Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bloodbender

07.03.2011 (19:00) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2319×

Bloodbender

„Zatraceně, Charlotte, proč se tomu pořád vyhýbá! Už tu nemůžeme zůstat dlouho. Myslím, že každou chvíli by někdo z nás mohl přijít na řadu. To klidně bude riskovat tvůj život? A tobě to vůbec nevadí?“

Byl jsem hrozně vytočený. To, jak se Peter neustále vytáčel z důležitých věcí, mi lezlo krkem. A teď se mi ten srab začal dokonce i vyhýbat. Mám to snad řešit s jeho milou?

„Nekřič, Jaspere,“ snažila se mě utišit a já si uvědomil, že jsem to asi přehnal. „On se snaží!“

Trochu jsem ztišil hlas, ale pokračoval dál svým tónem: „A jak se snaží? Pořád se mi jen vyhýbat? Takhle se odsud nikdy nedostaneme.“

„Ach,“ vzdychla trochu vystrašeně a já zaváhal, jestli jsem jí snad nějak neublížil. Přistoupil jsem k ní a objal ji kolem ramen. Svěsila hlavu. Cítil jsem z ní, že mi chce něco říct. Něco, co by asi neměla.

„Charlotte, děje se něco? Je něco, co o Peterovi nevím a vysvětluje to tohle jeho podivné chování?“

„Nejsem si jistá, jestli bych ti to měla říkat,“ špitla.

Posadil jsem se s ní v náručí a snažil se ji uklidnit. Byla to tak droboučká a křehká bytost. Upíři jsou jako z kamene, ale ona byla spíš jak skleněná panenka. Chápal jsem, proč ji Peter tak miluje. Přímo nutila druhého, aby ji ochraňoval. Její vzlyky mě bolely. Chtěl jsem jim zabránit.

„Mně to přece můžeš říct. Víš, že jsem váš přítel. Udělám všechno proto, abych vás ochránil. A ty víš, jak to tady chodí, kam a proč mě Maria často posílá. Už jsi tu dlouho, Charlotte. Mám obavy, že by mě brzo mohla poslat za tebou. To nesmíme dopustit. Kdyby se mě pořád Peter tak nestranil, už dávno bych to…“

Přerušila mě. „Taky se tě snaží jen chránit. Já toho moc nevím, Jaspere. Jen to, že on si je jistý, že nemůžeme utéct. Maria ho tu drží. Nerozumím tomu, nechce mi to vysvětlit. Určitě mě tím chrání. Ale já nechci být pořád jenom opatrovávaná, Jaspere! Hrozí nám všem nebezpečí! Musíš si s ním promluvit. Přesvědčit ho. Donutit ti říct svůj důvod.“

„A on ti nic nevysvětlil?“

„Ne. Jen je vždy tak rozzuřený, když se ho na to zeptám. Říká, že ona ho prostě nepustí. Myslím, že se bojí.“

Zatraceně, o co tady jde? Pohladil jsem dívenku po vlasech a zvedl se.

„Pomůžeš mi ho donutit, aby mi to řekl?“

Neodpověděla, jen mi pohledem položila otázku: Jak?

„Se mnou prostě mluvit nebude. Domluv si s ním schůzku a já tam dorazím místo tebe, ano?“

„A řekneš mi pak všechno, co ses dozvěděl?“

Věděl jsem, že pokud si to Peter nebude přát anebo by ji to opravdu mělo ohrozit, nic jí neřeknu. Přesto jsem kývl na souhlas. Musíme začít něco dělat. Cítil jsem, že brzo přijde něco špatného. Maria neustále plánovala. Přibývali další novorození a já už byl posílán i za docela mladými upíry. Máme naspěch.

Charlotta si smluvila s Peterem schůzku v továrenské čtvrti města hned, co nám dovolí vyrazit na lov. Když jsem se dostal na místo, Peter už tam čekal. V ruce žmoulal svazek polních květin. Vypadal nervóznější, než je zvykem. Snad i jemu pomalu docházelo, k čemu se čas blíží.

„Petere?“ promluvil jsem a přešel k němu

Škubl sebou a prudce se zvedl na nohy. „Co tu děláš? Kde je Charlotta?“

Dlaněmi jsem mu dal najevo, že se má uklidnit a posadili jsme se na obrubník.

„Domluvila mi s tebou tuhle schůzku. Omlouvám se za takový malý podvod, ale poslední dobou se mi vyhýbáš. Potřeboval jsem si s tebou promluvit.“

„O dalším plánu na útěk?“ přerušil mě dost ostře.

„Ne, o jejím dalším životě.“

Bylo podivuhodné, jak rychle se změnil. Zklidnil se, sklopil hlavu a zase začal žmoulat květiny. Cítil jsem z něj smutek a stesk. Jako by už o ni předem přišel. Nerozuměl jsem tomu. Proč se tak rychle vzdává? Takového jsem ho neznal.

„Poslala tě za ní?“

„Ne, ještě ne. Ale brzy to může přijít. Příteli, co se to s tebou děje? Chováš se zvláštně. Víš přece, že já to nechci dělat. Mnoho dní už kvůli tomu plánuji útěk. Ale bez tvé pomoci to nedokážu. Copak ty se odsud nechceš dostat?“

„Co chci, je jen Charlottino štěstí. Ale nedokážu jí pomoct. Ani tobě. Nemůžu.“

„Ale proboha proč?“ Byl jsem už vážně hodně rozzuřený z toho, jak mi pořád něco zatajuje. Musel jsem sevřít dlaně v pěst, abych nevybouchl v křik.

„To je jedno,“ odpověděl stroze a chtěl odejít. Prudce jsem ho strhl za rukáv zpátky.

„To teda není! Proč mi to nemůžeš prostě říct? Jsme přece nejlepší přátelé!“

Projel si rukou přes zápěstí a sklopil pohled. V tu chvíli mi to došlo.

„Ty mi nevěříš. Myslíš si, že stále ještě donáším Marii. Že jí pořád posluhuji!“ Cítil jsem, jak vztek ze mě vyvěrá na povrch.

„A proč by ne?“ vykřikl už vztekle i on. „Pořád za mnou jen dolézáš s nějakým plánem k útěku. Je to, jako by tě nastrčila mě vyprovokovat! Charlotte se ti vždycky líbila. To je jediný důvod, proč ji nechceš zabít. Ale já jsem ti na obtíž, co? Tak proč mě neudat za útěk?“

„Jsi paranoidní blázen!“ nevěřil jsem vlastním uším. „Jak si můžeš něco takového myslet? Zemřel bych pro vás dva! Už dávno té zrůdě nesloužím! Copak jsem toho na důkaz neudělal dost?!“

Peterův vztek se prudce změnil ve stud a střídavé neštěstí. Schoulil se na chodník, dlaněmi si zakryl tvář. Cítil jsem, jak uvnitř těla hořce pláče.

„Pane Bože, Jaspere, co to dělám?“ vzdychl.

„To bych taky rád věděl.“ Uklidnil jsem se, jak nejrychleji to šlo, a posadil se vedle něho. Zdálo se, že ta šílenost, která ho popadla, pomalu vyprchává. Snad bude schopen vysvětlení. Několikrát se nadechl a pak začal mluvit sám.

„Jsem zničený. Nevím co dál. Jaspere, omlouvám se. Nechtěl jsem tě takhle osočit, to… ne, nemyslím si to o tobě. Vím, že jsi můj přítel. Odpusť.“

„Samozřejmě.“ Kývl jsem a pobídl ho k dalším slovům.

„Jsem poslední dobou hrozně vyčerpaný a mám o Charlotte strašný strach. Snažil jsem se něco vymyslet, ale všechno je marné.“

„Ale proč? Proč jsme nemohli uprchnout, jak jsem plánoval. Celý den tu nebyla. Měli jsme skvělou šanci.“

„Já bych neutekl. Ne daleko. Přes den nemám žádnou sílu.“ Nechápal jsem, ale nechal jsem ho mluvit bez přerušování. „Je to už od chvíle, co jsem se k ní přidal. Mě neobalamutila, já nechtěl patřit do její sbírky. Měl jsem velkou sílu jako novorozený. Hned po jednom z prvních společných lovů jsem chtěl utéct. Nasytil jsem se, jak to jen šlo. Ale asi to poznala.

Čekal jsem, až se bude rozednívat. Víš, jak vždycky rozdala povely a odešla k sobě. V tu chvíli jsem chtěl zmizet. Ale byl jsem tak hrozně vyprahlý, jako bych předtím nic nepil. Přitom jsem nikdy v životě nevysál tolik krve jako předešlou noc.

Měl jsem strach, že už by další šance nevyšla, tak jsem se i přes žízeň rozhodl utéct. Ale daleko jsem se nedostal. Žízeň byla hrozná. Donutilo mě to vrátit se k městu a někoho zabít. Tam mě dostala. Přišla si pro mě sama. Zřejmě si všimla, že jsem se večer choval divně.“

Utišil se, ale já věděl, že to není zdaleka všechno. Charlotta říkala, že když se ho na tyhle věci zeptá, je rozčílený. Já z něj teď spíš cítil strach. Jako když vzpomínáte na něco šíleného ve vašem životě. Musel jsem vědět, co se mu to stalo.

„A dál? Co ti udělala, když tě tam našla?“

„Bylo to strašlivé. Neudělala vůbec nic. Ani se nehnula. Jen tam tak nade mnou stála a pozorovala mě. Krk se mi v tu chvíli sevřel v šílené bolesti. Měl jsem pocit, že se mi snad hlava sama urve od těla. Tak děsivou žízeň jsem v životě nezažil. Cítil jsem, jak mi vysychá celé tělo. Chybělo tak málo a rozpadl jsem se na popel.“

Peter se celý chvěl při těch slovech a na mě dolehlo jeho zděšení.

„Jak to proboha mohla udělat?“

„To já nevím, Jaspere. Netuším. Bylo to hrozné. Prosil jsem ji. Žadonil jak malé dítě, aby mě nechala žít. Neštěstí jsem se jí až moc hodil. Ta bolest přestala. A tak mě dovlekla zpátky. Pak už to znáš. Začal si na nás dohlížet místo ní. Přišlo mi divné, že mě skoro nehlídá. Jako by se nebála, že se pokusím utéct znovu. Ale ona se bát nemusela. I kdybych chtěl, neměl jsem na to sílu.

I kdybych vysál celé město, za chvíli budu zase žíznivý. Nevím, jak to tak zatracená mrcha dělá, Jaspere, ale drží mě tu tak! Nemám šanci se odsud dostat.

Doufal jsem, že když budu prostě mlčet a nezapojovat se do těch tvých plánů, tak – pokud jsi teda opravdu na naší straně – sebereš odvahu a utečeš sám. Zachráníš aspoň sebe. A že třeba přiměješ Charlotte, aby šla s tebou. Promiň, nevím, proč jsem ti to neřekl rovnou.“

Chvíli jsem seděl bez odpovědi a snažil se vše zcela pochopit. Maria nějakým záhadným způsobem ovládá Peterovu žízeň. Takže má přece jen zvláštní schopnost jako já. Ale v čem proboha může spočívat tak šílená síla? A co teď můžeme dělat?

„Jaspere, nesmíš se na mě ohlížet. Jestli se čas blíží, přesvědč ji. Charlotte se nesmí nic stát! Musíš ji ochránit, příteli. Prosím.“

Položil jsem mu dlaň na ramena. „Jistěže,“ odpověděl jsem, ale znovu jsem trochu lhal. Nikdy by mě nenapadlo to vzdát a nechat ho tady. Ne, pokud bude aspoň malá šance. Budu se za své přátele bít! Jakou jinou možnost mám očistit svoje svědomí?

Řekl jsem Charlotte ve zkratce, co se děje. Snažil jsem se ji tím moc nevyděsit, ale to nebylo zrovna moc možné. Přirozeně začala šílet, že ho tu nenechá ani náhodou a že bez něj nepůjde. Ale to jsem neměl v plánu ani já. Potřeboval jsem, aby to věděla. Její ženský rozum mi třeba pomůže něco vymyslet.

Seděli jsme v rohu místnosti a tiše přemítali, co dál. Stačil vždy jen jediný pohled. Zeptala se mě jím, jestli mě něco napadlo, a já sklopením pohledu naznačil, že ne. Trvalo to příliš dlouho. Tolik času nebylo.

„Je potřeba něco udělat,“ šeptl jsem jí.

„Ale co?“ zeptala se. Jenže já na tu otázku neměl odpověď. Prostě něco.

Zvedl jsem se a odešel. Nevěděl jsem, co hodlám dělat, ani co se stane. Jen, že všechno bude lepší, než to prostě nechat být. Musel jsem za Mariou.

„Miláčku!“ přivítala mě nadšeně a hluboce políbila. Ještě stále ten dotek měl svou krásu. Ale nenávist v mém rozumu to přebila. Snažil jsem se přetvařovat jako vždy.

Pozvala mě dál a zářivě se na mě ve dveřích usmála.  „Víš, co je dneska za speciální den?“

Marně jsem přemýšlel, co tím myslí. Dny mi splývaly v měsíce, natož abych věděl, který je který.

„Copak tys zapomněl? Máme přece výročí! Dnes, přesně na den jsem tě zachránila!“

Myslíš tím zabila? chtěl jsem odseknout, ale udržel to. „Ach, moc se omlouvám, nádherná,“ odpověděl jsem jako vždy před tím, když jsem jí byl ještě poblázněn. „Poslední dobou jsem řešil spoustu konfliktů mezi členy. Ztratil jsem pojem o dnech.“

„Ale to je přece v pořádku.“ Objala mě. Shodila mě na postel a posadila se na mě obkročmo. Její nádherné tělo stále lákalo můj pohled. Přesto jsem pod prsty rukou už necítil to dokonalé toužebné teplo. Jen odporný kámen.

„Ti novorození jsou hrozně nevychovaní. Ale já věřím, že je brzy zkrotíš a budeme zase silní.“

„Dělám, co je v mých silách.“

„A že jsou to náramné síly,“ dodala a přejela mi po pažích. „Jsi teď tak silný a vedeš si úžasně. Jsem na tebe moc hrdá, miláčku,“ cvrlikala mi do uší. „Za to mám pro tebe k dnešnímu speciálnímu dni dáreček.“

Zvedla se a ladnými kroky se došla ke dveřím do komory. Jako muž jsem musel ocenit rafinovanost jejího kostýmu na dnešní večer. Sukně sice dodržovala dobové standarty korzetů a kruhů, ale látka byla nebezpečně průhledná. Mít je na sobě jen před pár dny, už by byly roztrhané. Ale dnes rozhodně vydrží.

Vrátila se a v náručí nesla děťátko. Musel jsem se hodně snažit, abych nedal najevo zděšení. Slyšel jsem, jak tomu maličkému splašeně bije srdce. Kolébala ho v náručí a dosedla s ním ke mně na klín.

„Nádherný chlapeček, nemyslíš? Náš chlapeček.“ Dívala se na něj tak odporně zhýrale, až mi z toho bylo nevolno. Poznala to.

„Ale, ale, snad by ti ho nebylo líto? Možná teď, ale počkej, až ucítíš tu překrásně čistou dětskou krev. Není nic lepšího.“ Olízla si rty a nepatrně odkryla zavinovačku. Věděl jsem jistě, že tohle nedokážu udělat. Snad to nebude pokládat za zradu. Nemohl jsem něčemu tak drobnému ublížit. To bych neudělal, i kdybych jí byl doopravdy oddán.

Maria přejela děťátku ukazovákem po tváři až ke krčku. Tam nehtem mírně přitlačila. Dítě vzlyklo. Z poškrábaného místečka se vylila kapka krve. Zvedl se mi žaludek a musel jsem odvrátit zrak.

„Jen pij, miláčku, nic lepšího není,“ nabádala mě.

„Promiň, tohle nemohu. Odpusť, nádherná. Já…“

„Ale můžeš, to víš, že můžeš,“ nenechala mě se bránit. Její hlas se změnil na ten známý násilně donucovací. Nehodlal jsem pohled znovu vrátit k dítěti. Vzala mi tvář do dlaní a chtěla ji otočit, ale já ji nenechal.

„No tak pij přece! Nenecháš snad můj dárek ležet. To se nedělá!“ řekla vyčítavě a dlaň, kterou měla položenou na mém klíně, sevřela v pěst.

V tu chvíli se mi ozval v krku oheň. Zděšením jsem otevřel oči doširoka. To je to, co popisoval Peter, došlo mi. Žízeň se zvětšovala a Maria se stále nádherně usmívala.

„No tak přece pij,“ pobídla mě znovu a děťátko mi přiblížila k ústům. Ta krev tak nádherně voněla a můj krk se svíral jako v okovech. Nedalo se to vydržet. Zavřel jsem oči, nadechl se a zahryzl dítěti do měkké kůže.

Maria se začala vítězně smát. Mně se z dětské krve udělalo špatně a rychle jsem od sebe stvoření odtrhl.

„Co blázníš!“ vykřikla. „Chceš snad tak malého upírka?“ popadla miminko a dosála ho. Díval jsem se, jak stvoření v jejích dlaních umírá a nenávist ve mně procházela každou buňkou. Nejen, že uteču, jednou se vrátím a zabiji ji. Zařekl jsem se.

„Tak vidíš, že sis dal. Byla výborná, nemyslíš, miláčku?“ zeptala se pak zase tím sladkým hlasem.

Snažil jsem se ovládat. „Ano,“ polkl jsem. „Omlouvám se, že jsem se bránil.“

„V pořádku,“ konstatovala a tělíčko zase odnesla.

„Nádherná?“ zeptal jsem se a bál se jako nikdy před tím. Přesto jsem věděl, že je to nutné. Musím to zjistit. „Mohu něco vědět?“

„Samozřejmě, cokoli, miláčku,“ zacukrovala opět. Vklouzla za mě a prsty mi přejížděla po zádech. Bránil jsem se příjemným pocitům.

„Jak jsi to udělala? Jak jsi mě donutila se napít toho dítěte? Je to podobné, jako já umím donutit novorozené k poslušnosti?“

Jemně se zasmála. Oddychl jsem si, snad ani tohle neprohlídne. „Jsi vážně moc chytrý, můj vojáčku. Ano, je to podobné. Omlouvám se, že jsem ti to udělala. Ale moc jsem chtěla, abys tu dobrotu ochutnal. Nebolelo to moc, že ne?“ Políbila mě na krk.

Trochu jsem se otřásl. „Ne. Takže ty umíš udělat, abych měl žízeň?“

„Umím udělat cokoli s krví v tobě. Nebo v lidech. Ona mě prostě poslouchá. Chtěla jsem ti to už říct, abys to mohl započítat do svých vojenských plánů. Ráda bych zabrala další území a mám obavy, že se tam potkáme s dalšími nomády.“

„Nemusíš mít. Teď, když to vím, postarám se, aby vše dopadlo dobře.“ Pro nás, dodal jsem v duchu.

Začala mě líbat a nedovolila mi odejít, dokud jsem jí nedal, co jsem jen mohl.

„Vím, o co jde,“ mluvil jsem tiše k Peterovi a Charlottě, když se konečně naskytla možnost, „ovládá krev.“

„Cože?“ vyhrkla Charlotte.

„Viděl jsem to a pak mi to sama potvrdila. Měl jsi pravdu, Petere. Ovládla krev v tobě. Nejspíš tě teď takhle i hlídá. Když zjistí, že utíkáme, nebo když nás chytí, může nás takhle zničit jediným kývnutím prstu.“

„Zatraceně, čarodějnice jedna!“ zaklel Peter. „Co s tím ale chcete dělat? Já to říkal, nemáme šanci.“

„Nech toho! Tohle nám teď nepomůže. Mám plán, ale bude to šílené.“

„Udělám cokoli!“ pronesla silně Charlotte. Její odhodlání mě překvapilo. Byla mnohem silnější než Peter.

„To je dobře. Bude to potřeba,“ odvětil jsem a začal líčit svůj plán: „Je jen jediný způsob, nesmí mít co ovládat. Čím míň krve v nás bude, tím bude její síla slabší.“ Peter mě chtěl přerušit, ale já mu odpověděl dřív, než se stihl zeptat. „Ano, nebude to jen tak. Budeme hrozně slabí, když budeme bez krve. Proto si musíme začít zvykat. Máme tak týden. Budeme omezovat potravu, jak jen to bude možné, a trénovat tak svoje schopnosti. Musí se to podařit. Jsme silní. Ve třech víc než ona sama. Jen když nebude moct použít svou moc. Postarám se o to, aby nepojala žádné podezření.“

Charlotte polkla. „Dobře, dobře uděláme to tak.“

Peter ji objal a políbil. Na můj plán jen stroze kývl. Pak ji poslal k odchodu. Ještě se ke mně ale otočil a s obavami dodal: „To ona nezvládne. Je ještě pořád novorozená. Potřebuje krev.“

Tak málo jí věří. To já jsem pochopil, že je mnohem silnější, než jsem předpokládal. Ale rozuměl jsem mu. Miluje ji.

„Neměj obavy. Kdyby se cokoli dělo, ji zachráním.“

Peter kývl a pak oba odešli.

Protáhl jsem se do garáže, ve které se skrývali. Po dobu lovu jsme se vždy zavřeli na nějaké místo, kde nás nemohl nikdo najít a my zas nikoho napadnout. Tohle bylo ideální.

Dnes jsem byl na řadě já, abych obstaral aspoň trochu jídla potřebného k přežití. Přitáhl jsem poměrně malého tlustého chlápka. Charlotte po něm skočila s neuvěřitelnou rychlostí. I my dva jsme už byli hrozně hladoví. Přesto jsme to zvládali celkem dobře.

Ve vzduchu zůstávala jen jedna otázka. Bude to stačit?

„Charlotte napadla jedna věc,“ oznámil mi Peter, zatímco ona ještě dopíjela. „Bez krve unikneme ale ne moc daleko. Možná bychom se mohli dostat k vodě. Tam je jedna jeskyně. Napadlo nás, že bychom si tam mohli schovat lidská těla. Najíst se pak.“

„To je výborný nápad,“ ocenil jsem ho, „to už nás snad nedostane. Půjdeme tedy dnes všichni a omráčíme několik lidí. Pak je doneseme k té jeskyni, dobře?“

Oba kývli. Charlotte ještě odhodila tělo stranou a zapálila a pak už jsme se všichni vydali na lov.

Brzo jsme chytili skupinku ožralů. Byli všichni velcí, budou nám stačit. Několika ranami leželi omráčení na zemi. Já i Peter jsme vzali muže na každé rameno a Charlotta jednoho také. Nebylo to moc, ale víc nemůžeme riskovat.

Potichu jsme se plížili městem. Nesměl si nás nikdo všimnout.

„Charlotte!“ ozvalo se po chvíli za mnou od Petera. Otočil jsem se a upustil těla. Nevydržela to. Už sála krev z jednoho z nich.

„Nech ji,“ uklidnil jsem Petera dlaní, „ona to zvládne, ví to. Jen se potřebuje uklidnit. Je vyděšená.“

„To já taky,“ vzdychl si a já kývl na porozuměnou. Bude to ještě zlé.

Cestou jsme tedy omráčili ještě jednoho člověk, ale už ho nesl Peter. Charlotte dostala za úkol  hlídat nám záda. Schovali jsme omráčené v jeskyni a tu zavalili kameny. Je to kruté, ale lepší oni než my. Do tábora jsme se stihli vrátit včas. Maria zatím neměla sebemenší podezření.

Nemohli jsme tam ty lidi nechat dlouho. To znamenalo, že další den musíme uskutečnit plán.

„Takže dnes bude lov jen velmi rychlý a do té doby se pustíme do ničení tábořiště. Přesídlíme blíž k novému území, ano? Běž jim to říct. Uvidíme se večer,“ poručila mi, když jsem jako vždy opouštěl její skrýš a ještě mě políbila. Naposledy, pomyslel jsem si a příjemně mě to potěšilo. Jestli se ještě někdy uvidíme, budeš mrtvá.

Sotva jsem předal vzkaz, začala demolice.  Lépe jsme to načasovat nemohli. Teď si našeho odchodu hned tak nevšimnou.

Peter a Charlotte už čekali u hranic tábora. Cítil jsem se slabý a žíznivý, ale naučil jsem se to ovládat velmi rychle. Až jsem sám sebe překvapil. Charlotte se opírala o Petera. Vypadala zničeně.

„Jestli se jí něco stane,“ šeptl ke mně Peter.

„Tak se zabiji sám,“ dokončil jsem za něj.

Ona ale rukou naznačila konec řečí a sama se vrávoravě vydala na cestu. Její sílu jsem musel ocenit. Dodala mi víru v možnost úniku.

„Hej, kam jdete!“ ozvalo se před námi a v tu samou chvíli se tam objevil Denis, jeden z hrozně otravných nováčků. Cítil jsem, jak Peter vedle mě silně znervózněl. Uklidnil jsem ho a k chlapci poslal vlnu důvěry.

„Jdeme se podívat po díře na schování věcí.“

„Skvělý nápad,“ ocenil to Denis a v klidu se vrátil do tábora. Prošla námi všemi silná úleva.

Peter ale už nehodlal nic riskovat. Popadl Charlotte do náruče a vší rychlostí vystartoval k jeskyni. Já je následoval.

Jak jsme míjeli město jen o pár metrů, spatřil jsem, že Peterova stopa se k němu stáčí. Zrychlil jsem, protože jsem měl obavy, že ho tam táhne krev.

„Ne!“ křičela Charlotte a snažila se ho odtáhnout od ulice.

Přiběhl jsem k ní a popadl ho silně za paži. „Co to děláš? Seber sílu! Musíme odsud“

„Tak ty bys mi chtěl odejít, miláčku?“ Uslyšel jsem za sebou známý nenáviděný hlas.

Charlottino sevření povolilo a zděšeně poodstoupila o pár kroků dál. Peter se stočil k zemi, jako by si myslel, že jí tím v něčem zabrání.

„Copak ty už mě nemáš rád? Ty se mnou nechceš být? Můj jediný miláčku?“

Nashromážděný vztek za všechny ty odporné věci, které mě donutila dělat, se vyvalil z mého krku a já se na ni rozkřičel.
„Nejsem tvůj miláček, ty zrůdo! Nech nás být!“

Smála se. Smála se mi do očí. „Snad sis vážně nemyslel, ty hlupáčku, že bych vás nechala utéct. Zklamal si mě, Jaspere. Tolik jsem ti věřila. Ale to, jak málo v poslední době jíš, bylo vrcholně podezřelé.  A zklamal si mě ještě víc, že ses nechal chytit. To bych při tvé vojenské šikovnosti nečekala. Inu, tak přijde trest.“

Cítil jsem, jak se mi oheň v krku ještě zvětšuje. Snažil jsem se to zvládnout, ale bylo to šílené. Strhlo mě to na kolena. Slyšel jsem řev Petera vedle mě a Charlottiny tiché vzlyky.

Pootevřel jsem oči a viděl, že na ni svou sílu ještě nepoužila. Schovala se mezi stromy a tam se chvěla strachy.

Nedokázal jsem se pohnout. Bolest a žízeň ochromily mé tělo. Byla jediná šance. Nadechl jsem se a spojil se Charlotte. No tak holka, buď statečná, ty to dokážeš, říkal jsem jí v duchu a dodával odvahu.

Pak se ozval silný křik. Charlotte vyskočila zpoza stromů a zahryzla se Marii ze zadu do krku. Na malou chvíli její sevření mého krku povolilo. Hned na to se ale Char zbavila. Bylo to jen pár vteřin.

Přesto jsme se s Peterem dokázali vzpamatovat a vrhnout se na ní. Skroutili jsme Marie ruce za záda a přirazili tváří ke zdi domu.

„Řekl jsem to jasně. Dej nám pokoj.“ Rozkázal jsem jí ostře, ačkoli mi žízeň jen stěží dovolila mluvit.

Ještě pořád se trochu smála. „Můj malý cínový vojáčku. Tak statečný a tak hloupý.“

Ona si snad vážně myslí, že nás přemůže sama. Normálně by to tak i bylo, ale my nebyli tak slabí, jak čekala. Na žízeň jsme si už zvykli.

Peter jí zabránil v otočení. Charlotte vypáčila dveře vedlejšího sklepa a já ji tam vší silou svalil. Vyřítila se nahoru, ale to už jsme dveře přitlačili poblíž-stojícím autem.

„Dlouho tam nevydrží. Rychle!“ vykřikl Peter a všichni jsme se rozeběhli k vodě.

Dál už si uvědomuji jen alkoholovou příchuť krve. Nikdy nechutnala tak nádherně.

V ten okamžik jsem se zařekl, že už nikdy nedovolím krvi, aby mě ovládala. Teď tu ale byla Bella. Její překrásná vůně mi mátla mysl. Pokaždé, když jsem spatřil její mahagonové vlasy, viděl jsem Mariu. Proč jí je zatraceně tak podobná!

„Ach, Alice,“ vzdychl jsem svému andělovi do dlaní. Jak jen tohle zvládnu?

Věnováno všem milovníkům majůrka, Kejkej, pro kterou to bylo psáno (a dokonce si to i opravila:D) a Filipovi, bez kterého koukání na Avatara postrádá šťávu.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bloodbender: