Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Je Cullenová...

17.08.2011 (15:00) • twimaja • FanFiction jednodílné • komentováno 27× • zobrazeno 2976×

„Tak jim vyřiď, ať mě očekávají, ano?“ diktovala jsem Charliemu do telefonu. Nechtěla jsem přijet neohlášená.

Charlie si odkašlal. „Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?“ ověřoval si, jako by si už předtím nevyslechl nejmíň desetkrát, že určitě přijedu. „Říkal jsem ti, že se Bella patrně změnila. Není už stejná jako dřív.“

„Charlie,“ oslovila jsem ho zvýšeným tónem, „já přijedu, ať se ti to líbí, nebo ne. Chci vidět svou dceru a… bože, to slovo stále nemůžu vyslovit…vnučku.“ Pokaždé, když si vzpomenu, že jsem babičkou, zahřeje mě to u srdce. I když je holčička adoptovaná, je to úžasné.

Můj bývalý manžel mlčel, tajně jsem doufala, že uznal, že je zbytečné dále se se mnou hádat. „Ještě ti musím říct jednu věc. Než jsem Bellu viděl, Jacob mi podal dost důležitou informaci a jsem si jistý, že i tebe bude zajímat. Zlepší ti to pohled na věc,“ řekl mi. „Jake řekl: ,Je teď víc jako Esmé, než jako Renée…Nebo tak nějak.“

To byl velmi znepokojující fakt, ale musela jsem se s tím smířit. Musím si připomenout, že Bella měla vážnou nemoc, proto je změněná. Nesouvisí to s tím, že už není Swanová, nýbrž Cullenová.

Zavrtěla jsem hlavou, abych odehnala tyhle absurdní myšlenky.

„Dobře. Jen jim řekni, že přijedu. Ahoj, Charlie.“ Zacvakla jsem telefon zpátky do vidlic a chvíli jsem zírala na fotku, ležící na stolku vedle telefonu. Byla jsem tam já a Bella.

Přílet do Seattlu nebyl příjemný hned z několika důvodu. Jednak mi trvalo skoro půlhodiny zorientovat se na nepřehledném letišti a najít správný východ, kde by měl čekat Charlie, ale také tam byla zima. Věděla jsem, že zimu mám očekávat, ale stejně to bylo překvapení.

Když jsem konečně Charlieho našla a nacpala svou tašku s Charlieho pomocí do kufru jeho policejního auta, posadila jsem se na místo spolujezdce a sundala si už tak promočenou bundu.

„To je dnes počasí,“ mumlala jsem nespokojeně, když Charlie vyjel z přeplněného letiště.

„Takové počasí je tu skoro pořád. Snad si to ještě pamatuješ,“ namítl Charlie a měřil si mě tesklivým pohledem.

Zamračeně jsem přikývla. Nechtěla jsem vzpomínat na dobu, kdy jsem tu bydlela.

„Proč nepřijel Phil?“

„Zápas. To víš, je teď sezóna.“ Najednou jsem si připadala jako úplný hlupák, když zrovna Charlieho poučuji o baseballu.

Zbytek cesty jsme jeli mlčky. U Charlieho to bylo normální, u mě nezvyklé. Ale nevěděla jsem, o čem mám povídat. Když už jsme dojížděli do Forks, napadla mě jedna otázka.

„Jak vypadá?“

Charlie se tvářil zmateně. „Bella? Říkal jsem ti přece –“

„Myslím ji,“ opravila jsem se. „Bellinu dceru.“

„Ach tak,“ vydechl. „No… to se nedá popsat slovy. Uvidíš sama.“

Díky, Charlie, díky moc. To mi opravdu pomůže. Nevím proč, ale cítila jsem se nějak zvláštně. Stýskalo se mi po dceři, ráda bych znovu viděla Edwardovu báječnou sestru a ještě lepší matku, chtěla jsem poznat svou vnučku, ale protestující část mé mysli mi naznačovala, že bych tu vůbec neměla být. Měla bych být na Floridě, užívat si slunce a raději nevidět změny, kterými si má dcera prošla.

Charlie zastavil u svého domu a tázavě se na mě podíval. Uvědomila jsem si, že se mi do očí derou slzy. Kupodivu najednou pochopil.

„Neboj se, Renée,“ uklidnil mě pohlazením po ruce, načež jsem sebou škubla a on se bolestně zamračil. „Taky jsem byl smutný, když jsem viděl její tvář, ale věř mi, že až uvidíš naši vnučku, všechen smutek odpadne.“

Kývla jsem a vystoupila z vozu. Přestalo pršet, jen drobně mrholilo, takže jsem se nemusela bát, že bych zmokla. Pomohla jsem Charliemu vyndat mou tašku z kufru a snažila se uklidnit, když jsem pomyslela na to, že za chvíli budu procházet mým bývalým domem, mým domovem.

Automaticky jsem sáhla pod okap, abych odemkla dveře. Charlie mezitím zajel na dvůr, aby na silnici a u chodníku nepřekážel. Když jsem otevřela dveře, nasála jsem vůni. I když jsem Forks nenáviděla, na tento dům jsem měla i hezké vzpomínky. Moc hezkých vzpomínek – příjezd z porodnice, první Belliny Vánoce, první narozeniny, první slůvka… Ano, uznávám, že většina – ne, skoro všechny – vzpomínek se týká Belly, ale i Charlie má svou zásluhu.

„Nic se tady nezměnilo, viď?“ zeptal se s úsměvem, když vkročil za mnou do domu.

Zavrtěla jsem hlavou a taky se usmála. „Ne, opravdu nic. Čekala bych, že to tady Bella dá trochu do kupy, podle jejího gusta.“

„Nedala. Asi se jí to tady líbilo, tak jak to je.“

„Asi,“ přitakala jsem.

Když jsem do Bellina pokoje dostala svou tašku a převlékla se, Charlie řekl, že můžeme vyrazit. Nečekala jsem, že Bellu a její dceru uvidím už dnes, o to víc jsem se bála.

Cesta ke Cullenovým byla složitá a ze silnice nebyla vůbec vidět. Jejich dům jsem si ovšem pamatovala ze svatby a znovu mě uchvátil. Bella si tu musí žít jako v pohádce. Obdivovala jsem dokonalou Esméinu práci a unešeně vzdychala nad krásnými květinami, přejížděla jsem po vysokých cedrech, kolem garáže, kde stálo nové černé auto… Moment, nové auto? Došlo mi, že zřejmě bude Bellino, poté, co se jí náklaďák rozbil, neměla čím jezdit, ale opravdu za ni Cullenovi – když pominu fakt, že jsou evidentně hodně bohatí – utráceli peníze? Bože, ta Bella má štěstí.

Charlie zastavil před domem a já si všimla klidné, nehybné postavy, stojící ve dveřích. Krásné, hnědé vlasy s medovým odstínem se leskly – přestože nebe bylo zatažené a nepropustilo jediný slunečný paprsek –, její dokonalou tvář zdobil široký, uvítací úsměv. Esmé. Stejně jako u její mimořádných schopností, co se týče dekorace a architektury, jsem žasla nad její krásou a dokonalostí.

„Zdravím, Renée,“ pozdravila mě a na přivítanou objala, když jsem doslova vyběhla verandu, tak jsem byla nedočkavá. „Charlie,“ kývla na mého bývalého.

„Ach, Esmé,“ usmála jsem se. Její vůně mě i tentokrát dočista omámila, ale hned jsem se zase sebrala. Když mi Esmé gestem naznačila, abych šla dál, neunikl mi významný pohled, který věnovala Charliemu. Nechápala jsem, ale byla jsem příliš zvědavá a netrpělivá, abych se zeptala, co se děje.

Nevěřila jsem tomu, že přestože jsem dům Cullenových viděla zvenčí i zevnitř, s Esmé a ostatními členy rodiny jsem trávila téměř celý den, znovu a znovu mě to překvapovalo.

„Zdravím,“ řekla jsem, když jsem vkročila do obrovského obývacího pokoje a můj pohled spočinul na celé Cullenovic famílii, která zaujímala v obýváku různá místa. Slíbila jsem si, že se na Bellu podívám jako poslední. Říká se přece, to nejlepší na konec, ne?

První ke mně přiskočila Alice a objala mě. Snažila jsem se nedat na sobě znát ten samý pocit překvapení a nevypadat, jako když je vidím poprvé. Po Alici mě objala ještě Rose, Emmett pokývl hlavou, stejně tak Jasper, Carlisle se přizpůsobil po vzoru Alice a Rose a nakonec mě přivítal Edward, Bellin okouzlující manžel.

Oddychla jsem si. Třeba to nebude tak těžké.

Najednou se za rohem objevila ještě jedna postava, ta, kterou jsem tolik očekávala a které jsem se nechtíc obávala. Má dcera.

„Ahoj, mami,“ pozdravila mě a rty se jí zkroutily do šťastného úsměvu. V rukou měla malou holčičku, která byla opravdu mix Edwarda a Belly, což mě překvapilo vzhledem k tomu, že je adoptovaná od Edwardova bratra.

„Bello?“ oslovila jsem ji překvapeně.

„Jsem to já, opravdu,“ řekla mi tiše. „Víš, že se tváříš přesně jako Charlie? Ale nebojte, jsem to pořád já, jen mě ta nemoc… trochu změnila.“ Její hlas, její tvář, její tělo… Proč je to všechno tolik podobné ostatním Cullenům, namísto mě? Byla jsem upřímně zklamaná. Bella byla hezká už dřív, ale teď byla přímo dokonalá.

„Tohle bude asi…“ Ach, Charlie mi neřekl jméno té rozkošné holčičky.

„Renesmé,“ pokývla hlavou Bell. „Její jméno má část tvého. Renée-Esmé. A druhé jméno je Carlie, jako Charlie a Carlisle.“

Usmála jsem se. „To jsi vymyslela ty?“ Odtrhla jsem pohled od Renesmé a zadívala se do čokoládových očí své dcery. Její oči byly jiné. Nebyla to ta samá hnědá, co mívávala, to bylo jasné.

„Ano.“

Všimla jsem si, že se Bella zdráhá mluvit. Chtěla jsem se ještě zeptat, ale Charlie mě předběhl.

„Jacob vymyslel přezdívku Nessie,“ řekl mi a přišel ke mně blíž. Když se Charlie přiblížil, Renesmé se objevily v očích jiskřičky. Zřejmě Charlieho ráda viděla. Poté zvedla ruku a přitiskla ji Belle na krk, ta ji po chvilce sundala.

„Chceš si ji pochovat?“ zeptala se mě.

„Jestli můžu… ráda.“ Když mi Nessie podala, usmála jsem se na ni. Renesmé na mě koukala a měřila si mě zkoumavým pohledem. Posadila jsem se na pohovku a všichni kolem mě se jakoby uvolnili.

„A kde je vůbec Jacob? Charlie říkal, že je u vás pečený, vařený.“

„Musel si jít něco zařídit,“ odpověděl mi zvonivý hlásek, patřící Alici. „Ale měl by se k večeru stavit. Ty tu zůstaneš déle?“

Otočila jsem se na Charlieho, aby mi pokývnutím hlavy sdělil, že tu zůstane se mnou. I když tu byla moje dcera, její dokonalá nová rodina, cítila jsem se tu zvláštně.

Najednou, jakoby mávnutím kouzelného proutku, se kolem mě rozhostil klid.

Zřejmě to nebude tak těžké, jak jsem myslela.

S tou změnou se smířím. Holt už není Swanová, nýbrž Cullenová.

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Je Cullenová...: