Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Je to jen osud - část první

22.11.2011 (15:15) • mokasina • FanFiction jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 2216×

Pohled Dannyho

Tak nevím, jak mám začít, je toho strašně moc, co bych vám chtěl říct. Tak začnu od začátku. Jednoho slunečného dne jsem byl venku s kamarády a mluvili jsme o holkách, když vtom jsem za sebou zaslechl hlas šerifa, kterého jsem znal. Byl hrozně v pohodě a bydlel vedle nás, tak se nedivte. Když mě uviděl, šel hned za mnou a já viděl ten výraz. Něco se stalo.

„Dobrý, šerife, děje se něco?“ zeptal jsem se.

„No, vlastně jo, Danny. Víš, říká se mi to těžko, ale tví rodiče měli autonehodu a ani jeden nepřežil,“ řekl a já jsem viděl jen černo.

Když sem se probral, byl večer a neležel jsem ve své posteli. Rozhlédl jsem se a zjistil jsem, že jsem u šerifa. Takže to nebyl jen sen, jak jsem si myslel. Šerif ke mně přišel a posadil se.

„Danny, jediní tví žijící příbuzní jsou v La Push. Zítra tě tam odvezu,“ řekl a já si jen povzdechl.

Druhý den ráno jsme vyrazili směr La Push. Podle krajiny tu bude moc krásně. Se šerifem jsem vystoupil před malým červeným domkem, ze kterého vyjel nejspíš můj strýček na vozíku.

Zamával jsem mu a on mi také zamával. Asi byl už seznámen s okolnostmi, že se jim vetřu do života, protože nějaký blbec nedal přednost v jízdě. Koukal jsem kolem, když šerif mluvil se strýčkem. Pak za mnou přišel šerif, rozloučil se a odjel.

Díval jsem se, dokud světla šerifova auta nezmizela v ohybu zatáčky. Povzdechl jsem si. Tak tohle místo bude teď mým domovem. Asi bych se měl jít pozdravit s ostatními. A tak jsem šel.

Dveře se otevřely se známým skřípotem. Jo, tohle jsem na nich měl vždycky rád. A té legrace, co jsme si s nimi užili. Já i bratránek.

V místnosti bylo šero, takže mi chvíli trvalo, než jsem se rozkoukal. Po pár minutách jsem si zvykl a všiml si strýce u stolu, jak se na mě kouká. Zamířil jsem k němu.

„Danny, vítej u nás v La Push. Doufám, že se tu budeš cítit jako… no, dobře,“ řekl strýc.

„Děkuji. Je mi líto, že mě tady musíte strpět, budu se snažit tady moc nezavazet.“ No, moc ukecaný teda nejsem.

„Neblázni, Danny, my jsme rádi, že tě tu máme. Jacob ti to tu všechno ukáže. Na čerstvém vzduchu člověk přijde na jiné myšlenky, že, Jacobe?“

Ani jsem si nevšiml, že můj bratránek přišel. Musím říct, že od té doby, co jsem ho viděl naposledy, se docela změnil. Skoro jsem ho ani nepoznal. Rozhodně vyrostl a změnil se. Koukal jsem na něj s otevřenou pusou a bratránek samozřejmě vybuchl smíchy.

„No teda, bratránku, ty čučíš, jako kdyby ti ulítly včely.“ A smál se dál.

„No a ty se mi divíš? Vypadáš, no, ehm, jinak od té doby, co jsem tě viděl naposled,“ řekl jsem. „Jsi vysoký a pořádně namakaný.“

„No, počkej, až uvidíš ostatní, ti jsou stejní,“ řekl a zazubil se na mě.

Po obědě jsme se s Jakem vydali na průzkum. Ukázal mi skálu, ze které prý skáčou do vody totální blázni. Pak mi ukázal spoustu dalších věcí a nakonec jsme zakotvili u Sama a Emily, která nebyla doma. Byli zasnoubeni, to jsem docela koukal, a tak jsem mu pogratuloval. Asi po hodině povídání se k nám přidali Seth, Jared, Embry a Leah.

„Kde jde Quil a Paul? Proč nepřišli s vámi?“ zeptal jsem se, ale nikdo mi neodpověděl a dělali jako že nic.

Tak jsme si povídali a pak jsem slyšel vytí asi dvou vlků.

„Slyšeli jste to? To byli vlci? Vy tu máte vlky?“ chrlil jsem na ně otázky, ale nikdo mi neodpověděl.

„Danny, musíš domů, my musíme hned pryč, pamatuješ si kudy?“ ptal se mě Jake a já jen tupě přikývl. Něco se tu děje a já jsem zase ten poslední, co se to dozví. Ach jo. Šel jsem pomalu lesem tam, kde bydlel Jake se strejdou, a najednou tmu prořízlo další zavytí, ale už několikanásobné. Zavrtěl jsem hlavou. Došel jsem domů a jelikož už bylo pozdě, šel jsem na kutě a během chvilky usnul. Přece toho bylo dneska moc. Měl jsem ale pořádně neklidnou noc.

Zdálo se mi o vlcích, o obřích vlcích. Stál jsem v lese u nějakého jezírka a okolo mě dva, ne, sedm vlků a všichni na mě koukali, jako kdyby na mě čekali. Bylo to zvláštní, ty oči, ty jejich chápavé oči.

Jako bych je znal a oni mě litovali. Nechápu, co to mělo znamenat, ale jeden vlk mě upoutal nejvíc. Byl druhý největší z celé smečky a srst měl do rudo-pískové barvy. Měl velké černé chápavé oči. Měl bych se jich bát, ale já jsem cítil vzrušení, oddanost a velkou touhu být tu s nimi. Když vtom najednou ten, co se mi líbil nejvíc, ke mně kývl hlavou.

Naznačoval, abych šel za ním, tak jsem šel. Šli jsme dlouho lesem a já stále cítil oddanost k tomu mohutnému tvoru. Došli jsme k nějaké mýtince. Byla krásná, jak jsem si ji prohlížel. Když vtom se na ni přiřítila žena a táhla za sebou dalšího člověka. Ta první měla křídově bílou pokožku a dlouhé vlnité zrzavé vlasy až do poloviny zad. Cítil jsem strašný smrad.

Koukl jsem na toho vlka, co pořád stál po mém boku, a ten jen kýval hlavou, ať koukám. Sledoval jsem to. Druhá dívka byla jemně opálená, měla dlouhé hnědé vlasy a zelené oči. Byla mnohem krásnější než ta s tou křídově bílou pletí. Když ta zrzka chytla hnědovlásku pod krkem, zmocnil se mě strach, ale ne o mě. O ni. Najednou se na mě podívala a já viděl tu čirou bolest, strach, úzkost, ale i porážku. Ona ten boj s to zrzkou vzdala. Vyběhl jsem na mýtinu a zrzka ztuhla a koukla na mě. Měla krvavě rudé oči. Lekl jsem se, ale cloumala mnou nenávist k ní. Jak může ubližovat někomu jinému a zvlášť tak křehké holce. Třásl jsem se po celém těle. Najednou jako kdyby moje tělo vybuchlo a já jsem stál na všech čtyřech. Byl to zvláštní pocit. Koukal jsem na tu zrzku a ta na mě vycenila zuby. Až teď mi došlo, co je zač. Je to upírka. Když viděla, že jsem vlk, odhodila hnědovlásku na zem – ta omdlela – a upírka se rozeběhla proti mně.

S křikem jsem se probral a koukal na Jakea, který se nade mnou skláněl.

„Co je, bratranče?“ zeptal se.

Všechno jsem mu to povyprávěl a jemu ztuhl úsměv na tváři.

„Ehm, no, byl to jen sen. Spi dál, já musím jít rychle pryč,“ řekl a zmizel za dveřmi. Mně ale neušel jeho zvláštní pohled a nervozita, která se mu objevila ve tváři.

Dál už jsem nemohl spát, i když jsem se o to pokoušel. Stále jsem musel myslet na zvláštní Jakeův výraz a také na ten divný sen. Stále jsem se nemohl zbavit toho zvláštního pocitu, jako bych to už někdy zažil nebo teprve měl zažít.

Něco se tady děje, ale stále nemůžu přijít na to, co to je. Ale jednoho dne tomu přijdu na kloub. Když se tak zamyslím, celé tohle místo je záhadné.

Ráno u snídaně se Jake choval, jako by se nic nedělo. Ale když jsem se ptal, kam to pořád mizí a že bych chtěl jít s ním, zvedl se a zmizel kdoví kam.

O ŠEST MĚSÍCŮ POZDĚJI

Už je to půl roku, co bydlím v La Push, ale nic se nezměnilo. Všichni se chovají stále divně, někam mizí a vše je zahaleno tajemstvím. Jako bychom žili v jednom velkém světě plném záhad. A k tomu ještě pořád musím myslet na ten sen.

Ta dívka. Je mi strašně povědomá, jako bychom se už někdy potkali. Ale ne za tu dobu, co jsem tady, to bych si pamatoval. Ale odkud?

A jak jsem tak přemýšlel, ani nevím jak, ocitl jsem se na mýtině v lese. Zastavil jsem se a rozhlédl se. Byla to ta mýtinka, co mi změnila život už v tom snu. Jaká náhoda, že jsem ji našel, co? Šel jsem doprostřed a úplně jsem viděl ten svůj sen, jak se tu odehrával, nebo možná ještě odehrávat bude. Koukl jsem na to místo, kde jsem ve snu stál s tím vlkem a hleděl tam. Za mnou se ozval šramot. Rychle jsem se otočil a už jsem jen viděl, jak se tam kývá větvička. Někdo nebo něco tam bylo. Rychle jsem se vydal zpátky domů. Roztrhal jsem svoje tričko na kousky a vázal je na větvičky stromů, abych sem zase trefil.

Večer jsem seděl u stolu při večeři s Jakem a strejdou. Byl jsem asi hodně mimo, pořád jsem musel myslet na tu mýtinu. Oba si toho všimli a začali se vyptávat:

„Co je s tebou, Danny? Nechutná ti večeře?“ ptal se strejda. Jake se hned přidal:

„Bratránku, jsi úplně mimo, že by ses nám zamiloval?“ dělal si ze mě šoufky a praštil mě po zádech. Pokrčil jsem rameny a zamyslel se. Mohl jsem se zamilovat? Ale do koho? Vždyť holek tu znám fakt málo, jen Leah a Emily z vyprávění a pak přítelkyně kluků. Že bych se zamiloval do té holky z toho snu? To je blbost. Zatřepal jsem hlavou a vstal jsem od stolu.

„Díky, strejdo, bylo to výborný, ale půjdu se osprchovat,“ řekl jsem a odešel do koupelny. Když sem vlezl do sprchy a pustil na sebe tu blahodárně vlažnou vodu, jako bych byl v nebi a vše se ze mě smylo. Vylezl jsem a slyšel kousek rozhovoru Jakea a strejdy.

„Jacobe, už je to z něj cítit až moc. Zanedlouho to vypukne. Musíš na něj dávat pozor,“ říkal strejda a Jake na to:

„Neboj, hlídám ho a když ne já, tak kluci. Taky to cítíme. A hlavně, když jsem jim řekl o tom snu, co se mu zdál, tak -“ Zmlkl, protože jsem vylezl z koupelny.

Šel jsem si rovnou lehnout. Zase jsem měl ten sen, ale nebyl z mého pohledu. Bylo to z pohledu někoho, kdo se díval na mě. Když jsem tak koukal, tak já se proměnil. Proměnil jsem se v toho obřího vlkodlaka. Měl jsem šedočernou barvu. Byl jsem krásný, teda ta srst mě uchvacovala, ta barva. A pak se na mě zrzavá upírka vrhla. Sen zase skončil a já se s trhnutím probudil. Byl jsem mokrý. Ještě že spím bez trička. Prošel jsem dům, ale našel jsem jen strejdu, jak spí. Jake tu nebyl. Zase tu nebyl a zase mě nevzal s sebou. Seděl jsem na sedačce a čučel do zdi. Pak už vím, že mě kolem desáté hodiny budil strejda.

„Ko-kolik je hodin?“ zeptal jsem se.

„No, je deset,“ usmál se na mě strejda. Vystřelil jsem do koupelny, kde jsem provedl ranní hygienu. V kuchyni jsem vzal toust a šel na moji mýtinku. Tam jsem se posadil doprostřed a užíval si volnosti a svobody a přemýšlel jsem o tom, jaké by to asi bylo, ležet tu s někým milovaným. Po tom, co jsem slyšel Jakea včera, jsem věděl, že mě někdo sleduje.

Takhle to chodilo asi dalších čtrnáct dní. Miloval jsem tu mýtinu.

Jednoho dne jsem šel opět pomalu na mýtinu a najednou mě do nosu, stejně jako v tom snu, praštil ten smrad. Byl tak odporný, až se mi chtělo zvracet. Přidal jsem do kroku, protože jsem slyšel hlasy. Když jsem se zaposlouchal, tak jsem zjistil, že to byly dva ženské hlasy, a to už jsem se hnal k mýtině jako střela. Zastavil jsem těsně na okraji a naskytl se mi pohled na můj sen. Zrzka s křídovou pletí tam házela a drtila tu dívku s hnědými vlasy. Slyšel jsem i ten rozhovor.

„Co po mně chceš?!“ křikla ta hnědovláska.

„Co asi? Když jsem díky tvé sestře přišla o svého Jamese, tak teď zabiju já tebe, aby taky trpěla tak moc, jako jsem trpěla já!“ vykřikla ta zrzka a mnou projela první vlna nenávisti. Jak jí může ublížit?

„Jakého Jamese? Já o ničem nevím. A jestli myslíš Bellu, tak ta už tu není. Vyřiď si to s ní a dej mi pokoj, pijavice. Nenávidím je!“ vykřikla hnědovláska. Zrzka se jen škodolibě zasmála.

„To těžko. Proti Cullenovým nemám šanci a když už mi dali tak hezkou příležitost, tak zabiju tebe. Máš nějaké speciální poslední přání, Monico?“ řekla zrzka.

„Monica, krásné jméno,“ pomyslel jsem si a stále mě spalovala nenávist.

„Jo, mám. Vyřiď jim aspoň to, že jsem je měla ráda,“ řekla Mon a koukla mým směrem a já viděl ty oči. Ty její zelené oči plné bolesti, strachu a nenávisti. To už jsem nevydržel a vletěl jsem na mýtinu.

„Hej, nech ji být!“ zařval jsem, jak nejvíc jsem mohl. Zrzka se na mě otočila a nakrčila nos.

„Fuj, ty smrdíš. Táhni, čokle, tohle je můj oběd,“ zasyčela a vycenila zuby. Je fakt, že jsem se začal třást po celém těle a zaplavila mě už neudržitelná nenávist vůči zrzce. A stalo se to. Něco magického. Ani nevím, jak to popsat. V jednu chvíli jsem byl člověk a najednou jsem stál na všech čtyřech a koukal na tu upírku. Koukl jsem i na Mon a ta, jakmile to viděla, ztratila vědomí a skácela se k zemi.

„Sakra,“ pomyslel jsem si. A vtom do mojí mysli vletěl někdo jiný.

„Vydrž, bratranče, letíme ti na pomoc. Quil už nás informoval, že ses proměnil,“ řekl Jake a já najednou viděl spousty obrazů, jak se ke mně řítili. Z druhé strany vylezl Quil a stál za upírkou. Vycenili jsme zuby. Ona se ale jen začala smát.

„Děláte si srandu? Jako myslíte si, že dva psíci mě udrží, abych ji nezabila?“ A kývla k Mon.

Tak co, lidi, líbí se Vám tahle povídka? Mně teda docela ano. Píšu ji se svou kamarádkou Hančou. Doufáme, že se Vám to bude aspoň trochu líbit a necháte nám tu nějaký ten komentík či smajlíčka.

Jinak, Hanča není zde na fóru, tak se všechno bude zveřejňovat z mého profilu. Předem děkujeme a přejeme příjemné počtení. Vaše Mokasina a Hanča.

Autor: mokasina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Je to jen osud - část první: