Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Edwardova louka II

19.05.2011 (21:00) • domcamerci • FanFiction jednodílné • komentováno 15× • zobrazeno 2692×

Slunce se pomalu vyhouplo na oblohu. Je čas. Alice se mi u vchodu ještě chvíli věnovala.

„Hodně štěstí!“ Zatím nevidím nic jasně, dnes se rozhodne. Dodala v myšlenkách.

Shora jsem slyšel Rosalii nadávat. 

„Ten idiot už odchází, ať začnou hrát famfáry.“ Jestli nás dneska všechny potopíš, Edwarde, tak si mě nepřej.

Ušklíbl jsem se a víc se nestaral.

Esmé a Carlisle ke mně přišli a objali mě.

„Jasper a Emmett jsou na lovu, vzkazují, že drží palce“ řekla mi má matka.

S přáním štěstí a nadávkami jsem odcházel z našeho domu. Připadal jsem si jako teenager, který jde na své první rande. Začal jsem pociťovat nervozitu. Strach, obavy a nervozita. Všichni mě teď provázeli. Bylo to tak nové. Přeskočil jsem jedním skokem prostornou verandu a dal se do běhu. Čím více jsem se přibližoval k jejímu domu, tím víc jsem pociťoval radost, že se opět shledáme. Zůstal jsem stát pod jejím oknem a poslouchal čištění zubů. Jakmile Bella sbíhala po schodech dolů, zaklepal jsem na dřevěné dveře. Ozvalo se hlasité nadechnutí a za ním hned splašený tlukot srdce. Chvíli se potýkala se zástrčkou a pak spěšně otevřela dveře dokořán. Oči jí svítily vzrušením, a jakmile spatřila moji tvář, zatvářila se o poznání klidněji a její srdce, se pomalu vracelo do normálního tempa. Těšila se stejně jako já, to pro ni nebylo dobré, ale když jsem uviděl její krásnou tvář a čokoládové oči, pocítil jsem nával úlevy z toho, že jí tu mám u sebe. Chtěl jsem natáhnout ruce a obejmout ji.

Chtěl jsem s ní mluvit, být s ní, ale nejprve bych měl pozdravit.

„Dobré ráno,“ zakřenil jsem se, když jsem uviděl svetr a vzpomněl si na Alicinu vizi.

„Co se děje?“ zeptala se a nervózně hleděla na své tělo, jako kdyby hledala nějakou chybu. Neví, že je dokonalá.

Musel jsem jí objasnit důvod svého smíchu. „Pasujeme k sobě.“ A lehce jsem poukázal na ladící svetry.

Zmateně se podívala, a když si uvědomila podobnost, čelo se jí zase vyhladilo. Zasmála se zvláštním smíchem, za kterým se něco skrývalo, ale nedokázal jsem určit co.

Nerad jsem se od ní otočil a šel k autu, zatím co zamykala dveře. U jejího auta jsem se zastavil a hleděl jsem na místo spolujezdce. Tohle bude opravdu velká oběť. Celý život miluji řízení. Od svého prvního auta před desítkami let jsem si to zamiloval a patří to k mým největším zálibám a teď budu muset sedět na místě spolujezdce. No, to je tedy směšné.

„Máme dohodu!“ připomněla mi defenzivně, když spatřila můj výraz malého chlapce, kterému ukradli autíčko z jeho sady Lega. Na místo řidiče se s námahou vyšplhala, odolával jsem nutkání jít jí pomoct a najít si tak záminku k tomu, abych se jí dotknul.

„Kam to bude?“ zeptala se opatrně. A že si třeba zajistila bezpečí, to ne.

„Zapni si pás – už tak jsem nervózní.“ S menšími námitkami v podobě pohledů, poslechla a znovu se zjišťovala, kde budeme trávit den. „Tak kam?“

Všude v autě se kolem nás rozplynula její vůně. V téhle malé místnosti to bylo tak intenzivní. Hrdlo se mi utahovalo a hořelo. Trochu jsem pootevřel okno, i když opravdu jen trochu. Více to toto auto nedovolovalo. Vánek byl slabý, ale i tak mi přivál kousíček vzduchu, bez její bezkonkurenční vůně.

„Jeď na stojedničku severní.“ Spolujezdec. Hrůza.

Nadechl jsem se a otočil hlavu k ní. Díval jsem se, jak sleduje cestu a jede neuvěřitelně pomalým tempem, že jsem čekal, jestli nás nepředhoní nějaký cyklista. Rukama křečovitě svírala volant, jako kdyby se bála, že v téhle rychlosti nějakého přejede.

Už jsem to nevydržel a uštědřil jsem malou poznámku. „Máš v plánu dostat se z Forks ještě před soumrakem?“

„Tenhle náklaďák je dost starý na to, aby tvému autu dělal dědečka – měj trochu úcty,“ poučila mě.

Mračil jsem se pro sebe a zároveň jsem byl tak šťastný, že je tu se mnou. Domy a trávníky ubíhaly, ale já měl stále oči jen pro ni, zřejmě můj pohled cítila, poněvadž se zdála nervóznější než obvykle.

Konečně jsme se ocitli v lese za městem.

„Zaboč doprava na stodesítku.“ Poslechla, usmál jsem se, když jsem pomyslel na mé oblíbené místo, kam míříme.

„Teď pojedeme, dokud silnice neskončí.“

„A co tam bude, až skončí silnice?“ 
„Lesní cesta.“
„Půjdeme pěšky?“ zeptala se s obavami. Když celý život zakopáváte, jako kdybyste postrádali rovnovážný nerv, asi získáte vyhraněný názor na pěší chůzi.

„Tobě to vadí?“

„Ne.“ Tedy, lhářka roku. Má strach z pěší chůze, ale že jde na procházku s upírem bůhví kam, to jí netrápí.

„Neboj, je to asi jen sedm kilometrů nebo tak, a nemáme žádný spěch,“ snažil jsem se ji uklidnit. Občas bych si přál mít schopnost ovlivňovat náladu lidí. Přál bych si, aby se nebála nebo spíš, aby se bála věcí, kterých by se měla bát. Třeba mě. Neodpověděla. Zřejmě pořád přemýšlela nad dlouhou cestou. Nemůžu vědět, co si myslí, protože ji neslyším. Neodolal jsem nutkání se zeptat.

„Na co myslíš?“

„Jenom přemítám, kam jedeme.“ Jistě, to ti věřím, ale rozhodl jsem se nedělat si z ní nedělat legraci. Vdechoval jsem její vůni teď plnými doušky a skoro jistě jsem si zvykal na údolí smrti v mém hrdle.

„Je to takové místo, kam rád chodím, když je hezké počasí.“ Počasí se pomalu, ale jistě zlepšovalo. Slunce. Dnes jí ukážu tu zrůdnost, která se mnou na slunci děje. Potřeboval jsem se rozptýlit, ale v mé upíří mysli je dostatek místa, a tak jsem si i přes probíhající konverzaci představoval její vyděšený výraz. Jestli máme přestat balancovat, musím jí to ukázat.

„Charlie říkal, že bude dneska teplo.“ Zareagovala na ustupující mraky.

„A řekla jsi Charliemu, co budeš dělat?“

„Ne.“

„Ale Jessica si myslí, že spolu jedeme do Seattlu?“ No tím, že to ví Jessica Stanleyová, je z nás ve městě oficiální pár. Usmál jsem se nad tím, že mě všichni budou spojovat s Bellou, jako jejího přítele.

„Ne, řekla jsem jí, že jsi to zrušil – což je pravda.“
„Nikdo neví, že jsi se mnou?“

„To záleží na tom… předpokládám, že jsi to pověděl Alici?“ Alici? To je dost k ničemu, že to ví moje upíří sestra.

„To moc pomůže, Bello!“ odsekl jsem, asi začíná být ze zimy tak v depresi, že moc nepřemýšlí nad tím, že by to mohlo všechno skončit špatně. „Jsi tolik v depresi z Forks, že máš sebevražedné sklony?“ Okázala mě ignorovala a pokračovala v krasojízdě.

„Říkal jsi, že by mohlo způsobit potíže, kdybys… kdybychom spolu byli veřejně.“
„Takže ty si děláš starosti ohledně potíží, které by to mohlo způsobit mně – kdybys ty nepřišla domů?“ Přikývla.

„Neuvěřitelné, jako by nestačilo, že riskuji tvůj život já,“ řekl jsem příliš rychle a příliš tiše pro lidský sluch.

Ach moc horké, nesnesitelné. Nadechl jsem se z okna a znovu se na první místo v mé prostorné mysli probojovala myšlenka se sluncem, Bellou a mnou na jednom místě. Po zbytek jízdy jsem přemýšlel a sledoval její soustředěné rysy. Nemusel jsem dýchat, když jsme mlčeli. Mísil se ve mně hněv se strachem, protože jsem věděl, že nikdo neví, kde teď Bella je.

Silnice se blížila ke konci. Změnila se na pěšinu s dřevěnými ukazateli.

Zaparkovala podél krajnice. Pořád mi v hlavě šrotovalo. Cítil jsem to teplo, ale teplotu mé kůže to nijak neovlivnilo. Stále jsem byl studený jako led. Okolní prostředí na mě nemělo žádný vliv. Bella si stáhla svetr a dlouhá řeka kaštanů se jí volně rozvinula po zádech. Asi bych si měl také sundat svetr. Je to normální a lidské. Lidem je v těchto teplotách vedro. Zavřel jsem dveře auta a vydal se směrem k mému místu.

Ohlédl jsem se na Bellu.

„Tudy.“ Ukázal jsem jí na les přede mnou a vkročil do něj. Cítil jsem nedaleko jeleny a řeku. Tady venku, s tolika lesními vůněmi, bylo lehčí se nadechovat.

„A co lesní cesta?“ začalo jí rychleji tlouct srdce. Opět se bojí nesprávných věcí.

„Nepůjdeme po pěšině?“ Zhluboka se nadechla a v hlase měla zoufalství. Tohle bude ještě zábava.

„Nedovolím, aby ses ztratila.“ Ušklíbl jsem se a otočil se na ní. Její reakce byla zvláštní. Hlasitě polkla a zírala na moje tělo, jako kdyby viděla zázrak a potom se zase tvářila zoufale. Čelo se jí zkrabatělo. Ach, ticho jejích myšlenek mě opět zasáhlo. Na co myslí?

Byl jsem zmatený a frustrovaný. Tolik jsem se radoval, že jsem s ní. Měl bych jí vzít zpět. Třeba tu nechce být a bojí se mi to říct. Dívala se na mě čokoládovýma očima a v nich výraz, kterému jsem nerozuměl.

„Chceš jet domů?“ Musel jsem jí to nabídnout. Udělám pro ni vše. Vzdám se i času, který s ní mám vymezený, pokud bude chtít. Ona je na prvním místě a její bezpečí.

„Ne,“ spěšně odpověděla a utíkala ke mně.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Edwardova louka II: