Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jsem hajzl

28.07.2010 (15:45) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3637×

Jsem hajzl

Vztek ve mně mě nutil hnát se lesem bez rozmyšlení. Drtil jsem si kosti prstů, jak jsem svíral ruce v pěst. Vztek roznítil i obrovskou bolest v krku a já měl šílenou chuť něco rozcupovat na kousky. Zabít, zničit, rozdrtit. Rozdrtit tu zatracenou mrchu i se svým nafoukaným bratříčkem.

Ucítil jsem pach medvěda. Smůla, hošánku, přimotal ses mi do cesty ve špatnou chvíli. Změnil jsem směr a hnal se za tou vábnou vůní. Vybiju si na něm vztek tak, že z něj nezbude ani co schovávat. Hnal jsem se lesem a moc dobře přitom věděl, že je to zvíře až za hranicí do rezervace. Ale bylo mi to jedno. Ať si klidně přijdou, vlčata, roztrhám je taky.

Sotva jsem udělal jeden krok blíž k hranici, než bývalo zvykem, vřítil se na druhý břeh Paul. Asi takhle velký ten medvěd mohl být, napadlo mě. Čekal jsem, že se po mně Paul vrhne, nebo při nejmenším, že začne vrčet. On se ale zastavil kousek od okraje, jakoby se mě polekal. Byl odhodlán na vetřelce zaútočit, ale když zjistil, že jsem to já, tak raději couvl. Pak už se za ním přiřítil i zbytek smečky.

„Sorry, kluci.“

Zvedl jsem levou ruku v obraném gestu. Už jsem neměl chuť něco cupovat. Mojí hlavu příliš zaměstnala Paulova reakce. Co to mělo jako být? On se mě snad bojí? Na mě by sám nezaútočil, počkal si radši na smečku?

Otočil jsem se a pomalým lidským krokem jsem se vracel k domovu. Smečka za mnou se rychle ztratila. Takže on se mě bojí, normálně se mě bojí. Asi není divu, mám sílu. Být medvěd a potkat se v lese, taky bych se bál, he. To je samý, Edward je úžasnej a Edwarda má každý rád víc než mě, že jsem málem zapomněl sám na sebe. Na to co dovedu. Vždyť já se přece nemusím nechávat zastiňovat bratrem. Nesahá mi ani po kotníky.

A ta mrcha to zjistí taky. Tohle mi dělat neměla. Měl jsem ji rád, chtěl jsem pro ni všechno. Ale když ona pohrdá mnou, no tak si to sežere. Ještě uvidí, jaký umím být hajzl!

Jak jsem se blížil k domu, začal jsem si v hlavě rýsovat plán. Podstatnou částí v něm byl můj třetí bratr, Jasper. Budu mu muset zavolat a telefon jsem nechal v domě. To znamená, že se těm dvěma musím ještě jednou ukázat.

Seděli ještě pořád v autě. Edward se, zdá se, snažil dostat Rosalii pod tričko, ale nevedlo se. No, dělá to taky poprvé. Co jí na něm přijde tolik úžasný, to vážně nechápu. Tvářila se zničeně. Dobře jí tak. Tak se pěkně koukej, holčičko, ten obličej ti poklesne ještě víc.

Ještě mezi stromy jsem si sundal triko. Jediný cizinec, který uvidí mé blýskající se tělo, bude ona. Moc jsem se těšil na její výraz. Už je to sice nějaká doba, co jsem naposledy balil takhle nějakou holku. Ovšem zabralo to vždycky.

Uvázal jsem si ho kolem pasu a hrdě jsem prošel kolem nich k domu. Nevěnoval jsem jim ani jediný pohled. Odteď jsi mi ukradená, holčičko, a můžeš se třeba na hlavu stavět! Říkal jsem si. Jejich reakci jsem zkontroloval, až když jsem zavíral dveře. Edward se stále zmateně snažil něco plodit, ale Rosalie měla hlavu otočenou na mě a oči vyvalené až na kraj hlavy. To, co se jí dělo pod trikem, ji vůbec nezajímalo. Povedlo se. Dobře, Emmette, musel jsem se pochválit.

Špatná nálada byla částečně pryč. Teď mělo přijít to zajímavější, Jasper. Je to stěžejní kámen celého mého plánu, takže jestli to nevyjde… Vzal jsem telefon a vytočil bratrovo číslo. Jak dlouho jsem s ním už nemluvil? Dva, tři roky?

Chvíli se nic neozývalo, pak se mi v uších rozezvonil hlas jeho malé přítelkyně.

„Dovolali jste se majorovi Jasperu Whitlocku Haleovi. Momentálně má na starosti jiné záležitosti, ale pokud počkáte tak dvacet minut, hih, tak možná i odpoví,“ říkal ten hlásek laškovně.

„Nedělejte kraviny, Alice. Dej mi bráchu,“ řekl jsem dřív, než stihla zavěsit.

„Proboha, to je Emmett. Půjč mi to,“ ozvalo se. Pak bylo slyšet šustění peřin a nějaké Aliciny protesty. Je pořád takový, jak si ho pomatuju, zasmál jsem se v duchu.

„Promiň. Nestíhám.“

„Jasný,“ řekl jsem ironicky, „hele, brácha, já… potřeboval bych pomoct.“

„Neříkala jsem to? Neříkala jsem, že mu to ta mrcha provede? A teď to odneseš i ty. Zavěs to a věnuj se radši mně.“ Slyšel jsem šuškání.

„Nech toho, Alice. Jo, já vím. Chtěl jsem ti to říct, ale nedovolal jsem se. Co pro tebe můžu udělat?“

„No, víš… já.“ Nervózně jsem vykoktal. „Necháte mě u vás chvilku bydlet? Jen než si to vyřeším.“

Další den už jsem si to frčel v Jeepu do Seattlu, kde teď Jasper přebýval i se svou nastávající. Čekal jsem, že budou proti mé přítomnosti u nich protestovat víc, ale zdálo se, že se na mě Jasper i docela těší. Už je to tak dlouho, co od nás odešel.

Byli jsme vždycky nerozlučná parta, tři bráchové Cullenovi. Pomatuju doby, kdy jsme takhle žili pohromadě a bylo nám úžasně. Když se Jazz seznámil s tou malou jasnovidkou, nechtěl jsem jejím řečem věřit. Že se klan Cullenů po tolika letech rozpadne? A že Edwardova oblíbenost nebude dělat dobrotu? Nesmysl. Byli jsme nerozluční. Jeden bez druhého jsme si ani nevybrali oblečení, natož pak se hádat. Edward a jeho fanynky nám přišly k smíchu a brali jsme je jako nás všech.

Pak se ale Jasper rozhodl, že s ní bude žít odděleně. Zasnoubil se a odjel. Ještě si ji nevzal, takže to spíš byla taková výmluva, proč se ztratit. A moc dobře věděl, co dělá. Ty poblázněné holky byly pořád horší a horší, hrozně mi to lezlo krkem. A teď tohle! Ta malá věštkyně měla zase pravdu.

Byla hloupost zůstat doma. Měl jsem odejít, tak jako oni. Ale já mám tohle místo prostě rád, lesy, školu, smečku. Nechtěl jsem odejít. Teď je asi na čase. Teda alespoň na chvíli.

Zastavil jsem před typickým americkým domečkem, který si ti dva zařídili. Kolem dokola byl jen na kraťoučko ostříhaný trávník. Kdo by měl čas starat se o zahradu, že? Co vlastně dělají? Vůbec nic jsem o jejich životě tady nevěděl. To se musí napravit.

„Nazdar, Jazzi!“ zařval jsem ještě z auta a zatroubil.

„Bože, ten nadělá kraválu,“ odfrkla si Alice, ale usmála se na mě a přišla mě přivítat.

Měl jsem radost, že na mě není naštvaná. Jasper pobral nějaké věci a šel mě ubytovat. Dostal jsem menší pokoj pro hosty, ale co na tom sešlo? Byl jsem hrozně rád, že jsem vypadl a zase vidím tyhle dva.

Večer jsme seděli na terase za domem a povídali si. Bylo toho tolik, co za tu dobu dělali a já o tom nevěděl. Každou větou jsem si ještě víc vyčítal, že jsem nebyl radši s nimi. Oni jsou spolu tak úžasní. Alice seděla na stole kousek od Jazze a za celou dobu mu nepustila ruku. Přišlo mi to roztomilý. Kde on bere to své štěstí, najít si takovou holku. Vzpomněl jsem si na Rose, na ten večer v lese. Byla tak spontánní, tak živá, zdála se mi dokonalá. Vážně jsem myslel, že mě má ráda. Byl jsem idiot. Radši to rychle zamluvím.

„A co vy dva? Kdy už do toho konečně praštíte? Ten prstýnek ti začíná zarůstat do ruky,“  řekl jsem trochu posměšně k Alice a vzal její drobounkou ruku do své, abych si prstýnek prohlédl.

„Není kam spěchat. Máme celou věčnost,“ odpověděla mi. Jasper mi vzal její ruku a přitáhl si ji na klín. Bože, jak já mu závidím. Ale brzy budu taky spokojený, tedy jestli mi pomůžou.

„Co vlastně chceš dělat, Emmette? Jak dlouho tu u nás budeš?“ zeptal se mě konečně.

„No, to ještě nevím,“ nebyl jsem si jistý jejich reakcí, na to, co mám v plánu, takže jsem se dost zadrhával. „Totiž mám takový plán, ale nevím, jestli mi to projde. Teda ono hlavně záleží na vás…“

„Ne! To teda nikdy!“ vyprskla Alice. „Najdi si vlastní holku. Copak to nezvládneš?“ Fajn, už na to přišla.

„Ono to není zas tak jednoduchý, když všechny holky mají pokoje polepený Edwardem! Nechci přece nic až tak strašnýho,“ snažil jsem se ji přesvědčit.

„Řekne mi tu někdo, o čem se bavíte?“ ozval se Jasper a já mu to teda vyklopil.

„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys mi Alice na chvilku nepůjčil.“

Čekal jsem, co mi na to řekne a modlil se, aby nechytl ty zahradní nůžky, co mu ležely kousek od židle. Bylo to potupný a blbý, ale jiný nápad jsem nedostal a tak jsem prostě musel doufat.

„Půjčit?“ Dělal, že nepochopil. Trochu se mi ulevilo a dovysvětlil jsem mu to.

„No, já bych si ji půjčil, jako že je to moje nová holka. Rosalie ji totiž nezná, no a je moc krásná. Jsi moc krásná, Alice,“ pochválil jsem ji.

„Vážně?“ uculila se.

„A co s tím, že je krásná?“ řekl už trochu ostřeji Jazz.

„No, kdyby mě s ní Rose viděla, jako jak se mám dobře a jak jsem spokojenej i bez ní, určitě by ji to hrozně naštvalo…“

„Tak na to zapomeň. Promiň, Emme, všechno dobrý. Po takový době, cos mi ani nezvedl telefon, se k nám nastěhuješ a jsme zas velký kámoši. To je v pohodě, docela jsi mi i chyběl. Ale tohle je trochu moc, nemyslíš?“

„Já si to teda myslím,“ přidala se Alice.

Dívali se na mě jak na malýho kluka, co ukradl autíčko. Studem a potupou jsem se podíval do země.

„Já vím, chápu. Byl to blbej nápad. Ale co jinýho? Já se tam nemůžu jen tak vrátit. Víš, jaký to je, být s nimi v jednom domě, když oni tam… a ona…“ neměl jsem slov. Proboha, Emmette, ty se tu snad rozbulíš. Seber se!

„No, holku ti hrát vážně nehodlám. Ale možná bych ti mohla pomoct nějakou sehnat. Neříkej mi, že kluk jako ty s tím má tak hrozný problém.“ Sjela si mě pohledem a pousmála se. Asi jí mě bylo líto, je to hodná holka. „Neboj, dopadne to dobře,“ dořekla částečně k Jasperovi a dala mu malou pusu.

„V tomhle směru ti budu věřit,“ odvětil jí.

V Seattlu je hned několik barů, které přímo přetékají holkami. Kdybyste se jich ale zeptali, proč tu jsou, řekly by, že doufaly, že tam přijde Edward Cullen. Mám pocit, že i kdybych se přestěhoval do Belgie, byl bych tam v jeho stínu. Alice mi povzbudivě zmáčkla ruku.

„Počkám tady a za chvilku si tě najdu.“ Usmála se na mě a popostrčila mě ke dveřím do klubu.

Zhluboka jsem se nadechl, jako bych to potřeboval, narovnal jsem se a vrhl se do davu tančících slečen. Vydal jsem se k baru. Lidé si vůbec nevšímali světa okolo sebe. Tancovali v uzavřených skupinkách, a dokud jsem do nějaké z nich nestrčil, ani se neotočili.

Došel jsem k baru a sedl si na vysokou židli. Vedle stála skupinka děvčat a něco si posměšně šuškaly na moji adresu. Dělal jsem, že jim nerozumím a zasmál jsem se na ně. Začaly si šuškat ještě hlasitěji, moc dobře vím, o čem. To je ten Edwardův brácha. Je to pako, ale mohl by nás s ním seznámit… Nány pitomý. Ovšem hezký nány, to se jim musí nechat. Zadíval jsem se zasněně na zelenou minisukni jedné z nich. Ještě, že s námi Jasper nešel. Tolik lidí, tak silná vůně, i já měl co dělat. To už se ale blížila Alice. Postupovala přesně podle plánu.

„Ty, ty…“ dělala, že puká vzteky. Čapla mě za rameno a trhla mnou k sobě, až jsem se málem doopravdy lekl. „Ty odpornej hajzle! Jak jsi to mohl udělat? Jak jsi mi to mohl udělat?“ začala řvát na celý bar.

Její ostrý hlásek prořízl hudbu jako šíp a dostal se snad ke každému. Hlavy se začaly otáčet k nám. Především skupinka holek vedle z nás nespouštěla oči.

Alice do mě bušila pěstičkami a vztekala se. Chytl jsem jí obě ruce, aby se zklidnila.

„Ale no tak, kotě, klid! Já ti to přece říkal. Bejt s jednou holkou, to není nic pro mě. Chtěla jsi to sama, tak se teď nevztekej.“

Na to, že jsme si to necvičili, nám ta hádka šla moc pěkně. Povolila a přestala se vztekat. Její výraz se změnil ze vzteklého na nešťastný a začala fňukat.

„Ale já myslela, já doufala… já…, Emmette, prosím. Zůstaň se mnou. Nenechávej mě takhle, já bez tebe už nemůžu, já… klidně si měj i jiné, mně to nevadí, jen mě prosím neopouštěj,“ žadonila tak přesvědčivě, že mi jí málem bylo líto. Ale v plánu bylo něco jiného. Pohrdavě jsem se na ni podíval a zvedl se k odchodu.

„Promiň, holka, ale na tohle já fakt nejsem.“

Odešel jsem a nechal ji tam klečet na zemi. Hlavy se pomalu otáčely za mou a doprovázely až k východu.

„Proboha jak mohl,“ nebo, „to je ale hajzl,“ neslo se kolem mně. Jo, jsem hajzl, odteď ano! Vyšel jsem až před klub, opřel se o chladnou zeď a čekal. Za chvíli vyběhla jiným vchodem Alice. Mrkla na mě a zmizela mezi domy.

„No teda, to od něj bylo kruté.“ Zaslechl jsem známé hlasy slečinek od baru.

„Krutý možná jo, ale sexy. Co myslíte, holky?“

„Domů se mi moc nechce, ale už je určitě pryč,“ debatovaly a postupně se blížily ke mně. Plán vyšel. Dneska se vracím na noc domů.

„Nepotřebujete odvoz, slečny?“

S rádiem na plný pecky a s těmi čtyřmi moc pěknými minisukýnkami v autě jsem konečně dorazil k našemu velkému domu ve Forks. Rodiče už dávno rezignovali na naši výchovu a zrovna byli stejně mimo dům. Cítil jsem Rosiinu vůni z pokoje. Edward tam byl s ní. No ty budou koukat, usmál jsem se pro sebe.

Pomohl jsem slečnám vystoupit z Jeepu a vedl si je, celé rozesmáté, k sobě do pokoje. Vůbec jsem nevnímal to jejich štěbetání, chichotání a pusinkování, kterým mě obletovaly. Důležitá byla jen ta dvojce v obývacím pokoji.

Vešli jsme do domu a já se málem začal smát nahlas. Rosalie seděla na gauči narovnaná jako svíčka a oči upínala k obrazovce. Dívali se na jeden z těch Edwardových sci-fi výmyslů, takže to rozhodně nemohlo být ze zájmu k filmu. Edward ji držel kolem pasu a hypnotizoval pohledem. Málem jsem se smíchy zlomil v pase.

Ještě že mi zrovna jedna z děvčat vlezla před obličej. Myslím, že to byla Nerissa. Chytla mou tvář do dlaní a políbila mě. Táhl z ní alkohol, ale vůně její krve to snadno překryla. Usmál jsem se na ni.

„Ale k pití tady asi nic nebude, děvčata. Budeme se muset zabavit jinak,“ řekl jsem tak nahlas, aby to museli zaregistrovat. Rosalie mírně otočila hlavou a pootevřela pusu. Zřejmě jsem ji zaskočil. To se povedlo, Emmette. Chytil jsem dvě z holek kolem pasu a odvedl si je nahoru.

Za pár dní se z toho stala rutina. Přes den jsem byl mimo dům a na večer si přitáhl pár holek, uspořádal mejdan anebo někde zůstal. Moje pověst se rychle roznesla po tak malém městě jako je Forks.

Ve škole jsem zdravil snad každou a přišlo mi to náramně k smíchu. Užíval jsem si to. Málokdy jsem s těma holkami fakt něco měl. Dost často usnuly dřív, než se vůbec mohlo něco stát. Ale to já ani nechtěl. Nešlo o moje potřeby, šlo o ni.

Pokaždé jsem si dal záležet, aby nás viděla. Nejdřív dělala, že jí to nevadí. Nosila se školou za ručičku s mým neschopným bratrem jako královna. Měla, co si přála a dávala to najevo. Zpočátku to vypadalo, že jí ostatní holky vyškrábou oči, ale brzo pochopily, že už je prostě zadaný a přestaly se o něj tolik zajímat. Do kurzu se zase dostali jiní, třeba já. A to byla čára přes její rozpočet.

Co se situace takhle vyvinula, začal jsem si všímat jejích nešťastných a prosebných pohledů. Jen si plač, holčičko. Však si to zasloužíš. Bylo to ode mě asi vážně dost krutý, takhle se jí ukazovat, když ona musí pořád hrát Edwardovu přítelkyni. Nechápu jak to, že to nepoznal, když čte myšlenky. Možná to věděl, ale bylo mu to jedno, prostě se jí nechtěl vzdát. Ještě by mě taky zajímalo, jestli už spolu něco měli, he. Spíš ne.

„Jseš hajzl, Emmette,“ pochválil jsem se a svalil se na postel mezi děvčata.

„Co si žíkal?“ zeptala se mě ta rozkošná Francouzka a já ji místo odpovědi převalil na záda. Rozesmála se, stejně jako ostatní přítomní. I přes tu zvonkohru dívčího smíchu jsem zaslechl rozhovor z chodby.

„Jsi slepej, Edwarde?“ slyšel jsem vztekat se Rosalie. „Copak nechápeš, že si mi ukradený? To sis ještě nevšiml, že o tebe vážně nestojím? Jsem s tebou jenom proto, abych si neutrhla ostudu, ty idiote!“

Naznačil jsem dívkám, že se mají ztišit a posadil se na posteli. Tak tohle zní zajímavě.

„Moc ti to sluší, když se vztekáš,“ odvětil jí Edward.

„Ty! Já snad byla slepá, když jsem tě chtěla! Ty máš v hlavě tak leda světelný meče, co? Já tě nechci, Edwarde Cullene. Rozumíš? N-e-ch-c-i!“ hláskovala slovo, jako dítěti v mateřské školce.

Pousmál jsem se tomu. Je vážné úžasná, napadlo mě. Úžasná mrcha tak leda, napomenul jsem se okamžitě a poslouchal dál.

„Budeme se honit po domě?“ zeptal se jí dost odporným tónem.

Jedna z děvčat něco řekla a ostatní se rozhihňaly, ale já je napomenul.

„Nesahej na mě!“ vyvřískla Rose. „Nechci s tebou nic mít, Edwarde. Dej mi už konečně pokoj.“ Byly slyšet její kroky ke schodišti.

„Snad bys mi teď neodešla.“

Edward ji zřejmě předešel a zatarasil jí cestu. Chvíli bylo ticho. Být Rosalie živá, asi bych slyšel její srdíčko tepat trochu zrychleněji. Ucítil jsem potřebu vyběhnout před dveře a pomoct jí. Ale pak jsem si všiml dívčí ručky na mém břiše a připomněl jsem si svůj záměr. Jen ať si to odpyká.

„Dobře vím, že to chceš,“ promluvil náhle Edward.

„Promiň, Edwarde,“ odpověděla mu dost slabým a možná vyděšeným hlasem, „ale já o tebe vážně nestojím. Možná dřív, ale pak… Emmett. Víš, já… já jsem mu to nechtěla udělat. Já jsem…“ Říkala to tak smutně, že jsem si vzpomněl na Alicino divadlo v baru. Taky to hraje?

Edward už jí na to nic neodpověděl. Bylo slyšet, jak ji chytl a přitlačil na zeď.

„Ne! Nech mě,“ vydralo se ještě od ní.

To už jsem nevydržel. Odstrčil jsem děvčata v pokoji a rychle se dostal na chodbu.

„Dej jí pokoj!“ Chytil jsem ho za ruce a odtrhl od ní. Edward zůstal stát jako opařený. „Proč se poslední dobou chováš jako vůl, brácha. Co se to s tebou stalo?“

Nevěřícně jsem si ho prohlížel. Nikdy se takhle nechoval, když jsme ještě byli všichni pohromadě. Co se změnilo, že je z něj najednou tohle. To přece není můj bratr. Ať už byl jakkoli nafoukaný a populární, měl jsem ho rád. Stál jsem za ním. Věřil, že je to pořád on. Ale tohle?

Rosalie se svezla podél stěny do dřepu na zem. Nehty si zaryla do rukou a sklopila hlavu. Moc dobře jsem znal její minulost a napadlo mě, co se jí asi tímhle vším připomnělo. Nechtěl jsem jí až tolik ublížit. Měl jsem něco udělat dřív.

Přidřepl jsem si k ní a objal ji. Rychle se zavěsila kolem mého krku a pozvolna oddechovala. Její zlaté vlasy jí spadaly na ruce a já pomalu ztrácel kontrolu nad sebou. Všechny ty Francouzky se mohly jít zahrabat před tím, jak ona byla báječná.

Edward se na mě vztekle podíval a odešel do svého pokoje. Cestou ještě dodal:

„Jaký by ti to asi bylo, kdybys celý život poslouchal, co si o tobě druhý myslí?“

Díval jsem se za ním a nechal tu větu projít mou myslí, abych vstřebal celý její význam.

„Odpusť mi, Emmette. Prosím, odpusť,“ začalo vzlykat to malé kotě v mém náručí.

Už jsem vůbec neuvažoval nad nějakým vztekem na ni. Neřešil jsem dívky ve vedlejším pokoji. Co na tom všem sešlo? Měl jsem ji u sebe. Pohladil jsem ji po zádech a objal ještě silněji.

Jediné, co ještě stálo v mé hlavě vedle spokojenosti z její přítomnosti, byl Edward. Zatracenej brácha, nemohl nám říct hned, co ho trápí? Toto musel nechat zajít až tak daleko? Co teď s ním? Asi budu muset zavolat Jasperovi.

Jsem mrcha Shrnutí

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem hajzl: