Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Láska bolí a život je krutý - Nový Měsíc

14.09.2009 (15:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1992×

Abiit, exeesit, evasit, erupit. (Odešel, utekl, hnal se dál)

Ležím na posteli a vzpomínám.

Moje narozeniny u Cullenů.

Říznutí o papír na dárku.

Vystartování Jaspera.

Esménin zahanbený obličej.

Edwardova bolavá maska.

„Dost!“ zařvu sama na sebe. Vzpomínky bolí a tyhle nejvíc. Já mohla za to, že můj vesmír, moje láska odešla. Nebo ne? Sám říkal, že mě nemiluje. Co jsem tedy byla? Hračka či mi lhal? Nevím. Jediné co vím, že již nežiji pouze přežívám.

„Bell jídlo.“ Zavolá Charlí. Snaží se mě stále vrátit do života, ale neví, že je to zbytečná snaha. Jediný kdo mi pomůže je on.

Tři měsíce ležím zde na posteli, kde on někdy lehával se mnou. Doufám, že jsem mu alespoň zpříjemnila jeho existenci. Budík zazvonil a mě oznámil, abych se vydala směr škola. Byla jsem chodící mrtvola a tak jsem přišla o své kamarádi, ale mě to nevadilo. Proto jsem byla ohromena, když jsem na parkovišti zahlédla nová auta a mně se v hrudi zase ozvala známá díra. „Bello dost! To nejsou oni.“ Okřikla jsem sama sebe.

Ve třídě semnou již nikdo neseděl a já byla jediná, kdo měl lavici pro sebe, ale to jsem nevěděla, co se dnes stane.

Do třídy vešel učitel a za ním dívka. Najednou zapracovala moje mysl.

Můj první den zde na škole. Jak jsem zahlédla tu nádhernou rodinku. Byli to bohové, teda to jsem si myslela, ale byli to upíři. Emmett s Rosali, Jasper a Alice i můj anděl, Edward.

Ta dívka mi připomněla mou nejlepší kamarádku a sestřičku Alici. Drobné postavy a chůze baletky, jenom měla dlouhé, hnědé vlasy s modrými melíry. Když jsem si zpoměla na mou Alici tak mě bodlo. Není to moje Alice! Napomenula jsem se v duchu. Je jasné, že bude sedět se mou. „Ahoj Bello.“ Pozdravila mě a já se zarazila. Ona mě zná jménem.

„A..ahoj. Od kuť mě znáš?“ musela jsem se zeptat, i když jsem podvědomě věděla od kuť, teda spíš od koho.

„Od Cullenů. Já jsem Natali.“ To jméno mě bodlo do místa kde jsem mívala srdce, které jsem mu dala a on ho rozdrtil ani ten prach mi nedal.

„Odkuď je znáš?“ věděla jsem, že mě toto téma zlomí, ale co se stane? Nic. On již dokázala dostat mě na kolena. On si vzal můj život, teda já mu ho dala.

„Známe se z minulosti, ale nedávno přišli k nám do města a pověděli o tomto městečku, poněvadž jsme se museli stěhovat. Oni bydlí v našem domě a mi v jejich.“ Naštěstí zazvonilo a já se vyřítila ze třídy. Mířila jsem k náklaďáčku, kde jsem se rozhodla sesypat. Když jsem byla uvnitř tak mnou začali lomcovat vzlyky a já se musela držet, abych se nerozpadla. Najednou mě chytily něčí ruce, ruce patřící upírovi.

„Pššš. To je dobrý. Neplač.“ Byl to mužský hlas. Zněl jako hedvábí, ale já chtěla jen ten sametoví.

„Co se stalo Nati?“ zeptal se ten hlas dívky z hodiny.

„Mluvila jsem o Cullenovích a pak když zazvonilo tak vystřelila. Co jí je Lee?“ To jméno mnou prohnalo další vlnu bolesti a vzlyků. Najednou ten hedvábný hlas zavrčel.

„Já ho zabiju. Říkal, že jí chce pomoc a místo toho z ní udělal trosku. Zabiju ho, i když je to bratr.“ Nechápala jsem to, ale moje podvědomí napovídalo, že je řeč o mém andělu. Musela jsem si to však ověřit.

„My…myslíte E..d..w..a..r..d..a?“ při jméně jsem musela oddělovat písmena, aby vůbec poznali jméno. Nejednou jsem uslyšela zavrčení z jeho hrudi.

„Ano. Mého nevlastního bratra.“ To bylo moc. Vzlyky se stupňovaly a teď se k nim přidali ještě slzy.

„Nat ty pojedeš jejím autem a já ji vezmu naším. Jedem k nám domů.“ Rozkázal Lee. Nechtěla jsem se bránit a ani jsem nemohla. Chtěla jsem do světa, kam jsem si vždy přála patřit, do světa kde mýty a pověsti jsou pravdivé. Do světa kam patří moje jediná láska. Nevím jak, ale probrala jsem se v místnosti, kde jsem nebyla přes tři měsíce. Do místnosti kde jsem byla naposledy na své osmnáctiny. Zaslechla jsem rozrušené hlasy.

„Já ho zaškrtím. Nevidíš, co té dívce provedl.“ Řval Lee

„Uklidni se. Odvezeme ji k nim a necháme to vyřešit je. Nezapomeň, že on je také na dně.“ Promluvil nějaký ženský hlas. Věděla jsem, že se baví o mě a Cullenovích.

„On si trpět zaslouží za to, co jí provedl. Viděl jsem její minulost. Ona přestala žít. Chtěla se i zabít.“ Řval Lee a já poznala jaký má dar. Vidí minulost a já ji měla velice bolestivou. Byli tak zabraný do hádky, že si nevšimli, že nespím.

„Je vzhůru.“ Upozornila Natali.

Po dlouhé probdělé noci kdy mi vyprávěli svou minulost jsem se rozhodla, že nikam nepojedu. Byli sice naštvaný a nejvíce Lee, ale nemohli nic dělat.

Utekl další měsíc a já stála na útesu v La Push. Chci se zabít, poněvadž mi Viktorie zabila otce, matku, Phila, Jaka a mnoho dalších. Smečka byla rozprášena její touhou po mé smrti. Vše se stalo kvůli mému životu, který nemá smysl. Jediný kdo zůstal, byla ta upíří rodina. Byla čtyřčlenná. Tara s Maxem a Lee s Natali. Lee byl nevlastním bratrem Edwarda, ale nechtěl ho vidět poněvadž mu neodpustil co mi způsobil.

Už jsem se připravovala ke skoku, když mě chytli něčí ledové ruce. Já myslela, že je to Lee a tak jsem promluvila. „Lee pust mě. Můj život nemá již smysl. Přišla jsem o vše.“ Chtěla jsem se vyškubnout.

„Neskákej, lásko, prosím. Jsi moje existence.“ Ten hlas mě zarazil. Nebyl jak hedvábí, ale jako samet.

„Ed..Edarde?“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Otočila jsem se tedy a tam stál.

„Ano lásko.“odpověděl a políbil něžně na ústa.

Ten den jsem se setkala s mojí rodinou. Alice byla blahem bez sebe. Esmé by plakala, kdyby mohla. Emmett si ze mě utahoval, normálka. Rosali mě překvapila, když mě objala. Jasper byl taky moc rád, že je se mnou a Carlisle se netajil tím, že je rád, že je rodina šťastná. Jedno však vím. Láska bolí a život je nefér.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska bolí a život je krutý - Nový Měsíc: