Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Arova dcera Elena - 1. část

Arova dcera Elena - 1. částTak jsem sepsala mou další druhou jednodílnou povídku na pokračování. Doufám, že se vám bude líbit. Přeji příjemné čtení. :) Příběh je o mírumilovné poloupíří dceři Ara, která se narodila před osmi lety a která se jednoho dne zamiluje do někoho, do koho by neměla. Tímto se její život o hodně zkomplikuje a bude mít i hodně velkou konkurenci. Jediná noc v jejím životě bude rozhodující. Co se stane? Čtěte a uvidíte. =)

           

 

                                            Část první...


Dnes je to přesně osm let od mého zrození, den, kdy jsem se narodila, a den, kdy zemřela má matka mou vinou, vlastní dcera, která zabila svou vlastní matku. Otec mi stále říká, že jsem za to nemohla, a něco na tom bude, přece jen jsem se nezplodila sama a oba moc dobře věděli, jaké takové těhotenství má následky, ale své viny se už nikdy nezbavím, už navěky se budu cítit špatně... jako vrah s duší.

Ale byla jsem to já, kdo jí celou tu dobu, co jsem byla v jejím lůně, působil bolesti, nepředstavitelné bolesti, které by žena, která čeká své milované dítě, neměla cítit. Jsem celá špatně, jsem zrůda, nic víc.

Zabila jsem spoustu stvoření, ale při nich jsem se takhle hrozně nikdy necítila, i když jsem si uvědomovala jejich životy. Přece jen, lidé také zabíjejí zvířata, aby měli maso, a ještě si to vychutnávájí, já to dělám kvůli krvi, protože ji potřebuji, a mám z toho výčitky svědomí. Nejsem tak úplně jiná než oni − kromě toho, co jsem −, jen mám jiné způsoby a potřeby, které využívám jinak. I když jsem napůl člověk, jsem také napůl upír a krev stále potřebuji, je pro mě více vyhovující než lidské jídlo, které mi samozřejmě chutná také, ale krev mám raději, je chutnější, tak nádherně voní, je tak sladká a přesto cítím chuť kovu, je hustá a horká, každé loknutí je tak příjemné, ten pocit, jak mi krev stéká v hrdle a hřeje, uhasíná ten nesnesitelný, bolestivý požár v mém hrdle, a hlavně je červeně rudá, červeně rudá barva je má nejoblíbenější. Ale necítím se více lidsky.

Ne že bych proti lidem něco měla, ale plnohodnotným člověkem bych rozhodně nechtěla být. V lidském životě vidím jen utrpení, bolest, smutek, zkázu, smrt a mnoho dalšího. I když žije ještě spousta lidí, kteří jsou šťastní, lidé, kteří mají báječné životy, jsou zamilovaní a mají toho, koho milují, jsou bohatí, chytří nebo slavní, mají úžasné rodiny, dělají a slaví všechny ty různé zvláštní rituály... Možná se na svět dívám jinak, protože neustále den za dnem vidím jen svět, ve kterém žiji já, a protože jsem se v tomto světě narodila. Ve světě, ve kterém je jen čisté zlo a smrt.

Teď se cítím jako sobec, protože takhle přemýšlím, protože bych nechtěla být člověkem, protože být člověkem znamená nevědět, co se stane, znamená to nemuset mít žádnou budoucnost, jakmile se smrt dotkne člověka, budoucnost je v koncích. Sice je pravda, že ani já nevím, co se v budoucnu stane se mnou, a žádný upír nemůže vědět, co se stane s ním, ale upíři to mají o tolik snazší. Žádnému člověku rozhodně nezávidím, lituji skoro každého živého člověka na této planetě. Lidé mají tak krátké a křehké životy, myslím si, že většina lidí by za to dala cokoliv, aby mohli být upíři nebo jako já jen z poloviny.

Mé přemýšlení a úsudky jsou zvláštní, mám výčitky svědomí, i když zabiji zvíře, ale i přesto mám raději krev, je to rozhodně lepší než zabít člověka. Považuji se za zrůdu, ale jsem aspoň trochu ráda za to, co jsem. V jednu chvíli si přeji být plnohodnotným upírem, ale nenávidím upíry − a zároveň jednoho miluji −, kteří se rozhodli jít tou pro ně přirozenější cestou. Mají více možností a jsou, dalo by se říci, dokonalí, já dokonalá nejsem, ale jsem ráda, aspoň že jsem poloviční upír, lidé to mají o to těžší.

Nicméně, otec mě stále odsuzuje za to, že bych neměla pít zvířecí krev, ale tu lidskou, jak mě ji učil pít, když jsem byla jěště malá. Vždycky mi ji dával do malé flaštičky, do které by se správně měl dávat sunar, ale já jsem tam měla darovanou krevní plazmu. Nebyla ani tak darovaná jako ukradená, byla z lidí, které můj otec zabíjel a skladoval tak pro mě jejich krev. Přece jen mohl, proč by zbytečně utrácel peníze − i když jich má nekonečně dost − na koupené darované krevní plazmy z nemocnice, když si může kdykoliv a kdekoliv každého zabít. Neříkám, že mi lidská krev nechybí, rozhodně chutnala líp než ta zvířecí, ale i na zvířecí krvi se dá přežít a tudíž můžu mít o několik výčitek méně.

Nikdy jsem nechtěla zažít, jaké to je vzít člověku život. Držet člověka v náruči, cítit jeho strach, cítit, jak se chvěje celé jeho tělo, to, že ví, že za chvíli umře, ale stále ten člověk má naději. Cítíte jejich slzy na tváři, vidíte, jak stékají po tváři, vidíte jejich vyděšené výrazy, jejich kapičky potu na čele a slyšíte jejich zrychlený dech, srdce, které buší jako bubny. V tu chvíli je vše rozhodující, co se týče budoucnosti, cítíte se jako Bůh, protože dokážete vzít někomu jeho lidský život, aniž byste se zeptali. Jen kvůli tomu, že jste něco lepšího, a protože prostě můžete, nikdo vám v tom nezabrání. Není to fér. V jednu chvíli je ten člověk naživu a jeho život by mohl být úžasný, tolik by toho mohl dokázat, nebo by jeho život mohl být také na nic, mohlo by se stát cokoliv, a právě jeho smrt se stane součástí jeho budoucnosti.

Někdy, když zavřu oči... snažím se vidět i otce jako zrůdu, jen když si představím opak pravdy, že to není můj otec, ale je to obtížné a cítím, že bych takle přemýšlet neměla, ale něco uvnitř mě mě nutí vidět ho celého, jaký opravdu je. Vidím ho úplně jinak, i když ho někdy nechápu. Je prostě jiný, je svůj a takový vždy bude. Ale bytosti jen tak nezměníte, je to, jako kdybyste chtěli, aby celebrity nenosily značkové oblečení, ale to obyčejné, a takhle je to i se mnou a s krví. Já se rozhodla pro obyčejnost, a proto se na mě ostatní dívají jako na nicku, jako na něco odporného, odsuzují mě, protože jsem zavrhla normální přirozenou potravu. Přitom jsem ten největší poklad, který kdy otec mohl mít, kvůli mým schopnostem, které mám, jsem pokládána za nejtalentovanějšího poloupíra spolu s Jane a Alecem.

Má schopnost spočívá v tom, že každá, jakákoliv schopnost ostatního upíra, na mě nepůsobí, je to štít, ale ne ledajaký štít. Takový štít má i Renata a Bella Cullenová, ale můj štít je o něco lepší. Nepůsobí jen jako ochrana před ostatními schopnostmi upírů, ale můj štít dokonce funguje tak, že se ke mně nikdo nedostane, když štít roztáhnu kolem sebe, je to jako ve Star Treku, ze štítu se stane jakási bublina, kterou nepronikne nikdo a nic, a tak mi ani nikdo nemůže ublížit, ale funguje, jen když se soustředím, a když svůj štít roztáhnu kolem sebe, dokážu jim zakrýt i ostatní a roztáhnout do vzdálené dálky.

Možná by bylo lepší nemít žádnou schopnost, kdybych měla jistotu, že mě to od Ara odláká a já bych mohla jít svou vlastní cestou. Nerozumím, proč jsem nemohla být jiná, normální, proč jsem se zrovna já musela zrodit takhle. Chtěla bych být hlavně svobodná, dělat si, co chci, ale to já nemohu. A proto necítím u lidí jen lítost, ale také žárlivost. Vždycky jsem milovala zpěv a udělala bych skoro cokoliv, abych mohla vyrábět své vlastní desky a zpívat světu, ale můj otec mě až moc dobře hlídá, nedá na mě dopustit, skoro na každém kroku s sebou musím mít stráž. Přála bych si žít jako ti Cullenovi, musejí mít nádherný život plný svobody.

Alespoň že nemusím být úplně zavřená v pokoji jako manželky strýčků − kvůli tomu, co se stalo mé tetě, otcově sestře, prý ji někdo zabil, ale už nikdy nezjistili kdo − a mohu se pohybovat po hradě, také mohu chodit i ven a na pláž, většinou jen v noci se stráží, i tak to ujde, ale poslední dobou mi to nestačí. Otec pořád slibuje, že až dospěju trochu více, tak můžeme procestovat svět, ale tomu moc nevěřím.

 

* * * * * * * * * *

 

Stojím ve svých rudých plesových šatech, které mám na sobě kvůli dnešnímu plesu, vedle lavičky v zahradě, ve které je i altánek a obrovská fontána plná vody, a jsem plná myšlenek. Stále se nemohu zbavit jedné myšlenky na někoho, kdo mě stejně nikdy chtít nebude. Ale i přesto o něj stojím stůj co stůj. Zamilovala jsem se do někoho, do koho bych neměla, je jedním z gardistů. O mě ani okem nezahlédne, ten má na lepší, na někoho, kdo už dávno není dítětem, i když už rok vypadám na osmnáct let, a už před rokem jsem přestala růst.

Bylo by snad lepší nikdy ho nepotkat? Abych se nemusela takhle cítit. Možná by mohlo být snadné, kdybych věděla, jaké ženy se mu líbí, a mít takovou schopnost, že bych mohla změnit jak svůj vzhled, tak i chování. Nebo snad nechce být vůbec s nikým? Ale zatím jsem to jen já a já už se nikdy nezměním, nejspíše už ho nikdy nezaujmu, musím se zbavit toho, jak se na něj pořád dívám, je to už docela nesnesitelné, ale stačí uvidět jen jediný jeho pohyb nebo uslyšet jeho nádherný melodický hlas, mé srdce se rozbuší rychlostí, která by normálnímu člověku způsobila infarkt, dech se mi zastaví a v tu chvíli nemohu dělat nic jiného než doufat, že si mne všimne také.

City bolí neskutečně příšerně. Copak by bylo lepší necítit vůbec nic? Nejspíše asi ano, ano, necítit vůbec nic, bylo by to bezbolestné, ale škoda, že nereálné. Necítit lásku, ani psychickou bolest, ani vztek, ani zármutek, prostě jen necítit, necítit vůbec nic, být jako Vulkánci, to ale bohužel nejde. Přála bych si raději umřít, je to jediný způsob, který není nereálný a může se uskutečnit, jen prostě odejít už navěky a mít klid.

Z mého přemýšlení mě vytrhly něčí přicházející kroky. Tak lačné a elegantní, kdo jiný by to mohl být než upír, jistěže je to upír.

„Je nádherná noc, že, Elen?“ zazněl něčí hlas.

Poznala jsem ten hlas „Jistěže je, copak tě sem přivádí?“ odpověděla jsem na otázku a při tom jí položila tu mou. Otočila jsem se směrem k Heidi. Její dokonalou postavu jí zahalovaly nádherné červeně zlaté plesové šaty a zlaté rukávy.

„Copak se nemohu procházet po královské zahradě? Je to snad nějaký nový zákon? Když jsem tě ucítila, tak jsem si řekla, že tady aspoň nebudu sama a že bychom si třeba mohly trochu popovídat,“ řekla mi líbezným hlasem a usmála se na mě jemně, ale přitom šibalsky.

„Já zákony nevymýšlím, to můj otec.“

„Ano, to ano,“ souhlasila se mnou Heidi.

„Zrovna teď nic nemám, jak vidíš, ale opravdu nevím, o čem bychom si mohly popovídat,“ řekla jsem jí, ale to byla lež, mám na ni tolik otázek, co se týče jednoho určitého upíra. Ah, Felix, ano, jde o Felixe, tolik na něj musím myslet, ale teď bych se radši měla soustředit na Heidi, nechci, aby to věděla, i když možná něco tuší, vidím v jejím výraze závist, když se na mě pokaždé podívá. Moc dobře vím, že ona k němu také něco cítí, vím to, protože když ji vidím, jak se na něj dívá, dívá se na něj jako já, zamilovaně, jako kdyby na světě neexistovalo už nic jiného, díváme se na něj jako na Boha, jako kdyby se celý svět rozpadl na kousíčky, ale on byl to jediné nepoškozené, jako kdyby místo měsíce žářil jeho obličej v doprovodu slunce.

„Myslím, že je toho hodně, už jsi mladá dáma a vypadáš vyspěleji než před rokem, jistě máš už zálusk na nějakého hocha, že? Klidně mi o něm můžeš říct, nikomu to neřeknu, jestli se bojíš o tohle.“

„Možná ano, možná ne, poslední dobou mám spoustu jiných problémů.“ Takže to ví, určitě to ví, ale co teď. Jde na ní vidět, že to chce řešit, ale já rozhodně ne, i když mě mé otázky − na které chci odpovědi − velmi zajímají, nechci vzbuzovat konkurenci. I když já a konkurence, to mi příjde trochu vtipné, já a konkurence, no jistě, pouhý sen. To Heidi je má konkurence, s Heidi se nemohu vůbec rovnat, ona je o tolik krásnější, elegantnější, chytřejší a mnohé má už za sebou, a ještě k tomu s její schopností přilákat k sobě každého a nikdo jí nemůže odolat, už má výhru − Felixe − v kapse.

„Ale, jdi ty, celá záříš, když o tom mluvíme, i když ti nějakým způsobem zbledla líčka, ale já mám co říkat s mou bledostí ve tváři, že. Láska je přece něco krásného, nemám pravdu?“ Heidi na mne mluvila tak mile a pořád se usmívala.

„Jistě, jen pokud je ta láska opětovaná.“ V mém případě je to spíše prokletí.

„Jsem si jistá, že tobě ten dotyčný jistě neodolá,“ řekla mi Heidi a přistoupila blíže ke mně, natahovala ruku směrem ke mně, aby mě mohla pohladit po rameni. „Sedneme si?“ Heidi naléhala.

„Ovšem.“ Obě dvě jsme si sedly na lavičku. Má zvědavost je příliš silná na to, abych to držela v sobě, stejně to nejspíše ví, že miluji Felixe, nebo aspoň tuší, že se mi líbí. „Víš, myslím si... Nebudu už chodit kolem horké kaše. Nechtěla jsem, abys to věděla, protože jsem měla naději, že o ničem nevíš, bylo by to tak i lepší, ale řekněme si popravdě, že jsi za mnou nepřišla jen tak náhodou, když jsem teď tady sama, si popovídat o mém mizerném životě a úplnou náhodou jsi jako první začala mluvit o tom, že se mi někdo líbí, jako kdybys to už dopředu věděla. Ano, je to tak, a ty to víš, není důvod to dál tajit. Pokud mu to nechceš říct, abys mě mohla zesměšnit a on na mě něco zkoušel ze srandy, pokud to vy upíři někdy děláte, ale pochybuji, byla to jen teorie. Věřím, že by sis to nechala pro sebe, protože upíři klepy nejsou in a nikoho ani nezajímají, popravdě ani nevím, jak by se Felix tvářil, možná by se trochu usmál, což by bylo legendární, ale i tak by ses snažila nějakým důvodem odrazovat ho ode mě,“ řekla jsem jí to vše najednou a sledovala její obličej, teď jsem řekla vše, co jsem chtěla.

„Co k tomu dodat, je pravda, že je Felix velmi přitažlivý muž, a je také pravda, že by ho snad mohla chtít každá žena, ale bohužel je jen na něm, koho si za svou družku vybere.“

„A vidíš,“ byla jsem tak nervózní, že jsem se musela postavit na nohy a začít chodit sem a tam, zastavila jsem se pak a podívala se na Heidi. „Ty jsi dokonalá, přesně pro něj, máš svou schopnost přitahovat k sobě kohokoliv, aby to zvýšilo šance, a jsi upír, což je velké plus. Na tebe se usmívá pořád, ale na mě, radši by umřel, než aby to udělal. Ale i přesto máš obavy, kdyby sis byla jistá, tak tu dnes nejsi. Ale stále nedokážu pochopit, v čem si vlastně nejsi jistá, proti tobě snad nemá nikdo.“

„A vidíš, to je to.“ Heidi teď napodobila mou první větu, teď vstala také, dívala se mi zpříma do očí a pokračovala. „Ty ho neznáš tak jako já, narodila ses přesně před osmi lety, tak krátká doba, ale já Felixe znám celá staletí a proto vím, jaký je. Čekám na něj, pořád na něj čekám. U upírů to není takové jako u lidí, není to tak, že když se na tebe upír usměje nebo tě pozve na ples, tak tě miluje, upír, když se zamiluje, tak na ničem jiném už nesejde a oba to poznají, na nic nečekají, vyjadřujeme to slovy a výrazem, ale ne jen úsměvem a pozváním na ples nebo jen komplimentem. Tu vážnost pozná každý. Ty mě nejspíše nechápeš. On miluje tebe. Já můžu čekat ještě další století, pro něj bych to riskla, pro něj bych riskla cokoliv.“

„Cože, to je nesmysl, poslouchala jsi mě, co jsem ti teď říkala?“ řekla jsem jí trochu vyvýšeným hlasem.

„Pořád to nechápeš, jsi tak zatvrzelá a nepozorná, díváš se jinam, ale kdy už to konečně pochopíš? Všichni to vědí, jen ty ne.“

„Co bych měla vědět, co už vědí ostatní? Nerozumím ti. Ví snad celý hrad, že ho miluji? To je teda pěkné nadělení, doufám, že mě otec nebude informovat, když mě ještě neinformoval doposud.“

„Nemyslím tebe, ale jeho. To, že on miluje tebe. A ne, není to nesmysl, je to pravda, takže mé pochytnosti musíš pochopit. Jsi dost chytrá, přišla jsi na to. Mohla sis myslet, že jsem jen zvědavá jako ty, ale tak to není,“ opověděla mi a její hlas se zdál bolestný.

„Přála bych si, aby to byla skutečnost, promiň, je mi jedno, jestli jsi do něj byla zamilovaná dřív, ale čas není důležitý,“ opřela jsem se do ní, protože mě začínala štvát tím, jak si ho chce přivlastňovat, protože se do něj zamilovala dříve, nebo mi to tak alespoň přišlo. „Nevěřím, že je to tak, uvěřím, až když mi to řekne zpříma do očí, i pouhý polibek by stačil k tomu, abych uvěřila. Kdyby to byla pravda, nic nám nebrání být spolu,“ usmála jsem se, byla jsem tak šťastná jako nikdy předtím, ale uvědomila jsem si, že jsem to říkat neměla. „Promiň, vím, že zním sobecky, ano, teď sobecká jsem, ale to jen kvůli tomu, že vím, jaké by to bylo vidět ho třeba s tebou. Nemohla bych dál žít, takže mi nemůžeš říct, že tě nechápu, že tě musím pochopit, protože já tě chápu až příliš moc. Ale nemůžeš pravou lásku ničit, my patříme k sobě, teď už to vím.“

„Jak chceš udělat, aby ti to řekl? To je nemožné, proč myslíš, že ti to neřekl? Proč myslíš, že se na tebe neusmívá tak jako na mě? Pro myslíš, že se na tebe nedívá tak jako na mě? Proč si myslíš, že s tebou nedokáže zůstat v jedné místnosti déle než pět minut? Protože jsi princezna, jsi dcera krále, on je jen pouhý obyčejný gardista, a protože to nedokáže, jeho srdce z kamene by puklo žalem. Jen tě vidět je pro něj příšerně těžké. To je to, co nechápeš, a tvůj otec to ví, viděl všechny jeho myšlenky, když se ho dotknul, nedopustil by, abys s ním byla, i když patří k nejlepší gardě a je věrný pánům,“ smála se a její smích zněl tak zlostně a zároveň radostně, ale stále má obavy, to vím.

„Neměla jsi mi to říkat, proč jsi to nenechala jen tak?!“ začala jsem po ní křičet hlasitěji, ale ne úplně, a začala jsem se od ní oddalovat k fontáně. „Proč jsi to prostě nenechala být?! Aha, už vím, protože sis myslela, že bych mohla být konkurencí, ale kdybys mi to neřekla, myslím si, že bych tou konkurencí ani nebyla! A nebyla bych hrozbou, ale teď bohužel jsem. Tak přece jen tam ta zvědavost byla,“ odfrkla jsem si.

„Musela jsem, stejně bys to někde zaslechla, sice ne jako upíří drb, ale i tak by ses o tom jistě někdy dozvěděla,“ odpověděla mi klidně a pokračovala pomalými krůčky směrem ke mně.

„Tohle nemá cenu, chci, abys odešla,“ řekla jsem jí a doufala, že poslechne, už jsem na to neměla nervy.

„Myslím, že to nepůjde, ještě jsme si to nevyjasnily,“ odpověděla mi Hedi hnusným hlasem.

„Už není co vyjasňovat, teď všechno víš a já také, tak se podle toho také řiď.“ Vím, že toho nenechá, jak by také mohla, staletí po Felixovi prahla a teď se ho musí vzdát. Cítím bolest za ni, vím, jaké to je, je mi jí hrozně líto, nechci být sobecká, ale pokud ji nemiluje, pak už čekat nemusí. „Počkat... Ale... proč jsem vlastně tvá konkurence, když Felix miluje mě a ne tebe?“ zeptala jsem se jí, protože jsem to stále nechápala. Pokud miluje mě, ji už nikdy chtít nebude, ne? Cítila jsem chladný závan na mých zádech, bylo to, jako kdyby se ke mně Heidi přiblížila upíří rychlostí, najednou jsem její tvář spatřila ve fontáně, jak stojí vedle mě, jednou rukou se opírá o fontánu a dívá se mi do tváře.

„Protože kdyby se něco náhodou stalo, možná by se odmiloval a já stále měla ještě aspoň kousek naděje.“ Teď se usmívala a pořád se na mě dívala.

„To nechápu... i když...“ stále jsem přemýšlela, zabít mě nemůže, Aro by to viděl v jejích myšlenkách, zabil by ji za to a to už by potom u Felixe neměla tak či tak žádnou možnost.

„Prostě a jednoduše, kdybys umřela, měla bych o starost míň a mohla tak Felixe utěšovat, protože ten by to nevydržel, bylo by mu jedno, jestli všichni vědí, že tě miloval, bylo by na něm ještě více vidět, jak by byl zarmoucen. Postupem času bych se vkrádala do jeho chladného mrtvého srdce, možná by to vše změnilo situaci a ještě mám tu svou schopnost, pamatuješ? Tak či tak bych se tě zbavila.“

„To ty ale nikdy neuděláš, zvaž možnosti, co by se stalo,“ odpověděla jsem jí.

„No, s pomocí pár upírů, kteří mají báječné schopnosti a mají ke mně loajalitu, by to nebyl problém,“ řekla mi Heidi, byla tak sebejistá. Otočila jsem hlavou směrem nahoru, abych se mohla podívat na hvězdy, teď jsem měla plnou hlavu Felixe, nedokázala jsem se soustředit. Ale bylo by možné, aby mě zabila? To nemůže. O jakých upírech to mluví? Chci být s Felixem, Heidi mi teď přijde tak zlá, když se mnou takhle mluví. Vyhrožuje mi snad? „Ah, Felix,“ vypustila jsem potichu ze svých úst, Heidi to musela slyšet.

Najednou jsem ucítila na hlavě tupou a chladnou bolest, něčí ruka mi přirazila hlavu do fontány až na dno vody, byla jsem z toho šokovaná, nemohla jsem se nadechnout, stále se mi hlavou honily myšlenky s Felixem, ale teď jsem se musela soustředit na Heidi, i když mi to moc nešlo. Chtěla jsem rozšířit svůj štít, ale to také nešlo, nedokázala jsem se na něj soustředit, něco mě blokovalo, bylo to zvláštní, neexistuje žádná schopnost, která by to dokázala. Byla jsem tam jen já a Heidi, aspoň myslím, nebo už nevím, nejsem si jistá, ale vím, že mě chce Heidi utopit.

Z nedostatku kyslíku jsem nemohla pořádně už ani myslet, už to trvá možná tak pět minut, příjde mě někdo vůbec zachránit? Už chápu otce, proč mě pořád tak chrání, nebylo to marné. Upíří jsou zrádci, nedá se jim věřit. Máchala jsem rukama pořád silněji a silněji, ale stále jsem nemohla nic dělat, chtěla jsem křičet. Heidi je o tolik silnější než já. Prosím, už dost, nemohla mi zlomit vaz? Bylo by to o tolik jednodušší. Nechci se vzdávat, ale já nemůžu, chci křičet z plných plic, ale mé plíce jsou zrovna teď prázdné a má ústa pod vodou, což se nedá křičet, ale i tak. Plíce mě štípou, jsou jako v ohni, ta bolest se nedá vydržet, až už to skončí. Už nebudu prosit, nikdo mě neslyší a ani neuslyší.

Možná to bude lepší, vždyť jsem si to přála umřít, je to tak vždycky. Dobrá přání se nikdy nesplní, ale ta špatná ano. Tak takový je svět? Už jsem to začala vzdávat, když vtom...


Moje druhá jednodílná povídka na pokračování, kterou jsem napsala tentokrát trochu delší, z 3774 slov. :) Povídku jsem ze začátku plánovala napsat jinak, ale nakonec jsem se rozhodla napsat ji tímto způsobem.

Budu moc ráda za jakékoliv názory, za každý váš komentář, i jen smajlíka. =) Já jsem už Elenin osud ve své hlavě sepsala, ale zajímalo by mě, jak bych tuto povídku měla rozvinou dále? Mám nechat Elenu žít nebo ne? Ještě budu psát jednu jednodílnou povídku − My nechceme přežít, my chceme žít! −, možná bude tento příběh spojen s Elenou, ale bude to jiný příběh, který se stane před touto událostí. A ještě bych hrozně moc chtěla poděkovat korektorce blotik za to, že mi opravuje povídky. =)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Arova dcera Elena - 1. část:

 1 2   Další »
23.12.2013 [13:05]

RosabellaLarrinCullenBellaSalvatore: Jééé, děkuji ti velmi moc. Emoticon Emoticon

22.12.2013 [17:16]

BellaSalvatoreBomba Emoticon těším se na další část Emoticon Emoticon Emoticon

21.10.2013 [22:24]

RosabellaLarrinCullenCeola: Děkuji ti velmi moc, jsem ráda, že se má povídka líbí. :)

13. Ceola
21.10.2013 [19:17]

Jednoznačně žít :) A je to úžasné :) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.10.2013 [15:14]

RosabellaLarrinCullenLinda: Děkuji ti moc. Emoticon Emoticon

11. Linda
18.10.2013 [20:15]

Emoticon Moc hezký

18.10.2013 [17:14]

RosabellaLarrinCullenAnyCS: Moc děkuji! Emoticon Emoticon

9. AnnyCS
18.10.2013 [16:32]

Emoticon moc pekné

15.10.2013 [18:01]

RosabellaLarrinCullenMoc Vám děkuji za smajlíky, moc si toho vážím! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. bara
14.10.2013 [22:41]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!