Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Když si osud přeje

01.06.2010 (17:00) • xlovexx • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3045×

Když si osud přeje...

Píseň

Poryv větru pomohl vznést se do vzduchu pár listům. Chvíli se jen metelily po zemi, ale nakonec nabraly výšku a rozletěly se vstříc světu. Letěly vzduchem a vítr si s nimi pohrával, tančily okolo sebe, a i když se jednalo o tanec, tento tanec byl smutný. I jejich barva, i když ve skutečnosti byla nádherná, kvůli vlivu tohoto místa vybledla.

Listy proletěly okolo nízké zídky, obtočily se okolo lampy a putovaly dále v cestě. Obtančily kolem prvního náhrobku, na kterém se skvělo jméno již zapomenuté osoby, nacházely se totiž ve vzdáleném koutu hřbitova, v koutu, kam příliš lidí nechodí a přes to zde byly dvě postavy. Stály blízko vedle sebe, byly si oporou, jedna pro tu druhou na tomhle světě existovala, i když jejich vztah nebyl takový, jaký by měl být. Dávno se změnil, už je tomu pár let. Změnil se v den, kdy vznikl hrob, u kterého stály.

Listy proletěly kolem muže a ženy ale ani jeden jim nevěnoval pozornost, oba se dívali pouze na pár písmen, které byly vryty do mramorového kamene, a každému se hlavou honili jiné vzpomínky.

Muž vzpomínal na to, jak se to vše seběhlo, vzpomínal na život před tím. V jeho hlavě se minulost převíjela téměř, jako když se díváte na film…

„Bells, prosím tě, nemůžeš si to nechat! Je to nebezpečné! Nevíme, co ten plod může udělat, prosím. Poslechni nás!“ Snažil se ji Edward přemluvit, ale jeho snaha byla marná. Jediné čeho docílil, bylo to, že ji naštval.

„Ty to nechápeš! Nemůžu dát naše dítě jen tak pryč! Ono ve mně roste! Já ho nedokážu zabít!“ křičela Bella zpátky na Edwarda a její obličej začínal dostávat načervenalou barvu. Byla rozčílená. Doufala, že bude nadšený stejně jako ona, ale spletla se, nebyl nadšený, naopak měl hrozný strach o svou ženu, bál se, že jí ten plod může zabít a snažil se jí to vysvětlit, ale i na to byl krátký.

Mateřská láska každé matky je silnější než cokoliv jiného a s tím on nepočítal. Místo, aby se domluvili, došlo k osudové chybě, k chybě, kterou si bude vyčítat celý zbytek své existence.

„Nech mě na pokoji! Už za mnou nechoď! Nechci tě ani vidět!“ křičela na něj a dívala se mu při těch slovech do očí, pomalu couvala a vzdálenost mezi nimi se zvětšovala, až nakonec prošla prosklenými dveřmi pryč z domu. Pryč od něj.

Chvíli mu trvalo, než se dokázal vzpamatovat ze šoku. I když byl upír, momentálně byl zaskočen reakcí, kterou u Belly vyvolal, a když se vzpamatoval a chtěl za ní jet, byla už dávno pryč. Odjela ve svém náklaďáčku a nikomu nic neřekla. Nezastavila se ani doma pro své oblečení. Hned jak nasedla do auta u domu Cullenů, rozjela se nejvyšší možnou rychlostí pryč z města. Snažila se ujet strachu a výčitkám.

Hledal ji dlouho. Projížděl po okolí a ptal se lidí, zda o ní něco nevědí. Každý den zkoušel volat na její mobil, ale ani jednou se nedovolal. Pokoušel se zachytit její vůni, aby ji mohl vystopovat, stále doufal, že je ještě čas, ale ani to se mu nedařilo. Vůně z okolí už vyprchala, bylo to téměř, jako by zde nikdy nežila.

Měsíce plynuly a on svou snahu nevzdával, stále doufal, že přece jen narazí na místo, kde bude její vůně natolik silná, aby ji dokázal vystopovat, ale déšť již všechny stopy smyl. Stále zkoušel vytáčet její číslo, až mu to jednou nakonec vzala…

Po celou tu dobu, co ji volal, vždy držela mobil v ruce a přemýšlela, zda to má zvednout. I když byla zklamaná jeho reakcí na to, že budou mít dítě, nepřestala doufat, že on ji miluje a jednou bude mít rád i jejich dítě. A dnes se rozhodla…

„Bells, lásko, kde jsi!“ vykřikl hned do telefonu, jak uslyšel, že to vzala. Ale odpovědí mu byly jen vzlyky jeho ženy. Chvíli trvalo, než se Bella natolik vzchopila a mohla odpovědět.

„V Los Angeles… Edwarde, promiň mi to…“ vzlykla znovu do telefonu a snažila se své slzy udržet na uzdě.

„Hned jsem u tebe. Bells, miluji tě, hned jsem tam…“ Ve spěchu mluvil do telefonu a už si z přihrádky bral pas a jinačí doklady potřebné k tomu, aby mohl sednout do letadla a doletět k ní.

„Dobře…“ Zašeptala Bella a rychle zavěsila telefon, aby Edward náhodou neslyšel tiché syknutí bolesti, které se jí dralo skrze rty.

Dítě, které nosila pod srdcem, rostlo příliš rychle a začínalo i způsobovat bolest, neuvěřitelnou bolest, kterou sotva snášela a opět došlo k dalšímu pohybu, při němž Bella zakřičela do ticha domu v lesích a jen co bolest přešla, usnula v posteli vyčerpáním. Její tělo bylo zmožené bolestí a nedostatkem živin. Byla k nepoznání. Po celém těle se jí skvěly modřiny, vlasy mastné a kůže na ní jen vysela. Byla tak vyhublá a celkově působila dojmem týrané ženy.

Schoulená v klubíčku pod děravou dekou jemně oddechovala a její ruce instinktivně chránili dítě pod jemnou téměř průsvitnou kůží. Čekala, až přijede její záchrana. Čekala na otce toho zázraku, který nosila v sobě, doufala v záchranu od bolesti, kterou jí dítě způsobovalo, a toužila po milované osobě. Litovala toho, že odjížděla tak daleko. Litovala toho, že nezvedla telefon dříve, vyčítala si, že ochudila Edwarda o ten nádherný pocit, když její břicho den ode dne rostlo.

Mezi tím, co Bella spala na pohovce, byl Edward už dávno na cestě. Seděl v letadle a litoval, že nemůže dělat nic jiného, než jen sedět a čekat až letadlo přistane. Hodiny ubíhali pro něj velice rychle, kdykoliv se podíval na hodinky, ukazovaly, že utekla další hodina, ale jemu se zdálo, že do jedné jediné hodiny se vešel celý proklatý den.

Když konečně letadlo dosedlo na runaway proklínal všechny okolo, ty lidi, kvůli kterým nemohl okamžitě vyběhnout a najít svou lásku, ale jen co vyšel před areál, usmálo se na něj štěstí. Hned ho do nosu uhodila sladká vábná vůně, která patřila jen jedné jediné osobě a to jeho lásce. Teď už mu zbývalo jen jít po cestě té nádherné vůně a byl si jistý, že všechno dopadne dobře. Ovšem to se velice spletl. Pro něj už nikdy nebude dobře, on už se nikdy nebude cítit šťastný jako dřív, už navždy jej budou tížit ty dny, které trávil bez Belly.

Prošel chudou částí města a vběhl do lesa. Vůně ho zaváděla hlouběji a hlouběji do útrob lesa až nakonec narazil na starý srub. Celý byl v dezolátním stavu, okna vymlácená, dveře pootevřené a bylo na nich jasně vidět, že je nikdo jen tak nezavře.

Edward se na chvíli zastavil a zaposlouchal se, ze vnitř se ozýval splašený tlukot srdce, už jen kvůli tomuto zvuku se Edwardovi sevřelo hrdlo, ale hned jak se zevnitř ozval křik, vrhl se dovnitř.

Isabella ležela stále na pohovce, na které za jeho telefonátu usnula. Jen co ji uviděl, zhrozil se. Její stav! Pro Edwarda to byla ta nejhorší podívaná, jakou kdy viděl.

„Bell, co se děje?“ křikl raději, než aby ji musel jen pozorovat a dřepl si před ní. Bella ještě chvíli namáhavě dýchala, až se jí nakonec povedlo vykouzlit na rtech úsměv a odpovědět.

„To nic, Edwarde, dítě už jen kope. Odvez mě prosím domů.“ Z jejích popraskaných rtů vycházel jen šepot a vzhledem k tomu, že poprosila Edwarda o věc, kterou chtěl sám, co nejrychleji udělat vyhověl ji. Vzal ji do náručí, políbil na čelo a rychle se rozeběhl znovu zpátky do města. Celou cestu ji do ucha šeptal omluvy. Když už mu došli omluvy, začal ji vyznávat svou lásku a kdykoliv se skrze její rty prodral výkřik, přitiskl ji ke svému tělu více.

Už byly na začátku města, Edward narychlo ukradl jedno z aut zaparkovaných v blízkosti lesa. Bellu položil na zadní sedačky a už se plnou rychlostí rozjel domů. Cítil, že vůbec nic není v pořádku, věděl, že ji musí co nejrychleji dostat ke Carlislovi a proto ani nedbal na předpisy. Jel, jak nejrychleji dokázal a stále na Bellu mluvil, stále ji dokola říkal to samé, chtěl jen mluvit. Představa, že by měl zůstat zticha, se mu vůbec nelíbila. A to samé platilo o Belle. I když neměla sílu na to, aby mohla Edwardovi odpovídat, byla ráda, že muže alespoň poslouchat jeho hlas. Avšak, co ji vadilo, bylo to, že čím déle byl Edward u ní, tím více viděla, jak i on sám je nervózní.

Nelíbilo se jí, jak se jeho hlas občas zatřásl a už vůbec se jí nelíbilo, když zvedl za jízdy telefon a začal s někým hrozně rychle mluvit. Chvílí jí trvalo, než pochytila pár slov, která vyšla z Edwardových rtů. Ale i jen těch pár slov stačilo na to, aby se dozvěděla, o čem Edward mluví. Mluvil o ní. Domlouval se s Carlislem na tom, že hned co dojedou, aby byl připraven Bellu prohlédnout. Zaslechla, jak Edward řekl, že to s ní nevypadá vůbec dobře.

Když zavěsil telefon, opět začal na Bellu mluvit, ale ta ho už neslyšela. Opět vyčerpáním usnula a spala velice dlouho, probudila se až po několika hodinách když jím do jejich domova zbývalo nějaké tři hodiny rychlé jízdy. Ovšem neprobudila se proto, že by byla vyspalá. Vzbudila ji neuvěřitelná bolest, která se šířila z jejího břicha.

„Edwarde!“ Snažila se zakřičet, ale skrze její rty vyšel pouze šepot. Věděla, že už nastala ta správná chvíle a neuvěřitelně se bála.

„Edwarde, zastav prosím,“ zašeptala znovu a hned za jejími slovy následoval srdceryvný křik. Edward ji hned poslechl a zastavil na krajnici. Během chvilky byl i na zadním sedadle vedle ní a s telefonem u ucha.

„Lásko, co se děje?“ zeptal se narychlo, ale to až ani nemusel. Moc dobře viděl, jak se její břicho vlní a dostává prazvláštní tvary.

Tehdy právě nastala ta doba. Doba, kdy se změnil vztah mezi mladou dvojicí. Bella právě rodila, na svět se dral další život. Bohužel slovo dral, není jen synonymum. Ještě, než mu Bella stačila odpovědět, byla donucena vykřiknout. Ještě než Carlisle stačil vzít telefon, rozvinula se v autě vůně krve, krve natolik sladké, že hned donutila, aby se v ústech Edwarda začal tvořit jed.

„Pomoc mi,“ zašeptala Bella, když se konečně mohla nadechnout, ale bohužel Edward nevěděl, jak ji pomoci. Bylo už příliš pozdě. Bella ležela v kaluži krve, která se jí valila z ohromné rány na břiše a během chvilky, stejně jako to bylo s vůní krve, se autem roznesl pláč dítěte.

Tehdy už bylo pozdě, tehdy už by ji nikdo nedokázal zachránit. Její srdce udeřilo svým posledním úderem, v jejím těle už nebyla žádná krev, kterou by mohlo přečerpávat, a proto skončilo, stejně tak jako její život, stejně tak jako jejich láska…

Dítě, které si prodralo cestu na svět skrze její břicho, se pomalu doplazilo k jejímu hrudníku a tam schoulilo. Byla to holčička, a už jen pár minut po jejím „narození“ si byla vědoma toho, co udělala. Věděla, že zabila svojí matku, věděla, že její otec může za to, že její matka nepřežila. Věděla toho na malé dítě příliš. Dokonce poznala, že její otec ji nemá rád. Když k ní natáhl ruku začala plakat. Hodně hlasitě, aby se zase stáhl do kouta a jemu nic jiného nezbylo.

***

Uběhlo již pár let od té osudové chvíle, kdy Bella zemřela. A teď tam stojí otec po boku své dcery nad hrobem milované ženy. Jejich vztah nikdy nebyl takový, jaký by měl být a toho on litoval. Vzpomínal si na první věc, která ho napadla, když se narodila malá Eleanor. Tehdy ji chtěl zabít… Už k ní vztahoval ruku aby ukončil její život, jen její pláč ho donutil opět trochu myslet, ovšem kdyby tam byl ještě o chvíli sám, byl si jistý že by se nedožila dalšího rána, jenže pár minut na to dorazila na osudové místo i jeho rodina, která se rozhodla o Eleanor postarat.

Nenáviděl jí a zároveň miloval. Už byla to poslední, co mu jeho ženu připomínalo. Ale ona k němu cítila to samé, nenáviděla svého otce. Nenáviděla ho a zároveň on byl jedinou možností jak zjistit o její matce víc. Svou matku milovala už ve chvíli, kdy byla v jejím lůně. Slyšela všechno, co jí Bella vyprávěla a zamilovala si její hlas a teď není, kvůli ní, kvůli jejímu otci!

Hřbitov. Místo na kterém se momentálně nacházeli, bylo jediným místem, kde k sobě chovali alespoň trochu náklonnosti. Hřbitov, místo zármutku a lítosti, místo kde všichni brečí a jejich hlasy automaticky klesají do šepotu. Místo, kde přetrvávají duše zemřelých. Hřbitov to bylo pro Edwarda a Eleanor jediné místo, kde nechali na povrch vyplout ten malinkatý zárodek lásky, který v sobě dokázali najít. Jediné místo, které by mohli nazývat svým domovem…

„Vyprávěj mi o ní, tati,“ zašeptala do ticha Eleanor a pohladila fotku na náhrobku.

„Byla tak krásná, jsi jí hrozně podobná, malá…“ začal Edward s vyprávěním a položil ruku na rameno své dcery, tohle gesto jasně vyjadřovalo jeho náklonnost k ní, ovšem jeho náklonnost nebude trvat věčně. Jen co za nimi zaklapne železná branka, nebude už žádný otec a žádná dcera. Jejich rodina se opět rozpadne, vždyť hřbitov, to jedině on jim dovolil stmelit svou rodinu, jedině za jeho hranicemi byla jejich rodina úplná. A to vše jen kvůli osudu…

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Když si osud přeje: