Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jsme rozdílné, přesto tě miluji

31.05.2010 (14:15) • Nikol18 • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 6730×

Tuto povídku mám v počítači napsanou již od listopadu loňského roku, ale neodvážila jsem si ji zde publikovat. Bála jsem se ohlasu na ni, ale mám dojem, že je to naprosto normální, v životě se to děje a proč by se to nemohlo dít i v tomto příběhu. Možná se objeví tací, kterým se to nebude líbit. Nemusejí sdílet můj názor. Doufám, ale že si tento příběh přečtou také lidé, kterým se bude líbit byť i námět a ocení alespoň ten.

Přidávám omezení 15+ (na začátku článku vysvětlení)
Příjemné čtení
Vaše Nikol18;)

Jsme rozdílné, přesto tě miluji

Jak dlouho ještě budu muset snášet ty obrazy, které se mi stále tvoří v hlavě a já je nedokážu vyhnat. Jak dlouho se budu v noci ještě budit s křikem a chlácholivou rukou mého otce na hlavě a jeho tichým: „Ššš, vše bude v pořádku. Jsem tady nic se neděje.“ Jak dlouho? Nemůže to už přestat? Vždyť odešel. Nechal mě tu samotnou. Vydanou napospas celému světu. Zničil moje srdce, které ho tolik milovalo a já moc dobře vím, že už nebude schopno nikoho milovat, protože se vyčerpalo. Vydalo ze sebe všechno co mohlo. Prostě už nechci!

Seděla jsem před oknem a tupě hleděla z něho ven na přírodu, která se mi naskytovala. Bohužel ani pohled na ni nedokázal smazat ty odporné obrazy. Vzpomínky, co se mi táhly hlavou jako ten nejvíce slizký had. Nedokázala jsem svému mozku přikázat, aby toho nechal. Šíleně to bolelo. Nemohla jsem si pomoct, ani Alice neodpovídala. Nemohla jsem jí napsat, svěřit se, tedy to jsem dělala, ale neměla jsem to kam poslat. Neznala jsem její e-mail. Zprávy zůstávaly v neodeslaných. To bylo ještě horší. Vědět, že tam někde je a ví o všem. Vidí moji budoucnost, ale nehodlá s ní nic dělat. Neví jak se cítím.

Schoulila jsem se do židle a pevně sevřela víčka. Nevnímala jsem bolest cukající v koutcích mých očí. Nevnímala jsem skoro nic. Jako bych se uzavřela do bubliny s těmi šílenými vzpomínkami, co mi ničily už tak pošramocenou mysl. Musela jsem se zakousnout do rukávu, abych nevykřikla nahlas. Charlie byl dole u televize a mohl by to slyšet a to jsem nechtěla.

Raději jsem se zvedla a doběhla do koupelny, kde jsem se zamčela. Koupelna byla v posledních dnech moje nejlepší přítelkyně. Pokaždé jsem vzala žiletku a řízla se jí do ruky. Stačilo do ramene. Bylo to tak uvolňující, společně s krví z mého těla unikala ta šílená bolest z jeho odchodu. Dokázala jsem díky ní na chvíli na něho zapomenout. Avšak jenom na chvíli. Teď už jsem nevěděla kam se mám říznout. Celé moje ruce pokrývaly jizvy. Ať čerstvé nebo zahojené. Byly v dlouhé řadě pod sebou za každičkou hodinu, které mě trápila a ničila.

Pevně jsem sevřela žiletku v prstech a rozhodla se jí přejet po zápěstí, ale nedokázala jsem to. Na to jsem měla ještě svůj život ráda. Raději jsem si vytáhnula tričko a párkrát přejela silněji po břiše. Uniknul mi z úst bolestivý vzdech, ale téměř okamžitě jsem se ponořila do zvláštního stavu. Cítila jsem opět to uspokojení z odcházející psychické bolesti a přicházející fyzické bolesti. Očima jsem sledovala krev, která se řinula z rány. Naprosto mě hypnotizovala, ukolébala mě k bezesnému spánku z něhož se mi nedařilo probudit. Slyšela jsem jenom tlumený křik, co se donesl k mému podvědomí, ale automaticky jsem ho vypustila. Dokud jsem se nezmohla opět otevřít víčka.

Tupě jsem hleděla do stropu nemocničního pokoje. Charlie seděl vedle mne a měl zavřené oči. Spal. Chvíli jsem ho pozorovala. Hlavu měl sklopenou téměř na prsou a tiše oddechoval. Už jsem trochu chápala, co ho  fascinovalo na mém spánku…

Dost! Už na něj nebudu myslet. Je pryč. Nechal mě tu. Tak na něj musím přestat myslet, protože jinak bych se z toho musela zbláznit, i když právě k tomu nemám zrovna daleko.

Raději jsem zavřela oči a nechala se unášet na vlnách únavy, která mě provázela po celou dobu v nemocnici, kde jsem musela strávit celý týden než si byli doktoři jistí, že mohu jít domů. Samozřejmě přišli na moje pořezané ruce. Charlie se při tom šíleně naštval. Chtěl okamžitě volat ke Cullenovým, ale to jsem mu nedovolila, stačilo, že se už tak rozčiloval. Trápilo mě to, že ho zrovna takhle vidím. Musela jsem mu za to slíbit, že si nic už nikdy neudělám. Nechtěla jsem lhát, ale musela jsem. Bylo to pro něj lepší. Doktoři mi nařídili návštěvy u psychologa, držela jsem jazyk za zuby, abych se nezeptala jestli raději nechtějí psychiatra, když se na mě dívají jak na nějakého blázna, ale udržela jsem se a kývla na návštěvy u toho psychologa. Každý týden sezení v Port Angels u nějakého chlapa.

V den odjezdu z nemocnice pro mě přijel Charlie s Jacobem, který se na mě díval dost bolestně. Bolelo ho to všechno daleko víc než mně mé rány na rukou. Viděla jsem v jeho očích neuvěřitelnou bolest, ale zároveň vztek, který dozajista zmítal jeho tělem. Sledovala jsem ho jak pevně drží volant a jeho prsty se přímo noří hlouběji do volantu, do jeho měkké pokrývky.

Měla jsem se cítit provinile nebo alespoň trochu špatně za své činy, ale vůbec nic jsem necítila, protože mi to bylo všechno naprosto jedno. Jenom ty věci co jsem dělala, dokázaly utlumit tu neuvěřitelnou bolest, jež mě zachvacovala každým okamžikem.

Po návratu domů se na mě otec ani nepodíval. Vyčítal si zřejmě, že ho ode mne už dávno neodehnal, už po tom prvním „rozchodu“, který byl zinscenovaný na jeho ochranu. Jenže já nechtěla, aby se tím trápil, aby si vůbec něco vyčítal. Věděla jsem, že má rád a že by byl ochotný udělat pro mé štěstí naprosto všechno, ale už jsem nemohla si od něj nic brát. Tolik mi toho dal a já jemu nic.

„Tati…“ začala jsem pomalu, chtěla jsem s ním musela mluvit, ale rázným pohybem mě přerušil.

„Nic nechci slyšet, Bells. Už dál nechci snášet ty tvoje záchvaty stesku a bolesti. Už nevím, co mám dělat, aby sis tak neubližovala. Možná jsi se sem  neměla stěhovat. Nepoznala bys toho parchanta a teď by z tebe nebyla taková troska!“ křičel na mě. Vůbec jsme ho nepoznávala. Takto se nikdy nechoval. Nekřičel a o to víc mě to bolelo. Nemohla jsem udržet pláč. Cítila jsem, jak mi po tvářích pomalu tečou slzy.

„Tati…“

„Bells, je mi to líto, ale už jsem volal tvé matce. Všechno jsem jí vysvětlil a řekl.“

„Tati!“ málem jsem vykřikla, ale udržela jsem se, a oslovení vyšlo jen jako tichý šepot. Bolestně jsem přivřela víčka.

„Příští týden přiletí s Philem si tě vyzvednou. Odvezou si tě do Jackensonvillu a už nechci nic slyšet. Projdu si celý dům a schovám před tebou všechny ostré věci. Mám tě rád Bells a nechci, aby sis ubližovala! Uvědomuješ si, že ses mohla zabít?“ Chtěla jsem zamítnou, že bych se zabít nedokázala, ale teď jsem si tím nebyla jistá. Už jsem si nebyla jistá vůbec ničím. Nechtěla jsem vůbec nic, ani dýchat, ani chodit, vidět, slyšet… Prostě nic. Chtěla jsem jenom klid, aby mi všichni dali pokoj a já mohla v klidu, někde v koutě trpět.

„Já s nimi nikam nepoletím.“ Špitla jsem, když se Charlie otočil ke mne zády.

„Cože?“ Vztekle se ke mne zase otočil. V obličeji byl celý zbrunátnělý. Pravou rukou se zachytil skříňky. To bylo poprvé v mém životě, kdy jsem se ho doopravdy bála.

„Já s nimi nepoletím. Prostě tady zůstanu. Jsem tady doma.“ Mluvila jsem tiše, ale přesto se můj hlas rozléhal po domě jako zlověstná ozvěna.

„To tedy poletíš a tady nezůstaneš, protože ti to tu bude připomínat toho parchanta, který tě tu nechal a prostě se odstěhoval i s celou svou rodinou!“

„Promiň tati, ale já tu chci zůstat a slibuji ti, že budu každý týden jezdit do Port Angels za tím cvokařem.“ Musela jsem se kousnout do rtu, protože se mi tenhle slib přímo příčil.

„To teda budeš a když ne, tak tě tam vlastnoručně dotáhnu Bells! Nechci sledovat jak se ničíš holčičko. Trápí mě, že nevím jak ti mám pomoct.“ Došel až ke mně a lehce objal.

„Tohle si musím vyřešit sama tati. Je to jenom jedno zklamání v životě.“ Hnusila jsem se sama sobě, že Charliemu lžu. Věděla jsem, že tohle prostě sama zvládnout nedokážu a ani nechci. Nechci prostě žít, nemá to cenu, ale jak říct vlastnímu otci, že bývalý a celá jeho rodina jsou upíři a já už nechci žít, protože vím, že já budu stárnout, zatímco oni budou pořád stejní? Má to cenu? Ne nemá, ale já přijdu na to jak z toho ven.

Kupodivu tenhle slib na Charlieho zabral. Zavolal Reneé. Hodně dlouho spolu telefonovali, chtěla jsem poslouchat, ale už dávno jsem nebyla malá holka, co poslouchá za dveřmi, aby se dozvěděla něco nového. Byla jsem už dospělá. Bylo mi už 18. Po tom incidentu na mých narozeninách jsem si ještě víc uvědomila, že už dávno nejsem dítě a ani puberťák, že jsem už vkročila do světa dospělých. Co dospělých. Do světa, o kterém lidé jenom čtou nebo sní a já jsem byla v jeho středu, dokud se nestala ta nehoda. Díky tomu mne raději vyřadil ze svého světa, aby se mi náhodou něco nestalo a on nebyl nucen ze mě udělat to čím je on.

Charlie mi všechno pečlivě naplánoval, abych nebyla ani na minutku sama. Ráno mě odvážel do školy, kde čekal dokud jsem nezašla do budovy a ještě deset minut stál venku, aby si byl jistý, že někam neodejdu nebo neuteču. Po škole pro mne přijel a byl se mnou doma až do půl šesté, kdy přijela Jessica nebo Angela a my se společně učily. To Charlie ještě odjel na stanici a přijel až kolem půl deváté a to jsem se loučila s holkama. Pak jsem udělala večeři a šla spát. Celou dobu při přípravě večeřě mě táta sledoval, hlavně když jsem krájela něco nožem, pořád měl dojem, že si chci něco udělat a jeho strach byl oprávněný. Stále jsem měla chuť to skončit a po prvním sezení s psychologem snad ještě víc.

Seděla jsem v jeho ordinaci první vymezenou hodinu a nic moc ze mne nedostal. Odpovídala jsem na jeho dotěrné otázky většinou ano nebo ne a když to nešlo, tak popřípadě možná či nevím. Po té hodině byl více unavený psycholog než já a tušila jsem, že se na příští týden moc netěší.

Takhle to šlo celé dva měsíce. Pořád ten stejný stereotyp. K psychologovi jsem začala chodit ráda, protože se ukázalo, že podrobuji psychologické analýze já jeho ne on mne.

Charlie uznal, že může začít volnější režim. Myslel si, že mi ta sezení pomáhají a hlavně holky, které u nás byly každý den, ale to si jen myslel. Začínala jsem být skvělá herečka, která skvěle skrývala svoje skutečné pocity. Nedávala jsem najevo svoje emoce. Jen v míře. Pouze tak, abych nedala Charliemu jediný podnět k tomu, že není něco v nepořádku.

Když už jsem si myslela, že nastává ta normální volnost, která panovala před jeho odchodem objevil se jeden malý problém. No problém to nebyl. Spíš jenom starostlivý kamarád, který stále stál v pozadí mého života a dával na mne pozor. Jenže takový pozor, že bych na to nepřišla, ani kdybych chtěla. Řeknu to na rovinu, byl to chlupatý problém.

S Jacobem jsem se znala už odmala. Po jeho odchodu jsem se s ním chtěla trochu sblížit, popravdě měl být taková úniková cesta, ale když je tím čím je, pokuste se mu utéct.

Stalo se to jednoho slunného odpoledne, kdy jsem byla u Jacoba. Pár týdnů jsem mohla normálně chodit ven, ale pouze pod Jacobovým dohledem, Charlie mi stále nevěřil. Nebyla jsem za to ráda, ale nic jiného mi nezbývalo, pokud jsem se chtěla nadýchat čerstvého vzduchu a být chvíli o samotě, ale stále s někým, kdo se naštěstí držel v dostatečné vzdálenosti.

„Bells musím ti něco říct.“ Otočila jsem se na Jacoba. Stál tam jako hromádka neštěstí. Ruce zaťaté v pěst. Před měsícem, co jsme se začali scházet oficiálně, přišel s krátkými vlasy. Překvapilo mne to, ale náhodou mu to seklo.

„Ano?“

„Nevím jestli to dokážu. Já bych chtěl, ale to pouto co mě k němu váže je silné a nedovoluje mi to nikomu mimo náš kruh prozradit.“ Pevně stisknul rty a zhluboka se nadechl nosem. Vítr nadzdvihnul moje vlasy a rozehnal je do všech strach. Foukal Jacobovým směrem. Ten když se k němu donesl, tak ho nasál do nosu a zavrčel. Nechápavě jsem na něho hleděla.

„Co se děje Jacobe?“ Dvěma dlouhými kroky se objevil přede mnou a silnou paží mne zastrčil za sebe.

„Upír.“ Znovu zavrčel. V té chvíli by se ve mne nikdo krve nedořezal. Opět se oživily ty odporné vzpomínky na jeho odchod. Chtělo se mi brečet, chtělo se mi řvát, chtěla jsem si zase po dlouhé době ubližovat, zase jsem si na to vzpomněla. Vlastně díky Charliemu a jeho striktním pravidlům a návštěvám holek a procházek s Jacobem jsem neměla skoro čas na to ani pomyslet. Vlastně poslední měsíc jsem si nevzpomněla, ale ty před tím byly horší.

„Slib mi Bells, že až to uvidíš tak to nikomu neřekneš!“ Jacob se otočil a zadíval se mi do očí. Ty jeho plály ohněm vzteku, který však nebyl směřovaný na mou osobu. „Slib mi to, prosím.“

„S-s-l-i-b-u-j-j-u.“ Vykoktala jsem.

A tentokrát jsem měla co dělat, abych nevykřikla úžasem. Jacob se rozeběhnul směrem k lesu. Prudce se odrazil od země a ještě za letu se proměnil ve vlka. Nemohla jsem tomu uvěřit, můj kamarád byl vlkodlak, který se teď hnal za nějakým upírem. Upírem? Najednou jsem dostala strach, aby to nebyla Alice, Emmett nebo kdokoliv z Cullenů, kromě jeho. Ti za moji bolest nemohli a ani jsem nechtěla, aby jim někdo ublížil.

Chtěla jsem vykřiknout, ale nestačila jsem to udělat, protože se kolem mne prohnala tlupa dalších vlků. Měla jsem co dělat, abych zůstala stát na nohou. Jeden z nich se zastavil. Byl černý jako noc. Podíval se mým směrem, zvednul čelist, vycenil zuby a už zase pelášil za ostatními. Zůstala jsem tam stát naprosto sama. Mohla jsem jenom přemítat nad tím za jakým upírem se hnali, ale už jen ta představa, že můj nejlepší kamarád je vlk. Pardon vlkodlak, byla nepředstavitelná.

Vrátili se pro mě za deset minut. Byli rychlí a mrštní. Když přicházeli k místu kde jsem stála, už neběželi tak rychle, prostě jenom šli. Klidně a rozvážně. Konečně jsem zahlédla rudohněnédho vlkodlaka, který se od nich odpojil a zmizel za keřem, během chvíle z něho vylezl Jacob, ve své lidské podobě, jenom v kraťasech. Smířlivě se na mě díval. Řekl mi, že právě roztrhali nějakého upíra, který se oháněl tím, že zná Cullenovi a jen tu něco zjišťoval.

Laurent. Napadlo mě okamžitě. A pokud něco zjišťoval, musel něco zjišťovat o mně pro koho asi. Pro Viktorii, protože ta, jak kdysi řekl on, si nedá pokoj dokud se nepomstí. Hned jsem to také Jacobovi řekla a ten slíbil, že mi nikdo nezkřiví ani vlásek.

Celá smečka nás doprovodila k Samovi Uleymu domů. Kde se všichni proměnili a převlékli. Samova snoubenka Emily jim nachystala jídlo a začalo vyprávění, aby předešli mým nešťastným představám, které by mohly být mylné. Samova snoubenka měla přes celou tvář jizvu, později mi Jacob prozradil, že se jednoho dne Sam naštval a ona stála moc blízko, ale nevadilo mi to. Vlastně to tak k Emily patřilo.

Do smečky patřil Paul, Embry, Jared, Jacob, malý Seth Cleawather, Sam Uley jako alfa smečky a pak ještě Sethova sestra Leah, ale tu jsem ještě neviděla, protože ji ostatní moc nebrali do party, možná proto, že byla holka, ale nechápu co je na tom. I my holky dokážeme to co kluci.

Později jsem se dozvěděla, že má trochu špatnou povahu kvůli tomu, že dřív chodila se Samem, ale on se později otisknul do její sestřenky Emily, která u nich byla na prázdninách.

Otisk. Naprosto zvláštní věc. Něco, co je pro vlkodlaky z La Push jejich přirozeností a hlavně důležité pro zachování rodu. Hlavně po genetické linii, protože oni to měli zděděné po předcích. Vzpomněla jsem si na příběh, který mi Jacob vyprávěl krátce po tom, co jsem se do Forks přistěhovala.

Žádné kousnutí, už se s tím narodili a probudilo se to, když se v okolí začal pohybovat Laourent s Viktorií. Neměla jsem strach, možná jsem chtěla zemřít. Možná jsem chtěla mít už klid, možná jsem chtěla, aby trpěl, možná jsem chtěla, aby si dával za vinu moji smrt, za to že mne opustil, ale to se změnilo toho dne, kdy jsem poprvé potkala Leah. Naše první setkání, které mělo následky nejen pro nás obě, ale pro celou smečku a pro naše životy.

Všichni jsme se sešli večer u ohně a snažili se být oporou pro Setha a Leah, kterým před týdnem zemřel otec, když ho schvátil infarkt při lovu v lese. Nejen Quiletskou rezervaci to zasáhlo, ale i mého tátu, který s Harry často chodil na ryby. Prvně jsem byla s ním já a pak s ostatními. Bylo zvláštní, že prvně byl oporou on mne, a pak já jemu, ale tak to v rodinách chodí. Každý pomáhá každému, jenom aby se moc netrápil, ale jak vím všichni si tím musí projít a potřebují na to čas, aby se z toho dostali. Na to jsem taky přišla a hlavně po tom večeru. Nečekala jsem to.

Přišla jsem s Jacobem o něco dřív, abych mu pomohla nachystat oheň a posezení. Emily zatím v domě připravovala věci na opékání. Kluci kousek od ohně postavili gril a už se těšili na maso co předevčírem naložili Emily do své proslulé marinády. Říkali mi, že bych to jíst neměla. Není to nic pro obyčejné lidi. Jen jsem se zasmála, ale Jacob to nepřešel a okamžitě se s nimi dal do křížku, hlavně Paul mě popichoval, že já taková cizačka tu nemám co dělat a než stačili všichni přijít tak se ti dva do sebe pustili ve vlkodlačí podobě. Jared s Embrym jim to sekundovali. Sam vyšel z domu trošku naštvaný a křičel na ně, že v téhle chvíli by se mohli chovat trochu slušněji a uctivěji. Raději odběhli pro nové oblečení.

Zašla jsem za Emily do domu, abych jí pomohla dodělat zbytek věcí. Bavilo mě to. Já přidala nějaké své ověřené recepty a na oplátku se naučila pár od Emily. Bylo příjemné si zase s někým popovídat a netlachat jenom o sobě jak jsem to stále dělala s tím cvokařem v Port Angels. Měl prý ze mě radost, ale nehodlal stále ještě ukončit léčbu.

Okolo sedmé, kdy se už grilovaly steaky pro „vlkodlačí kluky“, jsme vynesly ven zbytek jídla. Nějaké párky, sýry, marschmelouny jako když jsem byla malá a taky spoustu chlebů na opečení nad ohněm.

Kluci se na všechno vrhli jako hladoví vlci. Při té myšlence jsem se musela pousmát. Jacob se na mě vesele podíval a došlu mu na co jsem pomyslela, také se nad tím musel pousmát.

Vše bylo v plné zábavě, když dorazili Clearwatherovi. Zrovna jsem nebyla přímo u ohně, ale pro něco jsem odběhla do domu, ale poznala jsem to podle zvýšeného hovoru, který se ozýval ze všech stran. Vyhlédla jsem z okna a spatřila v přítmí ohně, že se k němu blíží tři postavy. Dvě mezi sebou podepíraly tu třetí. Zřejmě Seth a Leah podepíraly svoji matku, která to teď musela mít hodně těžké po smrti manžela. Měla jsem ji ráda. Během mého režimu mě často navštěvovala a povídala si se mnou. Opravdu pozoruhodná žena. Vydržet to, že obě její děti se mění ve vlkodlaky a hlavně dcera, dcera co by spíš měla být s ní doma, vařit, uklízet a nebo si hledat přítele, vdát se a mít děti.

Děti, tahle myšlenka ve mne vyvolala opět smutné vzpomínky. S ním bych nemohla mít děti. Nikdy bychom nemohli mít spolu děti a ani žádné adoptovat, protože by muselo se dívat jak jeho otec je pořád stejný a nebyl by si nikdo jistý, že by jej nevypil.

Zatřásla jsem hlavou, abych ty představy zahnala. Bylo to pryč. Měla jsem nový život. Nasadila jsem trochu povzbudivější tvář a vyšla z domu s celým tácem chlebů, protože je kluci zase snědli. Co chcete po vlkodlacích.

Když jsem přicházela k ohni skoro nikdo nevzhlédl, ani paní Clearwatherová, ani Seth. Pouze Leah, kterou jsem viděla dnes poprvé. Zvedla svoje podmanivé hnědé oči, ve kterých se odrážely plamínky ohně. Nakrátko střižené vlasy jí brázdily snědý obličej těsně pod bradou. Pěvně se držela matky, aby jí dodávala pocit bezpečí.

Jakmile se naše pohledy střetly nastalo něco, co nedokážu popsat. Jestli by se to dalo popsat jako jiskření nebo podivné napětí ve vzduchu, to nevím, ale Leah ze mne nespouštěla oči. Vlastně se dívala jakoby nepřítomným pohledem. Trvalo to dlouhé vteřiny a já ani ona jsme to nechtěly porušit.

Nakonec to byla ona. Zalapala po dechu, protože celou dobu zadržovala dech. Matka se na ni vyděšeně otočila a hned se jí vyptávala co se děje. Okamžitě jsem sklopila hlavu a vyrazila druhým směrem, abych odložila tác s chleby na připravený stůl. Kluci se kolem mě sběhli, aby si nabrali další dávku na opečení, protože bylo slyšet jak jim břicha kručely hlady a to ani ne před hodinou a půl snědli Emilyn nakládaný steak.

Najednou jsem byla moc ráda, že se kolem mne takto shlukli, nemohla jsem na Leah vidět a ona na mne také ne. Srdce mi tlouklo jako splašené, protože jsem si přála se na ni opět podívat. Prozkoumat její oči a tvář, její rty a… Dost! Musím toho nechat. Nesmím takhle přemýšlet. Je to naprosté bláznovství. Tohle je dá se říct smuteční hostina za Harryho Clearwathera, ne nějaká ani nevím co.

Protlačila jsem se mezi klukama a šla si sednout za Jacobem, který naštěstí seděl notný kus od zbytku rodiny Clearwatherových, dokonce mi na ně stínil pohled. Trochu jsem si oddychla, ale zastavit to bušení srdce se mi nepodařilo. Bála jsem se, že ho Leah uslyší svým dokonalým sluchem, ale přeběhl ji Jacob.

„Je ti něco Bells?“ Zatnula jsem zuby a s úsměvem jsem mu odpověděla: „Ne. Všechno v pořádku, Jakeu.“

„To se mi nezdá. Srdce ti bije jak splašené. On ti volal? Že ti volal! Když jsi byla v domě!“ mále křičel. Musela jsem ho okamžitě uklidnit, aby nesplašil celou smečku.

„Klid Jakeu, nikdo mi nevolal. Jenom se mi trochu zatočila hlava z toho jak jsem nesla ten těžký tác s těmi chleby. Musela jsem si pospíšit, aby kluci nevyhládli. Víš jak mají pořád hlad. Tak jsem se trochu zadýchala. Je to jenom z námahy.“ Nikdy jsme takhle rychle nemluvila. Zdálo se mi to až neuvěřitelné, že jsem dokázala takhle rychle brebentit a mysleli si to i ostatní, protože se i tak otočili. To je nevýhoda, že Vaši přátelé jsou vlkodlaci s dokonalý sluchem, čichem a zrakem.

„Mám dojem, že moc zaměstnáváme tu upíří holku,“ dodal posměšně Jared mým směrem, všichni se začali smát. Trochu jsem se vyklonila. Dokonce se zasmál Seth a paní Clearwatherová. Opět jsem se setkala s pohledem Leah, která prostě po něm prahla, netušila jsem vůbec proč, ale já tak nějak taky, ale silou vůle jsem se musela vyhnout.

„To víš, upíři nic nejedí, tak jsem se moc nenadřela.“ Vrátila jsem Jaredovi s úsměvem. Ten jeho mu však zmrznul na rtech a něco zašeptal čemu jsem nerozuměla.

Zbytek večera proběhnul relativně v klidu. Na Clearwatherových bylo vidět, že jim společnost přátel dost pomohla. Byla jsem sama za to ráda, ale pohledům na Leah jsem se prostě vyhýbala. Chtěla jsem je, ale na druhou stranu jsem měla strach, co by z toho vzešlo.

Odešli celkem brzo a já byla ráda. Mohla jsem se normálně pohybovat. Začala jsem pomáhat Emily s úklidem nádobí a všemožných příborů a pomůcek na grilování. Kluci jako obvykle utekli. Vlastně jsem to od nich čekala, ale bez nich to bylo lepší. Mohla jsem se o Leah něco víc dozvědět od Emily. Sice jsem na to neměla odvahu, ale prostě jsem to musela vědět.

„Ty Emily?“ Začala jsem pomalu.

„Ano Bello?“ A dál ode mne přebírala umyté nádobí, které utírala.

„Jaká je Leah? Slyšela jsem, že je taková tichá.“ Hlavu jsem zanořila hlouběji mezi ramena.

„Ona za to nemůže, byla skvělá, hlavně když chodila se Samem, ale to ses už určitě dozvěděla. Byla to úžasná sestřenka, se kterou jsem se mohla bavit o všem, ale netušila jsem, jaké věci nás dvě potkají, takové co nás od sebe vzdálí.“ Smutně položila talíř do police.

„Otisk.“ Odtušila jsem.

„Přesně, ale ona mi to nevyčítá, prý se to mělo stát, ale já vím co si vyčítá. Vyčítá si, že se stále do nikoho neotiskla nebo někdo do ní. Nechápe to, cítí se méněcenná, protože si myslí, že má špatné geny, které nemůže jako žena-měnička šířit dál. Vlkodlaci měniči se otisknou do pravé osoby hlavně kvůli genům, aby si byli jistí, že potomek ponese nejen lidské, ale i vlkodlačí geny. A tím zaručí pokračování generace a hlavně ochranu lidí před upíry. Díky tomu je Leah tak tichá a zamlklá. Má pocit, že není na tuto úlohu ta pravá, ale já nevěřím, že je to dáno pouze geny. Myslím si, že se to tak prostě mělo stát, že zapůsobila i láska a otisk to jen posílil. Možná to bude chvíli trvat, ale určitě se do někoho otiskne, ale musí tomu dát čas, moc na to od rozchodu se Samem spěchá a od otisknutí Embryho to je ještě horší a teď, když zemřel Harry to bude mít ještě horší. Je na ní ochrana rodiny, jako nejstaršího potomka.“ Užasle jsem poslouchala Emilyně vyprávění, že jsem přestala všechno vnímat a říznula se o nůž, který byl v mé ruce a čekal na umytí.

„Au…“ překvapeně jsem hleděla na krev, která se řinula z dlaně. Rána vypadala hluboká, ale nebylo to jako kdykoliv před tím. Nikdy před tím to tak nebolelo. Před tím to bylo uvolňující a díky tomu odcházela psychická bolest z jeho odchodu, ale tohle zatraceně bolelo, protože jsem si to docela dost uvědomovala. Proti mé vůli se mi do očí nahrnuly slzy. Nedokázala jsem je zastavit. Čím víc krve mi odkapávalo z dlaně, tím více se slz mi řinulo po tvářích.

„Klid Bello, klid. Neboj se, nic to nebude. Je to jen malé škrábnutí.“ Utěrkou mi zavázala dlaň. Cítila jsem jak krev se vsakuje do látky, poprvé se mi z krve dělalo zle, protože říznutí přišlo nedobrovolně a ve chvíli kdy to nebylo potřeba.

„Emily? Jsi tu? To jsem já Leah.“ No to mi ještě scházelo. Srdce se mi rozbušilo opět jako splašené a díky tomu v ráně začalo tepat ještě víc. Více to bolelo, bolest vháněla slzy do mých očí pořád dál a dál. Snažila jsem se je ovládnout, ale nešlo to. Alespoň před Leah jsem nechtěla brečet, ale jak přestat, když to nešlo?

„Leah pojď jsem, pomůžeš mi.“ Zavolala ke dveřím Emily. Bože jen to ne. Stačily tři vteřiny a Leah stála v kuchyni. Vykulila oči, jakmile mě viděla.

„Emily?“

„Pojď prosím Belle podržet tu utěrku na ráně, já si dojdu pro lékárničku, jen doufám že to nebude na šití.“ Předala moji dlaň do dlaně Leah a odběhla.

Cítila jsem horkost její ruky, která se přenášela na tu moji. Obě jsme zaráz zvedly hlavy a podívaly se na sebe. Bylo to tak neuvěřitelné, tak silné, nevěděla jsem, jestli to šlo přirovnat k pohledu na něho, ale dost se to tomu blížilo.

Chvilku bylo hrobové ticho. Ani jedna nic neřekla, prostě vstřebávala emoce, které proudily do vzduchu v místnosti, ten se však také plnil pachem krev, co mne probral z té letargie.

„Promiň za tu krev.“ Špitla jsem co nejtišeji, ale přesto bylo jasné, že to slyšela.

„Nemusíš se omlouvat, nejsem upír, aby mi krev vadila.“ Měla krásný hlas. Dokázal pohladit. Zatřásla jsem hlavou. Sakra Bello vzpamatuj se! Leah je holka!

„Aha,“ hlesla jsem.

„Kde ta Emily je?“

„Nevím.“ Bloudila jsem očima po celé místnosti, abych se nemusela dívat. Během chvíle dorazila Emily, která mi ránu pečlivě vymyla. Nebyla tak hluboká jak to vypadalo. Vydesinfikovala, zavázala a slíbila, že mě zaveze domů a vše Charliemu vysvětlí, protože všichni v La Push samozřejmě věděli, jak jsem nakládala se svým tělem po odjezdu Cullenových.

Vše jak Emily řekla tak se stalo, zavezla mne domů, vše pečlivě Charliemu vysvětlila a ten to pochopil a ani se nezlobil. Dokonce mne politoval a řekl, že jsem šílená nešika, která by si měla na sebe dávat větší pozor. Na příštím sezení u cvokaře v Port Angels, jsem tuto aféru musela říct. Cvokař se mě ptal jestli to bylo jiné než kdykoliv jindy. Přiznala jsem mu, že ano. Když jsem odcházela, tvářil se celkem spokojeně.

Poté vše šlo skvěle. Moje tělo se vzpamatovávalo velmi dobře. Zůstávaly mi sice jizvy, ale už žádné další nepřibývaly a to bylo dobře. Cítila jsem se úplně jinak. To hlavně kvůli tomu, že do Forks po dlouhé době přišlo sluníčko. Kupodivu na dlouhou dobu, s přestávkami zářilo nad našimi hlavami asi třetí týden. Každý tento slunný den jsem trávila v rezervaci a užívala si prázdnin, které s příchodem sluníčka také přišly. Díky tomu měl na mě Jacob víc času a já na něj.

Radovali jsme se o to víc, když se podařilo smečce zabít Viktorii, která se nedokázala držet v povzdálí a musela se přibližovat stále blíž. To se jí stalo osudné. Už nikdy nebude otravovat. Nastaly krásné časy.

A také časy, kdy jsem hodně přemýšlela a přemýšlela nad svými city. Hodně jsem se setkávala s Leah, se kterou jsem chodívala ven, na procházky a dlouho jsme spolu debatovaly o různých věcech, co nás obě dvě zajímaly. Cítila jsem, že nalezla kamarádku a Leah někoho rovnocenného, někoho s někým se může bavit a ne stále poslouchat rozkazy a urážky. Dělala mi radost, ale i starost, protože při každém našem rozloučení se tvářila sklesle, ale to zmizelo, když jsme se znovu sešly.

Často jsem doma v posteli přemýšlela o našem prvním setkáním. O tom neobvyklém co mezi námi přeskočilo. Jestli se to tak dalo nazvat. Moc dobře jsem to ale cítila. Tu neobvyklou sílu okamžiku, to jiskření, to tetelní, ty pohledy, pak u Emily doteky. Mohlo to být něco víc než pouhé přátelství dvou holek, které obě dvě něco ve svých životech ztratily? Že ztratily to stejné a teď si to kompenzujeme? O tom jsem pochybovala, protože lépe jsem se cítila, když jsem byla i s Jacobem. Proto to nemůže být nic jiného než přátelství, které může jít až za hrob.

Jenže čím víc jsme s Leah byly spolu, tím více jsem pochybovala o přátelství. Dokonce jsem se mnohokrát přistihla, že přemýšlím co by mohlo být dál. Jestli by naše přátelství mohlo být ještě hlubší, víc než přátelství. O to víc mi pak dalo práci si to vyhnat z hlavy, jenže Leah tyto teorie svým chováním jenom podporovala.

Sedala si ke mne co nejblíže, když jsme byly spolu sami dvě, nebránila jsem se, nepřipadalo mi to divné. Kamarádky to tak dělávaly. Nevyvarovala se častých dotyků. Při loučení mne objímala a dávala pusu na tvář. Když jsme spolu ležely jen tak v posteli, chytila mne za ruku. Milovala jsem to horko, které z ní sálalo, nebylo to jako ten chlad, co mne vždy obstoupil vždy když se mnou byl. Nebylo to špatné, ale teploto je prostě lepší a od někoho kdo vás má rád je to ještě hezčí. Často si hrála s mými vlasy. Pletla mi copánky a nebo jen tak jezdila prstem po mým jizvách. Ze začátku se mi to nelíbilo, ale zvykla jsem si. Připadala jsem si jako Emily. Pro lásku všechno. Jenže ona se svojí láskou zůstala a zůstane dokud spolu nezemřou s haldou dětí, ale o mě a o něm se tohle říct nedalo. Ty jizvy vznikly právě při tom, když mne opustil.

Vzpomínala jsem na to poměrně často, taky jsem často kvůli tomu plakala, ale pokaždé tu byla Leah, aby mne ukonejšila. Vzala mne do náručí. Zahřála mé tělo a šeptala, že bude vše v pořádku. V těchto okamžicích jsem byla moc ráda, že je se mnou, ale bála jsem se zároveň, že mé možná obavy jsou správné a jednoho dne se vyplnily, pokud to byly obavy.

Seděly jsme u Leah v pokoji a dívaly se na nějaký romantický film. Nevím ani jak, ale dojal mě. Po tvářích mi začaly stékat slzy. Nešlo to zadržet, protože hlavní hrdina umíral v náručí své milované. Neměla jsem ráda tyhle filmy, ale s Leah jsem je přímo zbožňovala.

Na tváři jsem ucítila horko. Leah mi utírala slzy. Povzbudivě se usmívala a jen rty našeptávala, že to bude dobré. Nevím jak to udělala, ale hned jsem se cítila lépe. Pohladila mne po tváři, ale když to udělala znovu, její ruka zůstala. Dívala se mi dlouze do očí. Ani jedna jsme se nepohnula. Nešlo to. Jako bychom zamrzly. Poté se naše obličeje začaly přibližovat. Ne jen ten její jak jsem si zprvu myslela, ale dokonce i ten můj. Moje rty se chvěly, věděly co se bude dít. Rty Leah se semknuly a pokračovaly blíž. Myslela jsem si, že mám zatemnělou mysl, ale nebylo tomu tak, měla jsem ji naprosto čistou. Uvědomovala jsem si, co právě dělám… Děláme. Bylo mi to jedno, chtěla jsem to. Už jsem se tomu nemohla bránit.

Naše rty se setkaly. Něco tak neuvěřitelného jsem ještě nezažila. Nebylo to jako když jsem políbila Edwarda. Nebylo to tvrdé a studené. Tohle bylo měkké, hebké a hlavně horké. Zprvu se dotýkaly pouze naše rty, ale to nám oběma bylo málo. Jen ten dotyk byl jako spouštěč, jako rozbuška, která čekala až ji někdo zmáčkne a spustí. Naše ruce nezůstaly nečinné, ty moje se obmotaly kolem jejího pasu a přitáhly si ji blíže. Leah mi svýma horkýma rukama přejížděla po páteři pod tričkem. Neuvěřitelně mě to vzrušilo a ještě víc, když jazyk Leah začal prozkoumávat moje ústa. Vůbec jsem se tomu nebránila. Naopak. Moc se mi to líbilo.

Když mi docházel dech, Leah se oddálila, obě jsme zhluboka dýchaly. Hleděly na sebe a nemohly uvěřit tomu, co se právě stalo.

„Promiň,“ zašeptala Leah a okamžitě se ode mne odvrátila. Možná si myslela, že překročila hranice, co neměly být překročeny, že pokazila něco, co pokazit neměla a nechtěla, ale naopak, udělala první krok. Krok k tomu, co bylo pro nás obě nevyhnutelné.

„Neomlouvej se Leah, nemáš za co. Všechno je v pořádku.“ Natáhla jsem k ní ruku. Položila ji lehce na její horkou tvář a pomalu otočila k sobě. „Všechno je v naprostém pořádku. Nic se neděje, tedy pokud to nevadí tobě.“ Podívala se mi do očí. Zavrtěla hlavou, pomalu se opět přiblížila, ale kousek od mé tváře se zastavila, zřejmě čekala na svolení. Lehce jsem se pousmála a přikývla. Opět jsme se políbily a tiskly se k sobě. Bylo to něco neuvěřitelného a krásného. Netušila jsem, že něco takového zažiju. Celou dobu jsem si myslela, že jsem na kluky, ale ono to bylo trošičku jinak.

A nezdálo se to krásné pouze i mne, ale i Leah, která mi později přiznala, že se ten večer při našem prvním setkání otiskla. Ať to znělo sebevíc bláznivě, prostě se tak stalo. Za celou dobu se ona nedokázala otisknout a on se neotisknul do ní, že se to prostě semlelo úplně jinak než čekala, dokonce než jsem i čekala já. Trochu zvláštní, ale přesto naprosto neuvěřitelné. Prostě osud připraví něco jiného než jsme mysleli a my se musíme podřídit, protože nic jiného nejde a mě je naprosto jedno, že je Leah vlkodlak, že je to holka. Moc dlouho jsem si spoustu věcí odepírala. Moc dlouho jsem si ubližovala, jen kvůli tomu, že jsem pro někoho nebyla dost dobrá, jen kvůli tomu, že jsem byla člověk.

Leah tyhle rozdíly nedělala. Brala mne takovou jaká jsem. Lidskou, protože i ona byla lidská, sice z části, ale stále byla lidská.

Avšak hůře na to pohlíželi ostatní. Ti to brali trochu jako něco divnýho a proti pravidlům. Prostě jako něco co není přirozený. Nejvíc těžko, z mé strany to nesl Charlie, myslela si, že díky Quiletům jsem se postavila na nohy a nakonec mu pomalu oznámím, že chodím z holkou, opravdu jsem měla obavu, že to s ním švihne.

U Leah to bylo horší. Paní Cleawatherová to brala jako zradu, Sam zuřil, ale proti otisku prostě nic udělat nemohl. V podstatě celá smečka na to pohlížela zvláště, hlavně když se proměnili ve vlky a sdíleli spolu myšlenky. To pak i jinak na pohodu Jacob, nevěděl co má říct, vlastně se se mnou moc nebavil, chvíli mu trvalo než to vstřebal, ale pro všechno je potřeba čas a o tom vím své já.

I rozdílní lidé se mohou milovat, i když jeden je vlkodlak a společně jsou stejného pohlaví. Prostě lásce neporučíte. Ani když se vrátí s celou rodinou bývalý, ale o tom až někdy jindy.

Shrnutí

Doufám, že se Vám povídka alespoň trochu líbila a zanecháte jakýkoliv komentář.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jsme rozdílné, přesto tě miluji: