaksi roztrhala při té neplánované přeměně. Ale ta nahota mi byla celkem jedno. Seth mě už nahou viděl a já jeho a Jack... Před ním jsem se nestyděla.

„Co jste, sakra, zač?“ konečně promluvil ten nejdůležitější muž v mém životě.

 * * *

„V pořádku?“ zašeptala Emily a položila mi ruku na rameno.

Seděla jsem u ní a Sama v jejím oblečení na posteli a snažila se nešpiclovat uši, abych neslyšela, jak Sam všechno Jackovi popisuje a vysvětluje.

„Jo, nebo vlastně...“ povzdechla jsem si. „Já nevím. Celé je to moc zašmodrchané, nechápu, jak to můžete všichni zvládat.“

„Co?“ zeptala se a zadívala se mi do očí.

„Život.“

„Leah,“ začala.

„Jestli ještě někdo řekne Leah,“ zopakovala jsem u svého jména tón, který poslední dva dny používali všichni, co mě oslovili, „tak se pozvracím.“ Emily se usmála.

„Tak jak ti mám říkat? Le, nebo snad Ah?“

„Em!“ uchechtla jsem se a praštila ji polštářem.

„No co?“ opáčila s ústy doširoka roztaženými do pobaveného úsměvu.

„Mám tě ráda,“ pousmála jsem se a pevně ji objala.

Tohle bylo poprvé, co jsem jí to řekla, od toho...

„Já tebe taky,“ ujistila mě a objetí mi oplatila.

„Myslíš, že to zvládne?“ hodila jsem po ní nejistý pohled.

„To, že má snoubenku, se kterou se už zítra chce vzít, a to, že taky miluje holku, která se před ním proměnila na obrovitého vlka?“ zeptala se s povytaženým obočím a výrazem, který mluvil za vše.

Už jsem se nadechovala, abych k tomu něco zklamaně dodala, ale ona promluvila dřív.

„Jasně že to zvládne,“ usmála se na mě a nenuceně mě poplácala po stehně, „zvládlo to už víc lidí. Teda – to s tím vlkem,“ ušklíbla se.

„Leah, můžeš sem, prosím?“ ozvalo se z jiné místnosti a já se s povzdechem zvedla z postele a vydala se za hlasem.

Stála jsem ve dveřích z chodby do kuchyně v zelenohnědých šatech a nervózně si mnula prsty na rukách. Jack seděl u kuchyňského stolu zády ke mně, ale když zaslechl mé kroky, otočil se a pohlédl mi přímo do očí. Nejdříve jsem uhnula pohledem, ale nakonec jsem se na něj taky podívala a vůbec jsem nedokázala odhadnout, na co asi tak myslí.

„Můžeme si jít promluvit mezi čtyřma očima?“ zamumlal, vstal ze židle a ukázal směrem ven.

„Jo, jasně,“ pípla jsem a následovala ho ke vchodovým dveřím.

„Páni“ bylo první, co vypustil z pusy, jakmile jsme se dostatečně vzdálili od ostatních.

„Jo, páni,“ kývla jsem hlavou.

„Víš,“ podrbal se na zátylku, „na jednu stranu tomu nemůžu uvěřit, ale na druhou mi to přijde naprosto normální a... a přirozené. Pořád tě mi-miluju, jenže přesto teď sleduju každý tvůj pohyb a bojím se, že se proměníš na toho ohromitého šedého vlka a ukousneš mi hlavu,“ uchechtl se nervórzně.

„To bych nemohla,“ nesouhlasila jsem.

„Já vím, to otisknutí... Sam se mi to snažil vysvětlit, ale tohle mi pořád nejde do hlavy. Co to otisknutí znamená? Co to je? Nějaká... pfff, co já vím... Větší zamilovanost? Nebo co?“

„Ne, to ne... Spíš je to jako... Jako...“ nevěděla jsem, jak to popsat, či snad vysvětlit.

„Než jsem tě potkala, myslela jsem si, že mě tady – na planetě Zemi – drží gravitace, že žiju pro svou rodinu, ale... Ale jakmile jsem tě spatřila, bylo mi jasné, že to byla jedna velká lež. Že mě tu nedrží nějaká pitomá gravitace, ale ty. Že důvod mého bytí není má rodina a přátelé, ale ty. Že nejsem ta správná osoba, o kterou bych se měla starat, kterou bych měla střežit jako oko v hlavě. Od začátku jsi to byl ty. Vždycky jsi byl důvod toho všeho – důvod mě samotné – jen ty a nikdo jiný... Jenže jsem tě neznala, a tak jsem to nemohla vědět. Víš, teď mi nezáleží tak úplně na mém štěstí a potřebách, ale na tvých ano. Ani si nedokážeš představit, jak hrozně jsem se cítila, když jsem na tebe křičela, poněvadž mi bylo jasné, že tě tím zraňuju. A to je jedna z nejhorších věcí. Ale neznamená to, že tě musím milovat, i když se musím přiznat, že miluju... Teď je pro mě důležité tvé štěstí, takže můžu být tvá kamarádka, přítelkyně, milenka, ale stačilo by mi být i jen jako tvá sestra. Jenže... To neznamená, že jsem ztratila samu sebe. Pořád něco chci a dbám na to... A já tě miluju a nechci být jen nějaká kamarádka. Další v řadě. To pomyšlení nesnesu,“ vzdychla jsem.

Úzkostlivě se na mě zadíval, chvíli váhal, ale nakonec ke mně přešel a položil mi své velké, mužské dlaně na ramena.

„Promiň, Leah, já... Já prostě nemůžu. Se Zoe to není ideální, vím to... Ale aspoň mám jistotu, že mi neukousne hlavu. Chápu, že bys mi neublížila, ale po tom, co jsem viděl... Prostě... Budu si to muset ještě promyslet, promiň...“

Než jsem stačila cokoliv namítnout, zvedl ruku a na závěr dodal:

„Přijď dneska ve čtyři do Forks do té restaurace, kde jsme byli. Ještě si promluvíme.“ A to bylo to poslední, co jsem od něj slyšela, než se otočil na patě a za moment se mi ztratil z dohledu.

 * * *

„A co uděláš, pokud ti řekne ne?“ vyptával se bráška sedící na mé posteli a házející míček vyplněný takovými těmi bílými kuličkami o protější stěnu.

„Vtrhnu na tu svatbu, co asi? Protože... Hele, je to jednoduchá rovnice. Musejí se vzít někde poblíž – to kvůli Tomovi, chvíli tu ještě pobudou a až se ujistí, že je Tom nepotřebuje, zmizí odsud. A pokud se ta Zoe,“ řekla jsem kysele a zakřenila se u toho, „o mně dozví, tak určitě nadobro! A bude konec. Tečka, punto!“ Mávla jsem rukama do vzduchu.

„Punto?“ podivil se můj milý posluchač.

„To je italsky... Asi?“ zarazila jsem se a zapřemýšlela, následně ho okřikla, neboť míčkem trefil okno. Tenhle míček jako takový nemohl nadělat žádnou škodu, ale Seth měl díky svému druhému já pěknou sílu a možná by i s tímhle míčkem mohl ztropit pohromu. I když to asi ne...

„Takže zpátky k tématu... Vtrhneš na svatbu? U takového trapasu být nechci, ale aspoň si pustím Malé dohazovačky. Ty budeš jako ty holčičky a Zoe jako ta příšerná blondýna... Jen nevím, jestli to skončí stejně,“ zakřenil se zákeřně.

Káravě jsem se na něj podívala.

„Hele, za chvíli bys měla vyrazit. Co takhle se převléknout?“ navrhl mi nevzrušeně.

„No jo...“ skousla jsem si spodní ret. „Ale co si mám vzít na sebe?“

„Šaty.“ Pokrčil rameny.

Na oplátku jsem nechápavě zvedla obočí a on si povzdechl.

„Měla by ses před tou snoubenkou nějak vyšňořit, ať ví, že nejsi nějaká... buchta z vidlákova.“

„Já a šaty? To nejde k sobě, už v těch Emilyných mi bylo divně. A navíc, jediný slušný šaty, co mám, jsou ty z maturiťáku – a bůhví, jestli mi ještě vůbec budou,“ namítla jsem okamžitě.

„Přes prsa určitě,“ ušklíbl se Seth.

Rychle jsem chytila míček, který opět letěl proti oknu, a mrštila ho po něm. Nebyl tak rychlý, a proto jsem ho trefila přímo do nosu.

„Hej!“ ohradil se.

„To máš za to.“

Otevřela jsem svou skříň na oblečení a zadumaně se zahleděla do jejího nitra. Pohledem jsem přejela po každém kousku oblečení, co v něm byl, a nakonec se rozhodla:

„Ne, nebudu si na nic hrát. Jen ať vidí, kdo skutečně jsem, ať si myslí, co chce. Vezmu si džínovinu a bavlnu.“

Seth nad mým výběrem jen zakroutil hlavou a z jeho pohledu jsem hned poznala, na co právě myslí. Ach ty holky... Nikdy neví, co je pro ně dobré...

Nakonec to vyhrály staré, džínové kraťasy, zelené tílko a ošoupané tenisky. Vlasy jsem si stáhla do culíku, jenž mi ovšem byl při jejich délce tařka k ničemu. Z kůlny jsem si vzala kolo a vyrazila do Forks.

Na cestu jsem se vydala s předstihem, však jsem se alespoň nemusela nervovat s tím, jestli nejdu pozdě, jestli už ho nebavilo čekat a odešel. Do restaurace jsem dorazila o pět minut dříve, než jsem měla, ale vůbec mi to nevadilo. Bohužel byly všechny stoly pro dva zabrané, a tak jsem si sedla k jednomu pětimístnému.

O pět minut později jsem ve dveřích spatřila Jacka. Měl na sobě tmavě modrou kostkovanou košili a červené šortky. Při pohledu na něj se mi radostí rozbušilo srdce, až jsem se obávala, že mi vyskočí z hrudi a poběží mu naproti. Má veselost ovšem brzo opadla, když jsem za ním spatřila vysokou dívku s dlouhými, kudrnatými vlasy a dokonalou postavou, již obepínaly oranžové šaty. Byla skutečně krásná, měla plné rty a čistě bílé zuby – toho jsem si povšimla díky úsměvům, které házela na všechny strany – a byla by opravdu překrásná, kdyby ovšem neměla tak veliké oči a pár blond melírů v havraních vlasech. Nebylo jich sice mnoho, ale i tak.

A pak se naše pohledy setkaly a ona zatahala svého... snoubence za ruku.

„Ahoj, Leah,“ pozdravil mě Jack, když si i s ní přisedl k mému stolu. V jeho hlase jsem zaslechla zvláštní podtón, ale nemohla jsem ho nikam zařadit. Zvláštní.

„Ehm, Zoe, tohle je Leah, Leah – Zoe,“ představil nás a já si s ní s velkým sebezapřením potřásla. Její ruka byla malá a jemná.

„Těší mě,“ pronesly jsme unisono, ačkoliv by i hluchý poznal, že to absolutně nebylo upřímné. Absolutně.

„Jack mi řekl o tom... Co se stalo. A já se na něj nezlobím, taky si občas říkám, že není jediný mužský na světě, ale nedělej si žádné naděje, děvenko. My se bereme a tak to i bude. Nějaký románek... To pro nás není žádná překážka,“ ujala se slova. Hlas měla trochu hlubší, jakoby mužnější, ale seděl k ní a musím přiznat, že se mi líbil.

„A co když by chtěl být raději se mnou? I dlouhodobý vztah může zničit jediná odbočka z cesty, jediná chvíle,“ namítla jsem.

Tohle je boj, pomyslela jsem si. Boj, který musím za každou cenu vyhrát. Prostě musím.

Bylo mi jasné, že mé chování je sobecké a arogantní, ale... Já nemohla jinak. Nechtěla jinak.

„No tak, dámy, klid!“ řekl důrazněji Jack, když se do mě Zoe už už chtěla pustit.

„Já vím, že tohle není vůči vám oběma správné... Ale... Hm, stalo se a já nechci ani jedné z vás lhát. Možná řešíme blbinu, která se dá přehlédnout, ale to já prostě nemůžu. Zoe, s tebou mám jistotu, znám tě moc dobře a vím, co očekávat, ale i když tě miluju, ty víš, že náš vztah není ideální. Leah, skoro tě neznám a nevím, co by bylo dál, kdybych byl s tebou, ale taky tě miluju a chápu, co ty cítíš ke mně. Teď už to chápu. Moc dobře,“ prozradil každé z nás svůj názor na věc.

„Takže?“ zeptala jsem se a jiskřička naděje ve mně pomalu, přesto jistě uhasínala, až zhasla úplně.

„Promiň, Leah, ale já prostě... Volím jistotu. Kdybys mi však chtěla ještě něco říct, tady máš mé telefoní číslo,“ pravil a poté mi ho nadiktoval. Byla jsem zklamá a chtělo se mi brečet, naštěstí jsem své emoce udržela na uzdě. Co jiného se dalo čekat? Nic. A i když jsem se na něj chtěla zlobit – bože, jak já chtěla –, nedokázala jsem to. Chápala jsem ho. Být na jeho místě, tak se zachovám úplně stejně.

Jack už se smutných výrazem na tváři odcházel, ale Zoe se ani nehnula.

„Co?“ zeptala jsem se, když opustil místnost.

„Ty pro mě nejsi žádná překážka, Leah,“ mé jméno vyslovila s naprostou nechutí, „ale já pro tebe ano. A to dost velká překážka. Tak si dávej bacha a moc nevystrkuj pařáty. Mohla by sis ublížit,“ zasyčela a také se vytratila.

Vstala jsem a zastrčila po nás všech židle a též odešla z restaurace, v zádech jsem cítila pronikavý pohled servírky, která nebyla zrovna nadšená z toho, že si nikdo z nás nic nedal.

Nasedla jsem na kolo a už si to šlapala zpět do rezervace. Cestou jsem potkala Charlieho Swana v jeho policejním autě, které by už taky potřebovalo pár oprav. Mile se na mě usmál a zamával mi, já to gesto zopakovala, jen poněkud mdle. Pořád se mi chtělo brečet, ale nějak to nešlo, ačkoliv jsem chtěla sebevíc. I když to bylo nejspíš dobře, alespoň jsem neměla rozmazaný pohled na cestu. Nejdřív jsem chtěla jet přímo domů, vyhodit bratra ze svého pokoje, zahrabat se pod peřinu, usnout a na všechno zapomenout, ale vybavila jsem si, kudy se Jack se Zoe vydali. A nebylo to do rezervace, naopak do středu města. Takže jsem měla nový cíl – jít k Tomovi.

Nechala jsem kolo kolem před jeho verandou a zuřivě zabušila na dveře – stejně jako dřív. Tentokrát mu trvalo déle dojít až ke dveřím a otevřít mi, ale dočkala jsem se toho.

„Aaa, zase ty. No... Jen pojď dál, Leah, neboj, já tě nekousnu,“ usmál se na mě a zakýval hlavou, až se mu korálky ve vlasech rozhoupaly.

„Děkuju,“ pípla jsem a vešla dovnitř.

Nebyla jsem tu poprvé, jako menší mě a Setha občas hlídával Tomův syn, tudíž jsem tu v podstatě znala každý kout. Malé děti holt rády zkoumají nová místa.

„Co tě trápí?“ optal se, když jsme usedli na vrzající pohovku.

„Jack,“ odpověděla jsem. Zaraženě se na mě podíval.

Co jiného, že?

„Já jsem se totiž do něj zami –“ zarazila jsem se uprosřed slova, jelikož mě umlčel zvednutím ruky a kývnutím hlavy. Co to mělo znamenat?

„Jo tohle... Vím, co myslíš, Jack mi o tom řekl. No jo... To je ale problém, holčičko, Jack má tu svou tmavou snoubenku, o které, předpokládám, zajisté víš.“ Přikývla jsem.

„Jaký na ni máte názor?“ tázala jsem se s patřičnou zvědavostí v hlase.

„Myslím, že je to milá a hodná holka, ale nevím... Nějak mi k Jackovi nepasuje. Ty by ses mi u něj líbila víc.“ Dloubl do mě něžně loktem.

„Proč?“

„Víš, ona je sice... příjemná mladá dáma, ale... Nevyrostla tady a nepatří sem. Zato Jack ano, i když tu nevyrostl a žil s matkou bůhví kde. A ty sem taky patříš a lidi, co sem patří, většinou končí s lidmi, co sem taky patří. Přijde mi to správný. Váš domov je tady. Tvůj, ale i jeho.“

„Jenže, Tome, už není středověk, nemusí to tak být. Záleží jen na nás a našich rozhodnutí, ne na naší krvi a původu,“ ohradila jsem se, ačkoliv jsem byla sama proti sobě.

„Já vím,“ usmál se na mě přívětivě. „Přesto však... Ty teď bez něj nevydržíš. Ne, když se nebudeš moct ujišťovat, jestli je šťastný.“

Nechápavě jsem na něj pohlédla.

„Ale no tak, Leah, ty víš, že já vím, kdo jsi zač,“ zašeptal a poplácal mě po rameni.

„Jak to, že to víte...?“ podivila jsem se a právem.

Zakroutil nesouhlasně hlavou. „Už žádné otázky! Ta svatba je zítra v devět v jednom parku na okraji Seattlu. Přijď tam a přesvěč ho, že ty jsi ta lepší možnost. Prozradím ti malé tajemství... Pokud se měnič do někoho otiskne, ani ta osoba není vůči měniči lhostejná. Vždycky k němu taky něco cítí a sama je s ním raději,“ zašeptal mi do ucha a já si uvědomila, že je to pravda. Neznám nikoho otisknutého, kdo by se svou láskou neskončil. Vždycky je to tak lepší. Vždycky jsou tak šťastnější.

Domů jsem dorazila rychle a neřekla ani slovo. Šla jsem do svého pokoje, kde jsem ještě chvíli rozjímala, poté se zachumlala do peřin a zavřela oči. Vybavila se mi slova Zoe. Ty pro mě nejsi žádná překážka, Leah, ale já pro tebe ano. A to dost velká překážka.

A s touhle myšlenkou jsem se ponořila do říše snů, kde je možné všechno. Naprosto všechno.

 * * *

„Leah, prosím, nevrť se tak pořád!“ požádal mě Embry, který se uvolil, že mě do Seattlu sveze na své motorce.

„Promiň, ale strašně se toho bojím,“ křikla jsem, aby mě přes hukot vzduchu, jenž rychle proudil kolem nás díky nabrané rychlosti, dobře slyšel.

„Tak naše Leah se něčeho bojí a přizná to? Panejo, ten Jack s tebou dělá divy,“ poznamenal, ale já mu to neoplatila nějakou uštěpačnou poznámkou, jak bych udělala za jiné situace.

Dorazili jsme tam. Před námi se rozprostřel zelený park, ve kterém teď ovšem vládla spíše bílá barva, to díky té svatbě. Jakmile jsem slezla z motorky a dala Embrymu pokyn, ať si zajede někam dál, srdce se mi rozbušilo zběsilou rychlostí a žaludek začal dělat přemety. Bála jsem se, že se na místě pozvracím, ale naštěstí tomu tak nebylo.

Na jedné straně parku jsem spatřila černou dívku s melírovanými vlasy – Zoe. Měla na sobě (samozřejmě) bílé šaty, ovšem krátké a upnuté, což nebývalo moc časté, vlasy si očividně svázala do pevného drdolu, ale nemohla jsem určit, jestli byl obyčejný, či snad nějak ozdobený, poněvadž ho zakrýval dlouhý závoj z překrásné krajky. Vesele se bavila s dvěma vysokými černochy. Mužem a ženou. To budou její rodiče, proběhlo mi hlavou.

Rozhlédla jsem se pořádně a konečně jsem spatřila Jacka. Byl zády k ostatním, opíral se o mohutnější strom a v roztřesené ruce držel sklenici s čirou tekutinou. Voda.

Byl sám a to mi vyhovovalo. Perfektní, pomyslela jsem si a přeběhla k němu. Zaraženě na mě upřel zrak.

„Le-le-leah? C-co tu dě-děl-děláš?!“ zakoktal se. Měl na sobě šedý oblek a pod ním černou košili a bílou kravatu. Jak netradiční...

„Přišla jsem to ještě zkusit. Včera jsem ti nezavolala, ale... Musela jsem osobně přijít a říct ti, jak strašně moc tě miluju a jak jsi mi změnil život od základů. Nebudu tě tady obtěžovat kecama o otisknutí, to s tím nemá teď skoro nic společného. Samozřejmě, nevydržím bez tebe, bez tvé blízkosti a vědomí, že jsi v pořádku a šťastný... Jenže to jde teď stranou. Jde o to, že tě vážně moc, moc, moc miluju a nechci tě ztratit. Jsi mé všechno, a ačkoliv chápu a rozumím tomu, že támhletu krásnou ženskou miluješ, vím, že miluješ i mě. A taky se domnívám, že jsi moc mladý na to, aby ses ženil. Protože takové vztahy občas nevydrží a rozpadnou se... Jasně, to i vztahy, když se berou padesátnící, ale já tohle prostě nemůžu dopustit, nechci, aby to byl zrovna tvůj případ. A Zoe je nestálá, zato já ti můžu dát jistotu, že tě nikdy nepřestanu milovat, že tě nikdy neopustím,“ říkala jsem mu, co mi zrovna přišlo na jazyk, a vpíjela se do něj pohledem, stále jsem však musela myslet na Zoe a její rodiče. Na štěstí v jejich tvářích.

Tohle přece nemůžu zničit, nemůžu být taková, napadlo mě.

„Proboha, Leah...“ začal, ale nechal to vyznít do prázdna a jen se na mě díval, oplácel mi pohled – hluboký, vášnivý a naprosto oddaný.

„Máš pravdu,“ šeptl, přitáhl si mě k sobě tak rychle, až jsem se lekla, a políbil mě nejlépe, jak dovedl.

„To je zrada!“ ozvalo se rozhořčeně za jeho zády.

Otevřela jsem oči, které jsem při polibku zavřela, a naklonila jsem hlavu ke straně, abych viděla na dotyčného. Nebo spíš dotyčnou. Zoe. Ten výkřik patřil Zoe, jež se teď ani nesnažila otírat slzy hledající si cestu po jejích tmavých tvářích.

„Zoe, já...“ chtěl něco říct Jack a postavil se k ní a všem přítomným čelem, ale nedořekl, neměl totiž slov. To neměl nikdo.

Několik minut panovalo naprosté ticho. Připadalo mi, že to trvalo několik hodin, dnů, možná dokonce měsíců či snad let!

„Vypadni odsud, ty indiánckej šmejde,“ prolomil ticho otec drahé nevěsty.

„Já... mrzí mě to... Strašně moc... Omlouvám se ti, Zoe... Promiň,“ pípl Jack, sklopil zrak a popadl mě za ruku a už mě táhl pryč. V davu jsem ještě stihla zahlédnout starého Toma, jehož tvář zdobil spokojený úsměv, ačkoliv se v jeho očích odrážela lítost vůči nevěstě.

Jack mě dovedl až ke svému autu, o němž jsem ani netušila, že ho vlasní. Embry byl nedaleko nás, a tak, když nás zahlédl, nastartoval a odjel pryč. Jack také nastartoval a rozjel se směrem k rezervaci. Nechala jsem pás pásem a položila jsem si hlavu na jeho rameno.

„Víš,“ šeptl Jack do ticha, které přerušovalo akorát hučení motoru, „nejsem si jistý, jestli je tohle to správně rozhodnutí, ale asi ano, protože srdce mi říká jednu věc a to tu, že... Že ve skutečnosti jsi nebyla pro Zoe překážkou a ani ona pro tebe jí nebyla. Překážkou pro všechny byla láska, která nás propojuje. A překážkou pro nás dva byla láska mezi mnou a Zoe, ale víš co? My jsme tu překážku překonali, ačkoliv to není štastný konec pro všechny. Pro nás dva však ano... I když se o tomhle nedá hovořit jako o konci. Tohle je totiž začátek.“

Správné by bylo, kdybychom po příjezdu do rezervace – do mojí milované La Push – vyšli ruku v ruce vstříc slunci. Tak by to alespoň mělo být v každém správném romantickém příběhu... Nebo ne? Každopádně tomu tak nebylo. Místo toho Jack odhodil sako a boty na zadní sedadlo auta a šli jsme si na pláž s místními děcky a smečkou zahrát kopanou... A víte co? Takhle to bylo ze všechno nejlepší...

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska jedné bety - 3. část: