Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jsem otrokem lásky

02.03.2011 (18:00) • KacenQaCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 6999×

Jsem otrokem lásky

Chlad, zatuchlina, prázdnota, smutek… To všechno jsem cítil a bál jsem se toho, kdy mě moje negativní pocity ovládly úplně. Ruce mi svíraly železné okovy, nohy bezvládně ležely podél studené zdi a moje tělo se nekontrolovatelně třáslo.

Studený vítr se mi vkrádal pod tenké tričko a zelené kalhoty. Vlasy jsem měl rozcuchané a oči napuchlé, a v nich lpěla nenávist obrovských kalibrů. Když jsem si vzpomněl na její obličej, na její doteky a vlasy, které mě šimraly na obličeji, když se nade mnou skláněla. Její sladká a dráždivá vůně mě doháněla k šílenství.

Bylo divné, že jsem k ní cítil lásku a nenávist zároveň. Miloval jsem ji, její tělo, její hlas, její doteky a nenáviděl za to, že mě nechala uvěznit do špinavé cely, kde jsem jako otrok. Otrok, za kterým si zajde, když se potřebuje pobavit, když už je její rozkoš tak velká, že ji potřebuje zkrotit.

Sklopil jsem hlavu a nechal vytéct jednu slzu z očí. Nesla se přes pošramocenou tvář, až po zhyzděný ret, na kterém ulpěla moje krev, kterou si přála ochutnat. Pamatuji si na ten moment přesně, jakoby to bylo včera. Když ke mně přišla, náruživě se mě zmocnila a skousla horní ret. Její ostré zuby se mi zahryzly do masa, sladká krev vytekla a ona ji rajcovně slízla.

Z dálky jsem uslyšel klapot podpatků. Na těle se mi začaly ježit chlupy, moje tělo hned zareagovalo na ten dost známý melodický zvuk. Začal jsem se třást. Zuby jsem o sebe drkotal a čekal, kdy se dveře otevřou a stane v nich ďábel schovaný v těle krásné ženy. Ženy, která nezná, co je to lítost, bolest, něha… Ženy, co ráda zabíjí, a to ji vzrušuje.

Dveře se otevřely a do cely vplul bílý plášť s vůní parfému. Křečovitě jsem sevřel víčka a z posledních sil zatnul ruce v pěst. Prošla okolo mě, její dráždivá vůně mě zašimrala v nose.

„Všichni ven,“ poručila autoritativně. Z cely se vyklidili strážci, to znamená, že dneska bude soukromí, že by si přeci jenom dala říct?

„Dlouho jsme se neviděli.“ Nebyla to otázka, nýbrž holé konstatování. Nezareagoval jsem. Na tváři mi spočinula její ledová ruka, odvrátil jsem pohled a snažil se jí, byť jen kouskem kůže, nedotýkat. Tvrdě mě přitlačila ke zdi a zvedla mi hlavu.

„Když s tebou mluvím, budeš se mi koukat do očí,“ zavrčela a drsně mě políbila. Nelíbilo se mi to. Zmítal jsem sebou, ale nemělo to žádný účinek. Vzepřela se proti mně, přirazila na zeď a uvěznila svým tělem. Nikdy bych nevěřil, že bude mít tolik síly.

„Zase se ti zachtělo?“ zachraptěl jsem ironicky. Sladce se usmála a nalepila se na mě. Rozpustila si vlasy, sponu hodila na zem a chytla mě za lem trička. Než jsem se nadál, strhla ho ze mě. Cáry bavlny vydávaly trhavý zvuk, její ruka bloudila po mé nahé hrudi a laskala ji.

Zatnul jsem zuby a otočil se. Přitáhla si zpět můj obličej ke svému a hluboce se mi zadívala do očí. Její karmínový pohled mi vypaloval díru v obličeji. Cítil jsem, jak se sune blíže, jak se mě dotýká, jak si to užívá.

„Nedělej to!“ zasténal jsem. Malinko se pousmála a pokračovala dál. Líbilo se jí, když jsem prosil, když jsem žadonil o to, aby mě nechala, doslova ji to rajcovalo. Ukazováčkem mě poškrábala na hrudi. Po chviličce se tam rýsoval hlubší škrábanec, ze kterého vycházela krev. Sykl jsem bolestí, neboť se sehnula a jazykem krev začala ‚uklízet‘.

„Jsi tak krásný, proč se vzpíráš?“ zašeptala. Nečekala na moji odpověď. Uvěznila mé rty těmi svými. Její ruce bloudily po mých nohavicích, které se za chvíli povalovaly po zemi. Třásl jsem se. Byla tu hrozná zima, husina mi vystoupala po celém těle, ale ji to neodradilo. Ona byla jako ve své kůži – svěží, nažhavená a lačnící po jednom.

Přemístila se o něco níž a vytvářela mi na krku mokré cestičky, cítil jsem se zahanbeně, zneužitě a špinavě. Musel jsem držet a čekat, než se konečně odhodlá udělat to, pro co přišla. Ať mě už přestane trápit, přísahám, že bych raději uvítal smrt, než po staletí držet a čekat na její příchod.

Ano, miloval jsem ji, ale nemohl jsem sdílet s ní stejnou rozkoš, když jsem byl zneužívaný. Ona si mě brala, kdy chtěla. Styděl jsem se za to, nejhorší na tom bylo, že jsem s tím nic dělat nemohl. Byl jsem v tomto ohledu nemohoucí, neměl jsem žádná práva. V podstatě jsem neměl nic, než své tělo, po kterém ona toužila.

„Nebuď jako prkno, povol,“ domlouvala mi. Na truc jsem v těle napjal všechny svaly, což ji moc neodradilo. Uvolnila mi okovy a hodila mě na kamenný stůl, který stál v pozadí cely. Věděl jsem, co to znamená. Je nedočkavá…

Povalila mě na studenou desku stolu, až jsem sykl bolestí. Zákeřně se usmála. Celý nahý s otlačeninami jsem ležel na studeném betonu a čekal, co se bude dít. Stoupla si přede mě a pomalinku si sahala na ramena, až se dostala ke stehnům, kde trhla a župánek se jí vytratil neznámo kam. Nevím, co ode mě čekala, snad, že se vzruším, ale nestalo se tak. Neudělalo to se mnou vůbec nic.

Zamračila se. „Tak já tě nevzrušuji?“ zeptala se smutně. Hranné divadlo. Pohladila mě po vnitřní straně stehna, podbřišku, neopomněla ani na mé ochablé nádobíčko a přesunula se k bradavkám. Posadila se na vyhublé břicho obkročmo, vlasy si zastrčila za uši a svými rty se blížila k chvějícím se bradavkám. Cítil jsem, jak se mi napínají svaly, jak ve mně proudí krev a mermomocí se snaží dostat ven.

Když se jich dotkla, ztvrdly. Vzala je do pusy a laskala. Pohybovala se do rytmu deště, který za ocelovými okny bubnoval na parapet. Přesně tak jsem se cítil… Nemožně, s žádnou úctou, byl jsem sám jako ten déšť.

„Dotýkej se mě,“ zamručela. I kdybych chtěl, nedokázal bych to. Ruce jsem měl podél těla a nezvedl je. Hnusila se mi čím dál víc, nechtěl jsem se jí dotýkat. Naštvalo ji to. Hrubě vzala mé ruce do svých a bloudila jimi po svém těle. Dotýkala se oblých tvarů, které měla na hrudi, dotýkala se křivek na zádech a na pevném zadečku. Ploché bříško se třelo o to mé a snažilo se přimět mě, jakožto muže, k nějakému uspokojení. Bez účelu.

Když se blížila k dolní části svého těla, trhl jsem rukama.

„Ne!“ křikl jsem. Usmála se, čekala na to. Slezla ze mě a obešla stůl. Celou tu dobu přejížděla ukazováčkem po mém těle a nemohla odtrhnout pohled od té věci, která se pomalinku zvedala do pozoru. V duchu jsem klel. Nechtěl jsem, nemohl jsem. Zakazoval jsem si jakkoli se vzrušit, ale ona se mnou dělala divy.

Prosil jsem ho, aby se posadil, aby na ni nereagoval, ale ten parchant mě neposlouchal. Bál jsem se toho!

„Vidíš, že to jde, když se chce,“ zašeptala. Tak jsem se soustředil na část mého těla, až jsem na ni zapomněl.

„Nemáš se čeho bát, užiješ si to. Alespoň jednou to nebude jednostranné.“ Po tváři mi kanuly slzy. Slzy, které mě tak bolely a drásaly mě zevnitř.

Naposledy se usmála a nalehla na mě. Bránil jsem se, odstrčil jsem ji, ale ona se nedala. Mé ruce připoutala za hlavu, a tak jsem byl v pasti. Mrskl jsem sebou a to se jí líbilo. Když už jsem věděl, že se snažím zbytečně, přestal jsem. V klidu jsem ležel a čekal… čekal jsem na ni. Sám jsem si to nechtěl přiznat, ale já to chtěl. A o to víc se mi to líbilo, když tu s námi nikdo nebyl.

V tom momentě udělala přesně to, co jsem čekal. Zmocnila se mě. Sama si udávala tempo, sama se rozvášnila a oba nás dovedla do nebes. Oba jsme sladce vzdychli, i když já přidušeně a ona v plné extázi. Vyčerpaná padla na mou hruď. Objala ji po celém obvodu.

Těžce jsem oddechoval a snažil se opět dostat do stavu, kdy mi mozek racionálně myslí, ale byl plný požitků z toho, co se před chvílí stalo. Její studený dech mě šimral na hrudi a příjemně chladil. Zachvěl jsem se…

„Byl jsi skvělý,“ pronesla do vzduchu. Rád bych jí to oplatil, protože jsem si to opravdu dneska užil, ale neměl jsem na to slov. Byl jsem pořád v šoku. Zadívala se mi do očí a usmála se.

„Proč ses dříve tak bránil?“ zeptala se zvědavě a více se na mě natiskla. Pokrčil jsem rameny. Chtěl jsem cítit jen ji na svém těle a žádná slova neslyšet, neboť ta by všechno zkazila. Odvážil jsem se zvednout palec a lehce jím přejet po bílé, mramorové kůži na zádech.

Udiveně si mě prohlížela, ale děkovně se usmála.

„Nevím, sám nevím…“ řekl jsem sklesle. Pohladila mě po tváři a přiblížila se k mému obličeji. Jemně se otřela o můj nos a jemně, sladce mě políbila. Přidal jsem se. Tohle nebyl polibek, který bych znal, tohle byla situace, která se mi vryla do duše. Sladká, jemná, něžná, láskyplná… přesně taková teď byla ona.

„Proč já? Proč ne někdo jiný?“ zachraptěl jsem v polibku. Odlepila se.

„Protože ty! Už dlouho jenom ty!“

„Mučí mě, ničíš mě, bolí mě to,“ přiznal jsem se. Její pohled zjihl. Jako by tu mou bolest cítila také, ale nikdy ji nemohla dát najevo. Jako by ji to drásalo, ale nevyjádřila se. Znovu mě políbila, ale tak, že jsem cítil to zoufalství a tu ztrátu. Chtěla mě opustit…

Zvedla se a během chviličky si nandala bílý župan. Přistoupila ke dveřím a sáhla na dřevěnou kliku, která hlasitě zvrzala. Podívala se mi do tváře, viděla mladého, zoufalého otroka, který ji pozoruje nahý a bojí se její reakce. Sklopila hlavu a odešla. Zavřela za sebou dveře a nikdy se nevrátí, blesklo mi hlavou.

Dostal jsem potřebu to říct nahlas, chtěl jsem to říct nahlas. Musela to vědět…

„Miluji Tě, Bells,“ zařval jsem na celou celu. Bylo to poprvé, co jsem ji oslovil jménem, co jsem se odvážil vzít její jméno do úst a vyslovit jej vášnivě a hněvivě. Bušil jsem do zdi a plakal. Plakal jsem za ní… za Bellou.

Z nenadání se dveře rozlétly a v nich stála… ona! Vlasy nadále rozpuštěné, oči červené a rty pootevřené. Ruce měla zaťaté v pěst a nohy těsně u sebe. Podívala se na mě a já se nemohl udržet. Podlomila se mi kolena a klesl jsem na zem. Řekl jsem její jméno, zostudil jsem ji. Špinavý otrok na potěšení vyslovil jméno jeho paní. Musím se omluvit.

„Omlouvám se, promiňte mi to, má paní,“ řekl jsem hlasitě a snažil se, aby mi hlas nepřeskočil. Přešla místnost, dotkla se mých ramen, čímž mě přinutila, abych se postavil a podíval se jí do očí.

„Řekls něco, co mi nikdy nikdo neřekl. Zařval jsi slova, která mě zahřála u mrtvého srdce a uvědomila mě, jak jsem se k tobě chovala. Víš, proč jsi to byl ty?“ zeptala se zlomeně. Zavrtěl jsem hlavou. „Když jsem tě spatřila na zemi ve městě, tvé bronzové kadeře, které ti zdobily obličej, tvá mužná postava, dychtila jsem po tobě. Chtěla jsem tě! Ale jako urozená paní jsem to nemohla dovolit. Proto jsem si tě koupila. Snažila jsem se uspokojit tím, že budeš můj milenec, v pozdější době potrava pro upíra.

Do dneška by mi to stačilo, ukradla bych si z tebe jen tu věc, na které mi záleží, ale dnešním dnem to končí. Nemohu ignorovat to, co k tobě cítím už dlouhé roky,“ odmlčela se. Chytila mě za ruce, jednu si dala na krk, druhou okolo pasu.

„Edwarde, miluji Tě,“ zašeptala směle. Klesla mi brada. Čekala tam jen v župánku a řekla mi ta dvě slova lásky, o kterých jsem si myslel, že nikdy neexistují, neboť jsem je nikdy nezažil.

Poprvé za celou tu dobu, co ji znám, jsem si ji přitáhl já k sobě a něžně ji políbil. Okusoval jsem horní ret a vychutnával si vibrace v mém těle.

„Jsem tvůj otrok lásky,“ šeptl jsem.

Uvítám každé názory. Povídka je spíše tvrdšího rázu, ale stojí za pokus vše, co se mi nabízí z okolí. Bratrstvo jsem si oblíbila, není divu, že bylo mojí inspirací.

Snad se trochu líbilo a komentík zanecháte. :-)

KQC

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem otrokem lásky :