Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » End of Jacob Black

11.08.2011 (15:00) • PetraCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 20× • zobrazeno 2770×

Byla to pro mě neuvěřitelná muka, jen tak tam stát na jejich svatbě, proti té odporné pijavici a přitom ho nezabít a nechat ho jenom tak tam stát. Protože kdybych ho zabil, to by ublížilo Belle a to bych nechtěl, protože jsem ji miloval. Nebyla to sice opětovaná láska, protože ona si vybrala jenom jeho. Kus oživlého kamene, který neměl na světě co pohledávat a jeho existence byla proti přírodě. Měl jsem takový vztek na Edwarda, že mi vzal Bellu. Jeho jméno mě pálilo v puse a já měl chuť si někam zhnuseně odplivnout.

Ležel jsem natažený na gauči ve svém pokoji a různě jsem si představoval, jak bych toho krvežíznivce zabil tolika způsoby, byla by to hračka zabít ho. Zaposlouchal jsem se do větru, mohl jsem slyšet tolik zvuků, na které jsem si vzpomněl. Musel jsem se proměnit, protože tahle trýznivá bolest se nedala snášet, protože jsem neměl vůli dál žít, ne bez Belly, bez svojí lásky. Věděl jsem, že nikdo z mých bratrů by mi nepomohl mě zničit a ani Cullenovi by nikdy na tohle nepřistoupili. Musel jsem se zabít sám, ale tohle nešlo, protože má zranění se automaticky hojila, protože jsem byl vlkodlak. Mé podráždění začalo převládat v netrpělivost a v neuvěřitelný vztek na ty pijavice. Nechtěl jsem pomyslet na to, až se o mé smrti dozví Bella, kdo ví, třeba by jí to pomohlo. Při pomyšlení na Bellu se mi nervózně stáhnul žaludek a nemohl jsem na nic jiného myslet než na ni. Nemohl jsem tady doma dál zůstvat, protože tady mi všechno Bellu připomínalo. Mé tělo se začalo třást a já jsem vyskočil z okna a proměnil jsem se v rudohnědého vlka.

„Jacobe!″ uslyšel jsem varovný hlas svého otce. Neohlédnul jsem se na dům, kde jsem sedmnáct let žil a vyrůstal

Běžel jsem lesem až jsem se dostal do Forks. Věděl jsem, že jsem pravděpodobně překročil teritorium Cullenových, ale teď mi to bylo opravdu jedno, jestli mě zabijou. Na ničem mi nezáleželo, ani na tom, zda jsem porušil smlouvu a tím bych je vyprovokoval ke rvačce.

„Jacobe, tohle neuděláš!″ zvolalo naštvaně pět hlasů, když uslyšelo mé plány.

„Běžte pryč, nechci vás vidět. Dejte mi pokoj!″ křičel jsem po nich, jako smyslu zbavený.

„Ale, Jacobe...,″ řekl překvapený Quil.

„Nerozuměli jste mi?! Dejte mi pokoj!″ vyštěkl jsem po nich. Byl jsem rád, že byli někde jinde, na míle daleko.

Měl jsem jich plné zuby i těch jejich starostí, nezasloužil jsem si jejich lítost, lítost si zasloužili jiní. Chtěl jsem být jenom se svojí zničujicí bolestí, která by mě polapila úplně. Přál jsem si být sám sebou, po tak dlouhé době. Chtěl jsem být ten obyčejný, starý, nezodpovědný Jacob. I když jsem byl ve své vlčí podobě, bolest mě ochromila úplně a já se svezl do suchého jehličí pod stromem. Díval jsem se na nebe nad sebou a přemýšlel jsem, proč si vybrala jeho a ne mě. Musel jsem usnout, ale mi to připadala jako chvíle.

Otevřel jsem oči a vyskočil jsem na tlapy a protáhnul jsem se. Chtěl jsem si najít nějakou srnu k snědku, protože jsem začínal mít hlad. Nechtěl jsem myslet jako člověk, chtěl jsem myslet a chovat se jako pravý vlk. Běžel jsem dál na sever a cítil jsem jenom bolest, když se mi zarývaly ostré větvě do tlap. Nemusel jsem nic vnímat než jenom vítr v kožichu. Byl to osvobuzující pocit myslet na to, že jsem skutečný vlk. Nutil jsem se k neuvěřitelné rychlosti, abych mohl utéct svojí smečce a hlavně těm jejich dotěrným a nepříjemným hlasům, které mě pronásledovaly. Utíkal jsem jim úspěšně celou dobu a dokonce jsem proběhl kolem vily Cullenových. Uslyšel jsem i nějaké zasyčení na moji adresu, ale nedbal jsem toho. Bylo mi to v podstatě jedno, jestli mě budou pronásledovat, vždyť to bylo jejich území a já tu neměl co pohledávat. Otočil jsem zpátky, abych získal dobrý výhled, kde se zrovna nacházím. Když mi mají něco udělat, tak je vyprovokuji pořádně, napadlo mě. Udělal jsem v hlíně hodiny a poběžel jsem zpátky znovu kolem toho jejich domu hrůzy. Nacházel jsem v tom jisté uspokojení, že je takhle provokuji a oni mě můžou kdykoliv zničit.

„Co tady dělá?″ zamumlal nějaký ženský starostivý hlas uvnitř.

„Netuším, ale tohle není dobré,″ odpověděl nějaký mužský hlas a já v něm poznal doktora Tesáka.

Žalostně jsem zavyl, byl to zvuk, který vyjadřoval moji opuštěnost a tu všechnu bolest, protože to oni mi vzali to, na čem mi kdy nejvíc záleželo. Vzali mi moji lásku Bellu.

„Jestli toho ten pes nenechá, tak ho praštím,″ ozval se pobouřený další chtivý mužský hlas.

„Opovaž se, Emmette McCarty Cullene!″ ozval se ten první ženský hlas.

„Ale vždyť on porušil smlouvu...,″ snažil se protestovat ten hromotluk.

„Ne, nenapadl nás, to by bylo porušení smlouvy,″ stál si za svým názorem doktor Tesák.

„K čertu s tím jeho soucitem!″ chtěl jsem zakřičet, ale mé vlčí tělo na tohle to reagovalo nějakým podrážděným zavytím.

Od nich jsem nemohl čekat pomoc v mém sebezničení, naštvaně jsem se otočil zpátky a utíkal jsem lesem nějakou dobu. Zase jsem vnímal tu obrovskou bolest z jejího rozhodnutí, že si vybrala toho krvežíznivce. Měl jsem ji pořád před očima, její oči, její sladké rty. Musel jsem na ni neustále myslet, pořád dokola a tohle bolelo. Chtěl jsem nějak už zkoncovat s mojí bolestí, která mě svírala, a já si přál zemřít rukou upírů. Nemusel jsem hledat dlouho, protože do nosu mě zaštípal upíří pach a k mému uspokojení nepatřil Cullenovým. Nebylo ty upíry těžké najít, čtyři postavy zahalené v černých pláštích měly kápě na hlavách a nejlepší na tom bylo, že stály proti mně a byly přikrčené k útoku. Chtěl jsem je vyprokovat a poprat se s nimi. Byli to upíří, ale nebyli jako ty pijavice se žlutýma očima, tihle je měli sytě karmínové. Po tomhle jsem přece toužil - nechat se zabít od upírů -, tak proč jsem najednou dostal touhu od nich utíkat pryč?! Nerozuměl jsem tomu, proč chci být pryč. Myslel jsem si, že umřít bude tak snadné, ale kde se ve mně najednou vzala ta odhodlanost probojovat si cestu ven mezi ty zabijacké pijavice. Jako na povel si všichni čtyři sundali ty kápě.

„Koho to tady máme, moji milí,″ zašvitořila ta blondýna přeslazeným hláskem.

„Opuštěného proměňovače,″ zašvitořilo její dvojče.

Nelíbilo se mi to ani trochu, jakým tónem ke mně mluvili. Zuřivě jsem na ně zavrčel, aby mě nechali na pokoji.

„Ono to má i zuby,″ prolomil posměšně ten obr, který měl na sobě šedý plášť.

Nechal jsem se vyprokovat tak snadno, protože na mě už toho bylo moc. Nečekal jsem na žádné znamení, až na mě zaútočí ti cizí upíří. Rozběhnul jsem se a skočil jsem po tom obrovi, který mě urážel celou dobu. Nečekal to a začal jsem mu zuřivě utrhovat části těla svými ostrými zuby. Ti ostatní tři po mně skočili a ta blondýna se mi zakousla do mého krku. Spadnul jsem na zem a cítil jsem, jak pomalu umírám. Mé tělo se automaticky proměnilo zpátky a já jsem cítil ten podivný chlad. Před očima mi proběhnul celý život a nakonec jsem uviděl mého osobního anděla, moji Bellu, s úsměvem. S jistým pocitem uspokojení na rtech jsem naposledy vydechnul.

Autor: PetraCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek End of Jacob Black: