Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Brzy se zase uvidíme, lásko

Měla jsem depku, kdybych řekla, že malou tak bych lhala, a tak jsem se potřebovala vypsat. Když jsem sedla k počitači a začal psát, tak z toho vznikla tato jednorázovka, která rozhodně nekončí happy endem. Odehrává se přibližně měsíc po chycení Victorie. Prosím zanechejte mi komentáře. Moc Vám děkuji Vaše NessCullen

Ráno jsem se pracně vyškrábala z postele a den byl skoro stejný jako každý jiný. Edward mě zasypával miliony vášnivých polibků, kouzelných slovíček a vyznání jak mě miluje. Ale teď jsme se museli rozloučit, protože jel s celou rodinou na velký lov někam do hor.

„A musíš na lov?“ ptala jsem se svého anděla už po stopadesáté, ale jeho odpověď byla pořád stejná.

„Promiň, ale už opravdu musím a stejně bych s tebou nemohl být, protože bude dva dny svítit místy sluníčko.“

„Ale…“ chtěla jsem něco namítat, ale on mě umlčel polibkem. Plným touhy a lásky.

„Za dva dny se vrátím a mezitím ti budu pořád volat.“ A znovu spojil naše rty dlouhým polibkem.

„Slibuješ?“ A udělala jsem na něho psí oči. Nechtěla jsem, aby někam jezdil. Vím je to ode mě sobecké, ale zvykla jsem si ho mít neustále u sebe. Hlavně potom, co Victorie konečně zemřela.

„Slibuji Vám, slečno Isabello Marie Swanová, že Vám budu pravidelně volat a za dva dny se vrátím.“ Položila jsem si hlavu na jeho kamennou hruď a vdechovala jeho božskou vůni.

„Brácha, pojď už nebo mi všichni medvídci utečou a budu kvůli Vám o hladu!“ křičel na nás Emmett z venku.

„Já už jdu ty otravo!“ Edward mě naposledy políbil a nasedl do auta společně se svoji rodinou a jeli na lov do hor.

Už teď mi chybí a to je teprve hodinu pryč. Po dlouhé době jsme od sebe zase na dlouhou dobu odloučeni. Vím, že je to ode mě sobecké, aby byl pořád se mnou, ale já si nemůžu pomoct a navíc je to můj snoubenec. Snoubenec. To slovo zní tak divně. Ale za měsíc bude opravdu už jenom můj a já se stanu paní Cullenovou. A navždy budeme šťastni. Zrovna jsem chystala Charliemu večeři, když mi začal zvonit telefon. Rychle jsem šla do obýváku zvednout telefon a doufala, že je to Edward.

„Haló? Kdo je tam?“

„Tady je jeden upír, kterému se stýská po jeho snoubence.“ Za to slovo snoubence ho musím potrestat, protože ví jak to nesnáším.

„Miku přestaň… přestaň prosím já… já telefonuji.“ Musela jsem se kousnout do rtu, abych se nezačala smát. Z telefonu jsem slyšela jen vrčení a kvičení brzd.

„Edwarde! Edwarde!“ začala jsem hystericky křičet do telefonu.

„Bello, jedu hned k tobě a zabiju ho!“ řval na mě Edward do telefonu. Panenko skákavá on mi uvěřil.

„Edwarde to byla jenom legrace za tu snoubenku.“

„Bello.“ Vydechl. Pochopila jsem z toho, že se mu asi ulevilo.

„Já jsem myslel, že…“ odmlčel se.

„Promiň, lásko, já jsem nechtěla, abys žárlil. Promiň.“ Kuňkala jsem do telefonu a rudla jako rajče.

„To už mi nikdy prosím nedělej, Bello, nebo za sebe neručím.“

„Dobře.“ A ucítila jsem jak se něco pálí v kuchyni.

„Sakra.“ Řekla jsme do telefonu a běžela jsem do kuchyni zjistit škody.

„Co se stalo?“ ptal se mě vyděšeně Edward po telefonu.

„Ale spálila jsem Charliemu večeři na uhel.“

„To je mi líto, lásko.“  Rozhlédla jsem se po kuchyni jestli mám ještě z čeho připravit něco k jídlu, ale nic tady nebylo.

„Já už musím Edwarde.“

„A kam?“ taky aby něco nevěděl.

„Musím jít do obchodu něco koupit, abych mohla udělat tátovi večeři.“

„Miluji tě a dávej na sebe pozor Bells.“

„Dobře a taky tě miluju.“ A zavěsila jsem telefon. Kdybych nedělala blbosti, tak bych to možná nepřipálila a teď jsem se nemusela hnát rychle do obchodu, abych něco ještě nakoupila. Rychle jsem se oblékla, vzala nějaké peníze, klíče od náklaďáčku a jela nakoupit.

Nakoupeno jsem měla rychle, a taky jsem rychle jela domů, aby Charlie nemusel dlouho hladovět. Slovo rychle nevystihuje jak jsem jela. Podle Emmetta bych teď jela pomaleji než želva, ale mě to tak vyhovovalo. Z ničeho nic, se mi v kapse od riflí rozezvonil telefon a nebyla bych to já, kdyby mi nevyklouznul z ruky, když jsem ho vytahovala. Naštěstí spadl na vedlejší sedadlo, ale když jsem si ho chtěla podat, tak z boku jsem viděla světla jak na mě míří a než jsme stihla zareagovat, cítila jsem, jak něco velkého naráží do mého náklaďáčku. Nemohla jsem nic dělat. Cítila jsem, jak jsem se uhodila do hlavy a začíná mě pohlcovat temnota. S bolestí v hrudníku jsem se nadechla a zašeptala jsem poslední čtyři slova v mém životě.

„Miluju tě, Edwarde Cullene.“ A pak jsem se z ničeho nic objevila tady. V tunelu, kde na konci je světlo, které mě k sobě láká a já jsem už skoro u něj. Pomalým krokem se k němu blížím, až mě vztáhne k sobě a už nic necítím a nevnímám.

Pohled Edwarda

S tím Mikem mi Bella teda dala. V tu chvíli jsem myslel, že ho zabiju, ale vlastně jsem si za to mohl sám. Neměl jsem jí říkat snoubenko, když ji to tak vadí. Sice nechápu proč, ale co už. Zrovna jsem se chtěl zakousnou do pumy a ochutnat tu lahodnou tekutinu, která ji proudila v těle, ale  vyrušil mě zvonící telefon. Alice.

„Ano, Alice? děje se něco?“ zeptal jsem se trochu kysele.

„Edwarde, já nevidím Bellinu budoucnost a telefon mi nezvedá.“ Jen co to řekla jsem se hned rozběhl směrem k Forks. Byli jsme jen nějakých 100 kilometrů od Forks, takže za chvíli bych tam měl být, protože pokud Alice neviděla Bellinu budoucnost, tak to znamená jen jedno.

„Ne na to nemysli Edwarde.“ Okřikl jsem se. Za chvíli jsem byl u jejich domu, ale Bella nikde nebyla. Z dálky jsem zaslechl sanitku, jak někam jede, a proto jsem zamířil ihned za ní. Když jsem doběhl na místo, tak jsem zkameněl. Bellin náklaďáček byl rozbitý na padrť a vedle něho se doktoři snažili oživit moji Bellu.

„Ne!“ zakřičel jsem a běžel jsem za ní.

„Bello! Bello!“ křičel jsem a padl jsem na kolena, když jsem si přečetl mysl toho, co ji oživoval. Jeho myšlenky byly: Už to nemá cenu. Už ji oživujeme pět minut. Chytnul jsem Bellu za ruku a začal ji prosit, aby neumírala, ale bylo pozdě. Bylo pozdě ji zachránit.

„Bello, prosím, probuď se. Probuď se.“ Z hrdla se mi draly vzlyky. Moje Bellinka je mrtvá… ona je mrtvá. Všude kolem ni bylo spoustu krve, ale já jsem to nevnímal. Zezadu se mě dotkly něčí ruce.

„Edwarde, synu pojď. Už pro ni nemůžeme nic dělat. Je mi to líto synu. Pojď.“ Carlislův hlas byl bolestný, ale moje bolest v mém kamenném srdci byla stokrát a stokrát větší.

„Edwarde.“

„Já tady s ní budu. Nechte mě!“ řval jsem na ně, ale to už mě někdo sevřel do ocelového sevření a nepovolil, i když jsem se bránil. Moje láska zemřela. Moje jediná láska opustila tento svět a mě tady nechala. Pracně mě dotáhli domů, kde jsem se zavřel do svého pokoje. Pořád ke mně někdo chodil, ale já jsem je nevnímal. Vybavoval jsem si svoji Bellinku. Moje milovanou a krásnou Bellu. Až v den jejího pohřbu jsem dokázal vylézt z mého pokoje. Její pohřeb byl nejbolestnější den z celé mé existence, protože to potvrdilo její smrt. Do toho proklatého pohřbu jsem doufal, že může být ještě nějaká naděje, že žije, ale ne. Už tu se mnou není. Je pryč moje láska.

Až všichni kromě mě a mojí rodiny odešly z pohřbu, tak jsem šel k jejímu hrobu, kde jsem padl na kolena.

„Proč jsi mi to musela udělat? Proč? Já tě miloval. Miloval jsem tě víc než svůj život. Už teď se mi stýská po tvém ranním probuzení. Stýská se mi po tvém jitřním pousmáním. Stýská se mi po tvém ranním políbení, při němž dotkne se mých úst, mých rtů tvůj ret, po tvém polibku, jenž uvedeme mě v snění, po tvém polibku, jenž voní jako květ.“ Z hrdla se mi ozývaly vzlyky, ale nejen mě, ale i mé rodině.

„Všichni jsem tě milovali, Bellinko, a každý tě budeme nadále i milovat. Miluju tě.“ A položil jsem rudou růži na čerstvý hrob, kde je moje láska pochovaná. Věděl jsem, že žít bez ní nemá cenu. Nemá cenu, abych tu byl. Věděl jsem jen o jednom rozhodnutí. Rozhodnutí, kdy znovu uvidím svoji lásku. Položil jsem rudou růži na hrob a zašeptal jsem:

„Brzy se zase uvidíme lásko.“

>>shrnutí<<

Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Brzy se zase uvidíme, lásko:

nádhernééé a smutné. Moc se mi to líbí!!!!!!

Přidat komentář:

Nick:

Text: