Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Hladové hry - 2. část

04.08.2012 (14:00) • MissKate • FanFiction jednodílné • komentováno 18× • zobrazeno 3726×

Strnula jsem a srdce se mi rozběhlo příšernou rychlostí. Stál tu přede mnou upír poměrně svalnaté postavy s bronzovými vlasy. Vypadal přesně jako ten muž ze snu, který mi podřízl hrdlo!
Upír se lidskou rychlostí otočil. Upřel na mě své medové oči. Medové? To jsem ještě neviděla, aby měl upír medové oči!  

„Co tu děláš?" zeptal se mě hlasem, který zněl jako dokonalá filharmonie. Zaposlouchala jsem se do jeho hlasu a rozhlédla se po pokoji. Byl o tolik jiný než ten můj! Měl tady novější nábytek, knihy, televizi. Tohle je tak nespravedlivé! Nejradši bych práskla dveřmi a odešla zase pryč, ale tím bych možná toho upíra rozčílila a on by mě při první příležitosti v aréně zabil. Ne, tohle nechci, budu milá, i když by to mohl být můj potencionální vrah.

Ztěžka jsem polkla. „Já," začala jsem, „omlouvám se. Nechtěla jsem tě rozzlobit." Tohle bylo poprvé, co jsem konverzovala dobrovolně s upírem, a já musím říct takovou pitomost jako nechtěla jsem tě rozzlobit. Teď bych si nejradši nafackovala. Co když se ale můj sen nemýlil? A tenhle ten krásný upír s medovým hlasem mi podřízne hrdlo? Nebo to jsou všechno jenom mé představy?

„Nezlobím se, ale neměla bys dělat takovej kravál, nebo na nás dorazí garda těch prašivých upírů," říkal pohrdavě,  „radši pojď dál a zavři za sebou dveře, ale tiše!" Zdálo se mi to, nebo mě ten upír zval k sobě do svého pokoje?! Má žízeň? Blbost. Nemůže mě přece zabít. A navíc mluvil o Volturiových docela znechuceně. Že by to byl hodnej upír? Taky blbost.

Upír si mě zvědavě prohlížel a krčil při tom obočí. „Půjdeš dál nebo budeš stát jako solný sloup mezi dveřmi?" připomněl mi a ukázal na otevřené dveře. Pohnula jsem se a potichu za sebou zavírala dveře. Upír si mě ale dál zvědavě prohlížel a já ani nedutala.

„Na co myslíš?" ptal se zvědavě. Co je mu co do toho?! Nebudu snad cizímu upírovi vykládat své myšlenky.

„Bojíš se mě?" Hluboce se zamyslel. „Nevypadáš na to, že by ses mě bála. Kdyby ano, neodvážila by ses jít za mnou. Nemám pravdu?" Pokládal mi samé otázky, až jsem z toho byla zmatená. Jako by opravdu stál o konverzaci.

„Nikdy jsem s upírem nemluvila, kromě dneška," vysoukala jsem ze sebe.

Pousmál se. „To jde vidět." Co tím myslel? Mám to brát jako urážku?

„Měla bych jít," řekla jsem rozhodně a otočila se ke dveřím. Neměla bych tu být. Kdyby to zjistili ti upíři, co nás hlídali, byl by z toho pěkný průšvih.

„Jak chceš. Mimochodem, já jsem Edward," řekl líbezným hlasem a podal mi ruku. Prohlížela jsem si jeho bílou ruku jako idiot. Nakonec jsem ji krátce stiskla a otřepala se. Byla studená jako kámen a kdybych zavřela oči, měla bych pocit, že držím kámen a ne Edwardovu ruku.

„Bella." Při vyslovení mého jména se mu rozsvítily oči.

Probudila jsem se do nového rána a při uvědomnění, kde se právě nacházím, se mi znovu zhoupl žaludek. Na malém stolku jsem měla podnos se skromnou snídaní a horkým čajem. Takže někdo byl dnes v mém pokoji, zatímco jsem spala. Příšerná představa.

Usadila jsem se ke stolu a snídani snědla na počkání a všechno to zapila ovocným čajem. Potom co jsem dojedla, se dveře od mé komůrky rozletěly dokořán.

„Obleč si to a počkej si na příchod Demetriho. Ten tě odvede. A nemysli si, že o tvé včerejší návštěvě u Cullena nikdo nevěděl," řekl upír, kterého jsem včera oslovila na nádraží. Hodil mi nějaké zvláštní oblečení a zavřel za sebou dveře. Ozvalo se zachrastění klíčů. To snad ne?! Ten prašivej upír mě tu zamkl! Oni o tom vědí? A kam mě chtějí odvést? A proč mě zamykají? Polilo mě horko a kolena se mně začala strachem třást. Každopádně bych asi měla být poslušná, obléct se do té podivně vypadající kombinézy a vyčkat na příchod nějakého Demetriho.

Kombinéza byla z pružného materiálu, byla lehká, ale zároveň teplá. Ale příjemná mi nebyla. Nejraději bych se znovu oblékla do svých starých džínů, vytahaného trička a pohodlných kecek.

Seděla jsem u malého okénka a netrpělivě se kolébala tam a zpět. Nikdy bych si nemyslela, že budou takhle špatně zacházet se svými hráči Hladových her. Nebo takhle zacházeli jenom s lidskými a vlkodlačími hráči? Ten Edwardův pokoj byl luxusnější než ten můj. Kdy vůbec začnou Hladové hry? Počítala jsem dny od vylosování splátců. Cože? Už zítra?!

Najednou jsem to pocítila. Strach ze smrti. Nechci umřít. Chci zase obejmout mámu a tátu. Chci poznat lásku, chci založit rodinu. Ale v tomhle prokletým světě? Zaposlouchala jsem se do hrozivého křiku, při kterém se člověku dělalo mdlo. Udělalo se mi ještě hůř, když jsem si uvědomila, že ten křik vychází právě ze mě.

Někdo chytil za kliku. Zuřivě s ní lomcoval, dokud ji neurval. Je ten Demetri dementní nebo mu neřekli, že mě zamkli? Chvíli bylo ticho a pak se ozvala rána. Někdo narazil do mých dveří a ty se vylomily z pantů. K mému překvapení tu stál Edward. Upír, co mě pronásleduje v mých snech. Jeho výraz jsem nedokázala pochopit. Tvářil se milosrdně a mile.

„Sakra! Co tu děláš, Cullene? Budeš dál dělat buřiče a vzpírat se svému pánovi?" zavrčel upír, kterého jsem tu ještě neviděla a chytl Edwarda pod krkem.

„Já nemám žádného pána!" vyštěkl přiškrceně Edward a vymkl se z jeho sevření.

„Buď poslušný! Však se neboj. Zítra z tebe zbyde akorát hromádka popela," zasmál se temně upír a vrhl pohled na mě. Ucukla jsem.

„Ty! Pojď se mnou, čeká tě výcvik. A ty, Cullene, zmizni nebo tě zase navštíví Jane." Můj pohled těkal mezi Edwardem a upírem, co si pro mě přišel. Takže se jmenuje Demetri. Každopádně Demetri mi teď byl u zadku. Zajímala jsem se o Edwarda. Proč tu byl? Proč se tvářil tak soucitně? Demetri ho nazval buřičem. Že by tenhle ten Edward byl jiný než ostatní upíři?

5, 4...

Čekala jsem na zanění gongu a těkala pohledem na mé soupeře. Věděla jsem, že se matka dívá, proto jsem nasadila silný výraz a rozhodla se, že přežiju co nejdéle. A že nezemřu pro nic za nic.

3, 2...

Prohlídla jsem si lidského chlapce, který měl bobky v kalhotách. Doslova. Všem ukazoval svůj strach. Věděla jsem, že zemře brzy.
Potom tu byli dva vlkodlaci. Vypadalo to, že spolu vytvoří tým a pokusí se oddělat jednoho z upírů. Upírka ve středním věku vypadala jako snadný terč. Ovšem pro vlkodlaky. Já nemám šanci zabít nikoho a ani nechci! Nejsem vrah.
Naposledy jsem si nechala Edwarda. Naše pohledy se střetly. Vpíjel se mi do očí a já se topila v medovém odstínu jeho očí. Edward byl jiný. Musel být. Anebo jen taktizuje a zabije mě tak jako v mém snu?

1, gong!

Utíkala jsem, utíkala. Nevnímala jsem nic, než své nohy, které jsem pořád popoháněla dál. Mohla jsem běžet snad půl hodiny a pořád jsem nenecházela konec. Co bych ale našla na konci?

Stačila vteřinka nepozornosti, nožky se mi zamotaly a já padala ze srázu dolů. Dokutálela jsem se na rovnou zem, která měla kupodivu úplně jinou strukturu. Připadala jsem si, jako bych ležela na měkkém koberci. Hlava se mi pořád motala a s ní i celý svět.

Když jsem se mohla rozhlédnout kolem dokola, zatajila jsem dech. „Do prdele," vydechla jsem. A bylo to tu. Krajina z mého snu. Musela jsem se štípnout, abych se přesvědčila, zda-li opravdu nespím. Nespala jsem.
Všechno tu bylo stejné, stromy, ptáci, i ta měkkoučká tráva. Přejel mi mráz po zádech, když jsem spatřila šmouhu, která se kolem mě mihla. Edward. Tak přece mě přišel zabít.

„Tak dělej!" zakřičela jsem a splašeně dýchala. „Zabij mě! Edwarde, dělej!" Pod krkem jsem ucítila nůž, který se mi zabodával do krku. Tady je má smrt. Zabil mě sexy upír.

Nůž zmizel z mého krku a osoba, co mě chtěla podříznout, zmizela. Prudce jsem se otočila a spatřila Edwarda držící pod krkem tu druhou upírku. Zavrčel a začal její tělo trhat na kusy. Zacházel s ní jako s porcelánovou panenkou. Zatáhl za nohu, ta se urvala. Ale tohle byla upírka, proboha!
Z kapsy vytáhl sirku, škrtl s ní a hodil ji na ostatky upírky. Vše to proběhlo během několika vteřin, zatímco já neustále valila oči a pohledem propalovala plápolající oheň spalující zbytky upírky.

Edward se otočil ke mně a vrhl zase ten zdrcující pohled. „Omlouvám se," vydechl a přibližoval se ke mně. Ruce měl vztyčené. „Neboj se, neublížím ti."

Oči jsem měla vykulené. „Proč jsi mě zachránil? Chceš mě zabít sám?"

„Ne! Říkal jsem ti, že ti neublížím, Bello," říkal tiše a pořád se ke mně přibližoval, ruce neustále stupidně vztyčené k nebi.

„Fajn, tak o co ti jde?" chtěla jsem vědět. Edwardovo tělo se napjalo, začichal do ovzduší. Co? Něco tu smrdí? No já ne!

„Rychle, Bello, musíme pryč," špitl a vzal mě do náruče. Jeho pohyb byl rychlý, než to dořekl, už mě držel v náruči.

„Cože? Kam? Proč mě k sakru zachraňuješ?" Chtěla jsem nějaké odpovědi. Edward mě ale těžce ignoroval.

„Míří sem vlkodlaci, musíme se schovat. Zbývají už jenom oni." Rozběhl se a já zalapala po dechu. Bylo to, jako by se Edward proměnil ve stíhačku a v klídečku proletěl přes celou arénu.

Ocitli jsme se v nějaké jeskyni. „Edwarde!" vykřikla jsem a zoufale se dívala do jeho krásných očí.

„Proč mě nechceš zabít? Proč mě zachraňuješ? O co ti jde? Odpověz sakra," ječela jsem hystericky. Nic mi nedávalo smysl.

Chytil můj obličej do dlaní. Jeho ruce byly hebké a zatraceně studené. Bylo to příjemné. „Bello, dokážeme z téhle arény odejít oba živi."

„Ne, to nemůžeme. Vyhrát může jen jeden!" zatrylkovala jsem a napodobila hlas moderátora Hladových her.

„Poslouchej mě. Od samého začátku se mi v hladě rodí plán. Od samého začátku tě chci zachránit. To proto jsem vlítnul včera ráno do tvého pokoje. Slyšel jsem tě plakat a bál jsem se, že se ti něco stalo," říkal sametovým hlasem.

„C-cože?!" Pusa se mi otevřela dokořán.

„Nejsem tu náhodou, byl jsem dobrovolník. Hned jak jsem uslyšel na obrazovce tvé jméno, odjel jsem do Volterry, abych se sám nabídnul jako splátce. Udělal jsem to v přímém přenosu, a tak neměli na vybranou, i když absolutně vůbec neměli v plánu mě do Hladových her přijmout. Věděli, že se pokusím o vzpouru. Já a celá rodina se o to od samého začátku vlády Volturiových pokoušíme."

No, wau! Tohle je senza upír! Chce zachránit celé lidstvo i vlkodlaky před vládou dementních Volturiových. „Ale proč zrovna já?" chtěla jsem vědět.

„Moje sestra Alice má vize, ve kterých vidí budoucnost. Všichni z mé rodiny mají své druhy nebo družky, svou druhou půlku. Milovanou osobu. Ale já nikoho. A Alice od začátku svých vizí vídává mě s lidsoku dívkou, která má být mojí spřízněnou duší. Mojí opravdovou láskou," říkal a pomalu vyčarovával pokřivený úsměv na své tváři.

Zalapala jsem po dechu, dnes už asi po sté. „Ta opravdová láska, spřízněná duše," začala jsem nevěřícně, „to mám být jako já?" Můj tón musel znít dosti pochybovačně. Taky mě zajímalo, jestli i v této jeskyni jsou kamery, které by náš rozhovor točily a vysílaly ho všem do světa.

„Ano," zašeptal Edward, „teď tě ale musím zachránit, Bello."

„Copak tu nejsou kamery?" ptala jsem se. Edward zavrtěl hlavou.

„Teď mě dobře poslouchej." Znovu se mi vpil do očí. Pochopila jsem, že to, co mi chce říct, je velmi důležité. „Uděláme to takhle. Musíme najít konec arény, protože okolo arény je neviditelné elektrické pole. Moje rodina by teď někdy měla vyřadit proud a my bychom se měli dostat pryč."

„Ale copak to ještě někdo nehlídá?" zašeptala jsem. Bylo to zvláštní, že bychom se mohli dostat z téhle arény pryč oba dva a živi. Ale tahle představa byla nadmíru uspokojivá. A jestli mám být Edwardova opravdová láska, proč neutéct s ním, že? Je krásný, sexy a dokáže mě udržet v bezpečí. A dokázal by udržet v bezpečí i moji matku.
Najednou se mi před očima zjevila šance na lepší život.

„Ne. Spoléhají se na elektrické pole, které je opravdu velmi spolehlivé. Každý, kdo by se dotknul tohohle elektrického pole, dostal by šok tak veliký, že by ho to usmrtilo. I upíra by to usmahlo zaživa."

„D-dobře," vydechla jsem trochu vyděšeně. Při představě, že umřu na elektrický šok...

„Pojď, musíme najít konec arény." Zase si mě vyšvihl do náruče a já automaticky pevně semkla víčka, připravená na další zběsilý let. Dýchala jsem zhluboka, ale v té rychlosti to šlo docela ztěžka. Když jsem myslela, že mi dojde dech, zastavili jsme. Upadla jsem na zem a snažila se popadnout dech.

„Jsi v pořádku, Bello?" ptal se Edward starostlivě a položil mi ruku na týl.

„Jenom mě nech se nadechnout," poprosila jsem ho a stále lapala po dechu. Když jsem našla svůj rytmus a srdce mi zase bilo tak jako jindy, zvedla jsem se na nohy. „Můžeme."

Edward ukázal na místo před sebou. „Jsi si jistý, že tohle je konec arény? A že nás ten proud nezabije?" špitla jsem.

Kývl a chytl mě do náruče. „Něco mi slib, Bello," zašeptal mi do ucha a já ucítila chvění v břiše.

„Co?" vydechla jsem.

„Že mi neutečeš, až se zachráníme," řekl a usmál se.

Usmála jsem se taky. „Neuteču," zašeptala jsem a přivřela oči. Za chvíli přijde konec. Možná konec našeho života, možná konec mého dosavadního života. Možná to všechno dopadne dobře. A jestli ne, to už je prostě život. Alespoň spočinu vedle krásného upíra, co se mi pokusil zachránit život.

Edwardovo tělo se znovu napjalo a nohy se odrazily od země. Tak, a je to tu.

Neukamenujte mě za ten konec. :-) Je na vás, jestli Belle a Edwardovi dopřejete šťastný nebo smutný konec. Já doufám, že se Vám tato dvoudílná jednodílná povídka alespoň trošku líbila.
Čekám na jakýkoli váš názor, i kritika je tu vítaná! :-)

Autor: MissKate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Hladové hry - 2. část: