Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ďáblovi se druhá šance nedává

07.12.2010 (18:00) • KacenQaCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2150×

Ďáblovi se druhá šance nedává

Alice:

Pobíhala jsem po domě a hledala svou milovanou sestru Bellu. Už dva dny se před námi schovává, ani slovíčko s nikým promluví.

„Bello, kde jsi? Měla bys zářit radostí, ne se schovávat před světem,“ cepovala jsem jí.

„Tady sem,“ ozvala se z kuchyně.

„Proboha, co tu děláš?“

„Snažím se zkrotit trému,“ zakuňkala.

„Trému? Z čeho?“

„Z koncertu.“

Nenávidím, když mi někdo odpovídá jedním slovem, dohání mě to k šílenství.

„Sakra, co se s tebou děje? Zpíváš už pěknou řádku let, a nikdy jsi neměla takovou trému, děje se něco?“ Bella zavrtala pohled na zem a neměla se k odpovědi. Sedla jsem si k ní a zvedla jí bradu, aby mi viděla do očí.

„Co se děje, mě můžeš vše říct,“ naléhala jsem. Tížilo mě, když se má sestra trápila a nic mi neřekla. Třeba jsem jí mohla pomoc, ale jak, když nevím, co jí trápí.

„Možná, že zpívám dlouho, ale na koncertech se mnou byl vždy Edward. A teď? Jsem tu sama. On byl moje štěstí, co bez něj budu dělat? On je někde v západní Evropě, natáčí tam film a já v Americe, už jsme se dlouho neviděli.“

„Jsme tu my,“ konstatovala jsem.

„Vy nejste Edward, on je něco jiného. On je důležitější.“

„Co prosím? Nějaký všivý Voltury se ti zdá důležitější, než tvoje rodina? Myslíš to vážně?“ Jak já jsem toho kluka nenáviděla. Naší Bellu si omotal kolem prstu a používal jí jen jako loutku. Už od prvního setkání se mi zdál nesympatický a vypočítavý.

„Alice, mohla bys na chvilku,“ vyrušil nás Emmett.

„Jo,“ odvětila jsem nabručeně, „a ty tu zůstaň, ještě jsme spolu neskončily,“ vyhrožovala jsem Belle. Ta si jen povzdychla a studovala podlahu.

Emmett mě chytl za ruku a táhl ven z domu, nechápavě jsem si ho prohlížela, ale Emmett mi nic nepověděl, jen mě táhnu dál, co nejdál od domu. Jestli chtěl mluvit v soukromí, stačilo jít na verandu, ale tohle byl alespoň kilometr od domu a pořád jsem neviděla cíl.

„Emmette,“ vysmekla jsem se mu, „prosím tě, kam mě to táhneš?“

„Pššt,“ tišil mě, „nemluv tak nahlas, mám podezření, že i tady nás Bella může slyšet.“

„Bella? Slyšet? Mám okno.“ Povzdychl si a odtáhl mě za strom. Narazila jsem na tvrdé dřevo, až jsem sykla.

„Na mobil mi přišla SMS a fotka.“

„Dobře, co s tím má společného Bella?“ byla jsem netrpělivá.

„Koukni se,“ strčil mi telefon pod nos a já tak měla krásný výhled na Edwarda s nějakou běhnou…

„Cože?“ vytrhla jsem mu telefon z ruky a prohlížela si fotku s nenávistí. Ten parchant, jak to mohl udělat? Oh, být mi po ruce, tak bych ho zarazila do země, i s tím jeho egem.

„Jsi si jistý, že to není nějaká fotomontáž?“ procedila jsem skrz zaťaté zuby. Záporně zakroutil hlavou.

„Já toho parchanta zabiju,“ zařvala jsem.

„Tsss, Alice, trochu se ztiš, nešli jsme tak daleko od domu, aby to Bella slyšela, tak nekřič,“ tišil mě.

„Nekřič?! Jak nemám křičet, když jí podvedl? A ještě se to dozvěděl bulvár, víš, jak jí to ublíží?“ Mobil jsem drtila v ruce. Vydával zvuky, připomínajíc praskání. Všechnu sílu jsem nahrnula do ruky, chudák mobil se rozložil a po částech padal na zem.

„Vím. Proto jí to před koncertem říkat nebudeme.“

„Pche,“ odfrkla jsem si, „horší nápad nemáš? Až to zjistí, tak Edwarda uškrtí a nás taky. Nebude se jí moc líbit, že to jsme to věděli a nic jí neřekli.“ Můj hlas nabíral na hlasitosti.

„Jo?! A co jí chceš říct?“ „Bello, tvůj přítel tě podvádí?, asi by se zhroutila psychicky a nemyslím, že jí to přispěje k lepšímu. Už takhle je z toho koncertu vedle, což u ní nebývá.“ Teď vybouchl i on.

„Máš pravdu, ale ona bez něho zpívat nebude, dneska mi to řekla. On je pro ni slunce, bez kterého nelze žít. Je jako voda pro květiny, zkrátka ona ho miluje, myslí si, že bez Edwarda ten koncert nedá. “

„Nechme jí přitom, vše se dozví, až po koncertě, do té doby, buď zticha, jasný?“

„Dobře, ale pokud mi to vylítne z pusy, tak za sebe neručím.“

„Alice,“ podíval se na mě výhružně. „Dobrá, dobrá, bude to velká námaha.“

„Jsi šikula, věřím ti. Nemysli si, že bych ho nejradši nesrovnal se zemí. Ublížil mojí sestře a za to bude pykat!“ řekl se zaťatými zuby.

Hmf, může mi věřit, ale stejně to dlouho neudržím v sobě.

Emmett mě pohladil po zádech a vydal se za Rose. Měla jsem takový vztek a nejhorší na tom bylo, že jsem si to na nikom vybít nemohla. Jak ráda bych mu trochu napravila tu jeho rozkošnou fasádu, zkřivit mu nos, vypíchnout oči, vyrvat jazyk a nakopnout mezi nohy. Otázka byla, jestli ten nos má pravý, či falešný. Jemu se nedá věřit ani slovo, je to podlý zrádce.

Běhala jsem lesem mezi stromy, domů jsem se nehnala, vím, že bych měla na jazyku slova, která by Belle tolik ublížila. Ale jak s tím mám žít?! Milované sestře neřeknete pravdu, jen aby neměla ještě větší stres, ale až se to dozví, tak vás bude považovat za zrádce, čehož jsem se bála nejvíce.

Tak usilovně jsem přemýšlela, že jsem nezaregistrovala ohromný dub. Vykašlala jsem se na to a narazila do něj. Strom se ohnul a padal k zemi. Sledovala jsem tu nudnou scénu a představovala jsem si Edwarda pod tím stromem. Rozmáčklo by ho to, jako malého, hnusného, protivného červa.

Radši jsem si to namířila domů, ještě bych jim tu vykácela celý les a to mi za to nestojí, myslím, že nápadní už jsme dost.

Když jsem doběhla domů, všichni byli ve svém pokoji, jen Bella seděla na sedačce s přimknutými koleny na hrudi, z jejich očí neplály hvězdičky radosti, její oči byly smutné, bez jediné zmínky života. Když jsem jí tam takhle viděla, měla jsem chuť Edwarda napráskat, ale copak jsem mohla?! Ne, ublížila bych jí tím ještě víc.

„Bello, je ti dobře?“ Dost blbá otázka, když vidím, že ne.

„Já to nedokážu.“ Hlas se jí zlomil v polovině slova. „Zruším ten koncert, já… já nemám sílu. Bez něj ne, nemůžu zpívat, aniž by tu byl, držel mě za ruku, nebo čekal v zákulisí, nejde to.“

„Ne, to nesmíš udělat,“ mluvila jsem zoufalým hlasem, „na ten koncert ses připravovala půl roku, skládala jsi písničky, neustále se cvičila a teď to chceš kvůli Edwardovi zrušit?! Vždyť ti nezavolal za celé tři měsíce, nezeptal se ani, jak se máš. Kdyby ti alespoň napsal SMS, jestli pořád ještě dýcháš, ale on na tebe lidově řečeno sere.“

„Nechápeš to. Bez Edwarda to nezazpívám.“ Oh, jak mě to bolelo jí takhle vidět, její vzlyky byly jako mými.

„Jsi rozrušená, pojď si lehnout, bude ti líp.“

„Pche, jsem upír, bude mi líp, když si půjdu lehnout? Můžu se pověsit hlavou dolů a budu pořád v tak mizerné náladě, jako jsem teď.“

Povzdychla jsem si. „Bello, nedáváš mi na výběr,“ přehodila jsem si jí přes záda, jako pytel brambor a vydala se s ní do pokoje. Nejdřív sebou házela, jako ryba na suchu, ale vzdorovitost přešla v smích a jen se chechtala, jako retardovaná. Položila jsem ji na postel, přikryla až ke krku a lehla si vedle ní. Otočila se ke mně zády, mou ruku si dala okolo pasu a přivřela víčka.

Byla tak roztomilá. Tížilo mě, když jsem jí musela lhát. Nenáviděla jsem se za to, a ještě víc za to, co udělám. Nebude se to líbit ani Emmettovi, na to vsadím jed.

V den koncertu

Bella:

Seděla jsem před obrovským zrcadlem a prohlížela si svou pleť. Každá dívka by byla šťastná, kdyby měla to, co já. Ale jedno mi chybělo… Edward, moje láska.

Seznámili jsme se ve Volteře, říkám tomu město lásky, neboť tam jsem poznala, co to láska je. Když jsem ho poprvé spatřila, srdce se mi zastavilo. Jeho pohled, vysoké čelo, úzké rty, vlasy. Tu noc měl oči jen pro mě, nikdo jiný ho nezajímal, což se mi převelice zamlouvalo.

Moje rodina z toho nebyla nadšená, nikomu se Edward nelíbil, už jen proto, že měl příjmení Voltury. Prý není dobrý, bude stejný, jako jeho otec Caius. Nevěřila jsem jim a ignorovala je. Byl to můj život a já si s ním mohla dělat, co se mi zlíbilo. Myslím, že jsem tenkrát udělala dobře. Ne… já to vím, kdybych je poslechla, tak tu sedím sama, bez snoubence a nemám komu projevit své city.

Když mě Edward požádal o ruku, málem mi oči vyletěly z důlku. Byla jsem jako malé dítě, které dostalo na vánoce vytoužený dárek, ale svatbu jsme museli odložit. Jako já jsem zpěvačka, Edward je herec, kterého si vyžádali na natáčení filmu Láska je lék. Byla jsem na něj pyšná, přála jsem mu to, ale to nás oddělilo, už dlouhý rok se vídáme jen zřídka kdy. Za poslední tři měsíce jsem neslyšela jeho medový hlásek, ani neviděla jeho krásný obličej.

Mohla bych tu snít o mém příteli od rána do rána, den, co den a stejně by mě neomrzelo, ale lidé v hledišti čekají, co jim tentokrát předvedu. I když tu Edward není, tak budu dělat pravý opak. Bude to věnované jen jemu.

Do maskérny vletěla Alice.

„Oh, Bello, nemáš na sobě ani řasenku, tak šup, nebo to nestihneme.“ To je moje ztřeštěná sestřička. Na obličej mi začala patlat všelijaké krémy, stíny, tohle jsem na tom nesnášela. Musela jsem sedět a držet, než si se mnou Alice vyhraje.

„Hotovo,“ zakřičela mi do ucha. Přikryla jsem si své ušní bubínky a vražedně na ní pohlédla.

„Eh… nechám tě tu, převlékni se.“ To se mi nelíbilo. Jindy mě navlékala do šatů, div jsem jí nevyhodila a dnes mě nechala samotnou? Co se stalo?

Nechala jsem těch nesmyslných otázek, měla bych být ráda. S úsměvem jsem odešla za roh, prohlížet si nové komplety. Miluju modrou barvu proto, když jsem se rozhodovala mezi modrými a růžovými šaty, můj jasný favorit byly modré. Svlékla jsem si triko a stála tam jen ve spodním prádle, když mě studené ruce chytly okolo pasu.

Nadskočila jsem metr vysoko a začala panikařit.

„Ať jsi, kdo jsi, pusť mě, nebo budu křičet.“ Chabá výhružka, ale nic jiného mě nenapadlo. U ouška jsem uslyšela zvonivý smích. Zatajil se mi dech a nebyla jsem schopná slova. Takový smích má jen jedna osoba na světě… moje osoba.

„Sakra, asi mám halucinace,“ zašeptala jsem.

„Hm, halucinace? Jako, že já jsem halucinace?“ Jeho ledový dech mě zašimral na šíji a jeho tělo se více přimklo na to mé.

„Edwarde?“ zeptala jsem se s opatrností v hlase.

„Bells?“ málem jsem se skácela k zemi. Otočila jsem se a začala se topit v jeho krásném pohledu. Než jsem se stačila zorientovat, přisál se na mé rty a neměl v úmyslu je opouštět, což se mi zamlouvalo. Ruce jsem mu zamotala do vlasů a hladila ho po zádech. On prozkoumával mé křivky a dychtivě mi vzdychal do úst. Bože, jak mi tohle chybělo.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem.

„Já tebe víc.“ Zvedl mě do vzduchu a přitiskl na sebe. Možná bychom zašli dál, kdyby nás nevyrušila Alice.

„Eh,“ odkašlala si. „Myslím, že je čas jít na pódium, tak rychle do šatů,“ zahřměla. Neměla jsem odvahu jí vzdorovat, vlepila jsem Edwardovi pusu na tvář a cpala se do šatů. Alice Edwarda hned vyhodila a začala mi hudrovat.

„Sakra, jen minutku tě nechám bez dozoru a ty se tu muchluješ,“ vyjela na mě.

„Co ti přelítlo přes nos? Jindy ti to nevadilo, teď ano.“

„Jo, dříve to byl hodný, poctivý a věrný Edward.“ Na slově věrný, se zalkla.

„Jak to myslíš?“

„Eh… nijak, jen že bys měla hejbnout zadkem,“ vyletěla z místnosti, jako namydlený blesk. V hlavě mi zněla slova věrný Edward. Co tím měla na mysli?

Musela jsem sebou hnout, ještě přijdu pozdě. Když jsem procházela tmavou chodbou, mísily se ve mně divné pocity. Strach, úzkost, zrada… Měla jsem obavy z něčeho, co ani není možné. Zatřepala jsem hlavou a pravou nohou vešla na pódium. Emmett mi popřál hodně štěstí.

„Ahoj,“ zařvala jsem, „všechny vás tu vítám. Jsem ráda za vaší účast a doufám, že vás nezklamu. Tuto píseň bych chtěla věnovat své jediné lásce, smyslu mého života, který mi dokázal, že mě miluje, neboť nebyl líný, aby za mnou přijel takovou dálku, děkuji.,“ pohlédla jsem na Edwarda, který měl VIP místo s první řadě. V sálu se zvedl ohromný potlesk. Z pravé strany jsem zaslechla vrčení, ale nebrala jsem to na vědomí.

Hudba se spustila a já se začala pohybovat do rytmu. Slova se z mé pusy linula jako zvonkohra. Zavřela jsem oči a představila si sebe a Edwarda na slunné pláži u moře, kde západ slunce osvítí hladinu moře, jež je posetá diamanty, jako Edwardova kůže. Obličej jako z pohádky se ke mně začal naklánět a já neměla nejmenší problém, abych mu vyšla vstříc, naše rty se setkaly, přičemž do mého těla poslal tisíce šoků vzrušení. Dokonalá souhra.

Rozplývala bych se dál, kdybych z kouta nezaslechla Carlisla.

„Kde je ten hajzl?! Sakra, proč jste mi neřekli dřív, že jí podvádí?“

„Carlisle, uklidni se,“ tišil tátu Emmett, „my jsme se to s Alice dozvěděli taky před pár dny.“

Jak se slova z mých úst linula ven, hned se zastavila. Stála jsem tak jako přikovaná. Nebyla jsem schopná pohybu. Pohledem jsem švihla k Edwardovi, který se na mě tak krásně usmíval, ale v nitru to byl pěkný hajzl. Pustila jsem mikrofon na zem a utekla z pódia. Ze sálu se ozval překvapený povyk, ale já nevnímala nic, jen bolest, která svírala mé zlomené, mrtvé srdce.

Schovala jsem se do kumbálu a tam se svezla k zemi. Začala jsem vzlykat a nadávat sama sobě, jak jsem mohla být tak naivní. „Co jsem komu provedla,“ ptala jsem se Boha, ale odpovědi se mi nedostávalo. Nevěřila jsem ani Alice, která mi to naznačovala už v maskérně. Byla jsem slepě zamilovaná.

Dveře vrzly a objevil se v nich… hádejte kdo. Edward. Upřel na mě svůj pohled a začal se přibližovat. Měla jsem výhodu, že my brečet nemůžeme, jinak bych měla rozmazanou řasenku, až na bradu. Zvedla jsem se a šla mu naproti.

„Lásko, co se stalo?“

Já mu dám, lásko, tohle oslovení mi už nikdy neřekne.

„Lásko?!“ Udivovalo mě, že byl tak arogantní a koukal se mi do očí. Nestyděl se, hovado.

„Bells, co se stalo?“

Pohár s trpělivostí přetekl.

„Ty se ptáš, co se stalo?“ vrazila jsem mu facku. Vzhledem k tomu, že to nečekal, druhou dostal od zdi. Chytl se za tvář.

„Co tě to chytlo?“

„Mě? Co mě chytlo?“ začala jsem se k němu blížit. Čím blíž jsem byla, tím víc jsem si připadala soběstačná.

„Já tu na tebe čekám, každý den na tebe myslím, pořád o tobě jen básním, že jsi můj princ na bílém koni, že už se těším, až mě znovu obejmeš ve své kamenné náruči a zašeptáš mi slůvka lásky. A zatímco já se tu trápím a vzpomínám, tak ty se v Evropě válíš v posteli s jinou kočkou, co? Není ti to trošičku blbý tu stát a ještě mi do očí tvrdit, že mě miluješ?“

„Nevím, o čem mluvíš.“ Na to, že byl v pořádné kaši, to hrál dobře.

„Tak ty nevíš, mám ti oživit paměť?“ zuřila jsem. „I Carlisle s Emmettem vědí, že mě podvádíš, Alice o tom věděla, ale jen já měla zalepené oči a neviděla jsem realitu takovou, jaká je. Jak jsi mohl? Co tě k tomu vedlo?“

„Já…“

„A nesnaž se mi tvrdit, že to bylo pouhé pobláznění, na to jsem už trochu velká.“

„Nečekal jsem, že se to dozvíš. Bylo to v baru, po natáčení jsme se odebrali na skleničku a tam mě svedla jedna Melisa. Já se bránil, ale ona mě prostě přemohla,“ mluvil jako ustrašené káčátko.

„Tak ona tě přemohla, jo? Lidská dívka přemohla upíra, který má pětkrát víc síly, než ona? Edwarde, myslíš si, že jsem vážně tak blbá? Nebo, co si vlastně myslíš?“

Zarytě mlčel, ani slovo mi na to neřekl, což ve mně vyvolávalo ještě větší nervy. Napřáhla jsem ruku, že mu ještě jednu vrazím, nepřemýšlela jsem o tom, co se stane, jednala jsem rychle. Než se má ruka dotkla po druhé jeho obličeje, okolo zápěstí se mi objevilo ledově sevření.

„Dost,“ zakřičel Emmett, „proboha uvědomujete si, co tu děláte? Perete v kumbále! Jde to slyšet až do zákulisí, mohli byste si to vyřešit někde jinde?“

Vytrhla jsem mu svou ruku.

„Vyřešit jinde?! Ty zrádce, věděl jsi, že mě podvádí a nic si mi neřekl, proč?“ Během té chvíle se do malého kumbálku stačila nakvartýrovat celá moje rodinka.

„Nechtěl jsem tě stresovat před koncertem, už takhle jsi na tom nebyla dobře.“

„Dobře? Opravdu? A myslíš, že teď je mi líp? Ztrapnila jsem se před miliony diváků, bývalý přítel mě podvedl a moji milí sourozenci mi neřekli, o čem tak dlouho věděli. Předpokládám od té doby, co se mi Alice snažila rozmluvit tu trému, že? Nemyslíš, že jsem na tom teď o hodně hůř?“

„Já jsem mu to říkala,“ ozvala se Alice. Zpražila jsem jí pohledem, ani necekla.

„Omlouvám se ti,“ zaskuhral Emmett.

„Já taky,“ přidala se Alice. To už mi teď bylo na nic. Myslím, že jsem se předvedla, jak na pódiu, tak tady v kumbálku.

„Myslím, že bychom měli jet domů,“ poprvé se do debaty vložila Esmé. Jen jsem přikývla, vzala si kabát a odešla do auta. Chtěla jsem jet sama, bez nikoho. Jen, co jsem zasedla za volant, šlápla jsem na plyn a vyjela. Neohlížela jsem se pořádně na silnici, málem jsem srazila laň a jednu starou důchodkyni. Ostatně bylo mi to jedno. Dneska mi bylo všechno jedno.

Co se mi mohlo stát horšího? Celý svět teď viděl, jak jsem neschopná. Edward mě podvedl, rodina to vše přede mnou skrývala. Je mi jedno, že to přede mnou tajili jen, abych se nezhroutila. Jsem přeci upír, ne? Nejsem zas tak měkká.

Asi jsem jezdila dokolečka, tenhle stožár jsem viděla už po druhé. Zabočila jsem na úzkou cestičku a vjela na zelenou louku. Odepnula jsem si pás a se skelným pohledem jsem si dřepla doprostřed. Okolo mě rostly jehličnaté stromy, jejich vůně mě štípala do nosu, květiny se na mě usmívaly, ale já neměla to srdce, abych jim to obětovala, byla jsem zrůda s ukradnutým srdcem.

Ležela jsem na trávě a pozorovala zapadající slunce, jeho paprsky se mi odrážely na tváři, svítila jsem jako hvězdička. Ještě, kdybych se tak cítila. Opodál v křoví něco zašustilo, otočila jsem se a spatřila Edwarda. Na tváři měl bolestnou grimasu, jako kdyby mu někdo ublížil. Měla jsem sto chutí mu jednu vrazit, opět, ale udržela jsem se. To já bych tu měla být ta ublížená, ne on.

Posadil se vedle mě a vzal si mou ruku do své. Nenechala jsem ho, posunula jsem se dva metry od něj. Pořád se ke mně přibližoval, až jsem to nevydržela a vybuchla.

„Do háje, co ode mě ještě chceš?“

„Omluvit se ti.“

„Výborně, omluva přijata, ještě něco?“

„Bello, já…,“

„Edwarde,“ přerušila jsem ho, „vím, že mě miluješ, nemůžeš beze mě žít. To s tou běhnou byl jen úlet. Vím, proč jsi sem přišel. Ne se omluvit, ale požádat o druhou šanci, že? Já ti, ale musím říct, že…“

„Další šanci už mi nedáš,“ doplnil mě. Pohlédla jsem do jeho zlatých očí a byla si něčím jistá. Sice jsem se v nich topila, ale už jsem necítila takové city, jako dříve. Už tam byla nějaká hranice, kterou už nepřekonám.

„Ne, ublížil jsi mi víc, než dost. Děkuji ti za tento vztah, vím, čemu se příště vyvarovat, ale už nemíním čekat, kdy se uráčíš přijít za mnou, nebudu se o tebe s někým dělit. Máš volnou ruku, jsi volný. Za zbytkem rodiny klidně jezdi, ale za mnou ne. Nechci s tebou už mít nic společného,“ políbila jsem ho na rty, pohladila po tváři a odešla od štěstí, lásky, pouta.

Než jsem stačila udělat pár kroků, okolo pasu se mi omotalo ledově sevření. Políbil mě krk a zašeptal.

„Chci, abys věděla, že jsem tě vždy miloval a milovat budu,“ prohlásil bez dávky ironie. Otočila jsem se k němu čelem, vzala jeho mramorový obličej do rukou a pohlédla mu do očí.

„Já tě taky pořád svým způsobem miluji, ale už takhle nechci žít. A prosím, nedělej mi to ještě těžší. Jen pomyšlení na to, že už se s tebou nebudu vídat, mě bolí. Splň mi poslední přání.“

„Jakékoli,“ zašeptal a přiblížil se ke mně blíž.

„Nikdy mě nebudeš vyhledávat, nikdy si na mě nevzpomeneš, nikdy o mně mluvit nebudeš. Jako kdybych neexistovala.“

„Bello, to nemyslíš váž…,“ uvízl u prostřed slova.

„Slib mi to,“ zavrčela jsem. „A já ti na oplátku slíbím, že už mě nikdy neuvidíš.“ Naposledy jsem ho pohladila, a pohlédla do těch krásných očí, které kdysi patřily mně.

Omlouvám se Všem. Nestíhám, jsem ráda, že jsem po delší době přidala alespoň něco. Na ostatní povídky, které mám na pokračování si, prosím, počkejte.

Z celého srdíčka věnováno Contaester, za případné nesrovnalosti v ději, ukamenujte Contíka.

A jak se vám to líbilo? Hrozné, že? Jen do mě, já jsem na Vaše upřímné názory zvědavá.

KacenQaCullen.

shrnutí

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ďáblovi se druhá šance nedává: