Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Gotta be somebody


Gotta be somebodyTentokrát mě zajímá jaké to je, najít toho jediného v tomto životě,
toho jediného o kterém všichni sníme.
Ale sny už nestačí, tak budu čekat na opravdovou věc.
Poznám to podle toho pocitu,
v ten moment kdy se setkáme,
bude to jako scéna z filmovýho plátna.

Povídka inspirována stejnojmennou písničkou od skupiny Nickelback. Snad se tedy bude líbit. :)

(Písnička)

 

Gotta be somebody


 

Tentokrát mně zajímá jaké to je,

najít toho jediného v tomto životě,

toho jediného, o kterém všichni sníme.

Ale sny už nestačí, tak budu čekat na opravdovou věc.

Poznám to podle toho pocitu. V ten moment kdy se setkáme.

Bude to jako scéna z filmového plátna.

Tak budu zadržovat dech. Až do konce.

Do toho momentu než najdu toho jediného, s kým budu navěky

 

Už tolik večerů jsem strávil jako ten dnešní. Ležel jsem na pohovce ve svém pokoji, zíral do stropu a nechával svou mysl plynout všemi různými směry. Přemýšlel jsem, jaké by to bylo, konečně poznat někoho, koho bych dokázal milovat i napříč tomu, že bych mu dokázal číst myšlenky. Jaké by to bylo mít někoho, kdo by pro mě byl jako Alice pro Jaspera nebo Esmé pro Carlislea.

Stále dokola jsem slyšel, že bych si měl někoho konečně najít, že mi ta samota leze na mozek, ale copak to jde, najít si v té hordě lidí nějakou spřízněnou duši, u které by mě neznechucovaly její myšlenky?

Zajímalo by mě, jak bych to poznal. Jak bych zjistil, že dívka, kterou jsem právě minul, byla právě ta pravá, se kterou bych dokázal prožít celou věčnost, která v mém případě byla skutečně dlouhá a v mnohých chvílích samoty i nekonečná. Jako upír jsem se tímhle světem protloukal už úctyhodných osmdesát let. Osmdesát let bez nějaké změny, nezestárl jsem ani o den, ale přitom jsem si připadal pomalu jako nějaký kmet.

Doufal jsem, že kdybych konečně poznal tu pravou, nepřipadal bych si tak staře, a tak osamoceně. Mám sice velkou rodinu, ale ani oni všichni dohromady mi nedokážou nahradit tu lásku, kterou bych pocítil od . Možná by to bylo jako ve filmu, prostě by se na nějakou dobu zastavil čas, my se navzájem koukali do očí a ona se na mě pak usmála…

Přestaň snít, Edwarde, takhle to nechodí. Nabádal jsem sám sebe, ale i přesto mi tahle myšlenka nešla z hlavy. Sny mi pomalu přestávaly stačit, přestože to vlastně ani tak úplně sny nebyly, spát jsem totiž nemohl. Tyhle obrazy jsem viděl před očima a doufal, že se jednou stanou skutečností.

 

Protože nikdo nechce být ten poslední.

Protože každý chce cítit, že na něm někomu záleží.

Někým být milován s mým životem ve svých rukou.

Tam musí pro mě někdo takový být.

 

Kdybych vám měl nějak více přiblížit svůj dosavadní život, shrnul bych to v několika málo větách. Upírem jsem se stal, když mi bylo sedmnáct, umíral jsem na španělskou chřipku, když mě Carlisle kousl a já se začal měnit. Potom jsem - až na pár let - strávil celý svůj upíří život s ním a následně jeho družkou Esmé. Postupem času se k nám přidávali i ostatní, současní členové téhle povedené rodinky. Alice, Jasper, Rose a Emmett. Díky našemu jinému způsobu života jsme se mohli vždy na nějakou dobu i usadit v nějakém městečku, městu či vesnici. Kdekoliv, kde nesvítilo moc slunce.

Právě před dvěma dny jsme opět změnili po třech letech naše působení a přestěhovali jsme se do malého městečka na severozápadě Olympijského poloostrova, kde slunce svítí jen několikrát do roka a jinak je tu povětšinou deštivo. Ideální počasí pro nás.

„Vstávej, cítím, že tohle město pro nás bude znamenat změnu.“ Vlítl mi ráno do pokoje Emmett. Stále se snažil udržet veselou náladu a povětšinou se mu to dařilo. Když totiž už ani on neměl dobrou náladu, tak byly věci hodně zlé.

„Co by se tu mohlo stát, nevíš?“ podotkl jsem zachmuřeně, ale chystal se ho následovat do přízemí a odtud do garáže, abychom mohli všichni vyrazit do školy, když v tom se do pokoje přihnala i Alice.

„Takhle tě nikam nemůžu pustit,“ řekla a podmračeně si mě prohlížela. Nechápal jsem, co se jí nelíbí, a tak jsem si prohlédl oblečení, co jsem měl na sobě. Bylo nové, měl jsem ho od soboty.

„Co se ti na tom nelíbí?“ zeptal jsem se nechápavě a hned na to jsem slyšel v jejich myšlenkách nadávky na to, jaký jsem módou netknutý upír a už se mi začínala hrabat v šatníku, aby mi nachystala něco lepšího. Její módní posedlost by nás jednou přivedla na mizinu, kdyby nebylo jejich vizí, díky kterým přesně věděla, jaké akcie na burze koupit a jaké prodat, což nám zajišťovalo trvalý přísun peněz.

Alice se vždy snažila, ať chodíme oblékaní podle poslední módy a jedno oblečení na sebe nevezmeme dvakrát. Pračku jsme tedy ani nevlastnili. Hned potom, co jsme to oblečení vysvlékli, ho Alice cpala do černých pytlů a posílala do chudobinců. Nechápal jsem její mánii pro oblečení a boty, ale když jsem se dneska zaposlouchal do jejích myšlenek, myslela na novou kolekci mnohem víc, než obvykle, což mohlo znamenat jenom jediné - něco mi tají.

„Alice, neblázni a řekni mi, co mi tajíš,“ vybídl jsem ji a vzal si oblečení, které mi podávala.

„Ne, Edwarde Cullene, však na to brzo přijdeš, slibuju,“ mrkla na mě a svým tanečním krokem opustila můj pokoj. Dál jsem tedy přemýšlel nad jejími slovy. Co mohla v budoucnosti vidět spojeného se mnou, že mi to chce nechat jako překvapení?

No, rozhodně jsem neměl čas na velké uvažování, protože mi do pokoje opět vtrhl Emmett a já si musel pohnout. Carlisle mi totiž znovu svěřil klíče od auta a já se tak stal neoficiálním řidičem mé rodiny. Ne, že by je nemohl svěřit někomu jinému, ale ke mně měl největší důvěru.

 

Protože nikdo nechce jít sám za sebe.

A každý chce vědět, že není sám.

Někdo jiný to cítí někde stejně.

Tam venku pro mě musí někdo být.

 

Do školy jsme dorazili akorát včas na to, abychom vyvolali dostatečný rozruch, stihli si vyzvednout své rozvrhy a do zvonění seděli v hlučících třídách. Všichni se teď bavili jenom o nás, stali jsme se pro místní obyvatele novou senzací, kterou museli probrat do posledního detailu, aby na nás nezůstala žádná pomyslná nitka suchá.

Pro všechny jsem já a mí sourozenci byli adoptované děti Carlislea a Esmé - jinak to ani nešlo, těžko by se vysvětlovalo, že tak mladě vypadající pár má tak staré děti. Všichni jsme měli dosavadní velmi dobré výsledky ve škole a patřili jsme k vzorným studentům. Víc o nás nevěděli a my se snažili, aby se ani dozvědět nemohli.

Teď jsem seděl na první hodině a stále kolem mě neutichal ten šepot o tom, kdo jsem já a má rodina. A šepot to byl nejen ten klasický, ale hlavně to byly ty myšlenky, které se na mě hrnuly ze všech stran. A nejvíc převažovaly myšlenky dívek - a o to víc těch hezkých, které doufaly, že by mě mohly pozvat na rande. Vlastně, že bych je pozvat mohl já.

Emmett s mými ostatními sourozenci jasně dávali najevo, že oni jsou zadaní, a tak se o nich po chvíli přestalo mluvit na každé škole. To já jsem byl propírán všemi snad až do chvíle, než jsme se sbalili a odjeli pryč. A tam to vždy začalo znovu.

Po svých nekonečných úvahách jsem se však rozhodl nechat všem šanci.

I takové Jessice, která se ke mně hned po zazvonění přitočila a jejíž myšlenky mě hned odpuzovaly. Ale přemohl jsem se. Snažil jsem se dát na první dojem - tedy spíš na ten druhý. Ten první, který na mě udělaly její myšlenky, nebyl zrovna nijak valný.

„Ahoj, já jsem Jessica Stanley, ty musíš být Edward,“ představila se a mile se na mě usmála.

„Rád tě poznávám, Jessico Stanley,“ pozdravil jsem ji a snažil se na ni taky usmát.

A zřejmě se mi to i povedlo, protože v jejich myšlenkách se doslova rozplývala blahem a těšila se, až se bude moct pochlubit svým kamarádkám s tím, že se mnou už mluvila.

„Víš, říkala jsem si, když si tady nový, že kdybys cokoliv potřeboval, jsem ti k dispozici,“ nabídla se mi a já hned věděl, že to cokoli bylo opravdu všechno. Najednou jsem měl pocit, že kdybych jí přikázal skočit z okna, tak by to klidně udělala. A nezáleželo by ani na tom, v jaké výšce bychom se v tu chvíli nacházeli.

„Děkuju, je to od tebe moc milé. Rozhodně tvou nabídku promyslím,“ ujistil jsem ji.

„Fajn, kdyby tě tedy něco napadlo, tady máš moje číslo,“ dodala a podala mi malý papírek, na kterém bylo napsáno devět číslic a její jméno. „Ráda jsem tě poznala, Edwarde.“

„Já tebe taky,“ odpověděl jsem jí zamyšleně, zatímco jsem pozoroval ten malý lísteček ve své ruce. Snažil jsem se, jak nejvíc to šlo, nedat na dojem z jejich myšlenek a když se to tak vzalo kolem dokola, Jessica byla milá. Ale stále tu byly její myšlenky.

A nejen to. Byl tu ještě Mike. Na to jsem přišel na obědě, když jsme se sourozenci vešli do jídelny. Jessica mi zamávala a rozhodně by v tu chvíli nechtěla slyšet Mikovi myšlenky. Ten kluk do ní byl zamilovaný až po uši, ale ona jako by to neviděla.

„Teda, Edwarde, pochlapil ses. Není sice tak hezká jako moje Rosalie, ale rozhodně se to dá,“ ujal se slova Emmett, kterému ten nepatrný pohyb ruky, neušel. Všiml si, jak mi Jessica mávala.

„Snažil jsem se být milý, víš?“ odbyl jsem ho.

„Tak milý, jo? Zajímalo by mě, na co ta holka myslela, že tě hned neodradila,“ nesouhlasil.

„Myslela na to, na co myslí i ostatní holky. Jenom jsem se rozhodl, že budu dávat všem víc šance a nebudu všechny posuzovat podle jejich prvních myšlenek,“ vysvětlil jsem mu svůj záměr.

„To ti chválím,“ souhlasila s tím nápadem i Alice.

„Aspoň někdo,“ odpověděl jsem, ale bylo to spíš, jako bych mluvil sám k sobě.

 

Dnes v noci na ulici za svitu měsíce.

A sakra, cítím to taky správně.

Je to jako Dejá vu.

Jsem tady s tebou.

Tak budu zadržovat dech.

Mohl by to být konec?

Je tohle ten moment, kdy

najdu toho jediného, s kým budu navěky?

 

Když Jessica podle ostatních zaznamenala úspěch - tedy spíš, že jsem ji hned neodmítl, rozhodly se to vyzkoušet hned i ostatní holky. Jedna za druhou se přede mnou nakrucovaly a já jsem je nemohl odmítnout. Stále dokola jsem si opakoval, že bych jim - a také sobě - měl dát aspoň malou šanci.

Poslední hodinu jsem měl s Angelou. Ta si mě za celou dobu nevšimla. Tedy, samozřejmě, že zaregistrovala, že jsem přišel do hodiny, ale její myšlenky byly na míle daleko od toho, jak by mě asi mohla pozvat na rande. Její myšlenky pro mě byly tedy úlevou, a jelikož měla vedle sebe místo, rozhodl jsem se toho využít.

„Ahoj, můžu si přisednout?“ zeptal jsem se jí, a tak na sebe upoutal její pozornost.

„Jasně, klidně,“ odpověděla mi a shrnula si věci na svou půlku lavice a já si za ní sedl. Ani potom se však její myšlenky nezměnily. Střídavě se zabývaly jedním matematickým příkladem a myšlenkami na nemocného bratra.

Možná by tohle mohla být ona. Její myšlenky mě neničily a já se mohl konečně trochu uvolnit. S někým, jako je Angela, bych snad dokázal i chodit. Problém tu však byl ještě v tom, že ona byla člověk a já upír. Jednou by se to musela dozvědět a to by asi všechno mezi námi skončilo.

A dalším problémem byl v Benovi. Nebyl to sice takový žárlivec jako Mike, když se jednalo o Jessicu, ale problém to byl. Angela do něj byla beznadějně zamilovaná, ale neuměla mu to dát najevo. Měla strach z případného odmítnutí.

A já jsem zjistil, že ani tato dívka není nic pro mě. Nemohl jsem ji nutit k tomu, aby se do mě zamilovala, když její srdce patřilo někomu jinému, ačkoliv o tom ten dotyčný neměl nejmenší ponětí. Nepatřím k těm, co někomu jenom tak přeberou dívku. A zvlášť ne proto, že ona by mohla být ta pravá. Neměl jsem totiž ten pocit, jak ho všichni popisují, když potkají svou spřízněnou osobu.

Na konci hodiny jsme se tedy rozešli a já doufal, že se Angele poštěstí a nakonec bude přece jenom šťastná. Já sám jsem se vydal na parkoviště, kde jsem se rozhodl počkat na sourozence, kteří se během několika minut dostavili.

„Tak co? Dával jsi zase těm nebohým dívkám šanci na to, že tě dostanou?“ zajímal se hned Emmett, jen co došel.

„Emmette, nech ho na pokoji,“ začala mě okamžitě bránit Alice, jelikož bylo jasné, že Emmett by mohl mít nemístné poznámky. Nechápe, o co se snažím! Už nechci být sám, tak proč se tomu směje? On má svou Rosalii, Alice svého Jaspera, Esmé Carlislea, jenom já nemám nikoho, tak proč mi to prostě neusnadní a neodpustí si ty silácké řeči? Vždyť nechci nic jiného, než dát několika holkám šanci dokázat, že jejich myšlenky mě nemusí pokaždé odradit.

 

Protože nikdo nechce být ten poslední.

Protože každý chce cítit, že na něm někomu záleží.

Někým být milován a svěřit život do jeho rukou.

Musí tu pro mě někdo takový být.

 

A tak to šlo celý týden. Emmett si místo mě začal dobírat ty „husičky“, které si zatím vůbec nevšimly, že na mě nedělají takový dojem, jaký by udělat měly, pokud by se mnou vůbec chtěly chodit. Některé Emmettovy postřehy byly opravdu vtipné a u některých bych raději ani nechtěl být.

Jessica se ukázala jako nějaká nekorunovaná královna školy. Kdykoliv se ona ukázala v mé blízkosti, ostatní holky se daly na odchod. Snažily se mě získat, ale pokud šlo o Jess, tak ona na mě měla podle nich přednostní právo.

Jako bych byl nějaká věc!

„Emmette, nech toho, copak nevidíš, že na ty tvoje vtípky nemá Edward náladu?“ dotazoval se mého vtipného bratra Jazz. Musel vycítit, že pokud Emmett hned nezmlkne, nedopadne to dobře.

„Ale, copak? Dělal jsem si jenom legraci. Hned se nemusíš urážet,“ osopil se teď Emm přímo na mě.

„Nejsem naštvaný, jenom na to nemám náladu,“ upřesňoval jsem. Na jeho vtípky jsem si už zvykl a vytočit mě skoro nedokázaly.

„Aha, no tak to je něco jiného,“ opáčil Emmett a já čekal opět nějaký jeho slovní obrat, ale než stihl něco z té své pusy vypustit, sklonila se k němu Alice a něco mu pošeptala. Sledoval jsem jeho reakce a čekal, až se Alicina slova odrazí v jeho myšlenkách. Jen co se Alice odtáhla, Emmett se snažil dát dohromady svůj překvapený obličej, ale já jsem nevěděl kvůli čemu.

To, na co myslel, rozhodně nemohl být správný důvod. Panebože, co se to tady děje?! Proč si najednou všichni přede mnou chrání myšlenky?

„Alice, Emmette? Vysvětlí mi jeden z vás, co se děje?“ pokusil jsem se to z nich normálně dostat. Ale oba na mě jenom spokojeně vycenili zuby v dokonalém americkém úsměvu a já se od nich nic nedozvěděl. No dobře, chraňte si ty svoje myšlenky, já se to stejně dozvím.

 

Protože nikdo nechce jít sám za sebe.

A každý chce vědět, že není sám.

Někdo jiný to cítí někde stejně.

Tam venku pro mě musí někdo být.

 

Potřeboval jsem se projít. Klíče od auta jsem přenechal Jasperovi a ze školy jsem se vydal pěšky, což neušlo Jessice, která se mi hned nabídla, že mě doprovodí.

Odmítl jsem. Má dávka trpělivosti s myšlenkami ostatních lidí byla vyčerpána na úplné dno a já ji potřeboval opět načerpat v klidném okamžiku, který by nenarušovalo vůbec nic. Pokud totiž budu chtít přežít dva nebo tři roky v tomto městečku, budu si muset najít místo, kde tu trpělivost budu čerpat.

„Jak myslíš, nemusíš být hned protivný,“ zamumlala, když odcházela a vracela se za svou partou, která postávala u vstupu do budovy. Já se vydal po příjezdové cestě dál. Myšlenky jsem nechal volně plynout, a jelikož se nikomu v pošmourném počasí nechtělo ven, měl jsem v hlavě jenom ty své, do kterých se mi nevtíraly bez pozvání myšlenky jiných.

S každou další minutou, kterou jsem strávil o samotě, jsem nabíral novou dávku trpělivosti, ale doufal jsem, že tak nebudu muset činit dlouho. Možná by stačilo dát ten dívkám šanci jenom měsíc - pokud se do té doby mezi nimi neobjeví žádná, která by mě zaujala, přestanu se o navázání vztahu v tomto městečku snažit. Začnu se opět všem stranit a na další tři roky pro mě bude existovat jenom má rodina a tichá samota mého pokoje.

Byl to skvělý plán a já s tím byl spokojen. Nebudu moct říct, že jsem to nezkusil, a to na tom bude to dobré. Všichni za ten následující měsíc dostanou šanci a potom - to bude záležet na tom, jestli ji poznám anebo ne.

 

Nemůžeš to vzdát.

Hledání toho hrubého diamantu.

Protože nikdy nevíš, kdy se ukáže.

Bud´ si jistý že počkáš.

Protože to může být ten jediný, ten, na který čekáš.

 

Nevnímal jsem, kudy jsem celou dobu šel. Jediné, co bylo podstatné, byl ten vnitřní mír, kterého jsem dosáhl. Byl jsem pevně rozhodnut a mé odhodlání bylo silné jako skála. Přesto jsem si všiml, jak se pomalu začalo stmívat a proto jsem se otočil a přes celé město jsem se vydal zpátky domů.

Pouliční lampy se snažily rozehnat padající tmu a já se pomalým krokem loudal k domovu.

Právě jsem míjel takřka prázdné parkoviště u malého obchoďáku, když jsem zaslechl tiché zaklení a potom tlumenou ránu, jak něco dopadlo na zem. Rozhlédl jsem se tedy kolem a všiml jsem si dívky, která vycházela z onoho obchodu, přes nákup, který nesla v rukou, jsem ji neviděl ani do obličeje. Něco jí však z rukou vypadlo a to vyvolalo to zaklení.

„Příště pošlu na nákup Charlieho,“ mumlala si, když sbírala rozsypané věci.

„Mohu ti pomoct?“ nabídl jsem se a dívka ke mně zvedla obličej. Přes tvář se jí mihlo překvapení a já se zahleděl do těch hnědých tůní.

Měl jsem pocit, jako bych zažíval dejá vu. Byl jsem si však jistý, že jsem podobnou událost nezažil.

 

Protože nikdo nechce být ten poslední.

A každý chce cítit, že na něm někomu záleží.

Někým být milován s mým životem ve svých rukou.

Tam musí pro mě někdo takový být.

Ohhhhhh...

 

Hnědé vlasy rámovaly té dívce obličej a v mělkých vlnách spadaly na záda. Rty se jí roztáhly do milého úsměvu a já jí ho automaticky oplatil.

Najednou jsem poznal, co mi tahle scéna připomíná! Byl to jenom okamžik, kdy mi hleděla do očí, a já pochopil, že tohle je ta scéna jako z filmového plátna, na kterou jsem čekal. Jediný pohled do očí mi řekl všechno, co jsem potřeboval.

Sklonil jsem se k té dívce a pomohl ji posbírat nákup.

„Děkuju,“ špitla a já si uvědomil, že ji stále v myšlenkách tituluju jenom jako dívku. Její jméno jsem se zatím nedozvěděl a přitom jsem ho toužil poznat.

„Nemáš zač, mimochodem já jsem Edward,“ představil jsem se a pomohl jí donést nákup k oprýskanému náklaďáčku, o jehož bezpečnosti jsem pochyboval.

„Jsem Isabella - Bella,“ odpověděla a já se uvnitř tetelil blahem. Dokonalé jméno k překrásné dívce přede mnou pasovalo přímo skvěle. Krásná Isabella, pomyslel jsem si.

 

Nikdo nechce jít sám za sebe.

A každý chce vědět, že není sám.

Je tam někde někdo kdo to cítí stejně?

Někdo takový tam pro mě být musí!

 

Domů jsem se vrátil jako omámený a před očima jsem stále viděl ten nesmělý úsměv patřící hnědovlasé dívce, která mě okouzlila. Ještě žádné jiné se to nikdy nepodařilo a já pochopil, co tím všichni myslí, když popisují lásku na první pohled.

Horší však bylo to, že jsem s ní nemohl být. Alespoň ne jako upír. Budu tedy muset něco vymyslet, protože jsem si byl víc než jistý, že ona je ta pravá.

„Jak se ti Bella líbila?“ zeptala se najednou Alice, která se objevila na schodech. Stačil mi jediný pohled na ni, abych věděl, že ona o tomhle setkání věděla už od chvíle, kdy jsme se sem nastěhovali.

 

Nikdo nechce být ten poslední.

Každý chce cítit, že na něm někomu záleží.

Je tam někde někdo kdo to cítí stejně?

Někdo takový tam pro mě být musí!

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Gotta be somebody:

 1
03.06.2012 [19:23]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.09.2011 [17:48]

Sima777kraaaaaaaaaaasne. zamilovala som sa do tejto poviedky a prosim rychlo pokracko!!!! super skvele uzasne dokonale!!!
Emoticon Emoticon

7. lucka2010
09.09.2011 [15:04]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Petronela webmaster
09.09.2011 [7:50]

PetronelaJsem ráda, že se vám povídka líbí Emoticon - vůbec jsem to nečekala, brala jsi ji za takovou průměrnou. Takže moc a moc děkuju za komentáře Emoticon

5. Janda
08.09.2011 [19:54]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.09.2011 [18:21]

DarkFirefliesPáni, páni, páni! Emoticon
To bylo absolutně skvělé, krásné, úžasné, dokonalé, geniální, nápadité, originální... Jedním slovem: perfektní! Emoticon Poslední dobou nestíhám skoro nic číst, takže vždy projdu pouze perexy a vybírám pouze to, co mě doopravdy zaujme (vím, jsme hrozná, ale bohužel, času mám čím dál tím míň Emoticon ). A i když jsem se z tohoto perexu nedozvěděla vlastně vůbec nic ( Emoticon), stejně mě něco donutilo si tuto povídku přečíst. A rozhodně nelituji! Emoticon Povídka byla prostě od začátku až do konce krásná. Na začátku mi nějak trvalo než jsem se zorientovala (neboj, to je u mě úplně, ale úplně normální Emoticon ). Hned jak mi to došlo, začalo mě zajímat, jak to bude dál. Povídek o Bellině a Edwardově seznámení je tu řada, ale tahle rozhodně spadá mezi ty nejleopší, které jsem četla. Emoticon
Líbily se mi Edwardovi úvahy. Jak přemýšlel nad tím, jestli mu nebudou vadit myšlenky děvčat. Přece jen, já bych se asi zbláznila... Asi bylo moudré, že se rozhodl dát všem děvčatům šanci, ale jsem ráda, že jsi skončila u E+B klasiky. Myslím, že už to tak prostě má být Emoticon .
Co se týče té písničky, nikdy dříve jsem ji neslyšela, ale teď si ji tu pouštím znovu a znovu. Je vážně skvělá Emoticon .
No, já už nemám co víc dodat. Bylo to přenádherné a já smekám. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.09.2011 [18:19]

stmivani158Ty si mě dostala, fakt... Bylo to úžasné, nádherné, dokonalé! Úplně jsi mě vtáhla do děje a já se cítila jako osamocený Edward a na konci, jako bych stála u stromu a pozorovala jak se ti dva seznamují... jak se jeden do druhému vpíjí do očí... No nádhera prostě! Emoticon

08.09.2011 [18:03]

LuLuu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon ja milujem Nickelback a tato pesnička je veľmi pekná Emoticon bolo to PREKRASNE!!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. eMuska
08.09.2011 [15:00]

Ja som úplne ohromená, to bolo priam neuveriteľné! najprv pieseň, text, a potom príbeh... Začiatok, zamyslený Edward - a tie jeho myšlienky! nomrálne som chvľu myslela, že si budem robiť výpisky, faktocky! som sa až rozplývala nad niektorými slovnými spojeniami, ktoré sa v poviedke vyskytli. Perly nad perly, ktoré som od teba kedy čítala, som strašne nadšená! Edwardova túžba stretnúť dievča a zamilovať sa ako vo filme - ktorá sa mu koniec koncov vyplnila, bola prekrásne opísaná. Bolo zaujímavé, že sa rozhodol dať šancu všetkým dievčatám, neviem, či by som to vydržala - a chvíľu som sa bála, že si vyberie zle, napríklad pri Angele, no potom ma opäť príjemne prekvapili jeho myšlienky, bolo to prenádherné!
Keď sa šiel prejsť, mala som taký nutkavý pocit, že ju stretne, aj keď som najsôr myslela, že do nej narazí alebo tak, lenže scéna s nákupnými taškami bola dokonalá, oči, úsmev, normálne som taká rozochvená z toho ešte... krásne, jedna z ajlepších! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!