Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Déšť

09.05.2010 (08:00) • Samaneta • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2543×

Bella:

Seděla jsem na posteli ve svém pokoji a učila se do školy, když do mého pokoje vlítla má rozzuřená macecha.

„Co se tady flákáš! Koukej jít uvařit večeři.“

„Promiň, ale musím se učit do školy. Zítra píšeme důležitý test,“ namítala jsem.

„Mě nějaký tvůj test nezajímá. K čemu ti to je. Celé dny se tady jenom poflakuješ a jsi úplně k ničemu!“ řvala na mě.

Tak já jsem k ničemu. Jistě. Ale kdybych tu nebyla, tak si nedokážeš ani uvařit čaj, že ne. Pomyslela jsem si.

„Tak když jsem k ničemu, tak tady nemusím být. Co ty na to?“ zuřila jsem. Jen jsem to vyhrkla. Bylo by to celkem fajn, vypadnout odsud. Už jsem o tom přemýšlela, ale nemám kam jít.

„Alespoň bych živila o jeden krk míň.“

Ta toho tak živí. Co já jí proboha stojím? I na jídlo vy vydělávám sama na brigádě. Už mám celé téhle rodiny po krk.

„Tak fajn. Stejně mě tu nic nedrží!“ křikla jsem na ní, zavřela učení a začala vstávat.

„A kam jako hodláš jít?“ ptala se ironicky.

„To je jedno. Všude mi bude líp, než tady.“ Popadla jsem pár drobností, učebnice, peníze, pár vzpomínek a věcí.

„To přeci nemůžeš!“

„Ale můžu. Jsem dospělá. Nedávno mi bylo osmnáct, jestli sis toho nevšimla. Takže můžu.“

Popadla jsem teplou bundu a maceše zabouchla dveře před nosem. Vyšla jsem před dům do chladné a deštivé noci.

Mé jméno je Bella Swanová. Když mi byly tři roky, našli mě lidé z dětského domova samotnou na ulici. Byla jsem sirotek a nikdo do teď o mých rodičích nic nezjistil. V děcáku si mě vzali Swanovi. Měli ještě jednu dceru, kterou nadevše milovali. Ani nevím, proč si mě tehdy vzali. Asi aby si ze mě udělali otroka.

Teď už mi na světě nic nezbylo. Od té doby, kdy zemřela moje nejlepší kamarádka Kate, mě nic netěšilo. Ona byla jediný člověk na světě, který mě chápal. Všechno jsem ztratila a teď i ji. Přijde mi to jako by to bylo před pár dny, ale už je to půl roku.

Naposledy jsem se ohlédla za svým bývalým domem a vykročila vstříc světu. Nevěděla jsem, kam půjdu. Byla jsem sama v noci za deště v prázdných ulicích Seattlu.

Šla jsem pomalým krokem a rozhlížela se po ulicích. Nevím, kolik mohlo být hodin. Z domu jsem odcházela něco po desáté večer.

Nějakou dobu jsem procházela městem a měsíc už byl na půli cesty oblohou. Prošla jsem napříč celé město a ocitla jsem se mezi několika vysokými domy téměř na jeho druhém konci.

Zahlédla jsem mezi domy jakousi uličku, kde by se dalo dobře schovat. Ulička končila zdí a byla celkem odlehlá. Došla jsem nakonec a schoulila jsem se v rohu do klubíčka.

Zabalila jsem se do teplé bundy a pohlédla na nebe. Chtěla jsem pozorovat hvězdy, ale nebe bylo černé. Blížila se bouřka.

Najednou se spustil mnohem silnější déšť. Dosud jen mrholilo.

Nasadila jsem si kapuci a více se zabalila. Viděla jsem sotva na tři metry. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale kupodivu mi začala padat víčka a za chvíli mě zahalila tma.

Edward:

Zrovna jsem si četl knihu, když jsem v Alicině mysli zahlédl náhlou vizi. Byla tam křehká dívka schoulená někde na ulici v dešti a na ní se vrhal nějaký hladový upír.

Ta dívka vypadala tak bezbranně a byla krásná. Najednou mě přemohl ochranitelský instinkt. Ta dívka nesmí zemřít. Běžel jsem k Alici do pokoje.

„Alice, co to bylo?“ ptal jsem se.

„Co jako?“

„Ta vize. Ta dívka. Kdy se to stane?“

„Nevím, běhen čtvrt hodiny,“ odpověděla bez zájmu. „Proč?“

„Copak ty jí necháš jen tak zemřít?“ ptal jsem se zděšeně a Alice zase něco viděla, ale bylo to tak rychlé, že jsem to nepochopil.

„Ne. Nenechám, protože díky tobě nám vstoupí do života,“ usmála se a vyskočila. „Budu mít novou kamarádku!“ jásala radostí. „Ale teď musíš jít. Je někde na kraji Seattlu. Zachraň ji, Edwarde.“

Rozběhl jsem se tou největší rychlostí, jakou jsem dokázal, za ní. Nesmím dovolit, aby jí ten upír ublížil.

Bella:

Náhle jsem otevřela oči. Byla jsem promočená a zmrzlá na kost, ale nevadilo mi to. Stále jsem si užívala ten pocit svobody, i když jsem byla sama v dešti někde v odlehlé části města.

Stále hustě pršelo. Byla jsem ztuhlá a bolelo mě celé tělo. Moc dlouho jsem asi nespala, protože byla ještě tma. Mohli být tak tři ráno.

Chtěla jsem se pohnout, ale moc mi to nešlo. Byla jsem promrzlá. To jsem jaksi nedomyslela, když jsem si usmyslela vyjít z domu zrovna dnes.

Najednou jsem postřehla v dálce obrys postavy. Nevěděla jsem, jestli se mi to zdá, nebo je to doopravdy. Ta postava se začala nebezpečným krokem přibližovat. Šla skrčená a měla zuřivé oči. Už byla tak blízko, že jsem rozpoznala muže. Zdál by se krásný, kdyby neměl ten zuřivý pohled. Vypadal jako posedlý a cenil na mě ostré zuby.

V tu chvíli mi to došlo. Je to upír, kvůli nim jsou večer ulice města prázdné.

Svět není přesvědčen o existenci upírů, ale něco tuší. Někteří lidé, kteří setkání s nimi přežili, jsou si naprosto jistí, ale veřejnost to nechce připustit. Nebezpečí od nich hrozí jen v noci, a proto se lidé zavírají doma. Mnohdy jim to ale není nic platné, oni si cestu dovnitř najdou. Já jsem v to také moc nevěřila, až do té doby, kdy jeden z nich zabil Kate.

A já se teď potuluji v noci po městě plném lovících upírů a nejspíš na to doplatím. Stejně mi na světě nic nezbylo. Tak toho nemusím litovat. Stejně bych nevěděla co dělat.

Krvelačný upír se ke mně stále blížil. Zbývali mi poslední vteřiny života. Myslela jsem na své rodiče, i když jsem je nikdy nepoznala, a na Kate.

Byl ode mě asi jeden metr, když ho najednou něco strhlo stranou. Bylo to tak rychlé, že jsem to málem nepostřehla. Najednou tam byla ještě jedna postava, ale neviděla jsem jí do obličeje, ani co dělá.

Zaostřila jsem a byl tam další muž, nejspíš také upír, a trhal toho útočníka na kusy. Doslova. Kousek ode mě něco přistálo, ale zakázala jsem si, se na to podívat.

Byla jsem příšerně vyděšená. Najednou ten muž vstal a začal se blížit ke mně. A teď to začne zase nanovo. Už jsem nechtěla prožívat stejnou situaci, kdy mě dělí od smrti jen pár vteřin.

Schovala jsem se do klubka a chtěla jsem zmizet. Utéct jsem se ani nepokoušela. Za jedno jsem měla ztuhlé tělo a za druhé bych mu stejně neutekla.

Třásla jsem se strachem i zimou a z úst se mi vydralo cosi jako skřek. Nedokázala jsem křičet.

Ale on udělal něco, co bych v téhli chvíli vůbec nečekala. Přistoupil ke mně a promluvil.

„Jsi v pořádku? Neboj se. Už jsi v bezpečí,“ jeho hlas byl něžný. Nedokázala jsem promluvit. Byla jsem ohromená. Byl celý promoklý a déšť mu stékal po úžasných bronzových vlasech.

„Odnesu tě někam do tepla. Souhlasíš?“

Jen jsem nepatrně přikývla. Ucítila jsem, jak mě přemáhá slabost. Vzal mě do náruče a odnášel obrovskou rychlostí pryč z toho hrozného místa.

„Jsem Edward.“

Edward. Usmála jsem se. Uvelebila jsem se na jeho svalnaté hrudi a slabost mě naplno přemohla. Byla jsem promrzlá a vyčerpaná. Upadla jsem do bezvědomí.

Edward:

Vypořádal jsem se s tím upírem a obrátil se k tomu křehkému stvoření, které se schovávalo v rohu ulice. Cítil jsem z ní obrovský strach. Byla promoklá a třásla se zimou. Ani se jí nedivím. Co vůbec taková krásná dívka dělá v tuhle dobu sama venku?

Přiblížil jsem se k ní a promluvil.

„Jsi v pořádku? Neboj se. Už jsi v bezpečí.“ Neodpověděla. Zírala na mě ohromeným pohledem. Nejspíš si myslela, že ji chci zabít. Tak počkat. Já neslyším její myšlenky. Teď se tím nebudu zabývat. Musí do tepla.

„Odnesu tě někam do tepla. Souhlasíš?“ zkusil jsem to znovu. Jen nepatrně přikývla na souhlas.

Popadl jsem ji do náručí a uháněl s ní domů.

„Jsem Edward,“ řekl jsem a ona se usmála a uvelebila ne na mé hrudi. Během cesty upadla do bezvědomí. Trochu mě to rozrušilo, ale musela být vyčerpaná. Kůži měla ledovou skoro jako upír a srdce jí sotva tlouklo.

Přiběhl jsem domů a ve dveřích už na mě čekala Alice s Carlislem. Alice mu řekla, že bude asi potřebovat doktora.

„Jak je jí?“ ptal se Carlisle.

„Je úplně promrzlá a slabá. Odnesu jí do pokoje.“

Položil jsem ji na pohovku v mém pokoji a ze skříní vyndal všechny deky, které jsem doma našel. Alice jí přinesla suché oblečení a převlékla ji. Zabalili jsme ji do všech těch dek, aby se co nejvíce zahřála. Carlisle jí mezitím prohlédl.

„Tak co?“ ptal jsem se zděšeně.

„Moc dobře to s ní nevypadá, Edwarde. Byla tam venku několik hodin. Je silně podchlazená a nemohu vyloučit, že z toho bude silný zápal plic,“ konstatoval smutně.

„Co se s tím dá dělat?“ pohlédl jsem na Carlisla s nadějí v očích.

„Nic moc. Zatím jsme udělali, co jsme mohli. Maximálně jí můžu odvést do nemocnice, ale tady máme stejné vybavení a ani by tam nedostala takovou péči.“

„To asi ne. Stejně chci být u ní.“

„Edwarde, ale nic ti neslibuji. V bezvědomí může být ještě dlouho, a jestli se projeví zápal plic, nemusí to přežít,“ řekl se smutkem v očích. Tohle mě opravdu dorazilo. Nechci, aby zemřela, chci, aby tu byla se mnou. Už v té vizi jsem se do její tváře zamiloval.

Seděl jsem u ní pořád, nikdy jsem se od ní nehnul a zkoumal její tvář.

Bella:

Otevřela jsem oči a zjistila, že jsem někde, kde to neznám. Pamatuji si, že jsem byla venku v dešti, zmrzlá a sama. Co dělám tady, zabalená po krk v dekách a v suchých šatech?

Bolelo mě celé tělo a přišlo mi, jako bych úplně celá hořela. Bylo to strašné. Měla jsem hlad a chtělo se mi na záchod.

Snažila jsem se vychumlat ze zajetí dek, ale něčí bílé ruce mě zastavili, abych tak zůstala.

„Lež,“ řekl mě náhle povědomý něžný hlas. Někde jsem ten hlas už slyšela, ale kde?

„Ale já si potřebuju dojít na záchod,“ řekla jsem mrzutě a začala se probojovávat dekami ven. Náhle jsem pohlédla do tváře majitele těch bílých rukou. Najednou se mi to vybavilo. Byla jsem tam venku, když mě chtěl napadnout ten upír a tahle osoba mě zachránila. Jak jen se to jmenoval?

„Jsem Edward,“ připomněl mi, když viděl, jak na něho zírám. „Jak se jmenuješ ty?“

„Jo, pamatuji se. Jsem Bella. Kde to jsem?“

„ V domě mé rodiny.“ To mi teda pomohl. Teď se tím ale nehodlám zabývat, protože se asi brzy počůrám.

„Promiň, ale mohl bys mi ukázat, kde máte záchod?“ zeptala jsem se zoufale. Bylo to docela směšná situace, ale lidské potřeby jsou lidské potřeby. Pokusila jsem se vstát, ale marně. Byla jsem vysílená a myslela jsem, že za chvíli shořím.

Když to můj zachránce spatřil, vzal mě do náruče a doslova se mnou letěl k mému cíli – záchodu. Už jsem si vzpomněla. On je nejspíš také upír. Té noci jsem se ho bála, ale teď ne. Jako bych cítila, že mi neublíží.

„Zvládneš to sama?“ zeptal se s uličnickým úsměvem.

„Doufejme,“ řekla jsem nejistě, když mě postavil opatrně na zem a já se zapotácela.

„Radši zavolám mou sestru. Alice!“ zvolal a k nám přiběhlo malé stvoření s rozcuchanými vlasy.

S Alicí jsme se během mé potřeby velice spřátelili. Byla moc milá. Všimla jsem si, že mám na sobě jiné věci a Alice už mi nesla další. Převlékla jsem se a mezitím mi Alice vyprávěla o celé rodině. Ráda bych všechny poznala, ale nebyla jsem schopná nikam dojít. Edward mě odnesl zpět do postele a za mnou přišel zbytek rodiny. Všichni se představili a přišli mi dost milí, i když to byli upíři. Všimla jsem si jejich zlatých očí. Přišlo mi to divné. Upíři mají mít rudé oči.

Carlisle ale všechny z pokoje vyhodil a chtěl mě vyšetřit. Opravdu mi nebylo dobře, příšerně mě bolela hlava. Zachumlala jsem se zpátky do dek.

Když mě Carlisle prohlížel, měl ve tváři spoustu obav.

„Proč máte zlaté oči?“ zeptala jsem se náhle.

„Cože?“ zeptal se se zdviženým obočím.

„Upíři mají rudé oči.“

„Upíři?“ dělal mrtvého brouka,

„Ano. Poznala jsem vás. Bylo mi to hned jasné.“

Vzdychl. „My jsme vegetariáni. Nejíme lidi, jen zvířata.“

„To jde?“ ptala jsem se zaujatě.

„Jak vidíš, tak asi ano.“ Usmál se.

Když mě vyšetřil, přemohla mě únava. Chtěla jsem spát a to mi Carlisle jedině doporučil. Uvelebila jsem se na pohovce a ponořila se do říše snů.

Probudily mě nějaké hlasy, myslím, že někde dole v domě. Zdálo se mi, jako by někdo křičel.

„Ne!“

„Edwarde, uklidni se. Chceš vzbudit Bellu? Bude to tak lepší. Věř mi. Ona to přijme. Viděla jsem to.“

Co přijmu a co viděla?

„Tak fajn, ale já to neudělám. Nehodlám jí to způsobit.“

Během chvíle přiběhl ke mně do pokoje i se zbytkem rodiny. Zírala jsem na ně a o očích měla velké otazníky. Carlisle si vzal slovo.

„Bello, když tě sem Edward přivedl, byla jsi skoro na pokraji smrti. Byla jsi silně podchlazená a já se bál, aby nedošlo na to nejhorší. A dnes jsem zjistil, že to, čeho jsem se obával, se stalo.“ Nechápavě jsem na něj zírala a on pokračoval dál. „Bello, máš silnou horečku. Dnes ráno jsem ti naměřil čtyřicet jedna stupňů a máš silný zápal plic. Nezvládla bys to a za tu dobu, co jsi tady, jsme si tě docela oblíbili,“ řekl a všichni přikývli.

„Počkat. Za jakou dobu. Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?“

„Tři týdny.“ Málem mi vypadli oči z důlků. Tři týdny? Pane bože.

„Bello, chceme ti něco navrhnout, ale nejdřív nám musíš vysvětlit, co jsi dělala tenkrát venku a proč se po tobě nikdo nesháněl.“

„Pohádala jsem se se svou nevlastní rodinou a utekla z domu. Jsem plnoletá a už neměli právo držet mě doma. Rodina Swanových si mě vzala z dětského domova a udělali si ze mě něco jako poskoka. Když jsem byla malá, našli mě nějací lidé na ulici jako sirotka.“ Pro tentokrát na mě zase udiveně zírali oni. Pak se jejich pohledy zalily soucitem.

„Dobře tedy. Chceme ti navrhnout, jestli se nechceš přidat k naší rodině.“ Zpočátku jsem na ně tupě zírala a pak mi to došlo.

„Jako udělat ze mě upíra?“ Unisono přikývli. Polkla jsem. Musela jsem hodně přemýšlet. Normální život pro mě byl hrozný a nikdo mě neměl rád. Tahle rodina byla naprosto úžasná a navíc tu na mě čekal můj zachránce Edward. Rozhodla jsem se. Tu proměnu podstoupím. Sice nevím, co mě čeká, ale za tuhle láskyplnou rodinu mi to stojí. A jak Carlisle říkal. Tenhle zápal plic bych asi nepřežila. Takže do toho.

Najednou ke mně přiskočila Alice a začala mě objímat.

„Já to říkala! Budu mít novou sestru!“ Všichni se na mě podívali.

„Takže souhlasíš?“

„Ano. V normálním světě mi nic nezbylo. Ráda se k vám přidám.“

Po jásotu celé rodiny přišla ta těžší část. Zůstal u mě jen Edward a Carlisle. Všichni se odebrali pryč. Byla jsem docela zvědavá, jak to bude probíhat.

„Bello, ještě si to můžeš rozmyslet.“ řekl Carlisle, ale já nechtěla couvnout. Tvářila jsem se naprosto odhodlaně.

„Dobře. Abych způsobil proměnu, musím do tvého těla dostat upíří jed, který máme v zubech,“ podíval se na mě s otázkou v obličeji. Takže mě musí kousnout. Chápu. Přikývla jsem.

„Budeš se nějakou dobu svíjet v bolestech, jak se ti bude jed rozlévat po těle. Říkám ti to proto, že je to strašné a budeš to muset překonat.“

„Chápu to. Já jsem na to připravená. Ta bolest mi za to stojí.“ Doufám.

Edward mě držel za ruku a náhle ze sebe vyhrkl slova.

„Jen chci, abys věděla, že tě miluju a budu tu na tebe čekat.“ Usmál se.

Úsměv jsem mu opětovala a zavřela oči. Pak už jsem jen cítila bolest, jak mnou koluje jed. Přetrpěla jsem to a vstoupila do šťastného nekonečného života s Edwardem.

Autor: Samaneta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Déšť: