Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Doslovné přání

Doslovné přáníBella Swanová má nejlepšího kamaráda Edwarda Cullena. Tráví s ním většinu svého volného času a neobejde se den, kdy by si alespoň nezavolali. Jednoho dne Edward téměř beze slova na rozloučenou zmizí. Bella je z toho celá zoufalá, a tak dlouho neváhá a rozhodne se, že stráví Vánoce se svým otcem Charliem ve Forks.
Má jen jediné přání a to je, aby ještě jednou, aspoň na chvilku, spatřila svého nejlepšího kamaráda, kterého miluje.
Její přání je vyslyšeno a opravdu jen na krátký okamžik spatří Edwarda. Má ještě ale naději vyznat se, co k němu cítí?
Přejeme příjemné čtení, kajka007 a eMCullen.

„Bello, musím ti něco říct,“ ozval se vedle mě hlas mého nejlepšího kamaráda Edwarda Cullena. Zněl ustaraně. Kdyby to bylo kdykoli jindy, bez váhání bych se zastavila a věnovala mu veškerou svou pozornost, teď jsem ale nemohla. Utíkala jsem přes kampus na jednu ze svých přednášek.

„Edwarde, ráda bych si s tebou teď povídala, ale nemůžu. Už teď mám zpoždění.“ Usmála jsem se na něj s omluvou na rtech a nechala ho stát za sebou. „Zavolám ti,“ houkla jsem na něj ještě přes rameno a vpadla do posluchárny.

 

Konečně jsem se po úmorném dni dostala domů. Byl chladný prosinec, a tak, když jsem dorazila domu, jsem byla promrzlá až na kost. Vešla jsem do malé kuchyňky a hned si postavila konvici na čaj. Pořád jsem ale měla nepříjemné tušení. Nutkání, že musím udělat něco, na co jsem zapomněla…

Netrvalo mi zase tak dlouho, než mi v hlavě vyvstala Edwardova tvář. Slíbila jsem, že mu zavolám, ale úplně se mi to vypařilo z hlavy.

Než jsem ale stihla vytočit jeho číslo, na displeji mi svítilo oznámení hlasové zprávy. Vyťukala jsem tedy její číslo s domněním, že Charlie opět něco zmáčkl a nahrává mi tak akorát šustění ve své kapse.

Zmýlila jsem se.

U ucha jsem poslouchala jeho slova, Edwardova slova. „Bello… Ani nevím, kde mám začít. Všechno jsem ti to chtěl říct už ráno, vysvětlit ti, proč musím odejít…“ Panebože. Z tváře se mi vytratila všechna barva a úsměv na rtech ochabl. „… Stalo se něco, proč musím okamžitě odjet ze Seattlu, napořád. Ani nevíš, jak moc jsem se s tebou chtěl rozloučit. Mrzí mě to, sbohem.“

Nemohla jsem dýchat. Po tváři se mi skutálela slza, když jsem jako v mrákotách odtahovala telefon od ucha. To nemůže být pravda. Edward nemůže být pryč. Cítila jsem nesnesitelnou bolest, která mě uvnitř celou pohlcovala. Mysl jsem měla vymetenou, jen poslední Edwardova slova v ní běhala pořád dokola.

Než jsem si stačila uvědomit, co vůbec dělám, popadla jsem do rukou kabát a co mi síly stačily, jsem utíkala k Edwardovu bytu jen kousek od školy.

„Edwarde, Edwarde!“ Bušila jsem zaťatými pěstmi do dveří a zároveň lapala po dechu. „No tak, Edwarde, otevři!“ Nevzdávala jsem naděje, že to všechno byl jen nějaký nepovedený vtip. Že Edward teď otevře dveře, stoupne si mezi futra a bude se mi smát… Nic z toho se ale nestalo.

Místo jeho dveří praskla klika na těch za mnou. Nicka, Edwardova souseda, jsem znala jen od vidění. „Není tady. Asi před dvěma hodinama odjel, ještě se se mnou přišel rozloučit.“

„Kam jel? Co ti řekl?“ uhodila jsem na něj. Vypadal trochu vylekaně, když jsem na něj tak vyjela.

„Nevím, kam jel. Jak jsem řekl, jen se se mnou rozloučil… a byl pryč.“ Omluvně pokrčil rameny. Nevím, co mě dopálilo víc. Jestli Edward, že téměř bez jediného slova odjel, nebo to, že tenhle chlápek vypadá, jako by ho to vůbec nezajímalo.

Víc jsem se s ním ale nebavila. Každá minuta, kterou jsem s ním strávila, mě čím dál tím víc dělila od Edwarda.

Bez jediného slova pozdravu jsem se otočila a utíkala zpět. Mezi vzlyky jsem se rozklepanýma rukama pokoušela vytočit jeho číslo, ale marně. Hovor se okamžitě vytratit a zazněl hlas operátora. „Je nám líto, ale volané číslo neexistuje, zkus…"

„To neudělal,“ zamumlala jsem naštvaně a splašeně začala ťukat do mobilu, jako kdyby to mělo něčemu pomoct. „Nemohl mě jen tak opustit…“ Má naštvanost byla najednou tatam, vystřídala ji zoufalost.

Mobil mi vypadl z rukou na chodník, zadní kryt se odloupl a baterka vypadla na zem. Když jsem se pro něj zohýbala, připadala jsem si jako ve zpomaleném záběru, ba zaseknutém. Byla to pro mě hrozná rána, která mi na chvíli otupila smysly.

Abych se vzpamatovala, musela jsem pořádně zatřepat hlavou a párkrát zamrkat. Pomalými krůčky jsem se pak vydala zpátky ke kampusu. Cesta byl neúprosně dlouhá a bohužel jsem měla až příliš mnoho času přemýšlet. Proč… tak začínaly všechny otázky, se kterými se můj mozek musel poprat.

Zničeně jsem dosedla na tvrdou postel ve svém skromném pokoji a hlavu složil do dlaní.

„Mobil,“ došlo mi najednou. Třesoucími prsty jsem vytáhla ze zadní kapsy riflí rozpadlý telefon, a co nejrychleji se ho pokoušela složit.

Povedlo se, ale než se nastartoval, málem jsem si okousala všechny nehty – i na nohách.

Znovu jsem vytočila jeho číslo a tu informaci o neexistenci jsem nebrala v potaz – on mi to prostě musí vzít.

Jenže… nic. Zase ta plechová huba, jak říkával Charlie, která mi oklikou oznamovala, že se na mě Edward vybodl. Zničená jsem sebou plácla na polštář a konečně dala prostor slzám.

Marně jsem se pokoušela usnout. Upadla jsem do transu, ze kterého nebylo úniku. Radostné chvilky, které jsem každodenně prožívala po boku Edwarda, byly nenávratně pryč a ty, co mi zbyly, do mě propalovaly ještě hlubší bezednou propast. Chtěla jsem, aby se Edward vrátil. Kdyby tak věděl…
Až příliš pozdě jsem si uvědomila, co pro mě znamenal. Nebyl to jen obyčejný kamarád, byl to opravdový přítel, kterého jsem milovala. Celou tu dobu jsem byla tak šťastná a neuvědomovala si to. Konečně jsem pochopila význam slov, která mi nejednou připomínala babička. To, že jsme šťastní, zjistíme, až něco nebo někoho, kdo nás jím dělal, ztratíme. Schoulila jsem se do klubíčka a marně polykala vzlyky. „Miluju tě, Edwarde, miluju tě,“ zajíkala jsem se a hlavu složila na polštář.

Měla jsem pocit, že všechno skončilo. Nemůžu už dál existovat, ne bez něj. A proč to vůbec udělal, proč? To mi nemohl nechat ani jeden zatracený lísteček mezi futry? Nemohl mi aspoň napsat textovku, kam jede? Proč? A zrovna teď?
Věděl, co pro mě Vánoce znamenají, věděl, jak moc jsem tyto svátky milovala a stejně mě jen těsně před nimi opustil. Těšila jsem se, že je oslavíme spolu, víc než komukoli jinému jsem chtěla udělat radost a místo toho byl… pryč.

Nakonec se mi podařilo usnout, tedy usuzovala jsem podle toho, že najednou bylo ráno a sluneční paprsky, které se odrážely na zemi od sněhu, mě začaly pálit do očí. Tvář jsem měla celou zalepenou od slz a polštář byl ještě vlhký.

Pomalu jsem se posadila na posteli a rozhlédla se na pokoji. Na druhé posteli ležela má spolubydlící, tedy spíš napůl ležela na ní a napůl visela ve vzduchu. Na sobě měla ještě černé šaty, ve kterých často chodívala na večírky, a vzhledem k tomu, že byl včera pátek, nemusela jsem být génius, abych se dopátrala, proč se nepřevlékla. Navíc pach alkoholu, který naplňoval celý pokoj, taky ledasčemu napovídal.

Zhnuseně jsem si zacpala nos a rychle šla otevřít okno. Vyklonila jsem se a pokusila se zvolna nadechnout. Jenže sevřené hrdlo od vzlyků, které mě znovu začaly ovládat, moc velký prostor pro vzduch neposkytovalo.

Zakroutila jsem hlavou a hřbetem ruky setřela slzu.

„Clare,“ oslovila jsem spolubydlící a opatrně do ní žďuchla.

„Awhawaha,“ vyšlo z ní. Našpulila jsem rty a přiznala si, že ji ještě pár hodin nic neprobudí.

Přemístila jsem se ke skříni a zmateně začala házet věci do cestovní kabele. Za dva dny byl Štědrý den a já tu už nemohla zůstat, rozhodně jsem nemohla strávit svátky sama. Rozhodla jsem se, že po dlouhých třech letech strávím Vánoce s tátou ve Forks.

Byla jsem tak zabraná do balení oblečení, že jsem najednou v ruce držela červený balíček. Smutně jsem si povzdychla a i s dárkem původně určeným pro Edwarda jsem si sedla na postel. Měla jsem ho pečlivě zabalený, ale teď už to bylo stejně jedno. Naštvaně jsem papír roztrhala a pohodila jej poslepu někam do pokoje.

Měla jsem pro něj fotoalbum, kde byly zdokumentované ty roky našeho přátelství, a taky košili, aby to nevypadalo, že na něm chci ušetřit. Jeho dárky totiž byly vždy příšerně drahé a já se pak cítila úplně strašně. Jediné, co mi vždycky trochu ulevilo, bylo, když se mu rozzářil obličej i nad těmi drobnostmi od mé maličkosti. Podezírala jsem ho, že to jen předstírá, ale nikdy jsem nic neřekla, jen jsem se spokojeně usmívala.

Neměla jsem odvahu fotoalbum otevřít, ne teď. Věděla jsem, že by se to neobešlo bez slz. Jen jsem koženou složku pohladila po hřbetě. Košili jsem vrátila hluboko do skříně.

 

Nebylo to lehké, ale musela jsem se vzchopit. Nemohla jsem k Charliemu přijet bez dárků, a tak jsem si dala sprchu a vyrazila do města. Bylo těžké pro něj vymyslet něco originální a já na to dnes navíc neměla ani pomyšlení. Vzala jsem to proto rovnou k obchodu s rybářským vybavením, kde jsem pro něj dárky kupovala od té doby, co jsem v Seattlu na vysoké.

Neztrácela jsem čas a vzala první věc, kterou mi prodavač doporučil. Název té malé, prý kultovní věcičky jsem zapomněla hned, jak jsem se ho dozvěděla.

Zbytek dne jsem strávila nakupováním, jak jídla, tak oblečení. Potřebovala jsem zaměstnat svůj mozek, aby se nemohl zaobírat jím… Uvědomovala jsem si, že před usnutím na to bude času až až.

oOo

Bylo tomu přesně tak, jak jsem čekala. I přestože jsem byla příšerně unavené z celodenního pobíhání s jednoho obchodního centra do druhého, a že jich v Seattlu je, zabrat jsem nemohla. Hlavu jsem měla zabořenou v polštáři, abych ztišila vzlyky. Clare na mě totiž vyjela s tím, že má migrénu a že chce meditovat, takže prý potřebuje maximální klid.

Už jsem se nemohla dočkat, až bude ráno, a já se vydám do Forks. Jenže štěstí mi nepřálo tak jako včera, celou noc jsem nezabrala.

Nemotorně jsem se vyškrábala zpod peřin, když se do pokoje draly první paprsky slunce. Sice bylo 23. prosince, ale počasí tomu rozhodně nenasvědčovalo. Nikde se nepovalovala ani vločka, místo toho byly na chodnících jen obrovské kalužiny. A to ještě včera bylo tolik sněhu, že jsem si na nákupy radši nebrala auto.
Uvařila jsem si pořádný lomcovák do půllitrového hrnku a v mezičase se šla trochu upravit. Věděla jsem, že vypadám příšerně. Už dvě noci jsem téměř nespala, a to si vybíralo svou daň. Ani ten nejlepší make-up by nezakryl tmavé kruhy pod očima, které se mi táhly pomalu až do půli tváří. Jen jsem si povzdychla a snažila se alespoň částečně napravit škody. Nasnídala jsem se, vyzunkla dávku kofeinu a mohla jsem vyrazit na cestu.

Jenže sotva jsem došla k autu, před očima jsem opět měla Edwardovu tvář. Právě tenhle poklad byl jedním z těch drahých dárků od Edwarda. Protesty mi byly absolutně k ničemu. Zdůvodnil mi to tím, že už se dál nemohl dívat na to, jak se rozčiluju s náklaďáčkem, a ačkoli jsem to jen nerada přiznávala, tak měl pravdu. Někdy jsem z něj vážně byla zoufalá a nadávala jsem tak, že by se za to ani starý dlaždič nemusel stydět.

V myšlenkách jsem se vrátila zpět ke svému autu a odhodlaně spolkla knedlík v krku. Povzdechla jsem si, tašku s věcmi hodila na zádní sedadlo, kabelku na místo spolujezdce a vydala jsem se pryč z velkoměsta. Cíl mé cesty byl jasně vytyčený, malé městečko Forks.

oOo

Za necelé dvě hodiny už jsem s vyplazeným jazykem od soustředění parkovala auto před naším bílým domkem ve Forks. Bydlela jsem sice poměrně blízko, rozhodně blíž než před několika lety s matkou, ale i tak jsem zde byla po dlouhé době. Medicína byla příšerně náročný obor, a tak jsem povětšinu roku neměla ani pomyšlení na nějaké přesuny k rodině. Hleděla jsem si hlavně toho, abych nepropásla nějakou zkoušku.

Opatrně jsem vystupovala z auta, abych neuklouzla na ledu, který se z kalužin vytvořil. Navěšela jsem na sebe kabele a pomalu se vydala ke dveřím. Byla jsem ověšená jako vánoční stromeček. Ještě než jsem se dostala na zápraží, došlo mi, že Charlie není doma, protože se v domě nikde nesvítilo a neslyšela jsem ani hlasitou televizi. Z kabelky jsem vyhrabala klíčky a vstoupila jsem dovnitř. To, co jsem spatřila, mě ani v nejmenším nepřekvapilo. Všechno byla stejné – stejné jako když jsem tu byla naposledy v létě. Ani jeden jediný náznak vánoční nálady. Povzdychla jsem si a položila tašky vedle botníku. Aspoň budu mít přes den co dělat, pomyslela jsem se a energicky si protáhla krk. 

 

Celý den jsem se ani na chvilku nezastavila. Prala jsem špinavé prádlo, žehlila to čisté a nezapomněla se u toho divit, jak to že je čisté. Taky jsem udělala nádivku do krocana, aby se do dalšího dne uležela. Až jsem měla celý byt kompletně vyčištěný, přinesla jsme ze sklepa umělý vánoční stromek a ozdoby. Když jsem byla malá, tak jsem zdobení stromku s mámou milovala, ale teď jsem jen špulila pusu a mračila se, protože to pořád nebylo dokonalé, stále tam byly asymetrie - a to mě hrozně dopalovalo.

Až když jsem si celá znavená sedla na gauč a rozhlédla se po domě, došlo mi, jak moc mi Charlie pomohl tím, že byl tak flegmatický – donutila jsem se myslet na něco jiného než na něj.

S nostalgickým úsměvem jsem usnula.

Konečně se mi do žil vpravila trochu energie. Téměř bezesný spánek mi vyhovoval a já jsem tak mohla dobít síly na další den. Probralo mě až cinkání klíčů a nadávání u dveří. Samovolně se mi na tváři rozlil úsměv, když jsem si představila Charlieho, jak marně zápasí s klíči u zámků. Celá rozlámaná jsem se zvedla z gauče, na kterém jsem strávila noc, a potichu našlapovala ke dveřím, tak aby mě Charlie neslyšel.
„Překvapení,“ zasmála jsem se, když cvakl zámek a dveře se rozletěly.
„Panebože,“ vyjekl Charlie a upustil na zem nákupní tašku. Nebylo pro mě žádné překvapení, když se z něj vykutálely konzervy naložených fazolí, sem tam nějaká omáčka a pivo. „Bello!“ Hned nato už mě pevně svíral v náručí. „Co tady děláš? Nevěděl jsem, že přijedeš.“

„Jo, to já taky ne,“ broukla jsem si sama pro sebe. „Měla jsem víc volna, než jsem původně čekala, tak jsem si říkala, že tě přijedu navštívit a konečně oslavíme Vánoce zase spolu,“ řekla jsem už o něco hlasitěji.
„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tu.“ Konečně jsem se dostala ze spárů Charlieho objetí. Pomohla jsem mu sesbírat jeho „nákup“ a provinilý výraz na jeho tváři mluvil za vše. Kdyby věděl, že tu budu, rozhodně by nepřitáhl konzervy, ba naopak – schoval by je někam pěkně daleko.

„Tak… jaká byla služba?“ usmála jsem na něj od kuchyňské linky.

„Ale jo.“ Typická chlapská odpověď, zakroutila jsem nad tím hlavou a se zhnuseným výrazem rekognoskovala Charlieho nákup.

„Hotové jídlo, vážně, tati?“ povzdychla jsem si nechápavě a pozorovala řízek s bramborem v polystyrenové krabičce. „Víš, kolik je v tom tuku a… a vůbec?!“

„Přijede a hned kritizuje,“ zamumlal si v domnění, že ho neslyším. Jen jsem protočila panenky. „Ale vždyť to není tak…“ Přísně jsem se zamračila, a tak Charlie jen zvedl ruce v obraném gestu a zasmál se.

Nekompromisně jsem vyházela půlku nákupu, já už jsem stejně měla potřebné věci dávno v ledničce.

„Tak co škola?“ začal Charlie, když jsem začala strouhat brambory.

„Popovídáme si u večeře, dobře? Musím nad tím, co dělám, přemýšlet,“ zašklebila jsem se na něj. Nebyla to tak úplně pravda, spíš jsem si musela promyslet, co všechno Charliemu řeknu a neřeknu. Tenhle rok jsem totiž nezačala zrovna nejlíp.

„Dobře, dobře.“ Otočil se a i s pivem v ruce šel do obýváku, když vtom se zastavil. „A Bells?“

„Mm?“ Naklonila jsem hlavu na stranu a čekala, co z něj vypadne.

„Jsem rád, že jsi tady.“ Poškrábal se na hlavě a trošku zčervenal.

„Já vím, tati,“ odpověděla jsem se smíchem a pustila se do vaření a pečení krocana.

Sice jsem netušila, kdo to bude jíst, ale třeba vezme Charlie něco na stanici klukům, jak on říkává.

Díky bohu, že i o svátkách dávali v televizi nějaký baseballový zápas. Nedovedu si představit, co bych dělala, kdyby se mi Charlie motal za zadkem v kuchyni. Jen občas se z obýváku ozvalo: „To krásně voní, Bello.“ „Jsi hotová kuchařka.“ A další poklony od Charlieho, hlavně když jsem vytahovala z trouby krocana s nádivkou a zanedlouho čokoládové cookies, po kterých jsme se oba mohli doslova utlouct.

„Tak pojď,“ zavolala jsem na něj, když jsem na stůl pokládala poslední lžičku. Shodila jsem zástěru a posadila se za stůl. Zakázala jsem si všechny myšlenky na Edwarda, když můj mozek začal fantazírovat, jaké by to bylo, kdybych pořád byla v Seattlu a hlavně měla po boku Edwarda. Rozhodně jsem nechtěla, aby na mě teď padla vlna nostalgie a celé mé pracně vybudované sebeovládání zkazila do posledního kousíčku. Věnovala jsem tedy mému společníkovi chabý úsměv a začala nandávat jídlo na talíře.

„Tak co je tu nového?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.

„V podstatě nic, co by se tady tak mohlo změnit, prosím tě,“ zahuhlal s plnou pusou Charlie a na vidličku si nabodl další kus krocana. Možná zase nebude až takový problém, co s ním budeme dělat.

„Radši mi řekni, co je nového ve škole.“

„Hm…“ Těžko říct. O Edwardovi jsem mu nemohla říct, nechtěla jsem. „Taky nic moc. Pořád samý zkoušky, učení, učení, zkoušky… a tak to jde pořád dokola.“

Charlie jen přikyvoval a opět bylo slyšet jen cinkání příborů. „Jo, Bello, na zítřek jsem si vzal službu v práci. Kdybych věděl, že přijedeš… Víš, všichni kluci tam mají rodinu, a tak jsem chtěl, aby byli spolu.“ Tohle byla jedna z nejdelších řečí, které kdy pronesl.

Tak nějak jsem to tušila, ale přesto jsem byla zklamaná, že ani on si přes Vánoce neudělal volno. „Chápu to,“ usmála jsem se na něj. „Tak v tom případě budeme slavit teď, po večeři.“

„Ehm… no, Bells,“ zaskočil Charliemu najednou krocan.

„Nemáš pro mě dárek…“ konstatovala jsem pobaveně. Upřímně řečeno mě to vůbec nepřekvapilo, Charlie všechno nechával na poslední chvíli, a když ještě ani nevěděl, že tady budu… Bez šance.

„Mám, ale…“

„Máš?“ skočila jsem mu do řeči a vykulila oči.

„No, dovol, Bells!“ Zatvářil se uraženě a přísně stáhl obočí.

„Promiň,“ špitla jsem.

„Dárek pro tebe mám, ale je to taková drobnost, víš… Chtěl jsem ti koupit ještě něco, ale já…“ zasekl se a svěsil rameny. Další dlouhá řeč, pomyslela jsem si uznale.

„Já to chápu, neboj.“ Lehce jsem se dotkla jeho ruky na stole a povzbudivě se usmála. „Teď jez.“

oOo

Po večeři si Charlie povolil pásek a pomalým krokem se odšoural k sobě do pokoje pro dárek. Ten pro něj už tam dávno ležel.

„Tak, ho, ho, ho, ho, hoo,“ vydal ze sebe, když se vrátil i se škaredě zabaleným dárkem.

„Táta Claus, ha ha,“ zamumlala jsem si ironicky a hlavně potichu, aby to neslyšel. „Děkuju, tati,“ vzala jsem si balíček a zaštěrchala s ním. Papír jsem ani nemusela strhávat, protože izolepa, která to všechno držela pohromadě, se odlepila. Byla to ta krabička, ve které se normálně dávají šperky. Nechtěla jsem tátovi křivdit, ale iluze jsme taky si nedělala.

„Bože,“ vydechla jsem, když jsem oddělala víčko… Vyndala jsem zlatý řetízek, na kterém byl kulatý přívěsek s modrým kamínkem uprostřed. Už jsem to někdy viděla, ale za žádnou cenu jsem si nemohla vzpomenout kde. „To je nádhera!“ vyhrkla jsem obdivně.

„Líbí se ti to?“ zamumlal Charlie pochybovačně. „Je to vyrobené z náušnice po babičce,“ řekl nakonec hrdě a mé překvapení se ještě prohloubilo.

„Děkuju,“ zašeptala jsem se slzami v očích.

„Renée říkala, že se ti to bude líbit.“ Pod knírem se mu objevil spokojený úsměv. Horlivě jsem přikývla.

 

Teď byla řada na mně. Naklonila jsem se a zpod stromku vzala pytlík se stužkou. S přáním Veselých Vánoc jsem jej podala Charliemu a byla jsem si jistá, že ten už si s tím bude vědět rady. A nemýlila jsem se.
„Bello, děkuju moc. Ani nevíš, jak dlouho už jsem tenhle Humminbird sháněl.“ Jo, to bylo to slovo, co mi říkal prodavač. Jak jsem později zjistila, byl to něco jako sonda, jestli jsem správně pochopila Charlieho kostrbaté vysvětlování.
Hned si vzal Hummina do obýváku a začal jej testovat. U toho jsem opravdu nemusela být. „Tati, půjdu se na chvilku projít,“ houkla jsem do obýváku.

„Dobře.“ Věnoval mi úsměv a opět sklonil hlavu k přístroji.

Obula jsem se, oblékla kabát a zabouchla za sebou dveře. Zima už byla opravdu pořádná. Zařezávala se mi do kůže jako ostré jehličky, a tak jsem tvář schovala ještě hlouběji do huňaté šály a ruce strčila do kapes.

Pomalu, krok za krokem, jsem se sunula vylidněnou ulicí. Nikde nebylo ani živáčka. Celé rodiny seděly kolem stolu u večeře a trávily společné chvíle jednoho z nejkrásnějších období v roce. Ne že by mi společná večeře úplně chyběla, ale přesto mi trochu zaškubalo v hrudi, když jsem němě nakukovala do rozsvícených oken.

Po cestě už jsem se neubránila slzám. Tak moc mi chyběl, tak moc jsem na sebe byla naštvaná, že jsem si to všechno uvědomila až teď. Teď, když už je pozdě… Představovala jsem si, jak ho objímám a přitom jej naštvaně peskuju, že ten dárek byl zase za víc, než jsme se domluvili. I přes smutek, který mě naplňoval, jsem se musela usmát.

Rukávem bundy jsem si otřela nos a líce od slz. Už jsem dorazila na malé náměstíčko, kde jsem zahlédla pár lidí. Došla jsem až k stromu, co se tyčil uprostřed. Zaklonila jsem hlavu, abych viděla až na vánoční hvězdu na vrchní větvičce.

Zhluboka jsem se nadechla a zašeptala:

„Prosím, ať ho ještě na okamžik spatřím,“ vzlykla jsem a ruce u prsou spojila. „Už nikdy nebudu nic jiného chtít, slibuju,“ přesvědčovala jsem bůhvíkoho jako malá holčička.

Svěsila jsem ruce zpátky dolů a rozhlédla se po okolí. Nic, nikde ani stopa po tom, že by se mé přání mělo vyplnit. Kupodivu jsem ale měla intenzivní pocit, že tohle přání je jiné než ty ostatní. Jenže jsem netušila v čem… V tom, že je tak nesplnitelné, nebo v tom, že by se to opravdu mohlo stát skutečností?

Pomalu jsem se vydala zpátky, když vtom jsem na silnici zahlédla stříbrné Volvo. Nevyznala jsem se v tom, ale vypadalo dost podobně tomu, co měl Edward. Bezhlavě jsem se rozběhla a vletěla autu přímo pod kola. Jen na malý moment jsem zahlédla řidiče, ale jedním jsem si byla jistá, on to nebyl.

„Dávej pozor, Bello,“ řekla malá černovlasá osůbka, když stáhla okénko.

„Jak…“ S otevřenou pusou jsem na ni koukala. Ona se jen potutelně usmála a rychle vyrazila vpřed. „Počkej…“ zamumlala jsem, ale můj hlas splynul se zvukem vzdalujícího se motoru.

Vrátila jsem se na chodník a nechápavě zatřásla hlavou. Klid, Bello, tohle má jistě logické vysvětlení, je to určitě nějaká známá Charlieho a on jí určitě jen ukazoval fotky… Není na tom nic divného, uklidňovala jsem se.

Ohlédla jsme se zpátky k náměstí, jestli si toho incidentu nevšimlo moc lidí. Nemuselo by se přece jen vědět, že dcera šerifa jen tak z nudy skáče pod kola aut. Už jsem se obracela zpátky, když vtom mi došlo, co jsem na druhé straně, pár metrů za stromem, viděla.

Rychle jsem se otočila. Pořád tam stál a vypadalo to, že mě pozoruje. Mrkla jsem a najednou tam nebyl.

„Edwarde!“ zakřičela jsem z plných plic a rozeběhla se k místu, kde jsem ho zahlédla.

Už tu nestál, ale byla jsem si jistá, že tu byl. Cítila jsem jeho vůni, která se pomalu ztrácela ve větru. Nechápavě jsem se otáčela dokola. Co to bylo? ptala jsem se sama sebe zoufale.

 

Celou cestu domů jsem utíkala. I když běh trochu pomáhal, stejně mi v mysli neustále hlodala jedna hrozná výčitka.

„Proč jsem si to musela přát tak blbě? Proč jsem řekla to pitomé jen na okamžik? Proč jsem neřekla, že s ním chci být do konce života? Že chci, aby věděl, jak moc ho miluju, a vrátil se?“ mumlala jsem si nahlas.

 

„Co se stalo, Bells?“ zeptal se Charlie, když jsme vrazila do dveří. „Stalo se něco? Udělal ti někdo něco?“ Pevně mi tiskl zápěstí.

„Ne, nic,“ zakroutila jsme zarmouceně hlavou. „Blbý doslovný přání,“ vzlykla jsem a položila si hlavu na Charlieho rameno. Vypadal dost zaraženě, ale nakonec mě objal kolem pasu a druhou rukou pohladil po vlasech.

„Nemám se asi ptát,“ konstatoval. Vydala jsem jen neurčitý zvuk jako souhlas. Chytil mě pod koleny a vzal do náruče. Chtěla jsem protestovat, že jsem moc těžká, ale neměla jsem sílu, nechala jsem se odnést do pokoje.

„Kdybys mi to přece jen chtěla říct, budu dole, hm?“ zahuhlal potichu Charlie a já jsem mu byla vděčná, že mě pochopil natolik dobře a nechá mi teď trochu času. Času zapomenout na Edwarda. Celá ubrečená jsem se schoulila do klubíčka a jen čekala, kdy mě ta bolest tak otupí, až nebudu cítit vůbec nic.

Klid mi ale nebyl dopřán na dlouho, nebo jsem aspoň měla ten pocit. Minuty mi splývaly s hodinami a o čase jsem neměla nejmenší tušení.

„Charlie?“ uslyšela jsem dole někoho zavolat. Počítala jsem s tím, že je vyplesknutý před televizí, a tak se vůbec nemusím vzrušovat nad tím, kdože mu to chodí po domě. „Charlie?“ zavolal onen hlas znovu.

To už mi ale bylo trochu divné, že se můj otec pořád neozývá. Vyhrabala jsem se tedy na nohy a pomalu scházela po schodišti dolů. Utřela jsem si zmuchlaným rukávem tváře. U paty schodiště stál mladý, blonďatý a velice pohledný muž. Byla jsem si jistá, že jsem ho ještě v životě neviděla, přesto mi byl nějakým zvláštním způsobem povědomý.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem trochu váhavě.

„Dobrý. Vy musíte být Bella.“ Kývla jsem. „Já jsem Carlisle Cullen, kamarád tvého otce,“ představil se a natáhl ke mně ruku. Já jsem ho ale přestala poslouchat, jakmile vyslovil své příjmení. Cullen, Cullen… Konečně jsem pochopila, proč mi byl tak povědomý. Stejně bledá tvář, jakou měl Edward, zlaté, karamelkové oči, které nikdo jiný neměl, a neuvěřitelná krása, kterou nikdo jiný neoplýval.

„Edward,“ vydechla jsem jen. Nebyla jsem schopná dát dohromady jednu jedinou smysluplnou větu. Doufala jsem ale, že mou prosbu, skrytou v tom jediném slově, pochopí.

„Co je s Edwardem?“ ptal se nechápavě, ale starost v jeho očích byla znatelná.

„Ahoj, Carlisle, omlouvám se, že…“ Zrovna teď musel přijít Charlie ze své ložnice. Ani koutkem oka jsem si ho ale nevšímala a veškerou pozornost věnovala Carlisleovi.

„Kde je Edward, je tady?“ Nevěděla jsem, jestli jsem nadšená, anebo zoufalá.

V Carlisleově tváři se najednou objevilo něco jako pochopení, prozření. „Bella,“ zopakoval mé jméno a pozvedl obočí. Netušila jsem, co se mu honí hlavou, jestli mu třeba Edward něco neřekl. Jen jsem netrpělivě přešlápla a horlivě zakývala hlavou, jako kdybych chtěla urychlit jeho myšlení.

„Pane Cullene, prosím, je to smrtelně důležité,“ zaškemrala jsem.

„Počkat, počkat… Co se to tady děje?“ promluvil Charlie svým hlubokým hlasem. Protočila jsem panenky a odbyla ho mávnutím ruky.

„Mám pocit, Charlie, že nám oběma něco tak trochu uniká,“ pokrčil pan Cullen rameny.

„Je doma? Bydlí u vás?“ naléhala jsem.

„No…“ poškrábal se na hlavě. Bylo evidentní, že nechtěl svého syna zradit, i když pravděpodobně nic netušil. Nasadila jsem prosebný pohled a cítila jsem, jak se mi lesknou oči, protože jsem neměla daleko k pláči. „Pojď.“

Radostně jsem vypískla. Čapla jsem kabát, napůl si nazula boty a netrpělivě jsem čekala u dveří.

„Jen jsem tě chtěl pozvat zítra k nám na večeři, Charlie,“ řekl pan Cullen na vysvětlenou.

„To je škoda, zítra mám službu, Carlisle,“ odpověděl omluvně a potřásl mu rukou na rozloučenou. „Bello, a teď mi laskavě vysvětli, proč tady pana doktora tak obtěžuješ.“

„Všechno to vysvětlím. Prosím, můžeme už jet?“ zakňourala jsem.

„Bello…“ začal znova přísně Charlie, ale to už pan Cullen vycházel ze dveří. Omluvně jsem pokrčila rameny a vyběhla za doktorem do mrazivého večera.

Po cestě kupodivu nemluvil. Nevyptával se mě, proč se chovám tak hystericky, odkud znám Edwarda a ani co se mezi námi stalo. Byla jsem mu za to vděčná. Celou cestu jsem si představovala, co mu řeknu, jak mu to řeknu. Jenže když jsme zastavili před obrovskou vilou, kterou bych za normální okolností obdivovala několik hodin, zachvátila mě panika. Co když odešel právě proto, aby se mě zbavil? Ve skutečnosti to znělo docela logicky. Proč by mi jinak nenechal na sebe ani kontakt? Nechtělo se mi tomu věřit, ale všechno najednou dávalo smysl. Chtěl mě vystřihnout ze svého života.

„Bello?“ Otočila jsem se na nechápavou tvář pana Cullena a zakroutila hlavou.

„Nemůžu…“ zašeptala jsem. „Omlouvám se, že jsem otravovala.“

„Myslím, že bys měla –“ Nedořekl, protože před autem se najednou objevil on.

Zalapala jsem po dechu a pomalu otevřela dveře od auta. Už nebyla šance na útěk, musela jsem se tomu postavit.

„Bell,“ oslovil mě tak krásně, jak to uměl jen on. Dvěma dlouhými kroky překonal vzdálenost mezi námi. „Ty jsi tady,“ konstatoval.

Všechen smutek ze mě opadl. Byl tady , tak blízko, že jsem se ho mohla jen malým pohybem dotknout. Příkře jsem vztáhla ukazováček a zapíchla mu ho do hrudi.

„Ty… ty jeden,“ hledala jsem správná slova. „Jak jsi mi to mohl udělat, co?“ zasyčela jsem.  Chytil mě za zápěstí a ruku mi stáhl zpátky dolů, za což jsem mu byla docela vděčná, protože jsem měla pocit, že si ten prst o něj každou chvíli zlomím.

„Je to složitější. Chtěl jsem si s tebou promluvit to ráno, ale ty jsi hrozně spěchala. Řekl jsem si, že možná bude lepší, když prostě odjedu. Musel jsem,“ mluvil plynule.

„Ale proč sis zrušil číslo? Víš, jak mi bylo? Jsi můj nejlepší kamarád a navíc tě asi…“ zasekla jsem se. „Prostě jsem si nedokázala představit, že už tě neuvidím,“ zamluvila jsem to škobrtnutí.

„Navíc mě asi co?“ Podezíravě zvednul obočí.

Rozhlédla jsem se kolem a to, že jsem spatřila několik lidí, kteří se zaujetím poslouchali naši konverzaci, mi vůbec nepřidalo. „Nic.“

„Bello,“ řekl káravě, ale pak rezignovaně spustil ramena. „Omlouvám se, opravdu mě mrzí, že jsem odešel.“ Roztáhl ruce. Našpulila jsem pusu a nakonec ho silně objala. Neviděli jsme se sice jen pár dní, ale díky strachu, že už ho nikdy neuvidím, mi to připadalo jako věčnost.

„Už to nikdy neuděláš,“ mumlala jsem sotva srozumitelně, protože jsem byla hlavou natisknutá na Edwardově hrudi.

„Navíc mě asi co, Bello?“ zopakoval znova. Odtáhla jsem se a podívala se mu do očí.

„Edwarde,“ zakňučela jsem a v duchu ho prosila, aby to nechal být. „Jsem ráda, že jsem s tebou, tak to nekaž, dobře?“

„Dobře, ale stejně si s tebou musím promluvit.“

„Fajn, ale až za chvíli.“ Nakrčila jsem nos a znovu se přitiskla Edwardovi na kamennou hruď.

„Pojď se projít,“ zašeptal mi do ucha a jednu ruku mi položil na ramena. Ačkoli byla tma, s ním jsem se nebála. Věděla jsem, že jsem v bezpečí. Bok po boku jsme vykročili po příjezdové cestě a mířili zpět, směrem do středu městečka. V zádech jsem pořád cítila upřené pohledy všech těch lidí, co stáli ve dveřích.

„Tak už mi řekneš, proč jsi odešel?“ houkla jsem mu do rukávu a po očku se na něj podívala. Usmíval se. Milovala jsem jeho úsměv, jak se mu rty doširoka roztáhly po tváři…

„Navíc mě asi co, Bello?“ nedal si pokoj.

„Edwarde,“ zaskučela jsem a stoupla si mu do cesty.

„Dámy mají přednost, tak honem.“ Užuž jsem se nadechovala k dalším protestům, když se ve mně ozval slabý hlásek. Nejsi přece srab, tak mu řekni, co k němu cítíš.

„Navíc tě asi…“ Edward povytáhl obočí a čekal, co ze mě vypadne. „Ne asi, já vím, Edwarde, že… tě miluju. Ani si nedokážeš představit, jak moc tě miluju. Když jsi odešel, nevěděla jsem, co mám bez tebe dělat. Snad tisíckrát jsem ti volala, i když mi ten krám pořád říkal, že tvoje číslo neexistuje, já…“ Najednou jsem měla potřebu všechno mu říct. Musela jsem to udělat teď, protože kdo ví, třeba bych už tolik odvahy nikdy nenašla.

„Bello,“ zašeptal a něžně uchopil mou tvář do dlaní. „Bello,“ zopakoval a já jsem cítila, jak jeho dech pomalu sklouzává po mé tváři. S napětím jsem mu hleděla do očí. Přerývaně jsem dýchala a jen marně se snažila vrátit dech opět do normálu.

A najednou se sklonil ještě blíž a ještě a ještě… Zastavil se jen pár centimetrů od mých rtů. V tenhle okamžik jsem už nedokázala myslet na nic jiného. Jen jsem se soustředila na jeho perfektně tvarované rty a netrpělivě čekala, kdy je ochutnám.

A konečně se to stalo. Něžně se otřel o mé rty. Bylo to jako zázrak. On byl můj zázrak. Přitáhla jsem si ho blíž a bez rozmyšlení se k němu natiskla. Konečně jsem měla pocit, že jsem našla svou druhou polovičku, své lepší já. Usmála jsem se na něj a vrátila mu polibek.

„Takže…“ zašeptala jsem nervózně.

„To ty jsi byla důvod, proč jsem odešel. Já tě miluju, Bello. Už moc dlouho tě miluju na to, abych se kolem tebe pohyboval jen jako kamarád. Nemohl jsem to dál vydržet, chtěl jsem něco víc. Chtěl jsem být s tebou, ale bál jsem se. Pořád se bojím, že až ti o sobě všechno řeknu, utečeš,“ vyznal se mi.

Propletla jsem své prsty s jeho a pevně mu stiskla dlaň. „Neuteču od tebe, i kdyby se stalo cokoli, přísahám.“

Dál jsme se vydali, tentokrát už ruku v ruce, po cestě k městu. Ačkoli tohle mohly být ty nejhorší Vánoce, staly se z nich nejlepší. Měla jsem po boku muže, kterého miluju a hodlám s ním zůstat do té doby, dokud mě bude chtít. A když on řekl napořád, tak asi napořád.


 

Zrovna včera jsme si s Kájou psaly a stěžovaly si, znovu. Moje úžasná spoluautorka chtěla napsat něco s vánoční tématikou, jenže nápad, který si vymyslela, už se na stránkách nacházel, jak posléze zjistila, a tak jsme to po dlouhé době daly opět dohromady. Hrubou kostru nápadu jsem měla já a detaily jsme tak nějak doupravovaly. :-)

A vylezlo z toho tohle - divná věta. :-D

No, takže bychom vás chtěly poprosit o názor, připomínku, nebo třeba jen smajlíka, abychom věděly, jestli to naše minimálně pětihodinové snažení aspoň k něčemu bylo. :-)

Předem děkujeme a dodadtečně přejeme Veselé Vánoce a Šťastný nový rok! :-)

kajka007 a eMCullen



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Doslovné přání:

 1 2 3   Další »
06.01.2013 [19:19]

kikuska Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.01.2013 [17:05]

SabiennaAaaach Emoticon Tak to bylo překrásné! Emoticon Jak se setkali... To mě vzalo Emoticon Sice to trvalo, než jsem se tím prokousala, ale jsem ráda Emoticon Ten konec za to stál Emoticon
Moc pěkný nápad a ještě lepší provedení Emoticon
Fakt skvělá práce!! Emoticon Emoticon Emoticon

31.12.2012 [15:34]

jesikata krasne
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.12.2012 [14:52]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29.12.2012 [12:42]

KacenQaCullenNemám zrovna myšlenky na dlouhé komentáře, ale slíbila jsem, že se na to podívám a nelituju toho vůbec. Emoticon Už zezačátku jsem tušila, že to bude něco takového, ale četla jsem dál. Edward to zahrál pěkně do autu a tím vlastně Bellu i dovolil, aby se setkala se svým otem; to bylo pěkné, zabít dvě mouchy jednou ranou. Emoticon Opravdu se vám to povedlo, zkloubily jste to perfektně a musím uznat, že to mělo své vánoční kouzlo. Šikulky! Emoticon Emoticon Emoticon

29.12.2012 [12:36]

Irmicka1Fíha, holky jste jedničky. Povídka byla dokonalá, prostě se vám povedla... Jsem ráda, že jsem se do ní konečně pustila ;) Těším se na další vaši tvorbu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. Zira
29.12.2012 [0:15]

ZiraKrása, už dlouho jsem tu na stránkách nic nečetla, ale tohle byla fakt zatím nejlepší povídka, kterou jsem četla... povedlo se Vám to holky, a to pětihodinové snažení stálo upřímně za to, jen tak dál Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.12.2012 [23:21]

enchantressTakže jo... Nádech. výdech, nádech. výdech...
Dobrý - už můžu komentovat. I když už tahle povídka je tu od 26. prosince a já si ji přečetla až teď, žasnu - jako vždycky. Je to nádherná a dokonalá povídka na pozdní večer, kdy užý mozek začíná bud pomalu usínat nebo se začíná teprve probouzet jako v mém případě.
Povídka byla zkrátka kouzelná a já hned na začátku věděla, že to zkrátka dopadne dobře, protože o Vánocích a u vás dvou to jinak ani nejde - nemám pravdu? Jo mám, takže neodporovat! Emoticon
Ale stejně byl ten Eda vůl, že tak zmizel a jak se chuděra trápila a pak že je Edward ten dokonalý upír. Pche! :D
Ale nejvíce jsem se pobavila, jak Bellča prosila Carlislea, ať ji vezme k nim domů, že ho potřebuje vidět. :D Nikdo sice enchápal, ale hlavně, že si Bella prosadila svoje a nebyla by to ona, kdyby potom nestresovala. Zkrátka typická Bella Swanová - později určitě Cullenová. Emoticon Budu hádat, že Ed jí to řekl, že je upír, ona byla šťastná a chtěla hned proměnit, vzali se a byli štastní až do smrti, teda do konce světa, kterej stejně nikdy nebyl, protože Mayúm došel jenom kámen a už neměli kam dál psát kalendář, tak se na to vyprdli - tak to bylo! :D
A to že kecám nesmysly není nic nového ne? Nebo snad jo? No to je prostě jedno, protože povídka byla skvělá. Co skvělá! Úžasná, brilantní a nejlepší. I když i ten Edward... Navíc mě asi co, Bello? Prdlajs, Edíku! Měl si nato přijít sám, když je tak inteligentní chlap. Ale on by na to nepřišel, protože si myslí, že je bezduché monstrum, které nemá právo na lásku a za to by mu Bellča nadala... :D Achjo mně fakt hráblo - zabte mě prosím :D
Takže v podstatě jsme opět došli k tomu, že to byla skvělá povídka, kterou si časem znova přečtu, protože to stojí za to...
A závěrem dopisu - teda komentu, taky pár smajlíků, aby vám to nebylo líto, protože smajlící jsou taky dobrý... :D
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14. PCullen
28.12.2012 [22:29]

Byla to opravdu nádherná povídka! Emoticon Emoticon Emoticon Velice se mi líbila! Emoticon Emoticon Emoticon Moc se Vám povedla! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Taky Vám dodatečně přeji krásné svátky, ale aktuálnější je Nový rok. ;-) Takže do roku 2013 Vám oběma přeji vše nejlepší, hodně úspěchu a chuť do psan! :-)
Krásného silvestra a co nejlepší vstup do Nového roku 2013 :-D Vám přeje :-) PCullen

13. martty555
27.12.2012 [22:42]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!