Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Forks, do toho! Ne, Seattle!

08.06.2011 (18:15) • simi1918 • FanFiction jednodílné • komentováno 41× • zobrazeno 4285×

Forks, do toho! Ne, Seattle!

„Tati, tak já jdu,“ zavolala jsem na svého tátu do obýváku, kde se díval na baseball. Byl pátek večer a za půl hodiny začíná na zimním stadionu hokej Seattle proti Forks. Samozřejmě tam nesmím chybět, jelikož hokej je můj nejoblíbenější sport. Miluji ho už od mala a jsem snad ten největší fanda na světě. Chodím na všechna utkání našich kluků v Seattlu, nebo jezdím na mistrovství. Táta, jelikož je policejní ředitel, má spoustu známých, kteří mají také známé, co pracují pro hokejisty a na stadionech, a tak mi vždycky sežene lístek. Jeho moc hokej nebaví, on naopak fandí baseballu, který zase nebaví mě. Ale nevadí mi jezdit sama. Občas s sebou vezmu Jessicu nebo Angelu, to jsou moje kamarádky ze střední, ale jinak jezdím pouze já. Všechny jsme letos maturovaly a já v září nastupuji na přírodovědeckou fakultu tady v Seattlu.

„Jasně, hezky se bav,“ zavolal a dál už mě nevnímal. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a natěšeně vyšla před dům. Už se nemohu dočkat, pokud tento zápas vyhrajeme, dostaneme se na mistrovství, na které se už také nemohu dočkat. Ale i když nevyhrajeme a nepostoupíme, stejně na něj pojedu.

Se zavrzáním jsem otevřela dveře svého milovaného náklaďáčku a nastoupila. Klíč od něj jsem strčila do zapalování, nastartovala a s úsměvem vyjela ke stadiónu.

Měla jsem docela hoňku zaparkovat, jelikož parkoviště už bylo skoro plné. Fanoušky se to tu hemžilo a já málem jednoho přejela. No co, tak mi neměl lézt do cesty. Určitě mě viděl i slyšel, protože mě, neboli můj náklaďáček, nejde přeslechnout ani přehlédnout. Vydává tolik rachotu, že se divím, že lidé okolo mě nejsou hluší.

Vypla jsem motor, vyskočila ven a náklaďáček si zamkla. Potom jsem poskakovací chůzí došla ke vchodu stadionu a sedla si na schody, jako to udělalo pár lidí. Stadion se otevře až za pět minut. Zatím jsem se rozhlížela po okolí a pozorovala lidi v bílých a červených hokejových tričkách, jak popíjejí pivo, které tu prodávali ve stánku, smějí se a povídají si mezi sebou. Náš tým měl červenou barvu a Forks bílou. Usměvavě jsem si prohlédla i své nové červené tričko, které jsem od táty dostala k maturitě. Staré už bylo zaprané a několikrát zašívané, takže se mi dárek od táty šiknul. Měla jsem na něm všechny podpisy našich kluků.

Pět minut uběhlo jako nic a stadion se otevřel. Raději jsem se trochu vzdálila, protože mi hrozilo převálcování několik set kilových chlapů. Předháněli se jako koně a cpali se dopředu. To já si hezky počkala, až se to stádo dostane dovnitř a pak v klidu vešla dovnitř. U pokladny jsem odevzdala svůj lístek a vyšla po schodech do desáté řady. Tam jsem se usadila někde uprostřed a nedočkavě čekala na začátek utkání. Vedle mě bylo z obou stran volné místo, což mi vyhovovalo.

Uběhly asi tři minuty, když jsem vedle sebe zaznamenala pohyb. Otočila jsem se na dotyčnou osobu, abych věděla, kdo mi zkazil štěstí, ale v ten moment, kdy ho mé oči spatřily, jsem oněměla úžasem. Vedle mě seděl ten nejkrásnější kluk na celém světě. On byl… krásný, nádherný. Jeho bronzové vlasy mu v moderně rozcuchaném účesu trčely do všech stran, perfektní nos doplňoval jeho krásu, rudé plné rty, které vábily k políbení, měl roztáhlé do dech beroucího pokřiveného úsměvu a oči. Jeho zlaté oči, které mě okamžitě pohltily a už nepustily, byly ze všeho nejhezčí.

„Ahoj,“ promluvil na mě. Překvapeně jsem zamrkala a přitom se snažila vymyslet nějakou odpověď. Jelikož mi ale vypověděl mozek, bylo to opravdu těžké.

„Ahoj,“ pípla jsem a pořád ho pozorovala.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ otázal se. Jen jsem s úplně vymeteným mozkem pokývala hlavou a dychtivě očekávala jeho otázku.

„Jak může tak krásná holka fandit bandě nemehlům?“ Jeho otázka mě plně probrala do reality.

„Bandě nemehlům? Děláš si srandu?“ Překvapeně a docela i podrážděně jsem nadzvedla jedno obočí a přitom si ho už bez růžového oparu znovu prohlédla. Jistě, na sobě měl bílé tričko, což znamená, že fandí za Forks. Z vlastních zkušeností vím, že není moc bezpečné, aby dva lidé, kteří fandí každý někomu jinému, seděli vedle sebe. A co se týče tohohle kluka, který je až nadpozemsky krásný, pro něj to platí dvojnásobně.

„Ne, nedělám, vždyť oni by nic neuhráli ani na kolečkových bruslích, natož na ledě,“ pomlouval dál můj tým. Tak to teda ne, zahrává si s ohněm, chlapeček. Na můj milovaný tým mi nikdo sahat nebude.

„Jo? A co ta vaše banda? Vždyť v tom vašem zapadákově nemají ani pořádný stadion, aby mohli trénovat. Jednou jsem je viděla hrát a řeknu ti, i babičky o berlích by to odehrály líp. Proti nám nemáte šanci,“ odfrkla jsem si povýšeně. Forks je sice velké město, ale naše je oproti němu mega město. Máme několik zimních stadiónů a náš tým má perfektního trenéra. Ono mu sklapne, až začne utkání.“

„Chceš se vsadit?“ Zajiskřilo mu provokativně v očích.

„Co když jo?“

„Pak se tedy vsadíme,“ usmál se šibalsky.

„Fajn, o co?“

„Pokud vyhraje můj tým, ty o svém řekneš, že je skupina psychopatů a uznáš, že jsem měl pravdu. A když vyhraje tvůj, prohlásím to o svém já a dám ti za pravdu. Platí?“ vyslovil nabídku, která se mi velmi líbila a zamlouvala.

„Platí,“ odsouhlasila jsem to a na potvrzení jsme si podali ruce. Docela mě překvapila teplota jeho kůže, ale neucukla jsem. Asi pod tím trikem nic nemá a je mu zima, řekla jsem si. Pustili jsme se a otočili se ke kluzišti. Utkání právě začalo.

„… Redgare je úplně volný před brankou, ale přihrávka se k němu nedostala. Mageron zasahuje a mezi tím Lager svedl dost těžký souboj s Vrapeovem. Kotouč se dostává k Torenovi, který střílí a… gól.“

„Gól,“ zakřičela jsem a vyskočila do stoje, „jó,“ skákala jsem radostně na místě jako malá holka. Pak jsem se otočila na svého protivníka vedle sebe. „Vidíš, první gól už v začátku první třetiny. Vždyť říkám, že jsme lepší,“ neodpustila jsem si.

„To byla jenom náhoda,“ odpověděl zcela lhostejně. Já jsem ale poznala, že ho to naštvalo. Posadila jsem se zpátky na místo a usměv rozdávala na všechny strany. Řev utichl a pokračovalo se dál.

„… John kličkuje a nahrává O´Braienovi. Derient se nabízí do úniku, dostává přihrávku a… mířil mezi betony. Carter zasahuje a nahrává Vrapeovi. Opět je tu na levém křídle John, kteří střílí a… gól,“ rozeznělo se stadionem. Ten bůch vedle mě šťastně vykřikl z plných plic a stejně jako já před tím vyskočil na nohy až na to, že si u toho pak neposkakoval. Několikrát pěstí uhodil do vzduchu a pak si s úsměvem zase sedl.

„Jedna jedna, vyrovnali jsme. Jsem říkal, že to byla jen náhoda. Vás porazíme i se zavřenýma očima,“ radoval se. Jen jsem zakroutila hlavou. Byl konec první třetiny, a tak se to tu trochu vylidnilo.

„Mám žízeň, jdu si dát něco k pití,“ oznámila jsem tomu vedle a zvedla se.

„Počkej, jdu s tebou, mám docela chuť na klobásu.“ Jen jsem pokrčila rameny a pokračovala dál ke schodům. Ten kluk byl hned za mnou a na schodech se zařadil vedle mě. Společně jsme došli k bufetu, kde samozřejmě bylo narváno, a stoupli si do fronty.

„Jo a promiň, že jsem se zapomněl představit. Jsem Edward Cullen,“ vybafl na mě z ničeho nic. Hm, teď mi vlastně došlo, že se handrkuju a sázím s klukem, u kterého ani nevím, jak se jmenuje.

„Bella Swanová,“ představila jsem se mu i já. Krásně se na mě usmál. Bože, sice fandí jinému týmu, ale proč musí být tak okouzlující, zakňučela jsem si v duchu. Z toho úsměvu se mi tam málem podlomily kolena.

„Co to bude?“ Překvapeně jsem se podívala na obsluhu. To už jsme na řadě? Podle jejího výrazu asi jo.

„Dala bych si jeden párek v rohlíku bez ničeho a kolu do trojky,“ obědnala jsem si. Jak Edward začal mluvit o jídle, dostala jsem taky na něco chuť.

„Tady to je. Bude to dva dolary třicet.“ V kapse jsem vyštrachala peníze a dala jí je.

„Díky,“ poděkovala jsem a šla zabrat poslední volný stůl, který se právě uvolnil. Sedla jsem si a podívala se k bufetu.

„Co to bude, pane?“ zamrkala na Edwarda obsluha.

„Pivo a klobása,“ neřekl zrovna vlídným hlasem. Ta holka se dala do práce jako střela a podávala mu jeho objednávku už naprosto vzrušená.

„Tři dolary deset,“ zavrkala na něj. Edward jí peníze hodil na stůl a bez jediného slova odešel ke mně. Ta holka se mu po celou tu dobu dívala na zadek, a když si ke mně sedal, blaženě zavzdychala. Z příjemného okouzlení ji ale probral už docela netrpělivý chlápek.

„Nevadí, že jsem si sedl k tobě?“ Z obsluhy jsem zaměřila pohled na Edwarda, který seděl hned vedle mě.

„Ne, nevadí, navíc je tu poslední volný místo,“ pousmála jsem se trochu. Ne, nebudu se na něj usmívat, pomlouval můj tým, je to nepřítel. Edward se naopak usmál andělským úsměvem a já málem padla do mdlob. Sakra, co se to se mnou děje? Vždyť já s klukama vycházím úplně stejně jako s holkama. Nikdy jsem s nimi neměla problém, ale tenhle kluk už mě od prvního pohledu řádně znervózňuje a okouzluje.

Radši jsem přestala přemýšlet nad blbostma a zakousla se do svého párku v rohlíku. K tomu jsem si popíjela kolu a po očku pozorovala Edwarda. Nechápala jsem, proč když se pokaždé zakousne do klobásy, se u toho tak zašklebí a dělá, jako by to bylo něco odporného. Pivo jsem ho ani pít neviděla. No, je to jeho věc.

Po dojedení svého párku jsem si vzala kolu, zvedla se a chtěla jít už do hlediště. Ale po třech krocích jsem se zastavila a otočila se na Edwarda.

„Já už půjdu do hlediště, jdeš taky?“ zeptala jsem se ho. Přišlo mi neslušné ho tu jen tak nechat.

„Jo, jdu,“ pokýval hlavou a také se zvedl. Prázdný tácek hodil do koše a s plným pivem se se mnou vydal na naše místa. Sedli jsme si a mlčeli. Nevím proč, ale atmosféra kolem nás mi přišla strašně nervózní a napjatá, jiskřilo to mezi námi. Strašně moc a já se z toho červenala. Ach jo, nemohla jsem to nijak zastavit, krev se mi do tváří hrnula čím dál více a ponížení se dostavovalo hned za ní. Na setinu sekundy jsem se odvážila na Edwarda otočit, ale to jsem neměla dělat, protože mě celou dobu propaloval zlatým pohledem a já se v jeho očích začala hned topit. Nechtěl mě pustit ze svých spárů a já si uvědomila, že to ani nechci.

V tom zapískalo na konec přestávky a já se tak strašně lekla, že jsem spadla ze sedačky. Očekávala jsem tvrdý dopad a bouchnutí do hlavy o předchozí řadu sedadel, ale ani jedno se nestalo, protože jsem najednou pocítila kolem pasu studené a svalnaté paže, které mě pádu ušetřily. Dotýkala jsem se jeho hrudi a byla v jeho objetí. Seděli jsme vedle sebe, objímali se, dívali si navzájem do očí a vůbec nereagovali na to, že už druhá třetina utkání začala.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě a zdráhavě sundal ruce z mého pasu.

„Jo, díky tobě jo. Děkuju,“ poděkovala jsem mu za záchranu a zčervenala úplně do ruda.

„Není za co,“ usmál se pokřiveným úsměvem a pak se otočil ke kluzišti. Napodobila jsem ho a začala sledovat hokej.

„… Carter se probíjí k brance a střílí, ale Capulet byl znovu na místě. O´Braien připravený před bránou, tady je John. Johnovo nahození za bránu. Derient si pro něj sjel, ale kotouč získá Toren, ale jen na chvilku. Vrapeov hodně rychle přistoupil k Seattleskému obránci. Půl minuty přesilovky ještě zbývá. Derient krouží kolem Luciuse. Carter, Derient, Vrapeov a… gól. Forks vede dva jedna!“

Stadionem se rozezněly jásoty Forkských fanoušků a Edward mezi ně patřil. Stejně jako poprvé vyskočil do sedu, až si málem vylil pivo a nahlas křičel. Já jen seděla a kroutila hlavou. No a co, tak vedou dva jedna. Však my je ještě dostaneme. Edward si už konečně sedl zpátky na zadek.

„Dva jedna vedeme. Teď akorát stačí, když si to udržíme až do konce druhé a třetí třetiny a vyhrajeme,“ usmíval se na mě lišácky. To určitě, to se vám povede možná tak, až naprší a uschne, pff. Jen jsem se na něj zašklebila a v duchu moje kluky pobízela, ať těm bílým natrhnou pr- zadek.

„… Montega znovu zastavuje, ale teď ho Mageron atakoval za bránou a prázdná branka a Lager střílí a gól platí! To je neuvěřitelné.“

„Cože?! Jak to může platit, vždyť ho fauloval! Viděl jsem to na vlastní oči! Jak to mohl ten pruhovanej debil uznat!“ vyjel okamžitě Edward i spousta dalších fanoušků Forks. Raději jsem se k tomu nevyjadřovala. Sice to je bod pro nás a měla bych být ráda, že jsme vlastně vyrovnali, nelíbí se mi ale, že nebyl oprávněný. Také jsem viděla, jak naši faulovali jejich brankáře. Rozhodčí to ale uznal, takže s tím nic nenadělám.

„To snad není možný. Ta vaše banda jsou takoví hajzlové a ono jim to ještě projde. To snad není možný.“

„Tak to prr. Možná ho jeden z nás fauloval, ale zaprvé, vy jste za dnešek také pár faulů měli, takže svatí nejste. A že vám to neprošlo, za to já nemůžu. A za druhé, ty hajzly sis mohl odpustit. Můžou za to ti dva, zbytek týmu v tom je nevinně,“ postavila jsem se za své kluky.

„Nevinně? To určitě, udělali by to taky, kdyby se jim naskytla příležitost,“ prskl.

„To nemůžeš vědět,“ hádala jsem se s ním. Edward se nadechoval, že něco řekne, ale nakonec jen vydechl vzduch a nic z něj nevyšlo. Zakroutila jsem hlavou a dala si nohu přes nohu. Pozorovala jsem kluziště, jak se tam snaží rozhodčí odtrhnout naše kluky s Forkskýma a přitom si popíjela ještě nedopitou kolu. Nakonec z toho vyvodili dvě minuty na trestné lavici pro Magerona. Po incidentu utkání pokračovalo a já s Edwardem jsme se na sebe ani nepodívali.

„… Redgare vybojoval kotouč, to už ale trest pro Cartera vypršel a Forkští jsou v plném počtu. Lucius, stále Lucius, Toren, Torenovo nahození, tam je šance ještě pro Redgara, ještě kotouč bere Lager a… gól.“

„Jó,“ vyskočila jsem do stoje, tleskala a radostně pískala. „Jen tak dál, skvěle, kluci,“ křičela jsem a otočila se na Edwarda, který mě se zalíbením pozoroval. Zčervenala jsem a radši si sedla.

„Vedeme o jeden gól a dokonce druhé třetiny zbývá deset vteřin. Pokud si ten stav dokážeme udržet i po celou třetí třetinu, vyhrajeme.“

„Jenže to se nestane, na to nejste tak schopní. A navíc vyhráváte neprávem. Správně by to mělo být vyrovnané.“

„Až budeme vyhrávat čtyři dva, pozměníš názor. Se budeš ještě divit, jak jsme schopní.“

„No, uvidíme.“ Druhá třetina skončila a já před sebou měla čtvrt hodiny času. Hlad už jsem neměla a pití jsem ještě měla. Podívala jsem se na Edwarda a ten mě už zase pozoroval.

„Víš, že jsi velmi roztomilá, když se rozčiluješ,“ usmál se a přitom mu zajiskřilo v očích. Zčervenala jsem, ale snažila jsem se to nevnímat a našpulila pusu.

„A když uděláš tohle, vypadáš ještě krásněji.“ Ach, co má pořád s těmi lichotkami? Ne, ne, já se nechci červenat, říkala jsem si v duchu, ale bylo to k ničemu. Moje tváře už zdobila krásná cherry barva. A najednou z ničeho nic zvedl ruku a po horké tváři mě pohladil.

Jakmile se mě dotkl, mým tělem projel elektrický šok a já se zachvěla. V břiše mi začali poletovat motýlci a ten pocit, který jsem v tu chvíli pociťovala, byl k nezaplacení. Edward ruku stáhl, ale jeho oči stále svítily.

Navzájem jsme se topili v očích a nemohli se od sebe odtrhnout, když v tom se ozval pískot a jekot celým stadionem. Zmateně jsme od sebe odtrhli pohledy a rozhlédli se kolem sebe. A pak jsme to uviděli. Na velkoplošné obrazovce bylo vyobrazeno srdíčko a v něm jsme byli já s Edwardem. Okamžitě jsem zrudla do nejtmavšího odstínu rudé a sklopila oči.

Na tváři jsem však hned ucítila dvě studené ruce a ty mě přiměly hlavu zvednout zpátky k Edwardovi. Okamžitě jsem se lapila do jeho pohledu, jenže to bylo tentokrát mnohem intenzivnější, jelikož jsem od jeho obličeje byla pouze pár centimetrů. A pak se ke mně sklonil a spojil naše rty. To, co jsem v tu chvíli pociťovala, bylo to nejkrásnější v celém mém životě. Třikrát větší jekot a řev jsem totálně ignorovala a Edwardovi polibek opětovala. Automaticky jsem mu jednu ruku dala za krk a druhou na tvář. Bože, měl ji tak hladkou a studenou a popravdě musím říct, že se mi to strašně líbilo. Ten chlad se mi dostával pod mou kůži a ještě více ji rozpaloval. Ach, ty jeho rty. Šťavnaté, sametové, které se vpíjely do mých, se mnou opravdu dělaly divy.

Nevím, kolik minut uběhlo, ale mně bohužel došel dech a musela se od Edwarda odtrhnout. Navzájem jsme se opřeli čely a rozdýchávali ten úžasný polibek. Dlaní jsem ho hladila po tváři a jeho dlaně jsem měla vpletené ve vlasech. Usmívali jsme se na sebe a nevnímali nic kolem sebe.

A pak začala třetí a tím pádem poslední třetina utkání. Se stydlivým úsměvem jsem se otočila ke kluzišti a trochu sjela na sedačce. Pozorovala jsem naše kluky, jak jezdí po kluzišti, ale vůbec to nevnímala. Kdyby se mě teď někdo zeptal, kdo má právě puk, odpověděla bych, že nevím. Myšlenkami jsem stále byla u toho nádherného polibku a nemohla ho z té své tvrdé hlavičky dostat.

„… Toren nahrává Lagerovi, který kličkuje a žene se na branku. O´Braien však zasahuje a kotouč odlétá na levou stranu. Tam se ho ujímá Lucius a vrací ho zpátky na pravou stranu. Mageron, Redgare, Toren a… gól, gól, je gól! Seattle vede čtyři dva a do konce utkání zbývá devět vteřin.“

„Jó,“ vyskočila jsem úplně šťastná bez sebe na nohy a vyskakovala do vzduchu nejméně dvacet centimetrů. Ani jsem si to neuvědomovala, ale začala jsem tam normálně tancovat! Pohybovala jsem boky ze strany na stranu, pěstmi lehce boxovala u hrudníku a při tom si zpívala jó jó jó. Ale v tom jsem si uvědomila, že mě při tom celou dobu pozoruje Edward a já se sekla v pohybu. Tváře už mi žhnuly červení a já se na něj pomaloučku otáčela.

Jakmile jsem spatřila jeho jiskřivé a šibalské oči, srdce se mi rozběhlo do nejvyšší rychlosti. Stydlivě jsem se mu dívala do obličeje a nakonec sklopila oči. On se ale zvedl, ukazováček mi dal pod bradu a přiměl mě zvednout hlavu. Poraženě jsem se mu podívala do očí a dobrovolně se nechala lapit do toho zlata. Ani jsem si neuvědomila, že utkání skončilo a mí kluci vyhráli. Soustředila jsem se pouze na toho boha před sebou.

Z té krásné chvilky nás ale probrala nějaká holka, která do mě ze zadu strčila a já na Edwarda spadla. Naštvaně jsem se na ni otočila, ona mě však objala a začala se mnou poskakovat.

„Vyhráli jsme, postupujeme na mistrovství světa,“ pištěla mi do ucha. Pak mě pustila a objímala někoho jiného. Ta holka mě dokázala probrat z toho oparu okouzlení a pomalu mi začalo docházet, že mí kluci opravdu postupují na mistrovství světa. Na rtech se mi usadil vítězoslavný úsměv a povýšeně jsem se otočila na Edwarda.

„Vidíš, vyhráli jsme. Jsem říkala, že na nás nemáte. Je to čtyři dva, takže i kdyby nebyl ten faulový gól, stejně bychom byli vítězi my. Takže teď splať svoji část sázky,“ vybafla jsem na něj. Edward se jen dál usmíval a přiblížil se ke mně. Na sobě jsem ucítila jeho chlad, jak byl blízko mě a o to víc mě naštvalo, jak jsem okamžitě znejistila a rozechvěla se. Dal mi ruce kolem pasu a hlavu sklonil k uchu.

„Takže, Bello. Přiznávám, že jsi měla pravdu a veřejně prohlašuji, že naši hokejisti jsou skupina psychopatů. Totálně jste nám to nandali a ukázali, jak se to dělá. Jo a gratuluji k postoupení na mistrovství světa, zasloužíte si to,“ šeptal mi do ucha a pak se odtáhl. Mé rty zdobil samolibý úsměv a oči hrály jiskřičkami. Šťastně jsem se otočila ke kluzišti a pozorovala naše kluky, jak se radují a postupně opouštějí led. Jakmile se vyprázdnil, lidé začali opouštět stadion.

„Půjdeme?“ otočila jsem se na Edwarda. S úsměvem pokýval hlavou, a tak jsem se vydala ven před stadion. Venku už byla pěkná tma a ten randál, jaký tu byl, mi nehorázně rval uši. Seattlovští fanoušci oslavovali vítězství a Edward mě musel chytnout za ruku a odtáhnout odtamtud, jinak by mě ušlapali za živa.

Stáli jsme na parkoviště proti sobě, tma nás halila a já vůbec nevěděla, jak se rozloučit.

„Takže. Budeme se muset rozloučit,“ začal Edward.

„Už to tak vypadá,“ pokývala jsem trapně hlavou.

„Možná se ještě někdy uvidíme, třeba na mistrovství světa?“

„Možná jo.“

„Takže tohle je prozatímní sbohem?“

„Nic jiného to zřejmě nebude.“

„Dobře, tedy. Prozatím sbohem, Bello,“ rozloučil se se mnou.

„Prozatím sbohem, Edwarde,“ zopakovala jsem po něm a pak se zbaběle rozběhla ke svému autu. Neohlížela jsem se za sebe a radši při běhu štrachala v kapse u džín klíčky od náklaďáčku. Rozklepanou rukou jsem ho odemkla a nasedla. Strčila jsem je do zapalování, nastartovala a co nejrychleji se snažila vycouvat. Hned, jak se mi to povedlo, jsem sešlápla plyn a rozjela se pryč od stadionu, pryč od toho nejkrásnějšího, nejúžasnějšího kluka, kterého už stoprocentně nikdy v životě neuvidím. Jaká je náhoda, že se na tom mistrovství setkáme? Mezi tisíce lidmi? Skoro nulová.

Bohužel jsem neodolala a podívala se na místo, kde jsme stáli. Byl tam. I na tu vteřinu, kdy jsem kolem něj prosvištěla, jsem se mu stihla podívat do očí. Měl tam smutek, vztek, lítost, ale i naději. Naději, která mně chyběla.

Domů jsem dorazila za pár minut. Náklaďáček jsem nechala před domem a vešla do domu. Táta ještě stále seděl u televize a díval se na baseball. No jo, to je celý on. Zítra ráno brzo vstává do práce, ale je mu úplně jedno, že je půl jedenácté večer. A pak bude celý ráno nevrlý, že zaspal a přijde pozdě.

„Ahoj, tati. Prosím tě, můžeš mi říct, proč ještě nespíš? Večeři jsem ti přeci uvařila, než jsem odjížděla. Doufám tedy, že jsi na mě nečekal.“ Promlouvala jsem mu jako matka dítěti.

„Ahoj, Bells, tak co, jak ses měla? Vyhráli jsme? A neboj, na tebe nečekám a večeři jsem měl. Jen ten zápas ještě neskončil, ale neboj, za pět minut bude konec.“

„Jo, vyhráli jsme a postupujeme na mistrovství. Už se ho nemůžu dočkat. A dnes to samozřejmě bylo úžasné, vyjímečné jako vždy.“ A musím potvrdit, že dnes to opravdu byla pravda. To, co se tam dnes stalo, už určitě nikdy nezažiju. Ale o Edwardovi se mu rozhodně svěřovat nebudu.

„Tak to je dobře,“ usmál se na mě a pak se dál věnoval baseballu. Po schodech jsem vyšla do svého pokoje a unaveně padla na znak do postele. Chvíli jsem tam jen tak ležela, ale nakonec mě začala přepadat únava, a tak jsem se zvedla, svlékla se, oblékla si župan, vzala toaletní taštičku a šla se rychle umýt.

Po teplé sprše, kde jsem se málem ukolébala ke spánku, jsem se oblékla do pyžama, dolů na tátu houkla dobrou noc a konečně hupsla do postýlky. Zabalila jsem se až po krk do peřiny a blaženě si vzdychla. A s myšlenkami na Forkského fanouška jsem usnula.

Páni, nemůžu uvěřit, že to tak rychle uteklo. Jak je to možné? Mám pocit, jako by to bylo včera, co jsem z Phoenixu přijela do Seattleu za tátou, abych mamce a Philovi dopřála trochu volnosti a ona je půlka prázdnin za mnou a v září nastupuji na přírodovědeckou fakultu. Opravdu tomu nemohu uvěřit.

A už je to přesně měsíc, co jsem na stadiónu potkala Edwarda Cullena, toho nejkrásnějšího kluka, jakého jsem kdy viděla. Ano, měsíc, a musím se přiznat, že jsem na něj od té chvíle nepřestala myslet. Myslela jsem, že na něj za pár dní zapomenu, ale to jsem se šeredně mýlila. Stále cítím jeho zvláštní vůni, vidím jeho zlaté oči a okouzlující pokřivený úsměv. Hlavně stále cítím jeho rty na svých. Sice to nebyl můj první polibek, ale rozhodně byl první, který se mnou tak zamával. Nemohu na něj zapomenout, nejde to.

Tak si říkám, že kdybych tehdy tak zbaběle neutekla a řekla si mu třeba o číslo, mohli jsme se dál scházet. Jenže to se nestalo, a tak teď truchlím každý den a nadávám si. Ano, napadlo mě, že bych mohla zajet do Forks a poptat se tam po něm, ale zaprvé, je to docela velké město a trvalo by mi několik dní, než bych ho tam našla, zadruhé, je to tam docela dálka, asi dvě hodiny cesty a za třetí, přišla bych si strašně trapně. Co já vím, třeba na mě hned zapomněl a já bych si ztropila ostudu. A co když má holku? Na stadionu mě sice políbil, ale už uběhl měsíc a klidně si za tu dobu mohl nějakou najít. A já bych tam pak přijela a narušila mu jeho soukromí. Ne, to nejde.

Jen jsem si povzdychla a podívala se na hodiny, co mi visí nad dveřmi pokoje. Půl sedmé, to je akorát čas se dát do tátovy večeře. Naposledy jsem se plně vžila do té úžasné vzpomínky, jak jsme se s Edwardem líbala a pak se plně vžila do reality a odešla do kuchyně vařit večeři.

„Máš všechno, Bello?“ ptal se mě táta, když jsem stála u dveří.

„Už asi po třetí, ano, tati, mám všechno.“

„Dobře, Bells. To snad není možné, moje holčička jde na vysokou. Já jsem snad víc nervózní než ty. Nemělo by to být naopak?“

„Asi jo, ale znáš mě, já se vždy liším,“ zasmála jsem se a naposledy ho objala. Ještě mi popřál hodně štěstí do prvního dne a už mě konečně nechal vyjít ven a nasednout do mého nového autíčka. Můj náklaďáček bohužel před čtrnácti dny naposledy nastartoval a já měla to štěstí, že jsem zkejsla uprostřed cesty do obchoďáku. Nádrž byla plná, takže bylo jasné, že se s ním mohu rozloučit. A mamka s Philem byli tak nadšení, že nastupuji na přírodovědeckou fakultu, že mi na vysokou koupili fungl nové autíčko. Je vidět, že mě má mamka přečtenou, jelikož se strefila přímo do mého vkusu. A proto si teď sedím v pohodlných kožených voňavých sedačkách a jedu na jednu s nejlepších univerzit.

Přijela jsem na parkoviště a zaparkovala blízko vchodu budovy. Okolo ní byl vybudován park, takže se může o přestávkách chodit odpočívat do přírody. Vystoupila jsem z auta a dálkovým klíčem ho zamkla. Tohle se mi strašně líbilo. Stačilo jedno pípnutí a auto bylo zamčeno. To u náklaďáčku jsem vždy půl hodiny zápasila s otočením klíče.

Vznešeně jsem si to mířila dovnitř a vydala se k sekretářce pro papíry a různé potřebné formuláře pro první den. Jakmile jsem byla o všem informována jako všichni studenti, vrátila jsem se zpátky na parkoviště a sedla si na kapotu svého autíčka.

Jen tak jsem se rozhlížela, když na parkoviště najednou vjelo stříbrné Volvo neuvěřitelnou rychlostí. Zaparkovalo až skoro na druhé straně parkoviště, ale na řidiče, který právě vystupoval, jsem viděla až moc dobře. Rohlík, který jsem si ještě dala, aby mi nekručelo v břiše, ráno jsem totiž zaspala a nestihla se nasnídat, mi zaskočil a já se začala dusit. Sjela jsem z kapoty a snažila se ho vykašlat. Jakmile se mi to povedlo, vyvalenýma očima jsem pozorovala řidiče Volva a nemohla si vzpomenout, jak se myslí. To není možné, on nemůže chodit na stejnou školu jako já, to nejde.

Edward se rozhlédl po parkovišti, když se zastavil očima na mně. Chvíli na mě zíral, ale pak se pousmál tím jeho pokřiveným úsměvem a mé srdce se rozběhlo světelnou rychlostí. Ani jsem si to neuvědomila a vydala se k němu. Jeho úsměv se ještě více rozšířil, až mu blýskly zuby a já z toho málem zkolabovala. Jenže bych to nebyla já, kdyby se něco nestalo. Jelikož jsem zírala na něj, nedávala jsem pozor, kam šlapu a zakopla o kámen. Slítla jsem na zem jak malina a rozplácla se jak dlouhá, tak široká. To snad není možný, tohle mi opravdu scházelo. Okamžitě jsem zrudla a odmítala se zvednout. Té potupě, která mě následuje, se rozhodně postavit nechci, jenže nic jiného mi nezbývalo. Pomalu jsem se zvedla ze země a oprášila si oblečení.

A v tom jsem ucítila chlad a uviděla špičky bílých adidasek dotýkající se mých bot. Pomaloučku jsem začala zvedat hlavu, až jsem se setkala s jeho zlatým pohledem, který jsem si tak dlouho uchovávala ve vzpomínkách a často si ho v hlavě přehrávala.

„Opět se setkáváme, Bello,“ promluvil na mě.

„Už je to tak,“ odpověděla jsem zase jako totální idiot. Pousmál se a při tom mu zajiskřilo v očích. Docházely mi síly, bylo čím dál těžší se udržet a ihned ho nepolíbit. A jeho oči mi to ještě stěžovaly. Značnou chvíli jsme se navzájem propalovali očima a vysílali neviditelné signály, když už jsem to prostě nevydržela a vzdala to. Vrhla jsem se na něj s takovou rychlostí a vervou, že zavrávoral a musel popojít pár kroků dozadu. Naštěstí mě už pevně držel kolem pasu a couval i se mnou. Vášnivě jsme se tam líbali a nemohli přestat, naše rty se do sebe vpíjely jako o život a ruce přitom laskaly tvář toho druhého. Bylo to nádherné, snad ještě lepší, než poprvé. Po podle mě krátké době mi došel vzduch a Edward se odtrhl. Zadýchaně jsme si opřeli čela o sebe a usmívali se.

„Věřil jsem, že tě ještě jednou uvidím a slíbil jsem si, že už tě nenechám utéct. Vím, že se vůbec neznáme a jsme si prakticki cizí, ale za ty dva měsíce jsem si něco uvědomil. Nikdy jsem nevěřil na lásku na první pohled, říkal jsem si, že to je v reálném životě nemožné. Dva lidé se musejí nejdříve poznat, aby k tomu druhému mohli začít cítit jisté city, ale teď vím, že to není pravda. Pořád jsem na tebe musel myslet. Před očima jsem měl tvůj roztomilý rozzlobený obličej, nádherné oříškové oči a rty, které jsou tak sladké, až se mi sbíhají sliny. Bello, zamiloval jsem se do tebe a chci, aby jsi to věděla. Nemusíš se bát, nebudu po tobě chtít, aby si se mnou hned začala chodit nebo tak něco, ale jen jsem chtěl, abys to věděla. Pochopím, když mé city nebudeš opětovat, ale…“

„Miluji tě,“ vyslovila jsem nahlas a v tu chvíli si uvědomila pravdivost těch slov. Zamilovala jsem se do něho, sice nechápu, jak se mi to povedlo, ale je to tak. Edward na mě chvíli nechápavě koukal, ale pak se rozzářil jako sluníčko a opět se vrhl na mé rty. Opět jsme si plenili navzájem rty několik minut, než mi zase došel dech.

„Ach Bello, ani nevíš, jak jsem šťastný,“ usmíval se a v očích mu plály jiskřičky.

„Stejně jako já,“ zasmála jsem se a pevně ho objala. Ruce jsem mu přitiskla na bedra a hlavu si schovala do jeho trička na hrudi. Vdechovala jsem jeho omamnou vůni a nechala se unášet tou opojnou atmosférou.

„Pojď se mnou,“ zašeptal mi do ucha. Odtáhla jsem se tedy od něj a za ruku se nechala táhnout k jeho autu. Z podpalubní skříňky něco vyndal, ale neviděla jsem co, měl to schované za zády.

„Zavři oči,“ nařídil mi. Nerada jsem ho poslechla a zavřela je.

„Už je můžeš otevřít.“ Před obličejem mi držel jednu vstupenku na mistrovství světa Seattle proti Kanadě. Pak ovšem pohnul prsty a z jedné udělal dvě.

„Ty máš lístky do první řady na mistrovství?! Bože, jak jsi to dokázal?“ ptala jsem se ho neuvěřitelně.

„Mám své zdroje,“ mrkl na mě, „doufám, že tam půjdeš se mnou, ten druhý jsem totiž koupil pro tebe.“

„Jistě, že tam s tebou půjdu, ani nevíš jak moc ráda, ale jak jsi mohl vědět, že na mě narazíš?“

„Věřil jsem, Bello,“ usmál se tajemně. Úsměv jsem mu oplatila a dnes po druhé ho políbila. Z té krásné chvilky nás však vyrušil zvonek.

„Co vlastně děláš v Seattlu?“

„Byl jsem přijat na přírodovědeckou fakultu a v květnu si tu koupil byt, abych nemusel bydlet na koleji. Dvě hodiny se mi rozhodně každý den jezdit nechtělo.“

„Počkej, ty tu bydlíš?“ vyvalila jsme na něj oči. V jeho opět zaplály jiskřičky.

„Ano, Bello, bydlím ve stejném městě jako ty a chodím i na stejnou školu. Miluji dívku, kterou jsem poznal na hokeji a doufám, že už mi nikdy neuteče.“

„Nikdy,“ řekla jsem a hodlala ten slib dodržet.

Tak co, jak se vám líbila má druhá jednorázovka? Jen bych ještě chtěla říct, že tuto povídku věnuji našemu úžasnému týmu, který se umístil na třetím místě v mistroství světa. Vím, že je to trochu déle, ale i tak. A teď k vám, mí milí čtenáři. Jestli se vám má povídka líbila, budu moc ráda za jakýkoliv komentář, ve kterém dáte vědět, že se vám to líbilo. Já to bohužel jinak nepoznám a těm, kterým se to nelíbilo, jen bych byla ráda, kdybyste mi napsali, co. Ráda bych to pro příště vylepšila. Budu ráda za jakýkoliv rady a názory. Vaše simi1918.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Forks, do toho! Ne, Seattle!: