Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Iluze

IluzeAro, panovačný sobec, stěží přijde na jméno velitelce své stráže. Isabella, svéhlavá a prostořeká, pohrdá svým nadřízeným. Ale lidé a natož upíři nejsou černobílí, nejsou jenom dobří nebo zlí, neuvažují buď a nebo. Určit proto, kde začínají a končí jednotlivé emoce není snadné, stejně jako není jasné, co je jen zdání a co skutečnost.

Tři dny. Byli pryč už celé tři dny a Aro začínal být mírně znepokojený. Nebylo to nijak výrazné, protože Aro nemohl být jen tak obyčejně znepokojený. Byl to možná slabý neklid, ale rozhodně ne obavy. Obavy nikdy.

Seděl na svém trůnu s číší krve v jedné ruce a sledoval upřeně vstupní dveře, zahloubaný. Jeho myšlenky se jako v kruzích točily kolem právě probíhající mise a snažil se na vše pohlížet nezaujatým pohledem.

Jak dlouho může jen trvat zničení malého klanu čtyř upírů, když vyšlete svoje tři nejlepší? Ne nutně nejspolehlivější, na to se dvojčata nechala snadno rozptýlit, ale i tak… tři dny? To bylo příliš dlouho.

Nepatrně sevřel hrdlo křišťálového poháru a jen s hlubokým výdechem se donutil jej zase uvolnit. Sklo bylo tak křehké – a Aro miloval své delikátní broušené číše. Byly to skvostné kousky vyráběné na zakázku jen pro něj.

Nebyl znepokojený, byl netrpělivý – to je ono. S napětím a netrpělivostí očekával blížící se hlášení své velitelky stráže; jistým způsobem se toho dokonce i mírně obával. Neměla ani tu slušnost se ozvat, jestli jsou naživu, a stavěla ho opět do pozice, v níž se nerad nacházel. Rozhodně jí nehodlal volat jako první.

„Jsem si jistý, že je všechno v pořádku, Aro,“ řekl Marcus nevzrušeně. „Vždyť víš, že se o sebe dokáže postarat.“

Mlaskl s nesouhlasem a věnoval svému bratrovi nic neříkající pohled.

„Krom toho jen takový pošetilec jako ty by si dovolil čelit její vyřídilce,“ dodal Caius uštěpačně s úšklebkem. Caius si samozřejmě musel vždy přisadit. Oba si s Marcem mysleli, že mezi Arem a velitelkou jde o něco dalšího.

‚Což je naprosto nepravdivá a nepravděpodobná věc,‘ vnitřně se bolestně ušklíbl Aro. Jejich narážky nehodlal nijak jinak komentovat. Valná většina stráže došla někdy v uplynulých letech k podobnému záměru a nikdy neuznal za vhodné takové téma jakkoliv adresovat. Nebylo mezi nimi nic.

„Jistěže se o sebe dokáže se svými nevymáchanými ústy dobře postarat,“ souhlasil pak bez zájmu a upil. „Spíše se obávám, kam ji ta drzost dostala – a jaké problémy to může způsobit.“

‚Pokud jsou pryč tři dny, určitě je něco v nepořádku,‘ uvažoval. ‚S Isabellou téměř vždy je.‘

 Po dalších dvou hodinách to konečně uslyšel: dobře známé kroky, klapání nízkých podpatků rozléhající se chodbou. Nezřetelně se uvolnil a odložil pohár na opěrku ruky. ‚Konečně.‘

„Ach, drahoušku Isabello,“ Aro protáhl a vyskočil ze svého trůnu, když konečně dorazili.

V jeho tváři ani pohybech nebylo vidět sebemenší zaváhání, nic nevyčnívalo z jeho obvyklé veselé normy. Nicméně jeho oči v sobě nesly jisté napětí a jeho jemný hlas se skoro nepostřehnutelně zlomil na posledním slově.

Isabella, drahoušek, dokráčela doprostřed místnosti s Jane a Alecem po pravici a levici a mírně sklonila hlavu v neochotném pozdravu. Atmosféra zhoustla téměř okamžitě.

‚Vždy tak neochotná se sklonit, neochotná se podřídit,‘ zkonstatoval s vnitřní grimasou a svýma rudýma očima přejel po Isabellině dokonalé bledé tváři až k jejím vzdorovitým, téměř výsměšně zlatým očím. ‚Proč se jen nemůžeme vrátit k tomu, jak to bývalo dříve?‘

„Mistře,“ pronesla, jen taktak zdvořile, spíše to slovo vyplivla, a Aro potlačil nespokojené syknutí. Nikdo jiný si nedovoloval projevovat takovou neúctu, nikdo jiný sveřepě netrval na své pokračující nepoddajnosti a vzdorovitosti myšlenek a názorů. Neskutečně jej iritovalo, že netuší, co všechno se honí její spanilou hlavinkou.

„Věřím, že vaše mise šla dobře?“ zajímal se místo toho a napřáhl k ní ruku, s mírným tikem v levém oku. Na vteřinu si myslel, že tentokrát přijme, že uvolní svou ochranu a nechá jej nahlédnout. ‚Měla by přestat být tak tvrdohlavě pošetilá…‘

Nicméně Isabella se narovnala a spojila ruce za zády, jako kdyby se jí hnusila představa fyzického kontaktu, a vzhlédla k němu: „Ano, všechno proběhlo v pořádku.“

„Hm,“ zkonstatoval Aro, aniž by dal najevo nevoli a palčivé zklamání, a natáhl ruce k Jane a Alecovi, kteří se tvářili, že by byli rádi kdekoliv jinde. Vyděsit strašlivá Volturi dvojčata dokázala jen jedna věc: představa Arova hněvu – a obě podvědomě věděla, že přesně k tomu se během mžiku dopracují.

Jakmile je oba přečetl, jeho úsměv zmizel úplně. Nebyl nadšen názorem svých nejoblíbenějších členů stráže, stejně jako nebyl nadšen ani tím, jaký obrat vzala zdánlivě rutinní mise. Začínal být vzteklý – Arova trpělivost nebyla ani zdaleka nekonečná a bylo snadné jej popudit, když člověk věděl jak.

Isabella v tomto ohledu vynikala a Aro ji za to nenáviděl.

„Nevzpomínám si, že bych vydal takové instrukce, drahá…“

„Nařídil jste mi, abych se postarala o problém. Problém vyřešen,“ odtušila naprosto nezaujatě a dokonce měla tu drzost, že její oči mírně ztmavlé hladem nevzrušeně zatěkaly místností. Dávala tím ostentativně najevo, že ji toto téma nadále nezajímá.

„Isabello!“ zahřímal Aro. Jako tolikrát předtím, i teď stačilo málo, aby jeho sebekontrola vyprchala úplně. Podrývala jeho autoritu nejen před jeho bratry, ale i před podřízenými – a Ara unavovalo neustále číst v jejich myslích, jak jsou zase nepřekvapení, jakým způsobem s ním Isabella opět vymetla.

Alec a Jane začali systematicky ustupovat. Marcus zavrtěl hlavou a Caius zafrkal, načež se oba zvedli a zamířili pryč.

„Ano?“ opáčila Isabella, jakmile osaměli.

„K tomu jsem ti nedal svolení! Rozkaz zněl, abys…“ začal a zaťal ruce v pěst.

„Rozkaz zněl vyřešit konflikt!“ zaprskala.

Na vteřinku se oba přikrčili, stáli jen kousek od sebe, prskající, vzteklí. Aro se naklonil blíž a zavrčel: „Měli jste je změnit na prach, ne s nimi debatovat tři dny! Tři celé dny!“

„Neschvaluji zbytečné násilí, když je tu i jiná možnost!“ vykřikla a rozhodila rukama. Její oči byly plné blesků – z takové blízkosti bylo celkem snadné je postřehnout a Aro cítil mírnou satisfakci z toho, že ji dokázal přinejmenším stejně dobře rozhněvat.

„Proč pro jednou neposlechneš? Je to tak těžké?!“ zavrčel a natáhl se ještě blíž, bezostyšně v Isabellině osobním prostoru. ‚Je tak těžké důvěřovat mi?‘

„Je?!“ zopakoval.

Pohledem zatěkala mezi Arovýma očima a začala ustupovat: „Tohle nemá smysl, Aro. Jestli jsi tak nespokojen s tím, co dělám a jak, stačí jedno slovo. Propusť mě ze služby.“

„V žádném případě!“ oponoval. Neměl v úmyslu nechat ji jen tak odejít a skutečnost, že kdykoliv mohla, pro něj byla velmi nepříjemná. Byl si vědom toho, že Isabellu ve Volteře, v jeho službách, nedrží nic víc než chabé zbytky nostalgie a neochota vzdát se známých věcí a tváří.

Silnější poryv větru ji mohl odvanout.

„Musíš se už konečně naučit nezpochybňovat, zas a znovu, cokoliv říkám a dělám, to je všechno. Jakmile se ti tohle podaří, neskonale se nám všem uleví…“

‚Mně se uleví,‘ dodal v mysli a sledoval, jak se Isabellina tvář na krátkou vteřinu otevřela a přelétl přes ni záchvěv třepotavého čehosi, jako by rovněž toužila po úlevě. ‚Už ukonči tohle šílenství…‘

„Jsem unavená z tohoto rozhovoru,“ řekla vzápětí, tvář opět nepřístupnou, a otočila se, prostě odcházejíc. „Nashle.“

Aro zamrkal, když za sebou zabouchla dveře, a zůstal několik vteřin oněmělý, jak ostré staccato jejích podpatků pomalu odeznělo. To bylo asi po dvousté devadesáté osmé, co Isabella jednoduše odešla uprostřed dialogu. Stávalo se to minimálně jednou měsíčně, ne-li častěji.

‚Zase, udělala to už zase! To je neskutečné!‘

Otočil se na patě a zamířil ke stupínku. Popadl čísi s krví a se vzteklým vrčivým řevem ji mrštil na dveře, za nimiž zmizela. Potom se zhroutil na svůj trůn, uvolnil kravatu a rukou si zaclonil tvář, přivíraje oči.

Nechtěl vidět střepy vzácného broušeného skla zborcené krví na bělostné mramorové podlaze: střípky v ten moment v sobě držely jiný obraz, symbolizovaly až příliš palčivě něco dalšího, co se tříštilo na kusy.

Isabella dávala najevo každým pohledem, každým gestem, každým slovem, jak bytostně nesouhlasí s jeho smýšlením, názory, životním stylem, jeho povahou, jeho emocemi – s celou Arovou existencí.

Jak masochistické bylo stále se držet myšlenek, že jednou se podvolí? Že jednou přijme? Že na něj pohlédne jinýma než vzdorovitýma, pohrdavýma očima? Že vysloví jeho jméno jinak než s opovržením?

   ***

„Nashle.“

Dveře se za ní hlasitě zabouchly. Přesně po třiceti vteřinách konsternovaného ticha se o masivní dub rozprskla číše s krví a trůnní síní se rozezněl zvuk kombinující v sobě zavrčení a výkřik bezmocného vzteku.

Rezonoval celým palácem a každý člen stráže se přikrčil, bolestně zamžikal nebo si hluboce povzdechl. Marcus ve své vlastní pracovně znovu zavrtěl mírně hlavou. Caius ještě jednou zafrkal a pokračoval v hledání své ženy. Isabella protočila oči a pokračovala ve své cestě s pochmurným úsměvem na mramorové tváři.

Isabella Volturi Cullenová jednoduše nevynechala jakoukoliv příležitost k tomu, aby nějakým způsobem popichovala Ara, svého… mistra. Samotné pomyšlení na to, že je nucená tomu muži říkat titulem zdůrazňujícím takovou úctu, ji mírně řečeno rozčilovalo.

Bella věřila, že kdokoliv si přeje respekt a úctu, musí k tomu nejdříve dát ostatním důvod; Aro Volturi jí doposud ani jediný nedal. Byl to manipulativní sobec a panovačný marnivec. Na rozdíl od zbytku stráže ho nezbožňovala a neměla ani nutkání líbat zem, po které kráčel.

‚Což by se mu jistě líbilo,‘ uvažovala a zabočila ke schodišti do severní věže, kde měla svoje ubytování. Jedno z lákadel, které ji držely ve stráži, byla právě severní věž s dech beroucím výhledem na toskánskou krajinu.

Přes léto byla celá země zahalená od rána do večera ve zlatavém oparu – a navíc tu bývalo po celý rok slunečno a zimy mírné. Sníh skoro žádný. Ideální… pokud nejste zrovna upír třpytící se na slunci, ale Bella měla stejně raději tiché klidné noci, kdy mohla opustit stísněné prostory hradu a pomyslně se vymanit z područí svého nadřízeného.

Tak o Arovi a jeho dvou bratrech uvažovala: jako o nadřízených, a to ještě ke všemu ne zrovna dobrých. Stejným způsobem přemýšlela také o své pozici mezi stráží, které už dvacet tři let velela: jako o zaměstnání na dobu neurčitou s šéfem hodným pohrdání.

Ovšem slyšela, že mít za šéfa idiota je mezi lidmi naprosto běžné, takže se pokoušela tuto skutečnost brát s nadhledem a mimořádně si vychutnávala všechny spory, hádky a konflikty, které mezi nimi pravidelně vznikaly.

Bella totiž měla v tomto ohledu nad Arem převahu; mezi Volturiovými ji nic nevázalo, nic nedrželo. Chelsea a Corin byly oproti jejímu daru bezmocné a Aro věděl, že by se mohla naprosto snadno sbalit a odejít. Neměl na ni zdánlivě žádnou páku a žádný vliv – a to jej muselo dohánět k šílenství.

‚Ne že by to měl daleko,‘ odfrkla si a vešla do svého pokoje.

Žila v luxusu, jak bylo zvykem mezi stráží, ovšem k většině těch drahých a přepychových věcí byla vlastně lhostejná. Bella pocházela z normálních poměrů a uměla si poradit s málem. Když odpadly všechny nutnosti spojené s lidstvím, nepotřebovala toho už příliš.

Rychle se převlékla ze služebního do méně formálního a s hlubokým nádechem přejela očima svůj pokoj a výhled z oken na noční kraj.

Jakkoliv krásné to bylo, vzdala by se toho během mrknutí oka, to věděla. Ve svém životě toužila jen po jediné věci, kterou očividně ve Volteře najít nemohla.

Uvelebila se na posteli a hleděla ven. Ty myšlenky na ni dorážely s palčivou naléhavostí s každým nenaplněným, zbytečným dnem, který strávila pod touto střechou.

Bylo od ní pošetilé v první řadě, že doufala v nemožné. Ve zdech Volterry nečekala láska, ne na ni. To se naučila velmi krátce po svém příjezdu do města. Upíři zde byli buď zadaní, nebo nehledali trvalý vztah, po kterém Bella prahla od chvíle, kdy procitla do své nové existence. Navázat jakýkoliv vztah s někým mimo Volturiovi bylo rovněž značně komplikované, když se vás všichni bojí.

A tak tu žila, den za dnem, a pracovala, misi za misí – a čekala, až ji její nejoblíbenější kratochvíle bude stát místo a Aro ji konečně uvolní ze služby. Ne že by vážně nemohla odejít o vlastní vůli, ale… pravda byla, že Bella si nebyla jistá, jestli na tento krok má už dost síly.

Potřebovala se Arovi podívat do očí a slyšet to slovo splynout z jeho rtů tím jeho jemným hedvábným hlasem, jen to jediné slovo, které by rozhodlo za ni a ukončilo tohle trápení. To prosté: „Jdi.“

Volturiovi byli všechno, co znala – ze svého lidského života si pamatovala jen zlaté oči Cullenových, po jejichž zničeném klanu převzala své jméno a svou dietu, k nimž cítila sounáležitost i přesto, že její vzpomínky byly pryč.

Jako člověk byla součástí jejich rodiny, ve vztahu s jedním z nich – s Edwardem, jak se dozvěděla, že se jmenoval – a byla také neodvratně jejich zkázou.

Cullenovi byli zničeni v bitvě s novorozenými upíry a ona sama tehdy byla proměněná. Nejspíše by rovněž našla smrt z rukou pološílené Victorie, kdyby se neobjevili Volturiovi a nezničili zbytky novorozenecké armády.

Přivedli ji sem a nabídli útočiště. Zpočátku se domnívala, že tak Aro učinil z úcty ke svému padlému příteli, který byl patriarchou Cullenových, a souhlasila s doufáním v budoucnost, jakou by si přála. Byl na ni tak milý a zkroušený Carlisleovým odchodem, bylo snadné mu věřit, snadné k němu pohlížet s nadějí.

Teprve s postupem času se z náhodných útržků rozhovorů dozvěděla, že Aro měl s Cullenovými spory a ona byla semínkem toho rozkolu. Dozvěděla se, že rád sbíral talenty a chtěl ji ve své stráži už od chvíle, kdy se s ní seznámil, a zničení Carlisleova klanu příliš nelitoval, přišlo mu dokonce vhod. Byl přívětivý a nabídl jí útočiště především kvůli jejímu unikátnímu nadání blokovat a odrážet zpět schopnosti jiných upírů.

Bella totiž byla to, co Eleazar z Denali nazval s hlubokou úctou ‚zrcadlem‘. Skrze povrch obestírající její mysl bylo bez jejího svolení nemožné proniknout, a pokud chtěla, mohla jakýkoliv útok odrazit zpět na jeho původce nebo kamkoliv do prostoru. To z ní dělalo skutečně cenný přírůstek stráže, protože tak mohla odrážet a násobit bolest, kterou Jane způsobovala.

Ve chvíli, kdy prohlédla Arovu síť polopravd, začala svým nadřízeným pohrdat, v tu chvíli přestala věřit v cokoliv, co říkal a co dělal, protože vždy jednal jen s jediným cílem, jedinou pohnutkou – dosáhnout svého. V ten moment přestala být ve Volteře spokojená, její důvěra zlomená, a její srdce začalo toužit po něčem víc než pěkné tváři, prázdných slovech, krásném výhledu a prestižním zaměstnání.

Ve svém nitru cítila to prázdno, které zůstalo po lásce s Edwardem. Přestože postrádala vzpomínky na všechno, co zažili, její srdce si pamatovalo dobu, kdy bylo celé a nezjizvené a kdy mělo pro koho tlouct. Bella toužila jedině po tom zaplnit tu hlubokou díru uvnitř, znovu se cítit kompletní, naplněná.

„Bello?“

„Ano,“ povzdechla si a obrátila se ke dveřím.

Jane stála s rukama spojenýma před sebou přímo na prahu a sledovala svou nadřízenou s jasnýma rudýma očima. Byla po večeři.

„Měla by ses nakrmit,“ poznamenala jen.

„Mám to v plánu, děkuji,“ souhlasila Bella a ladně se zvedla. Zamířila k ní, a když ji míjela, jemně se dotkla dívčina ramene. „Aro si na vás nebude vylívat svůj hněv, Janey.“

Ačkoliv byla Jane starší upírka, v nitru zůstávala děvčetem, a bylo proto docela snadné se s ní spřátelit – kromě jejího bratra se jí všichni ve stráži více méně vyhýbali kvůli jejímu nadání a Bella samotná se ze začátku cítila stejně odtrženě od ostatních, jako Jane byla. Když spolu začaly spolupracovat, byla jen otázka času, než se mezi nimi vyvine nenáročné přátelství.

„Já vím,“ souhlasila a zavrtěla hlavou. „Jen nechápu, proč mistra tak rozčiluješ, když víš, jaká bude jeho reakce. Děláš to pokaždé.“

„Nedokážu si pomoct. Krom toho myslím, že i náš mistr se musí naučit, že život je plný drobných zklamání,“ Bella se pousmála a pokrčila rameny. ‚Ať okusí vlastní kapky.‘

„Proč jsi vlastně souhlasila, že tu zůstaneš, Bello?“ zajímala se Jane dál a společně začaly scházet dolů. Jane byla vždy přímočará, až se mohlo zdát, že postrádá veškerý takt.

„Já vlastně ani nevím,“ zalhala. Těžko vysvětlovat, že hlavním důvodem, proč zůstala před více jak čtvrt stoletím ve Volteře, byl široký úsměv na tváři upíra, kterým nyní pohrdala. Tehdy ještě nevěděla nic o světě, do kterého se dostala, nic o muži, který jí lhal a zneužíval ji – a ten úsměv byl velmi hezký.

„Nechceš tu být, nejsi tu spokojená. Proč tu zůstáváš?“ zeptala se nakonec, když došly do přízemních pater a Isabella se chystala vyrazit ven a sprintem se dostat do zalesněné krajiny.

Zadívala se na Jane s nečitelným výrazem a potom pokrčila rameny. Proč tu stále zůstávala, i když ji tu nic nedrželo, ne doopravdy? Nebylo to kvůli výhledu ani práci. Možná byla pošetilá a nenáviděla to pomyšlení, jak vlastně svázaná k Volteře byla.

Jak masochistické bylo stále se držet myšlenek, že jednou pochopí? Že jednou přijme? Že na ni pohlédne očima, které ji nebudou chtít vlastnit, využít? Že vysloví její jméno jinak než s falešnou jemností?

   ***

Arova studovna byla jeho nejoblíbenějším místem v paláci; dýchala totiž věkovitostí. Byla zařízená v bohatých odstínech vínově rudé a s tmavým dřevem obloženým kolem stěn, vybavená skvostně vyřezávaným nábytkem z dílen nejlepších truhlářů a řezbářů. Na stěnách visely obrazy starých mistrů, které byly namalovány jen pro něj, na policích byly drobné řezby a sošky, v knihovně staré a v současné době vzácné rukopisy často s ručním věnováním autora. Podlahu pokrývaly bohaté, ručně tkané koberce.

Rád se obklopoval krásnými a cennými věcmi, vždy chtěl jen to nejlepší a značná část jeho nejoblíbenějších drobností byla soustředěná právě v této místnosti.

Aro nicméně seděl za svým starožitným stolem ve své antikvární pracovně a sledoval dveře, aniž by se kochal krásou své sbírky – nebo četl knihu před sebou. Znovu čekal na hlášení drahouška Isabelly a opět nebyl nadšený z její činnosti.

‚Musíme si vážně pohovořit o nebezpečných misích,‘ uvažoval a bubnoval prsty do desky stolu, kniha před ním už dočista zapomenutá. ‚Jako obvykle zase žádná zpráva, ačkoliv jsem ji tentokrát výslovně požádal, ať mě informuje o svých pohybech.‘

Poslední misí, na kterou neochotně vyslal trojici svých nejlepších, byl lov vlkodlaka v Oregonu, kde jej potkalo několik nomádů a jen taktak se jim podařilo vyváznout.

Aro se s vlky setkal po celých smečkách v temných dobách dávnověku a osobně jich pár desítek roztrhal na kusy. Společně se svými bratry je téměř vyhladili z tváře matičky Země, přesto si nedovolil ty divoké a nepředvídatelné šelmy podceňovat. Měsíční děti měly ve vlčí podobě sílu vysoce převyšující sílu obyčejného upíra a ve svém lidském těle se upírům téměř vyrovnávaly.

To z nich dělalo velmi riskantní cíle, zvláště jestli se cítily v ohrožení nebo zahnané do kouta. Přestávaly jednat racionálně a ve své zuřivosti snadno mohly přemoci i přesilu.

Aro zastavil téměř násilně tento směr myšlenek. Nikdy nezpochybňoval schopnosti svých stráží a Isabella kromě svého talentu oplývala mimořádnou rychlostí a mrštností. Neměl sebemenší důvod si myslet, že by se jednoho dne nevrátila.

‚Doufám, že tentokrát má nějaký rozumný důvod, proč mě tu nechává čekat s absurdními obavami,‘ zhluboka si povzdechl. Už neměl ani sílu popírat, že cítí obavy. Byla jedna věc nedovolit ostatním vidět, jakým směrem směřují jeho myšlenky. Byla věc úplně jiná nepřiznat to sobě.

‚Musí neustále ignorovat všechno, co říkám?‘ zavrtěl hlavou a střelil očima k hodinám. ‚Budeme tedy ještě čekat.‘

Byla hluboká noc a minutová ručička přeskočila přesně na půl třetí ráno, když se na dveře konečně ozvalo zaklepání a Jane vešla.

„Kdepak je drahá Isabella?“ zajímal se Aro jemně a zaklapl hodiny nečtenou knihu. Jeho tvář zůstávala seskládaná do slabého úsměvu, ale jeho pohled hovořil zcela o něčem jiném. Byl hluboký a intenzivní a soustředěně propaloval mladě vyhlížející upírku.

„Jane,“ zamlaskal, když vteřinu mlčela, a zvedl se pomalu od stolu. V nitru se mu pomalu rozlévala panika. Proč nenazývat věci pravými jmény?

„Kde je tvoje nadřízená? Je její povinností se mi hlásit ihned po návratu z misí.“

Jane se na něj odmítla podívat a němě napřáhla ruku: „Bella se s námi nevrátila, mistře.“

Sotva ta tichá slova splynula z jejích rtů, Aro zavrčel a bleskově překonal vzdálenost, které je dělila.

‚Nesmí být mrtvá!‘ bolestivě zachytil její ruku do své a zavřel oči. ‚Nesmí!‘

   ---

Naše trojice opatrně procházela lesy severního Oregonu, kde se podle popisů skrývala obrovská psovitá šelma větší než medvěd. Nesnáším vlkodlaky. Strašlivě slintají a jsou nehezky cítit.

„Měla bys zavolat mistrovi, že jsme přiletěli v pořádku,“ zašeptala jsem spíše z povinnosti. „Víš, že tentokrát chce vědět přesně, jak si vedeme.“

Isabella se ušklíbla do tmy a zašeptala nazpátek: „Nejsem domácí mazlíček se zvonkem na krku, aby majitel věděl, kde se mu toulá.“

„Příště nám vnutí GPS, a budeme mít utrum,“ zamumlal Alec a zašklebil se, když jsme se na něj obě obrátily. „Co? Je to jen otázka času, než ho to přestane bavit!“

„Alecu, bratříčku, muselo tě to napadnout, že ano? Teď, když si to tak krásně přečte, aspoň víme, komu poděkovat za zvoneček,“ zaprskala jsem.

Bylo by to tak zahanbující. Nejsme malé děti, aby nás měli rodiče neustále na očích! Proto mám tak ráda mise s Bellou. Nepodává zbytečně hlášení o našem každém kroku a pohybu a pokaždé nám zakáže to dělat místo ní.

„Jestli nějaké příště vůbec bude,“ odtušila Isabella a zastavila, když postřehla, že se ani já ani Alec nehýbáme. Pomalu se obrátila a prohlédla si naše nic neříkající tváře.

„Jak to myslíš?“ zeptal se Alec téměř neslyšně. Jeho oči ale říkaly, že ví přesně, jak to Bella myslí. Mezi stráží nebylo tajemstvím, že není spokojená a žádné množství úplatků ji mezi námi neudrží o moc déle. Byla to jen otázka času.

Všichni to museli vědět.

„Takže odcházíš,“ zkonstatovala jsem a nasadila profesionálně neutrální výraz. „To není zase takový šok. Proč ale odcházíš teprve teď?“

„Není to zase tak zajímavé,“ Bella se chmurně usmála a naznačila nám, ať se zase pohneme. „Proč bych měla něco říkat?“

Ve skutečnosti se ptala, proč by měla něco říkat mistru Arovi, který si nás na konci mise přečte. V tu chvíli mi bylo vůbec poprvé líto, že nemám stejné nadání jako Bella. Tohle byl rozhovor, který byl příliš důvěrný, aby o něm zrovna náš mistr věděl – s jejich vzájemnými vztahy-nevztahy určitě.

„Protože je tu šance, že nás sežere vlkodlak,“ nabídla jsem proto s pokrčením ramen. „Ulehčí to svědomí; před smrtí se doznat ke všem hříchům a tak.“

„Jsi tak úžasně cynická, sestřičko! Tuhle stránku na tobě jednoduše zbožňuji…“

„A ty jsi pitomý, Alecu,“ protočila jsem oči. Milovala jsem svého bratra, ale někdy bych ho chtěla nejraději praštit. „Takže?“

Bella si povzdechla a začala si upravovat culík. Bylo evidentní, že se nehneme ani o píď, než nám alespoň něco řekne. Bylo to od nás sobecké – chtěli jsme vědět, proč konečně odchází, i když to nakonec nezůstane jen mezi naším trojlístkem.

Pár minut mlčky sbírala myšlenky, nejspíše váhajíc, co všechno je ochotná v konečném důsledku říct i mistru Arovi.

„Je pro mě nezdravé zůstávat déle,“ řekla nakonec s pohledem upřeným do dálky. „Oba víte, jak jsem na tom se vzpomínkami na lidský život. Pravda je, že pořád cítím… prázdno. Tam, kde jsem cítila…“

Alec se odvrátil a já sklonila hlavu. Jistěže jsme tušili – téměř všichni tušili. Bella samotná si to neuvědomovala, ale byly chvíle, kdy se podvědomě držela za trup, jako by se snažila udržet se pohromadě, jako by uvnitř ní zela prázdná díra, která se s každým uplynulým rokem zvětšovala. Ti, co ztratili své blízké, znali ten pocit. Bylo to jedno z hlavních vodítek, které poukazovalo na to, že mezi námi není šťastná.

„Prostě chci zaplnit, co mi chybí. Najít svou druhou část, něco, co rozjasní tuhle zastíněnou existenci,“ zakroužila rameny a upravila si plášť. „Nepamatuju si Edwardovu tvář, nebo jeho hlas. Ale pamatuji si ten pocit. Chci to znovu najít a ve Volteře mě to nečeká, na to jsem už přišla. Jsem unavená z toho, že cítím jenom chlad.“

„Kam půjdeš, co budeš dělat?“

„Možná zkusím najít víc o Belle Swanové, uzavřít kruh, zjistit… kdo jsem byla. Říkám si, že jenom tak můžu přijít na to, kdo jsem teď.“

„Kdy půjdeš?“ přesunula jsem opatrně váhu. Zajímalo mě, kolik času nám zůstává, dokud Bella nezmizí z našich životů. Bude mi chybět; nevím proč a nevím čím, ale připomínala nám s bratrem někoho z naší vlastní minulosti – snad nějakou laskavou duši, která prokázala drobné gesto vlídnosti dvěma čarodějným dětem.

Nebyla také jako ostatní upíři – držela si v sobě něco z toho nebojácného člověka, kterým bývala. Její zlaté oči toho byly důkazem.

„Brzy.“

„Mistr Aro nebude nadšený,“ zašeptal Alec s jistými obavami. Alec se Arova hněvu skutečně obával. Já ostatně také… Viděli jsme za uplynulá staletí, čeho je v záchvatu zuřivosti schopný.

„Není nic, co by mohl říct nebo udělat, aby mě zastavil,“ pronesla Isabella a vzápětí se široce usmála a přikrčila se.

V tu chvíli jsem to také ucítila, po větru se k nám blížila čerstvá stopa vlka. Vyměnila jsem si s Alecem dravý škleb a následovali jsme Bellu kupředu.

Dovedla nás na mýtinu, na níž stálo velké zvíře. Mělo rusou hustou srst, mohutné svalnaté tělo a podivně lidské hnědé oči. Čekalo na nás, tesáky vyceněné. Muselo mít mimořádně dobrý sluch.

Potom zachytil náš pach a zavyl. Vystoupili jsme ze stínu stromů a začali se k němu s rozestupy blížit, když v tom znovu zavyl, o něco žalostněji, a začal hlasitě kňučet. Pak se zachvěl a na jeho místě stál… nahý chlapec?

Ne, divoce vyhlížející mohutný mladý muž se střapatými vlasy a užaslým výrazem ve špinavém obličeji. Neměl ani tolik rozumu se zakrýt.

„Bello?“ zašeptal hrubým hlasem, jako by dlouho s nikým nepromluvil, a všichni jsme na vteřinu ustrnuli.

„My se známe, vlku?“ zeptala se udiveně Isabella a naznačila nám, abychom s bratrem zůstali vzadu.

Neviděla jsem jí jasně do tváře, ale její oči v sobě měly podivné světlo, jako kdyby toho psa poznávala – nebo nějaká její vnitřní část ano. Vypadala jako v mrákotách, nebo alespoň tak, jak se k nim upír může dostat.

„Co ti to udělali, Bells?“ zašeptal vlk a v očích se mu objevily slzy. Cíťa. „Copak mě nepoznáváš? To jsem já, Jake…“

„Jacob…“ zamumlala Isabella a zastavila se. Stáli od sebe asi pět metrů – vzdálenost, která se dala hravě překonat jediným skokem. Vyměnili jsme si s Alecem znepokojené pohledy a oba byli připravení zasáhnout.

Ten vlkodlak znal naši velitelku ještě z lidského života. Je tohle možné? Jak přišla do kontaktu s měsíčními dětmi už jako člověk?

Měla jsem vtíravý dojem, že se zastavil čas. Jenom na sebe hleděli s citu plnýma očima, ozáření měkkým světlem luny a lesy kolem tlumeně šuměly ve slabém vánku… bla bla. Někomu by to mohlo připadat romantické a dojemné. Mně ne. Kdykoliv Heidi spustila o nejnovějším romantickém filmu, dostala šok. Ani jako dítě jsem neměla ráda sladké. Myslím.

Po nějaké chvíli vlk začal znovu zuřit, chvět se, a Bella popoběhla stranou, když se přeměnil. Zajímavé. Nevěřila bych, že se dokážou měnit tak bezbolestně.

Zvíře ze sebe vydalo táhlé zavytí a s Alecem jsme bleskově skočili kupředu.

„Ne!“ křikla ostře Bella a my váhavě poslechli. Poté jsme jen nevěřícně sledovali, jak se obezřetně přiblížila k vlkovi, který vypadal, že má nějaký záchvat nebo co, očividně trpěl, a zuřivě vrčel. Začal před ní couvat a já konečně zaslechla, že mu něco říkala.

„Jacobe, šššt, Jaku, nechceš mi ublížit. Nikdy bys mi neublížil… Slíbil jsi, že to neuděláš, pamatuješ? Můj Jacobe…“

Počkat, vážně mu řekla ‚můj‘ Jacobe? Uh, nechtěla bych ho mít ani za hlídacího psa. Ten puch…

Vlk se znenadání utišil. Bella k němu vztáhla ruku a jeden krátký okamžik jsme si mysleli – asi všichni – že se po ní ožene. Potom ale sklonil hlavu a čumákem se zapřel o její dlaň.

Muselo mezi nimi proběhnout něco, co jsme s Alecem nepostřehli, nějaká komunikace, jako by se vzájemně skutečně rozpoznali, protože pod psiskem podklesly tlapy a šel k zemi rychleji, než bych ho poslala já, a vydával přitom zvuky jako týrané štěně.

Bylo to vážně trošku, trošku sentimentální. Pokud máte rádi psy.

„Tohle není dítě měsíce,“ řekla Isabella slabě, její oči upřené jen na to trpící zvířete, když k němu pomalu přiklekla. „Není to vlkodlak, který se nekontroluje. Naše mise skončila.“

„Ale mistr…“

„Je mi jedno, co k tomu řekne Aro, Alecu!“ sykla, aniž by jen pohlédla naším směrem, a začala ho drbat za ušima. Vteřinu byla zticha a já začala mít hodně nepříjemné tušení.

„Vraťte se domů. Zůstávám tady,“ řekla pak.

„Bello, nemůžeš tu přece zůstat!“ namítla jsem šokovaně. Mistr nás zabije, jestli se vrátíme bez naší velitelky. „To přece nejde, jen tak tu zůstat…“

Isabella se obrátila a ve tváři měla výraz, který patříval k jejímu minulému životu, když byla člověk; tak plný živých emocí. Její oči se leskly a rukama nepřestala laskat velkou hlavu toho čokla. Nakonec mě právě tenhle výraz umlčel.

Jako by našla, co hledala. Svoje slunce, co prozáří temnotu naše upírského života, něco, co by dokázalo zaplnit díru v její hrudi. Pozůstatek její minulosti a možná klíč k budoucnosti. Ble, a kdy jsem já začala být poetická?

„Udělejte to pro mě, Janey,“ zašeptala prosebně a já věděla, že ji tu necháme. Byla to moje přítelkyně a věděla jsem, že jednou odejde. Neměla jsem srdce z kamene, i když to tak mohlo občas vypadat. Neříkám, že jsem rozuměla, nebo souhlasila, ale bylo to její rozhodnutí. I kdybych měla Aleca odtáhnout a mistr Aro mi měl později utrhnout končetinu.

„Uvidíme tě ještě někdy?“ zeptal se slabě můj bratr a musím říct, že jsem byla překvapená. Občas chápal rychle.

„Chytím si později linkový let. Přijdu se s vámi rozloučit…“

   ---

Aro vstřebal vzpomínku na setkání s vlkodlakem téměř v celé její délce. Upustil dívčinu ruku ve chvíli, kdy cítil, že nedokáže sledovat zbytek. Věděl, že se Bella následně musí obrátit zpátky k tomu zvířeti a zahrnout ho pozorností, vřelostí a jemnými doteky s očima naplněnýma láskou.

‚Alespoň žije,‘ pomyslel si otupěle a odvrátil se od Jane. Opřel se rukama o desku stolu a sklonil krátce hlavu. Nikdy by nevěřil, že se může cítit tak neobvykle, jako se právě teď cítil.

Prvotní panika z myšlenky, že by Isabella byla mrtvá, ustoupila. Arovo vědomí zůstalo zaplaveno na krátkou chvíli úlevou, načež se jeho nitro začalo zalévat pocitem, který jej tížil jako olovo.

‚Opouští nás. Mě.‘

Cítil chlad. Dusivý, mrazivý, otupující chlad. Cosi v něm začalo praskat. Bolelo to. Věděl, že může odejít. Mohlo se to stát kdykoliv. Ale skutečnost, že se to právě dělo…

‚Odchází z Volterry. Ode mě.‘

Bylo poněkud problematické donutit se dýchat, tak s tím přestal.

‚Opouští mě kvůli psovi.‘

Zavřel oči a svět kolem se pohnul. Nikdy si nepřipouštěl možnost, že by skutečně odešla. Pokaždé, když o tom začala mluvit, nabídl jí něco, i když materiální rovina ji nikdy nezajímala. Větší pokoj, velitelské místo, nové auto, desítky ústupků… přijala je, ano, ale…

Nebyly to věci, které chtěla. Stejně odchází. To cosi uvnitř Ara se roztříštilo. Když znovu otevřel oči, svět vypadal jinak. Bolest zůstávala, ale promíchávala se s jakousi hořkostí – s příchutí zrady.

‚To nemůže udělat!‘

Bylo poněkud problematické donutit se nevidět rudě, tak se o to nepokoušel.

‚Nemůže ode mě odejít!‘

Jak může chtít odejít? Jak ho může chtít opustit? Copak neviděla, co pro ni dělal, jaký vliv na něj má? Co jí může nabídnout?

Nebýt jeho, skončila by mrtvá. Dal jí všechno, když neměla nic. Nechal ji dělat, co se jí zlíbilo. Nerad, ale přesto jí ustupoval. Patří sem. Patří k němu. Nalezl v ní svůj dokonalý protějšek, někoho, kdo se nebojí jeho temnějších vášní a ustojí jeho emoce, kdo se nezalekne.

Proč to jen nevidí, proč to necítí tak palčivě jako on? Proč se na něj nikdy nedívá, jako pohlédla na to zvíře? Proč s ním neustále bojuje?

Plnilo to jeho žíly, připomínalo to slabě proces přeměny, jako kdyby v něm pulsoval oheň a z jeho hrdla se pomalu uvolnilo táhlé, hluboké a bestiální zavrčení.

‚Nesmí to udělat!‘

Bylo poněkud problematické donutit se myslet na tisíce střepů ve své hrudi v místě, kde snad přebývalo jeho srdce, a tu spalující bolest, která pramenila z uvědomění, že jeho největší obavy se staly skutečností. Tak nemyslel. Nepohnul se za celou chvíli ani o malinký kousíček, ale jeho hněv z něj pulsoval ve hmatatelných vlnách.

Jane jej ostražitě sledovala a měla co dělat, aby neutekla, nebo aby jí neunikl kníkavý zvuk. Tohle vypadalo zatím na nejhorší výbuch vzteku, který kdy zažila.

Arova ramena se začala mírně chvět napětím, jak toužil něco zničit, nějak ventilovat přetlak protichůdných emocí. Zaryl prsty do dřeva stolu, do starožitného, leštěného dřeva krásně vyřezávaného masivního stolu ze sedmnáctého století a zavrčel: „Jdi, Jane.“

Nemusel se opakovat, protože Jane utekla skoro dřív, než stačil dokončit to prosté sdělení. Jakmile byla pryč, Aro dlaněmi vyrazil díry do svého oblíbeného milovaného stolu a popadl ho a mrštil s ním o knihovnu po pravé straně.

Zavrčel a rozeznělo se to celým palácem. Nepřestal vrčet a výt vzteky a zoufalstvím, zatímco systematicky zničil, rozdrtil a roztrhal veškeré vybavení své studovny. Knihy, světla, nábytek, okna, závěsy, obrazy a koberce – ani samotné obložení a stěny neunikly bez hlubokých šrámů a chybějících kusů kamene.

Nebyl k utišení ve své bolesti a hněvu, dokud všechno v té místnosti, co mu bylo drahé, nebylo na stovky střepů a třísek a útržků, stejně jako jeho nebijící srdce.

A ani potom nebyl k utišení, neboť Aro ztrácel jedinou věc, kterou nikdy ani nevlastnil, a v hloubi duše věděl, cítil, že je bezmocný.

   ***

Utíkaly minuty a hodiny a na obzoru začalo svítat. Jacob se pomalu utišil a usnul. Alec a Jane byli už dávno pryč, pravděpodobně napůl cesty do Volterry, a Bella si s hlubokým povzdechem našla pohodlnější místo k posedu než prostředek palouku.

Její oči byly jasné a její tvář posmutnělá, když sledovala mohutného vlka v jeho neklidném spánku. Jakmile se poprvé podívala do jeho živých tmavých očí, věděla, že ho znala. Nějak. Že byl v jejím životě velmi důležitý. Kdysi.

‚Můj Jake, můj nejlepší přítel, moje vlastní jasné slunce.‘

Vybavovala si jeho tvář a štěkavý smích, jen záblesky, jen dojmy. Tak kde se stala chyba? Potřebovala odpovědi a potřebovala je hned. Když hleděla na velkého vlka, věděla, že se od něj nemůže ani na vteřinku vzdálit, protože by o tuhle jedinou šanci najít odpovědi přišla.

Odepnula si plášť a shrnula si ho pod hlavou. Krátce sledovala jasnící modré nebe a pak zavřela oči a nechala se prostoupit nenadálým pocitem míru, který ji naplňoval. Jako by snad mohla být už brzy kompletní.

Slunce se vyhouplo vysoko na nebe a nechala jeho teplo prohřát její studené tělo, zatímco vzduch kolem ní se oteplil a světlo se od ní odráželo ve stovkách drobných odlesků.

‚Chyběl mi ten pocit horka na kůži.‘

Byla si stoprocentně jistá, že svým nenadálým a impulzivním rozhodnutím postavila dvojčata do obtížné situace a vyvolala mistrův hněv. Ale na tom nezáleželo. Podařilo se jí osvobodit se od posledních zbytků okovů, které ji držely ve Volteře, přesně v tom okamžiku, kdy pohlédla na svého Jacoba.

‚Jsem volná. Jake mě zachránil.‘

„Třpytíš se na slunci, Bells,“ zasípal a cítila stín blokující sluneční světlo. Lehčím tonem dodal: „A strašně páchneš.“

Otevřela oči a usmála se. Nad sebou viděla naklánět se střapatou a zamazanou tvář s posmutnělým, ale přece úšklebkem.

„Říká ten pravý,“ odtušila hravě a hodila mu svůj plášť. „Není ti zima, Jaku?“

„Och,“ zamrkal, konečně se zahalil s trochu překvapeným výrazem, jako by ho takové věci už nenapadaly, a stáhl se zpět, zatímco se Bella posadila. Krátce na sebe hleděli s jasnýma, vlhkýma očima.

Její slzy se nemohly uvolnit a Jacob to svým nedovolil.

„Chybělas mi, Bells,“ zašeptal a pevně ji objal, navzdory averzi k jejímu pachu, k jejímu druhu. Byla to Bella, jeho Bella. Po chvíli ji pustil a jen ji sledoval truchlivýma očima. Potom se zeptal: „Co se ti to stalo?“

„Umřela jsem, ztratila vzpomínky, našla si práci, očividně přišla o práci…“ odmlčela se a věnovala mu slabý úsměv. ‚Nic extra.‘

„Nepamatuješ si vůbec nic?“ zajímal se trochu nevěřícně.

„Jen dojmy.“

Chvíli znovu mlčeli. Potom mluvili, smáli se, brečeli a opět mlčeli. Jacob vzpomínal a Bella si dokázala živě představit všechny jejich neplechy od báboviček z bláta po motorky. Jen jeho samotný hlas jí vracel teplo a světlo, jako by mezi sebou měli dobře známou rutinu, kdy ji Jacob udržoval při životě.

Mluvil o jejím tátovi, o rezervaci, o Forks. Mluvil o dohodě Cullenů s vlky, o tom nepochopitelném něčem, co bylo mezi ní a Edwardem, o svém nesouhlasu a svém pobláznění. Mluvil s nadhledem jako dospělý muž, který se za uplynulých skoro třicet let povznesl nad veškeré to tehdejší drama a vyzrál a vyspěl.

Mluvil o bitvě, která je v konečném důsledku oba připravila o jejich staré životy. Alfa jeho smečky přislíbil pomoc Cullenovým, ale v den střetu skupina novorozených zabrousila k hranicím rezervace a Sam nařídil vlkům, aby se stáhli ochránit místní obyvatelstvo. Byla to past, do které spadli, ačkoliv Jacob Sama varoval.

Mluvil o svém životě, o svých sporech se Samem a následném odchodu ze smečky. Mluvil o životě v divočině a toulkách po lesích. Byl spokojený jako vlk – měl prosté starosti, prostý život tuláka.

Belliny vzpomínky se nevrátily, ne, ale měla víc dojmů, víc záblesků. Pamatovala si škrábání tátova kníru v těch vzácných chvílích, kdy byl emocionální a dal jí pusu na tvář. Pamatovala si hebký hlas broukat nádhernou melodii, ukolébavku, a krásnou tvář s pokřiveným úsměvem a zlatýma očima. Pamatovala si averzi k nakupování.

Jacob zaplnil to prázdno v jejím nitru jen během několika krátkých hodin. Tohle setkání přineslo pokoj jim oběma, uzavření příběhu, jistotu. Byli nejlepší přátelé a zůstanou jimi navzdory vzdálenosti, která je bude dělit, navzdory tomu, že mezi jejich druhy panuje nepřátelství.

Bella díky Jacobovi věděla, že už má dostatek síly udělat, na co si nikdy netroufala. Věděla totiž, že její slunce nikdy nezapadne, stejně jako ji nikdy neopustí ti, které milovala.

‚Nepotřebuji už tvůj úsměv, ani tvoje oči, ani tvůj hlas.‘

   ***

O dva dny později Bella Cullenová stála ve svém skvostném pokoji v severní věži volterrského paláce a rozhlížela se kolem sebe. ‚Za chvíli to už nebude můj pokoj.‘

Vystoupala schody lidskou rychlostí, rozloučila se s členy stráže, a jakmile si zabalí několik drobnůstek, půjde se rozloučit s Arem. K jejímu překvapení nevyžadoval okamžité setkání, sotva vkročila do paláce.

‚Nejspíš trucuje,‘ uvažovala melancholicky. Nedokázala v sobě ale nalézt to staré známé zažehnutí, jedovatost. Cítila se dobře, cítila se silně. Nebyl důvod chovat k tomu muži zášť.

Začala do cestovní tašky skládat pár knih, bez kterých by se neobešla, a pár kusů pohodlného, nenápadného šatstva. Hodlala odejít nalehko. Neslyšela jej přicházet a zastavit se ve dveřích.

„Takže je to definitivní, Isabello,“ promluvil Aro studeným hlasem, a když se k němu obrátila, jeho tvář byla tesaná z kamene a oči podivně zastíněné. Pryč byla ta falešná jemnost, kterou nenáviděla, kdykoliv vyslovil její jméno, pryč byl ten úsměv, který ji přikoval k Volturiovým, pryč byl žádostivý pohled, kterému tak těžko odolávala.

Bylo to zvláštně symbolické, že zmizely právě ve chvíli, kdy nad ní neměly žádnou moc.

„Je,“ odvětila mírně a vnitřně se usmála nad krátkým výrazem překvapení, který probleskl Arovou tváří, než se znovu ustálila na studené masce. ‚Překvapení nejsme?‘

Pro jednou nevzdorovala. Neměla už důvod. Byla od něj osvobozená a její tón a její tvář byly uvolněné, jako tehdy před všemi těmi lety, kdy jej poznala a věřila mu. Kdy si myslela, že je dobrý člověk.

Aro si nikdy předtím neuvědomoval, jakou silou nad Isabellou vlastně vládne. Nikdy nevěděl, že veškerý její vzdor a pohrdání pramení z faktu, že i přese všechno, co věděla, tu byla jistá část její duše, která se od něj nemohla osvobodit, která mu kdysi dávno podlehla a nepřestala mu patřit.

O to víc ten zbytek bojoval, snažil se zachovat si svou nezávislost, svou svobodu. Nebo alespoň její zdání. Přesto to bývala jen chabá iluze pravé svobody. Stále cítila ty řetězy.

Bylo špatné cítit takové emoce, neboť byly založené na falši, zradě a lžích. Zklamal ji, ublížil jí – nikdy k ní necítil, co naznačil, že cítí… a přesto nedokázala až do nynějška odejít, vzdát se naděje…

Teď měla jinou naději v život bez jeho manipulací a podvodů. Nevěděla, kam půjde, kde bude. Možná znovu potká někde v lesích Jacoba – určitě se ještě setkají – možná v nějaké malé kavárně pozná sympatického vegetariána. Život vypadal dobře i bez Ara.

„Není nic, co by tě přesvědčilo,“ řekl pak, ruce spojené za zády. Ve svém skvěle padnoucím obleku vypadal jako nepřístupný a chladný businessman, jenž čelí tvrdému obchodnímu jednání. Tak nezaujatý, tak odtažitý.

‚Konečně vidím pravou tvář Ara Volturiho, prvotřídního sobce.‘ Bella slabě zavrtěla hlavou a jemně se na něj usmála, pobavená představou, co by se muselo stát, aby zůstala. Bylo to nemyslitelné, protože před ní nestál muž schopný citů. Tím si byla jistá. ‚Jen lhář, hráč za maskou.‘

„Nedokážu si představit, že by k tomu došlo,“ odvětila měkce, odvrátila se od něj a pokračovala v balení, zatímco ji Aro nehnutě pozoroval. Mohla snadno odhadnout, že se mu nelíbí takové počínání, ale nepokusil se ji zastavit, nijak jí nebránil.

‚Kam se poděl ten výbušný muž? Byla i tohle jenom maska, kterou ukazoval ostatním?‘

„Proč?“ zeptal ploše, když skončila a zatáhla zip brašny.

Bella se narovnala a hodila si popruh přes rameno. Na krátkou chvíli semkla víčka, než se k němu obrátila čelem a zahleděla se do jeho rudých očí. Oproti okamžiku před pár minutami viděla bouři, jak v nich sbírá sílu. ‚Ach, tady ho máme.‘

„Proč odcházím?“ zajímala se a přemýšlela, jestli zkusí blokovat dveře, v nichž stál.

„Proč teprve teď,“ objasnil. „Celé roky jsem četl, jak očividné je, že tu nechceš být. Sama jsi mě nesčetněkrát vyzvala, ať tě propustím, a přece jsi tolikrát zůstala pod záminkou bezcenných darů. Proč?“

Bella zavrtěla hlavou a krátký okamžik sledovala jeho tvář, načež odvětila: „Záleží na tom? Nakonec odcházím.“

Aro kývl a uvědomil si, že blokuje dveře. Vešel tedy do pokoje, natáčeje se k ní bokem, aby jej neviděla jasně. Nebo aby on neviděl, jak odchází. Bylo to jasné gesto vyzývající ji k odchodu a Bella překvapně vykročila.

‚Čekala jsem větší scénu,‘ uvažovala znejistělá tím, že k ní nedošlo. Její talent byl pro Ara nedocenitelný a připadalo jí velmi podivné, že neprotestuje, že vůbec neprotestuje. ‚Je podivně smířený, skoro zlomený.‘

Minula ho a téměř prošla dveřmi, když si to uvědomila: ‚To je ono!‘

Aro k ní stál zády s hlavou mírně skloněnou, paže nyní podél boků a ruce v pěst. Pokojem se ozývalo jeho přerývavé dýchání a ramena se mu mírně chvěla. Vypadal naprosto poraženě a ten pohled Bellu zaskočil.

‚Není to správné, očividně není v pořádku. Stalo se něco, zatímco jsem byla pryč?‘

Nikdy by nedovolil, aby byl takhle spatřen, aby někoho vůbec napadlo, že by mohl projevit slabost. Natož přiznat porážku.

„Aro?“ zeptala se jemně a taška jí sklouzla z ramene a dutě dopadla na podlahu. Možná od něj nebyla tak osvobozená, jako si myslela. Připomínal jí právě teď muže, jehož před všemi těmi lety poznala – zdrceného ztrátou přítele a jeho rodiny. Nebo alespoň předstírajícího to.

Trhl hlavou, jako kdyby ten konejšivý mírný tón bodal, a napjal se.

„Co víc ode mě chceš?“ zeptal se ostře. „Chtělas odejít, tak jdi! Nesnesu se na tebe dívat už ani o minutu déle, protože to bolí! Nechtěj po mně, abych tě sledoval dokonce odejít!“

‚Bolí?‘ její mysl zpomaleně zopakovala a Bella nebyla na okamžik schopná zpracovat sdělení obsažené v Arových slovech. Ta chvíle byla nicméně dost dlouhá na to, aby zničila poslední zbytky jeho sebekontroly – které nikdy neměl zrovna mnoho.

Otočil se na patě a jeho tvář byla bolestně otevřená, oči téměř černé a naplněné zoufalstvím. Viděla a čelila jeho iracionálním emocím, jeho záchvatům dětinského hněvu, sama je s oblibou provokovala, ale nikdy neviděla takovou hloubku a takový druh zármutku, bolesti a bezmoci.

„Nechal jsem tě nahlédnout, kdo skutečně jsem, a tys mi to vmetla zpět do tváře!“ zavrčel. „Bavila ses? Líbilo se ti vědět, že pošetilý Aro dokáže litovat ztráty přítele jako kdokoliv jiný, že může hloupě propadnout emocionálním výkyvům, tobě? Nemusíš se obtěžovat, Isabello, vím dobře, jak mnou pohrdáš, jak pohrdáš tím, co jsem k tobě cítil od prvního okamžiku! Tak už jdi a nech mě mému utrpení!“

Byla omráčená a hleděla do jeho očí s nevírou. ‚Byla tohle další jeho lež? Jeho pokus mě tu udržet?‘

„Proč mě musíš dál mučit? Chceš vidět, jak se hroutím na kusy? Chceš si vychutnat své dílo zkázy do posledního okamžiku? Jdi už!“ zahřímal a popadl ji za ramena. „Už ze mě nic nezbylo, už jsi mě zničila kompletně.“

‚Mohla jsem být slepá celé ty roky? Mohla jsem zaměnit skutečnost za iluzi a iluzi za skutečnost?‘ přemýšlela a zapolykala. ‚Ten vnímavý muž, jehož úsměv jsem milovala – mohl být skutečným obrazem jeho charakteru za maskou vládce?‘

„Prosím tě, už to skončeme, Isabello,“ zašeptal Aro nakonec a upustil ji, odvrátil se. Přitiskl si dlaně k tvářím a roztřeseně vydechl: „Už to jenom skončeme, drahá.“

Jakmile ta tichá prosba vyklouzla z jeho rtů, Bella pevně semkla víčka. Nemohla popírat upřímnost obsaženou v jeho slovech. Poprvé po čtvrt století mu znovu věřila.

„Aro,“ zašeptala Bella a vztáhla k němu ruku. Její tělo se pohybovalo nezávisle na její vůli, protože její vědomí nevědělo jak reagovat, příliš omráčené. Zavrtěl odmítavě hlavou, přesto ji položila na jeho rameno. Neměl sílu vytrhnout se.

„Zůstávala jsem, protože jsem tě milovala,“ pronesla slabě – a neměla ani kontrolu nad tím, co říká. „Neměla jsem sílu odejít dřív, ale už jsem tu nemohla jen tak existovat den za dnem a myslet si, že…“

Přestal dýchat a několik dlouhých minut se ani jeden z nich nepohnul. Potom se pomalu otočil a zahleděl se na ni, jeho pohled nevěřícný. V Arových očích se nicméně blyštěla slabá naděje, kterou měla Bella vepsanou ve své vlastní tváři. Nechala svou ruku sklouznout pomalu dolů z jeho ramene a upřeně mu hleděla do obličeje.

„Nemyslela jsem…“ Zavrtěla pak hlavou a ztichla.

„Nevěřil jsem…“ odtušil a umlkl.

Aro se potom slabě usmál. Nebyl to ten veselý pohledný úsměv – byl to jeho letmý stín, vycházející z větší hloubky a větší vážnosti. „Zůstaň. Ne ve městě, ne mezi stráží. Se mnou.“

„Bez nedorozumění, masek a klamných dojmů?“

Přitakal a jeho úsměv se o něco rozšířil. Vždy měla pro jeho úsměv slabost a stejně jako před lety i teď jí připadal velmi hezký.

Stejně jako před lety, i teď byl ten úsměv jeden z hlavních důvodů, proč zůstala.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Iluze:

 1 2   Další »
20. av
31.10.2018 [22:43]

Super. Konečně povídka bez poťapaného E. Culena Emoticon

26.07.2015 [13:34]

slecnaVolturiova Emoticon Emoticon

18. Elejah
18.08.2013 [22:16]

Hledala jsem, tak dlouho jsem hledala něco na tento způsob, příběh, který by vystihl moje vnitřní přáni a dojem z celé ságy :). Našla jsem ho v tomhle. Četla jsem toho už opravdu hodně, ale toto je pecka. Máš talent a jen bych si přála více takových příběh. Emoticon

14.07.2013 [23:26]

RuskaVodkaWow. Ja som sa normálne rozplakala. Bolo to úžasné, ja neverím... ty vole. To bolo niečo nenormálne. Najlepšia jednorázovka, akú som kedy čítala a prečítam si ju minimálne ešte raz. Dievča, ty ma svojím talentom tak ohúriš, že ma klepne pepka. Ty vole, ja nemám slov (aj keď to tak nevyzerá). Neuveriteľné. Bože, zmiluj sa nado mnou a daj mi aspoň trocha talentu, ako ma toto dievča. Klobúk dole a palec nahor, ja na všetkých štyroch a moje srdce vo Voltere. Vždy som čítala len E+B, ale asi sa preorientujem na A+B. WOW. Idem plakať do izby, že nemám taký talent. Bože, to čo bolo. Ježiši Kriste, svätý Mikuláš. Idem sa dať doporiadku. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. denula
04.03.2013 [15:46]

ja ti poviem len tolko ze.som bola zavysla n Belle a Edwardovi ale nikdy v tom nebolo tolko citu ako medzi.Arom a Bellou... Ale co teraz? Mna uz nebavi citat E+B a malokto pise o B+ A tak mi teraz povedz co mam robit? Ja sa zblaznim a samozrejme zase super napisane...ja sa zblaznim=(

20.02.2013 [22:33]

VeronixikaTak toto mě dostalo. Opravdu. Šlo cítit ty souvislosti. Dokázala jsem se do všech postav vžít. Bylo to reálné... ač to může znít u povídky s takovýmto tématem zvláštní, tak jistě víš, jak to myslím. Jednoduše. Povídka, do které se začteš a již tě nepustí. Nepustí tě ani na chvíli, aby ses mohla nadechnout, prostě najednou jí přečíst musíš, bez zastavení, protože v ní v tu chvíli žiješ. Neuvěřitelně krásné. Nejspíše budu muset se podívat na tvé další díla, aby mi nějaký skvost neutekl.

Emoticon a Emoticon

12.02.2013 [22:37]

MayaMystery Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. nikebiela
12.02.2013 [18:30]

náááááádhera další povííídky prosím :))))

10.02.2013 [13:20]

VictoriaJamesLaurentach dievča, to bolo niečo dokonalé Emoticon
Pár bella plus aro nemusím, ale v tomto podanní som na konci mala už úplne oslintabú klávesnicu a všetko Emoticon
Napíš ešte niečo, toto je úžaaas Emoticon Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. Bani
09.02.2013 [11:57]

Moc krásná povídka! Emoticon ...i když popravdě se mi docela příčí představa Belly a Ara...ale tohle fakt nemělo chybu Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!