Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kde příběh končí?

Jednorázovka o Belle, Edwardovi a Alici. Bella není obyčejný člověk - je totiž smrt. Má za úkol zabít jednu paní a přitom náhodně potká Edwarda a jeho sestru, kteří ji ukáží, jak dokáže být život pěkný...


Kde příběh končí?

Všichni čekají na smrt, ale nevědí, že přijde vždy, když ji nejméně čekáme. Můžeme ji vyjít naproti. Můžeme se pokusit ji předběhnout, ale nikdy ji neporazíme…


Dívka stála na rohu ulice a tiše čekala na svoji chvíli. Svoje dlouhé kaštanové vlasy měla schované pod kapucí. Dnes výjimečně pršelo, většinou oblohu zdobily pouze husté šedé mraky. V tomhle městě sice slunce svítilo, ale nebylo to moc časté, spíše takový malý zázrak.

Stála ve stínu budovy a čekala na tu starší paní, až půjde okolo. Tohle byla chvíle, kterou k smrti nenáviděla. Nenáviděla ji kvůli tomu čekání, protože to byl vždy čas na to, aby si uvědomila, co se právě chystá udělat. Sfoukává životy jako svíčku a přitom to nechce dělat. Je to jejím prokletím, jejím osudem.

Stařičká paní zrovna přecházela silnici. Přišel čas.

Jako by to počasí vědělo, rozpršelo se ještě silněji než předtím. Jako by předčasně plakalo za další život. Dívka se odtrhla od zdi budovy a rychlým krokem se vydala k ní. Moc času už nezbývalo, musela si pospíšit. Když procházela kolem paní, drcla do ní. Otočila se a položila ji zlehka ruku na rameno.

,,Promiňte, ´´ zamumlala a rychle od ní odtáhla. Poté od ní odešla. Její nohy vypadaly, jako by se ani nedotýkaly silnice, po které rychle spěchala. Za sebou jen slyšela troubení auta, kvílení brzd a náraz. Ale nezastavovala se - pokračovala. Musela se odtud dostat co nejrychleji pryč. Věděla, že paní už nikdo nedokáže pomoci.

Oči ji pálily, jak se snažila uronit alespoň jednu slzu pro smrt stařičké ženy, ale nešlo to. Už je to dlouho, ani si přesně nepamatuje, kdy naposledy mohla uronit pár slz. Tak moc si přála nebýt tím poslem, tak moc chtěla život dávat a ne brát.

Bohužel ale další její kroky vedly do nemocnice. Zrovna tady se měli lidé léčit a ne zabíjet. Povzdechla si a zvolnila tempo. Nemusí přeci tak spěchat, ne?

Velká bílá brána s nápisem ,,Nemocnice" se před ní objevila po krátké chvíli. Ještě ne, pomyslela si a vydala se k parčíku za nemocnicí. Pořád ještě bylo zataženo, ale už nepršelo. Bylo jí jedno, že lavičky jsou mokré a na jednu z nich se posadila.

Obličej schovala do dlaní a snažila se vytěsnit všechny myšlenky z hlavy. Vlasy ji přitom pohybu spadly kolem obličeje a vytvořili záclonu. Stiskla rty do tvrdé linky, aby nezačala ječet. Ještě by ji zavřeli do Ústavu pro duševně choré.

A až teď ji to došlo, ona si spletla místo pro další smrt. Měla jít do budovy na opačném konci ulice. S podivným pocitem, jako by věděla, co přesně přijde, se zvedla a vydala se k té bílé budově s mřížemi na oknech.

Stísněnost - to bylo to, co teď cítila. Tohle místo na ni působilo odpudivě a vyvolávalo v ní vzpomínky, na které by nejraději zapomněla.

Když byla malá, zavřeli ji do pokojů, které tahle budova ukrývala uvnitř, mezi čtyři bílé stěny, a snažili se ji vnutit jejich myšlenky a důkazy. Nechtěli ji tehdy věřit, když všem okolo říkala, že viděla Smrt, jak obchází kolem jejich domu...

Vidět Smrt nevěstilo nic dobrého, to si uvědomila už tehdy, ale netušila, jak moc se blížila pravdě. Snažila se namluvit si něco jiného, jenže to nestačilo. A jednoho večera, když si přála umřít, k ní opět přišla a řekla: ,,Vysvobodím tě z tohohle vězení.´´ Podala dívence ruku a zvedla ji na nohy. Dívka ani nevnímala, co se s ní právě děje, jen prostě chtěla pryč.

Kdyby mohla, všechno by vrátila zpět. Napůl šílenou ji Smrt odvedla z téhle budovy, před kterou právě stála, a udělala z ní to stejné co byla ona sama. A ona teď musí chodit po městech a zabíjet lidi, které ani nezná. Tohle byla jedna z mála věcí, za které byla ráda. Nevěděla, kdo ti lidé jsou, neznala jejich rodiny. Její bolest to ovšem jen zmírnilo, nikoli smazalo.

Sevřelo se jí hrdlo úzkostí. Teď – tady - na tomhle místě. Dnes už vzala tolik životů, tak proč stále pokračuje? Udělala pár váhavých kroků vpřed. Prudce se zastavila, jako by narazila do neviditelné zdi. Otočila se a chtěla odejít, ale někdo na ni zavolal.

,,Hledáte někoho, slečno?" zeptala se žena ve středním věku s podivně blonďatými vlasy svázanými v culíku. Jak je možné, že ji vidí? Je to snad ona, pro koho si jde?

,,Asi jsem se spletla," zamumlala dívka a nejistě se usmála.

,,Vážně?" povytáhla obočí žena a snažila se na tváři vyloudit stejný úsměv. Dívka jen přikývla. Jak se ji jen dotknout?

Otočila se k odchodu a zakopla o vystouplou dlaždici. Žena ji zachytila.

,,Jste v pořádku?" zeptala se, ale v jejím hlase bylo slyšet, že ji to ani moc nezajímá.

,,V naprostém," odpověděla dívka a zachytila se její nabízené ruky. A bylo to.

Žena přikývla a zmizela ve dveřích budovy stejně rychle, jako z nich vylezla. Tak to bychom měli, pomyslela si dívka a otočila se k odchodu.

Z dálky k ní ale dolehl dětský hlásek. Stejně nemám co dělat, pomyslela si a vydala se za tím hláskem. Musela jít těsně kolem zdi budovy, ale teď už ji to tak moc nevadilo. Před chvílí udělala něco, z čeho měla podivný klid v duši. Jestli tedy má někdo jako ona duši.

Malá dívenka s roztomilým obličejíkem a velkým úsměvem běhala po zahradě za budovou sem a tam a smála se. Vypadala tak šťastně. Krátké černé vlásky jí poletovaly kolem tváří. ,,Edwarde, že mě nechytíš?" zachichotala se. Uběhla pár metrů, ale zrádná díra schovaná v trávě ji stála v cestě. Dívenka zakopla a spadla na kolena do trávy.

Dívka udělala pár rychlých kroků a chtěla ji pomoct, ale zastavil ji její smích. Neplakala, jako by to udělaly jiné děti. Ona byla tak zvláštní. Kousek od ní se objevil chlapec. Vypadal na pokraji dospělosti, bronzové vlasy se mu kroutily a padaly do očí.

Sehnul se k děvčátku a přitom kroutil hlavou. ,,Alice, copak nemůžeš dávat pozor?´´ řekl. Zřejmě ale nečekal na odpověď. Ta malá dívenka - Alice se mu vytrhla a zase vesele utíkala po zahradě.

Pomalu začaly padat dešťové kapky. Na město začala padat temnota.

Dívka tam pořád stála a pozorovala ty dva, jak se společně smějí, a Edward se snaží chytit malou Alici. Ta se po chvíli zastavila a otočila se jejím směrem. Upřela na ni svoje velké modrozelené oči a usmála se. Alice se podívala na svého bratra a pak zpátky na dívku, která pořád stála na stejném místě a snažila se nedýchat. Přece ji nemůže vidět, ne?

Alice se rozběhla k dívce. Ta udělala pár kroků zpátky k budově. Ne, ji si nevezme. Zakroutila hlavou, aby tomu dodala na pravdivosti. Otočila se a chtěla odejít, ale Alice ji chytila za ruku. Hned ji ale stáhla zpátky.

,,Neodcházej," zamumlala. Překvapeně se na ni otočila. Edward pomalu došel až k nim. Taky ji viděl, už předtím, když jen tak stála a dívala se jejich směrem, ale nevěnoval ji pozornost. Myslel si, že je to jen někdo, kdo je dnes hlídá.

Pozorně si ji prohlédl. Hnědé vlasy měla nasáklé vodou, stejně jako oblečení. To jí není zima? napadlo ho.

,,Kdo jsi?" zeptal se, tentokrát už nahlas. Dívka se ušklíbla.

,,Někdo, o koho se nemusíš zajímat,´´ odpověděla mu. Nechtěla se s ním vybavovat, bylo to pro něj nebezpečné - pro ně oba.

Alice zatahala Edwarda za rukáv a upřela na něj svoje veliké oči. Pochopil, co chtěla říct. Jako by ji uměl číst myšlenky.

,,Nechceš jít s námi?" zeptal se. Dívka jen zakroutila hlavou.

,,Proč ne?" zeptala se smutně Alice.

,,Nemůžu,´´ odpověděla a chtěla odejít. Edwarda ale naprosto očarovala. Jako by skrývala nějaké tajemství. Ta bolest v jejích očích ho mátla natolik a chtěl ji pomoci - jakkoli.

,,Jak se jmenuješ?" vyhrkl dřív, než si to stačil uvědomit.

,,Isabella,´´ zazněl její hlas naposledy. Pak se otočila a rychlým krokem se vydala ze zahrady pryč. Pryč z tohohle místa.

,,Kam jde?" zeptala se malá Alice bratra.

,Nevím, nech ji jít," zamumlal, ale přitom nespustil oči z odcházející dívky, která se mu pomalu ztrácela z očí. Alice zatahala Edwarda za konec svetru, aby si tak vynutila jeho pozornost. Sklonil k ní hlavu a shovívavě se usmál.

,,Copak?"

,,Ona není člověk, je taky zvláštní. Stejně jako já," zakývala Alice vědoucně hlavou. Koutkem oka postřehla, jak se Isabella zarazila na místě.

Jen se odtud chce dostat pryč, necítí se tady dobře. A zrovna teď stačila ta jedna věta, kterou ta malá vypustila z úst a Isabella sama neví, co má udělat. Přece nemůže být prozrazena její identita. Přeci nemůže někdo jako ona vědět, kým Isabella doopravdy je.

Přesto ji to nedalo, otočila se zpátky ke dvojici a pomalým obezřetným krokem přišla až k nim.

,,Jak jsi přišla na to, že nejsem člověk?" zamračila se na Alici, která se teď krčila u Edwardových nohou.

,,Vidím budoucnost," pípla Alice a sledovala zděšení, které proběhlo Isabelliným obličejem.

,,Mluví pravdu, opravdu ví, co se má kdy stát," zamumlal Edward a připadal si přitom trochu směšně. Nikdy se o tom s nikým nebavil a teď to tvrdí cizí dívce, která se mu s největší pravděpodobností vysměje. Isabella se namísto toho ale sklonila k Alici a mrkla na ni.

,,Tajemství by jsme neměli vyzrazovat tak snadno, obzvlášť ne tady. Nikdy nevíš, kdo tě sleduje,´´ zamumlala a rozhlédla se kolem sebe. Malá Alice se zachichotala, i když ji tahle situace vůbec směšná nepřipadala. Prostě to chtěla udělat.

Isabella se narovnala, zvedla bradu a podívala se na jejího bratra.

,,Tady není bezpečno," zamumlala. Edward jen přikývl.

,,Proč jste tady?´´ zeptala se a její obočí se lehce zvlnilo, jak se zamračila.

Edward se podíval na svoji malou sestřičku a pak zpátky na Isabellu.

,,Je to na dlouho," povzdechl si. Isabella otevřela pusu, chtěla mu odpovědět, ale předběhla ji Alice, která bratra zase zatahala za svetr.

,,Necháme si ji?" zeptala se a pokradmu na Isabellu koukla.

Ta se jen usmála, zatímco Edward v obličeji trochu zrudnul.

,,Já se moc om-" nestačil to ale doříct a Isabella ho zastavila rukou.

,,V pořádku," řekla, ,,chtěla by jsi, abych šla s vámi?" otočila se přitom na Alici. Ta nadšeně přikývla a natáhla se pro její ruku.

Isabella instinktivně ucukla a ruce si strčila hluboko do kapec svého kabátu.

,,Veďte mě," pokynula hlavou k budově. Alice se rychlejším krokem rozešla ke svému pokoji a bratra táhla za sebou. Ten stále nespouštěl oči z Isabelly. Okouzlila ho, byla tak jiná, než ostatní dívky.


,,Jak je možné, že tě nikdo neviděl?" zeptal se Isabelly ohromeně Edward, když byly schovaní mezi zdmi Alicina pokoje.

,,Vidí mě... jen někteří," zamumlala Isabella a omítala se přitom na kohokoli podívat, zarytě sledovala podlahu.

,,Bello! Půjdeme si hrát s panenkama?" vyhrkla z ničeho nic Alice a už utíkala do vedlejšího pokoje. Teprve teď si to tady Isabella prohlédla. Nacházeli se v malém obývacím pokoji se sedačkou a jedním křeslem. I když to nebyl kdoví jaký luxus, působilo to útulně. V místnosti, ve které zmizela Alice, byla ložnice, to odhadla podle postelí, které byly vidět skrz otevřené dveře. Odhadla, že za těmi posledními dveřmi je koupelna.

Vyvolalo to v ní spoustu vzpomínek, ale než ji dokázaly plně zastřít mysl, byla Alice zpátky. Za obrovskou krabicí, kterou dotáhla, byla sotva vidět.

,,Bello?" řekl Edward a střelil pohledem z jedné na druhou.

,,Je to kratší," odpověděla prostě Alice, aniž by odtrhla pohled od panenky, kterou právě oblékala do modrých šatiček. Isabella se jen pousmála a pokrčila nad tím rameny. Je to přeci ještě dítě, no ne?

Edward po chvíli zmizel za dveřmi koupelny a za chvíli byla slyšet sprcha. Dívky se tím ale moc nezabývaly, jak moc byly do hry zabrané. Alice pořád převlékala panenky z jedněch šatiček do druhých a spokojeně se u toho usmívala.

,,Jednou, až vyrostu, budu oblíkat živý panenky," řekla s vážnou tváří, rychle se zvedla a s tichým chichotem utekla do ložnice.

Jednou, až vyrostu, pomyslela si smutně Bella a povzdechla si. Kdyby se jen dalo nějak udělat, aby mohla žít dál. Ale co se dá dělat? Když někdo vidí Smrt, nevyhne se jí.

Alice přiběhla zpátky, ale uprostřed dalšího pohybu se zasekla. Jako by byla na dálkové ovládání a právě ji někdo vypnul. Isabella vyděšeně vyskočila na nohy a pomalu se ji zmocňovala hysterie. Co má dělat? Dotknout se jí nemůže!

,,Edwarde? Něco se děje s Alicí," zakřičela vyděšeně směrem ke dveřím koupelny, ale stále nespouštěla zrak z dívenky před sebou. Hned na to přestala téct voda a otevřely se dveře. Edward jen s ručníkem omotaným kolem sebe k nim rychle přiběhl.

Nechápal, proč Bella nic neudělala, proč se ji nedotkla, ale neměl možnost to řešit.

,,Ali? Sestřičko," oslovil Alici a zatřásl ji za ramena. Alice párkrát zamrkala úžasem a na tváři se jí roztáhl šťastný úsměv.

,,Co jsi viděla?" zeptal se Edward a přitom se mračil. Bál se o ni a ona se tady teď usmívá.

,,Neřeknu," vyplázla na staršího bratra jazyk a zase utekla do ložnice.

Edward zůstal zaraženě stát a pozoroval místo, kde Alice zmizela. Isabella si musela odkašlat, aby ho nějak probudila.

,,Jsi v pořádku?" zeptala se ho v zápětí.

,,Eh, jasně," Usmál se na ni. Pak si ale uvědomil, co má na sobě a s růžovějícími tvářemi zmizel za dveřmi koupelny. Zbytek večera proběhl v klidu. Kontrola přišla jen nakouknout mezi dveře, jestli je Alice s Edwardem na svém místě, nijak nepátrali po nezvaných hostech.

Edward uložil spící Alici do její postýlky a sám pak šel dělat společnost Isabelle. Jak je možné, že pořád vypadá tak čile? ptal se sám sebe, když se usadil na zem vedle ní a opřal se zády o sedačku.

,,Proč jsi tady s Alicí, Edwarde? Mohl by jsi žít venku a ne v tomhle vězení. Mohl by jsi se svobodně pohybovat, aniž by tě někdo hlídal. Tak proč?" zeptala se ho přímo Bella. Tohle ji trápilo už od té chvíle, kdy je uviděla. V podstatě malé Alici záviděla, že tady není sama. Jí totiž nikdo nechtěl, ani její rodina.

Podíval se Isabelle do očí a pak odvrátil pohled, aby si promyslel odpověď.

,,Všichni se na ni vykašlali, ale já nemohl. Staral jsem se o ni, když byla ještě miminko a nechtěl jsem, aby trpěla sama. Nedokážu být bez ní ani chvíli. Pořád musím vědět, že je mi na blízku," usmál se, jak si něco vybavil a pak pokračoval, ,,neměla by tímhle procházet sama. Navíc, co bych dělal doma? Nikomu stejně nechybím," poslední větu zašeptal. Samotného ho tohle téma ještě bolelo, ale byl to hezký pocit, svěřit se někomu, byť to byla cizí osoba.

,,Promiň," zamumlala Bella a podívala se na svá kolena. Edward naklonil hlavu na stranu a tiše ji pozoroval. Je tak krásná, pomyslel si.

,,Jsem někde špinavá?" zeptala se překvapeně Bella, když uviděla Edwarda, jak na něj zírá a ihned si prohlédla tričko. ,,Ne, naopak - jsi krásná," zamumlal a naklonil se k ní.

,,Edwarde," začala, ale on si nedal říct, proto se od něj odtáhla, co nejvíc to jen šlo.

,,Tohle nepůjde, věř mi, nejsem pro tebe ta pravá. Zapomeň na mě, ano?" řekla Isabella a povzbudivě se na něj usmála. Smály se jen ústa, ne oči.

,,Proč by jsi pro mě nebyla ta pravá? Jsi snad mimozemšťan? Nebo máš nějakou vadu, o které nevím?" zeptal se s výsměchem. Když od něj Bella odvrátila hlavu a nic mu na to neřekla, přišlo mu to divné. Proč to nevyvrátila? Proč se mu nevysmála?

,,Co jsi zač?" Zeptal se jí. Zhluboka se nadechl a čekal, co odpoví. Měl zvláštní pocit, že to ani raději nechce vědět.

,,Záleží na tom?"

,,Mně ano," řekl Edward a díval se jí do očí. Snažila se jeho pohledu uhnout, bála se, co by v jejích očích viděl, ale on ji to nedovolil.

,,Pokud vidíš někoho, jako jsem já, není to dobré. Zatím se mi ale nestalo, aby jsi mě viděl, když jsem to nechtěla já sama," odpověděla mu vyhýbavě.

,,Jak to myslíš?" Svraštil Edward nechápavě obočí. O čem to tady, sakra, mluví? prolétlo mu hlavou.

,,Vysměješ se mi a pak mě tady zavřou taky," zamračila se na něj. Přece mu vše neřekne, nebo snad ano?

,,Nemohou tě tady zavřít, když tě nevidí," oponoval ji Edward.

,,Ale tím, že by jsi jim o mě řekl, by se vše změnilo. Moje existence nesmí být prozrazena," řekla temně a vyskočila na nohy. Co tu vlastně dělá? Proč ještě neutekla?

Edward ji napodobil a teď stály v prostředku pokoje, oba zamračení a naštvaní.

,,Řekneš mi konečně, kdo vlastně jsi? Protože mě dochází trpělivost," procedil skrze zuby.

Isabella se nadechla a rychle ze sebe vychrlila: ,,Jsem Smrt."

Edward zůstal zaraženě stát a jen ji nevěřícně pozoroval. Párkrát otevřel pusu, aby něco řekl, ale nikdy z něj nevyšla ani hláska. Bylo to tolik zvláštní, jak tady teď stáli - proti sobě - a čekali, co ten druhý udělá.

Dlouhou chvíli jen stáli. Edward se snažil si urovnat myšlenky a začít přemýšlet nad tím, co právě slyšel.

,,A to, že tě vidím, znamená, že jsem na řadě? Že Alice je na řadě?" zeptal se ji, když konečně našel hlas.

,,Nevím, co se stane," rozhodila Isabella bezmocně rukama kolem sebe. Její hlas klesl tak nízko, až byl slyšet pouze jako šepot, ,,možná by se to dalo ještě zastavit. Možná kdybych odešla- " hlas nechala vyznít do ztracena. Možná by šel jejich život dál jako dřív, doplnila si v duchu větu a její obočí se svraštilo, jak se snažila něco vymyslet.

,,Ale říkala jsi, že není dobré, tě vidět. Znamená to tedy, že určitě umřeme, nebo snad ne?" Edward si skousl ret, jak si představil svoji smrt. Nechtěl tak brzy zemřít. Ne teď, když je konečně šťastný. Když konečně našel důvod žít.

,,Je to celé špatně. Měla bych se vás dotknout, aby jste umřeli. Takhle to nemá být," zaskuhrala Isabella nepřítomně a sesunula se na podlahu. Edward na chvíli zaváhal, protože to, co slyšel, ho nějak upozorňovalo, aby to nedělal, ale už mu to bylo jedno. Stejně umřu, tak co, pokrčil rameny, klekl si vedle Belly a objal ji.

Ani jeden z nich teď nic neřešil, jen se navzájem drželi v objetí a utěšovali se.

Co bude dál? ptala se sama sebe Bella. Byla tu jedna možnost, ale tu nechtěla udělat. I přesto, že by měla Edwarda a Alici ztratit, tohle prostě byla poslední možná varianta, kterou by udělala. Poslední možná cesta, po které by se vydala. Přece je nepřipraví o život, jako kdysi připravili oni ji, ne?

,,Není jiná možnost, než umřít? Něco se přeci musí dát udělat," řekl Edward a tím ji vyrušil z myšlenek. Tedy ne tak úplně, protože to, nad čím přemýšlela, teď řekl Edward nahlas. Nezdá se mi to? Vážně to řekl? ptala se Isabella sama sebe a na tváři se ji usadil smutný úsměv.

,,Můžeš být tím, čím jsem já," zamumlala a upřela svoje oči na jeho tvář. Překvapeně se na ni podíval a údivem otevřel pusu. Pak jeho obličej ale pohasl a on se zase zkroušeně zhroutil na zem.

,,Děje se něco? Řekla jsem něco špatného?" strachovala se Bella, ale Edward jen zavrtěl hlavou.

,,Ty jsi nic špatného neudělala, to spíš já. Zapomněl jsem na Alici. Co si myslíš, že by na to řekla ona?" zeptal se. Strach v hlase marně skrýval. I bezmoc, kterou cítil, musela být na jeho hlase dobře rozpoznatelná.

,,Beru to. Lepší než umřít," ozval se od dveří ložnice Alicin zpěvavý hlásek.

The End

 

 

Shrnutí povídek

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kde příběh končí?:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!