Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Call Me Maybe...

08.07.2012 (15:45) • NessieCullenBlack • FanFiction jednodílné • komentováno 17× • zobrazeno 2831×

„A tady vidíte budovu radnice postavenou v sedmnáctém století. Všimněte si…” Toho a taky tamtoho. Jo, je mi to jasný, další nudnej barák z pravěku. Jak mě tyhle školní rádoby naučné exkurze nudí.

„… a také se říká, že je tato kašna kouzelná. Když do ní vhodíte minci a něco si přejete, mělo by se to splnit…” vykládala dál profesorka. No jo, jasně, magická kašna plnící přání. Tak co? Jdeme dál?

„Zkus to, Bells,” zahučela mi do ucha Jessica.

„Proč to nezkusíš sama?” zeptala jsem se jí.

„To joó, já to zkusím, ale ty se mnou,” oznámila mi a už mě táhla ke kašně. Do ruky mi vrazila minci a postavila mě zády ke kašně.

„Tak dělej, teď si něco přej a hoď tam tu minci,” nakázala mi a sama udělala totéž.

„No jo pořád,” hlesla jsem. Tak co si budu přát? No, tak uvidíme, jestli to opravdu funguje… Tak fajn. Přeju si… potkat anděla. Tak se ukaž! Hodila jsem minci za sebe a uslyšela šplouchnutí, jak narazila do vodní hladiny.

„Co sis přála?” vyzvídala okamžitě Jess.

„To se neříká, jinak by se mi to nesplnilo,” zasmála jsem se. Doběhli jsme ostatní, kteří mezitím dál pokračovali v prohlídce města…

„Tady si chvíli odpočineme, než budeme pokračovat dál,” řekla profesorka a studenti si posedali na lavičky. Všichni byli z toho horka unavení. Sedla jsem si s Jess, Angelou a Lauren do stínu nedalekého stromu. Jess začala něco o nákupech a já je přestala více méně vnímat. Rozhlížela jsem se po okolí a pak jsem ho uviděla. Nemohla jsem tomu uvěřit.

„To není možné,” zašeptala jsem a dál zírala na toho… anděla. To je to správné slovo. Někoho tak dokonalého jsem v životě neviděla. Tak ostře řezané rysy, dokonalé bronzové vlasy… Nemohla jsem z něj spustit zrak.

„Bello! Vnímáš mě?” křikla na mě Jess. Odtrhla jsem od něj pohled a podívala se na Jessicu.

„Jo jasně,” vyhrkla jsem rychle. Jess stočila pohled tam, kam jsem zírala, a okamžitě jí došlo, proč jsem byla tak mimo.

„Páni,” vydechla obdivně, „Kdo to je?” ptala se, i když věděla, že žádná z nás nezná odpověď.

„Jůů…” hvízdla Lauren, když si ho všimla.

„Běž za ním, ne,” řekla Jess a popostrčila mě jeho směrem.

„Myslíš?” zeptala jsem se nejistě. Všechny tři kývly na souhlas. Pomalu jsem se zvedla a zamířila jeho směrem. Ještě jsem se otočila na holky, které se na mě povzbudivě usmály. Došla jsem až k němu, sebrala všechnu odvahu a promluvila.

„Ahoj,” šeptla jsem.

„Ahoj,” pozdravil a usmál se na mě tím nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem v životě viděla.

„Jsem Bella,” představila jsem se, „a ty?”

„Edward,” řekl a na rtech měl stále takový pokřivený úsměv. Pokusila jsem se taky o úsměv, ale asi jsem vypadala jako cvok.

„Tak budeme pokračovat v prohlídce,” ozval se hlas naší profesorky a já sebou vyděšeně trhla.

„No, já už musím jít,” řekla jsem. No moment, Bello. Přece takhle neodejdeš. Rychle jsem vytáhla z kabelky tužku a kousek papíru. Načmárala tam svoje číslo a podala mu ho.

„Vím, že je to bláznivé, vůbec tě neznám, ale tu máš. Tady je moje číslo, tak mi když tak zavolej,” vyhrkla jsem. Rychle jsem se rozloučila a rozeběhla se za zbytkem skupiny. Myslím, že tohle bude ještě hodně zajímavé. Že by se přání opravdu plnila?

Autor: NessieCullenBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Call Me Maybe...: