Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Amour Contre Désir

ccccc


Amour Contre DésirVymyslet název pro tuhle povídku byl nadlidský úkol. Nakonec zvítězila francouzština. Amour Contre Désir - Láska versus touha (případné chyby a opravy nesměřujte na mě, francouzky neumím). Psala jsem hodně povídky z pohledu Belly po odchodu Edwarda, zatímco on sám zůstal ochuzen a tímhle mu to chci vynahradit, přestože pracovní název zněl Kvůli lásce parchantem. Edwarda zachytila jiná upírka, která ho, díky svému daru, má v plné moci. Ale po čase se Edward vzdá a je zcela svobodný, přesto neuteče. K útěku mu po několika desítkách letech stačí pouhý okamžik a on se konečně setká se svou láskou. (PS: Doufám, že to není moc naivní a přecpaný láskou, poslední dobou jsem totálně v háji a nedokážu psát normálně).

„Přestaň!“ příkázal jsem jí. Její lstivý úsměv však nezmizel. Naopak jí těšilo, že pořád dokáže uhodit na mé slabé místo. Dlouhé vlnité černé vlasy jí orámovaly dokonalý obličej, ve kterém byly zasazeny červené oči plné zloby, která nikdy nevyprchala. Naklonila hlavu a tím odhalila svůj tenký bledý krk. Rychlým skokem se přemístila z druhé strany pokoje přímo přede mě. Do nosu mě uhodila její silná svůdná vůně.

„Copak? Pořád po tom člověku teskníš?“ Nechala ústa pootevřená a jazykem si obkreslovala rty.

Vztek mi koloval ve vyprahlých žilách, ale nezaútočil jsem.

„Asi bych se měla urazit. Ale přeci jen, ona vlastnila něco cennějšího než-li já. Jen škoda, žes jí nestihl pořádně ochutnat,“ ztišovala hlas na minimum. S tím se ale přibližovala blíže ke mně. Pocítil jsem, jak se mi vztek přeměňuje na touhu. Už dlouho nepoužila svůj dar sama od sebe. Povětšinou ho spustila pouze, když ji samu spalovala touha. Dům tomu také odpovídal. Každá stěna nesla důkazy o tvrdosti našich těl, ať už jen pouhou promáčklinou, či dírou.

„Samozřejmě,“ prudce ze mě strhla košili, „tohle jsi s ní dělat nemohl.“

Nemusela mě ponoukat příliš dlouho. Položil jsem jí ruce na záda a roztrhl tkaninu. Obnažený trup mi ovál její dech chvíli předtím, než mi přitiskla rty na krk. Jedním ladným pohybem jsem zničil i zbytek jejího ošacení, v čemž mě neprodleně napodobila. Naštěstí v okolí se nikdo neobjevoval, a i kdyby, můj dar stihl zareagovat dříve, než by slyšeli cokoliv, co by mohli považovat za zděsující.

Ve městě jsme se objevovali pouze zřídka. I přes ta léta jsem odmítal krmit se lidskou krví jako Brooklyn. Zmizel jsem z Carlislova života, ale pořád jsem se řídil jeho přesvědčením. Stýskalo se mi po mé rodině, po mé bývalé rodině, ale zřekl jsem se jich. Alice mi to neusnadnila, ale její přesvědčování mě akorát utvrzovalo, že nejsem vhodný, abych s nimi dále byl.

Brooklyn, na druhou stranu, byla zkažená do morku kostí. Proto jsem jí následoval, přestože jsem už nemusel. Chytila mě svým darem, kterým mi dokonale zamotala hlavu, ale po čase kdy jsem jí byl uvězněn, jsem došel k závěru, že tohle je přesně, co chci a, hlavně, potřebuji. Přesně takové upíry lidé znají. Krvelačné, divoké a nebezpečné zrůdy. Mě samotnému tohle přízvisko patřilo.

 

„Lásko?“ ozvala se upírka vedle mě. „Nechceš se ke mně přidat na lovu?“ Překulila se na bok a svým nahým tělem se dotýkala mého. Prsteníčkem mi obkreslovala kontury těla.

„Víš, že lidi lovit nehodlám,“ řekl jsem mrzutým hlasem.

„Nedůtklivče,“ napomenula mě. „Lovení osamotě je nuda. Sice lidi křičí, ale chybí mi soutěživost. Proto jsem se rozhodla připojit se pro jednou k tobě. Naposledy, co jsem tě sledovala, byla s tím medvědem sranda.“

Ohromeně jsem na ní pohlédl. Pokrčila rameny a posadila se. Očividně se chystala jít osprchovat. Než se sesunula z postele, stáhl jsem jí pod sebe a zakousl se jí do krku. Když rozmrzla z šoku, rozesmála se a tvrdě mě uhodila do ramene, takže jsem se z ní odvalil. Její tělo najednou zmizelo. Ohlédl jsem se ke dveřím do koupelny, které se právě zavíraly. Nepochybně jsem se do ní zamiloval a ona do mě, přestože ani jeden z nás to neřekl nahlas a ani nehodlal.

Dveře jsem bez problému vyrazil a vklouzl k ní do sprchy. Očekávala mě. Opětovala mi pohled, ale nic neudělala. Tvrdě jsem jí přitiskl na dlaždičky, některé už chyběly a další dopadly na podlahu s tříštivým zvukem teď.

„Budu tě muset převychovat. Nevíš, že se nevchází bez klepání? Natož k dámě?“ zašeptala mi do ucha, ale vnímal jsem jí pouze z poloviny. Její myšlenky jsem jako vždy ignoroval. Jednala vždy rychle. Myšlenky předběhly její činy pouze o necelou sekundu.

Kousl jsem jí do rtu a tvrdě přirazil své rty na její. Ani jí nenapadlo teď se zdráhat.

 

„Myslím, že i šnek by tě předběhl,“ pronesla otráveně z větve, na které se pohodlně usadila, zatímco na mě čekala. Z nevysvětlitelných důvodů byla rychlejší. „Půjdeme konečně lovit?“

Kývl jsem na ní a běžel napřed. Doběhla mě během pár sekund, ale zpomalila, místo toho, aby mě jako obvykle předběhla. Vsunula mi ruku do mé a mnou projel záchvěv touhy, který nedokázala uhlídat. V ten moment jsem pocítil vůni čerstvé krve a uslyšel bušící srdce. Oba dva s Brooke jsme vdechli omamující vůni a rozběhli se za ní. Naše vrčení se odráželo od stěn skal do dáli, jak jsme bojovali o velkého medvěda. Nakonec jsem jí prudce odhodil na skálu a vypil ho sám. Bezvládné tělo jsem zahrabal hluboko do země a teprve poté se ohlédl. Tam, kam jsem jí odhodil, nestála. Místo toho mě zezadu něco skolilo na zem a otočilo na sebe.

Během chvíle mi tělem proběhla touha a zároveň mě pohltila vůně krve. Ovšem mnohem lepší krve, než kterou jsem cítil do teď. Zachoval jsem si chladnou hlavu a zatnul čelist. Brooklyn to však nedokázala. Napřímila se a chtěla zmizet. V okamžiku jsem jí popadl za ruku a stáhl k sobě. Z hrdla se jí vydralo daleko hlasitější vrčení než dosud. Přede mnou nelovila, protože jsem si to nepřál. A nechtěl jsem být ani součástí tohohle. Obmotala jsem jí prsty kolem zápěstí a tiskl ji k sobě. Naštěstí se ta vůně vzdalovala. Vzepřel jsem se silněji a tlačil Brooke proti sobě daleko od nich. Vyceněnýma zubama po mě chňapala, ale nebylo jí to nic platné. Už jsem ublížil spoustě bytostem, od lidí po upíry, a tomuhle jsem mohl zabránit.

Vůně slábla a její síla také. Po chvíli zůstala bezvládně ležet v mé náruči, protože jsem jí pořád svíral. Prokletí, které na mě svolávala v myšlenkách, utichávalo a místo toho mě pevně objala. Zhluboka se několikrát nadechla a uklidnila se.

Uvolněně jsem se nadechl a znovu se vystrašeně napjal. Přes myšlenky Brooklyn a vůni lidí jsem nestihl zaznamenat přítomnost někoho jiného. Mého vlastního druhu a ne kdejakého. S těžkým srdcem jsem se ohlédl na několik postav, které nehybně stáli a zírali na mě. Absolutně se nezměnili, akorát jejich výrazy byly obezřetné. Dříve se mě nemuseli bát.

Křičelo na mě několik hlasů. Všem se ale v myšlenkách promítala bolest. Dokonce i Rosalie jsem chyběl. Uvědomil jsem si, že nejsou všichni, ale v téhle chvíli jsem se dokázal dívat pouze do jejich výrazů. Carlisle stál v předu a v jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Obával se mé přítomnosti, nebo spíše přítomnosti Brooklyn. Za každou cenu se chystal obránit svou rodinu. Emmettův úsměv zmizel, pro zatím, a v myšlenkách mi nadával, ačkoli nezapomenul vyjádřit svou nelibost vůči Brooklyn a zklamaní z toho, že jsem to já a se mnou se nechtěl prát na život a na smrt. Jedno zůstalo stejné – pořád mě milovali, ale tohle setkání jim nebylo příjemné.

V Alicině obličeji jsem nespatřil to, co v ostatních. Její pohled nejvíce bolel. Proklínala mě, ale zároveň se usmívala. V jejích myšlenkách se opakovalo pořád stejné slovo – zadostiučinění. Netušil jsem, co tím myslela. Do té doby, než mě ovládnul pocit napětí, když přišel Jasper s ostatními. Esme po mě málem skočila a chtěla mě obejmout, ale v poslední chvíli se zastavila. A poslednímu členovi jsem neslyšel myšlenky. A jeho samotného jsem také neznal. Překvapeně jsem si prohlédl postavu ve stínu a zůstal ochromeně stát.

Hnědé vlasy měla stažené do ohonu, tudíž jsem jí do tváře viděl dostatečně. Její rysy se změnily, ale stále to byla ona. Vyděšeně na mě hleděla a nedokázala skrýt bolest.

Těch pár sekund mi přišlo jako sto let. Těch sto let, které uběhly tak rychle. Sto let od té doby, co jsem jí naposledy spatřil. Brook se s nimi nikdy nesetkala. Pouze jednou s Alice, ale jen krátce a hlavně jí ani nijak nezaregistrovala, takže teď na ni nepamatovala a skočila mezi ně a mě. Vrčela na ně rozběsněně, že jsem se bál, že po nich skočí. Rychle jsem jí přitáhl za ruku k sobě, čímž jsem jí překvapil.

Carlisle postoupil krok k nám a Emmett ho ochranitelsky následoval. „Edwarde,“ pokývl hlavou. „Byly bychom rádi, kdybyste odsud zmizeli, nebo zde alespoň nelovili. Nechceme být prozrazeni,“ pokývl znovu hlavou, tentokrát k Brooke, aby naznačil svou nechuť k jejímu apetitu.

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem kameným hlasem. Brooke se malinko uvolnila, když zjistila, že se známe. Všimla si Alice a dala si jedna a jedna dohromady.

Znovu jsem se ohlédl do stínu stromu, ale ta postava už zmizela.

„Idiote,“ procedila skrze zuby Rosalie.

„Rose,“ okřikl ji Carlisle tichým autoritativním hlasem.

Provinile jsem sklopil hlavu a naznačil Brooke, že odcházíme.

Nic jsme jí neřekli. Ani jsme jí neproměnili. Jednoho dne k nám přišla jako upírka, poslala mi myšlenku Alice. Tak rád bych se zastavil a dozvěděl se více, ale vybral jsem si tuhle cestu.

Skoro každý večer chodí na tohle místo, stihla mě ještě upozornit a ukázat mi cestu na jedno místo. Dávala mi další šanci, i přes očividnou nenávist.

Přitiskl jsem ruku na záda Brooke silněji a oba dva jsme se rychle rozeběhli. Neuvědomil jsem si, že jsme utekli tak daleko. Proto jsme se s nimi dříve nesetkali. Vběhli jsme do domu a zůstali na sebe hledět. V její hlavě hýřilo několik otázek.

„To byla má dřívější rodina,“ zodpověděl jsem jednu z nich.

Jí to ale nestačilo. Všimla si, jak jsem se zarazil a ohlédl na Alice, než jsme vyrazili? Pravděpodobně ano. Něco jí nesedělo.

„Všichni?“

„Ano.“

„Myslela jsem, že ten člověk byl jediný, kdo tě okouzlil,“ pokračovala žárlivě. Nedošlo mi, jak dlouho jsem na ni zíral. Museli si toho všimnout všichni. Jen mě mrzelo, že jsem nedokázal nic více vyčíst. Neodpověděl jsem jí. Posadil jsem se na pohovku a zůstal zírat do protější zdi.

„Kdo to byl?“ zopakovala majetnicky. Posadila se mi na klín a upřeně mi hleděla do očí.

„Nikdo,“ odbyl jsem jí. Chtěl jsem být sám. Urovnat si myšlenky. Vstal jsem a hodil jí na druhý konec pohovky. Vyrazil jsem ze dveří, ale před domovními mě předstihla.

„Nikdo? Neřekla bych!“ odfrkla si.

„Byla... to ona,“ přiznal jsem. Možná tomu dopomohla dávka náklonosti, kterou si přikouzlila. Opět na mě začala působit svým darem.

„Jaktože je z ní upírka?“ vykřikla dopáleně.

„To já nevím.“

„Ale chceš to zjistit,“ odhalila mě.

„Ano,“ připustil jsem a odstrčil ji.

Vlna touhy mě zahalila tmou a já si nebyl jist, co dělám.

 

Zvedl jsem víčka a podíval se po místnosti. Podivně se točila a nic nemělo ostré tvary. Znovu jsem je stiskl a opět se podíval. Všechno už bylo normální. Hlava mě bolela, stejně jako když mě propustila před několika lety. Došlo mi, co udělala. Působila na mě svou mocí tak, že jsem nemohl jednat za sebe ani trochu.

Od dveří si mě měřila opatrným pohledem. „To nebylo nutné.“

Zavřel jsem oči a zhroutil se v koutě, ve kterém jsem se probudil. Vzduch přede mnou zašustil a známá vůně mě jako vždy uhodila. „Copak pro tebe tohle nic neznamená? Je to více než osmdesát let. I po těch letech jsem pro tebe pouze hračka na potěšení?“ obvinila mě.

Byla pro mě jen hračkou, povětšinu času, ale ne kvůli potěšení. Pomohla mi zapomenout.

„Ne,“ zalhal jsem. Už to nebyla Brooke. Bude mi trvat, než jí znovu změním, aby mi věřila. Ale já pořád toužil zjistit, co se stalo. Má chatrná láska k téhle upírce vyprchala. Mé srdce bude navždy patřit jiné. „Já,“ musel jsem jí přinutit, aby mi věřila, „se omlouvám. Byla to jen slabá chvíle. Oni mi toho tolik připomněli. Omlouvám se.“ Vstal jsem a objal ji. Vyhledala svými rty mé. Tohle lhaní bylo lehčí, než-li slovní.

„Potřebuji na lov,“ vysvětlila mi, aniž by mě přestala objímat.

„Dobře, počkám tady. Slibuji.“

Její oči mi nevěřily a stejně tak její nitro. Pevně jsem jí chytil za krk a drtil jí rty.

„Miluji tě.“ Ta slova mi vyklouzla sama. Ne pravdivostí, ale pohotovostí. Jestli jí nedokáže přesvědčit tohle...

„Já tě taky miluju, Edwarde,“ odpověděla láskyplným tónem, který mě bodl u srdce. Myslela to vážně. V mysli byla dojatá. Zacítil jsem se provinile. Myslela to skutečně vážně. „Uvidíme se,“ zašeptala a políbila mě na čelo. Pak jako lusknutím prstu zmizela.

Pravděpodobně bych měl vyrazit, ale já o tom musel přemýšlet. Nemohl jsem ublížit nikomu dalšímu. Celý život jsem dokázal nejlépe ubližovat lidem a upírům, kteří si to nezasloužili. Ta láska v Brookině hlavě zněla opravdově. Ale ona lásky schopná nebyla. Přivolal jsem zpět všechny vzpomínky, abych zahnal provinilost. Možná mě milovala, ale rozhodně ne tak silně.

Aniž bych věděl, co dělám, vstal jsem a zastavil se na první schodu schodů, které vedly z domu. Vzhlédl jsem k temné obloze a nadechl se suché noci. Moje Bella. Jen její tvář, na to jediné jsem dokázala myslet během běhu, kterým jsem se ubíral k místu, které mi ukázala Alice. Doufal jsem, že tam bude. Zastavil jsem se na neznámém místě. Určitě jsem se ztratil. Vztekle jsem kopl do stromu vedle sebe, který se zlomil. Zhluboka jsem se nadechl a zachytil slabou stopu. Přesto jsem jí poznal. Cítil jsem jí i onehdy. Jako posedlý jsem po ní šel a vylezl na nějakém vrchu. Zadíval jsem se okolo a udělal pár kroků ze stromů.

Měsíc nade mnou odrážel odlesky od postavy přede mnou. Ta se vyděšeně krčila na hraně skály a hleděla na mě. Rychle jsem se ocitl před ní a chtěl ji popadnout do náruče. Její strach mě ovšem zastavil. „Neublížím ti,“ zašeptal jsem do tiché noci, přesto jsem si nebyl jistý, jestli mě slyšela. „Kdo ti to udělal?“ zeptal jsem se hlasitěji.

Pod mým tónem uvolnila svůj postoj a ucouvla blíže k pevnině. „Victoria,“ zašeptal hlas plný strachu. Její hlas jsem dost jistě rozeznal od ostatního zvuku. Byl to ten nejkrásnější. „Ve Forks už jsem nemohla zůstat. Vy jste byli jediní, kdo mě napadl.“ Otočila se tváří k měsící, který jí tvář osvítil. Konečně jsem se na ní mohl podívat. Zlaté oči byly plné strachu, stejně tak stažená grimasa krásného obličeje, který zářil jako hvězda. Nedokázal jsem se udržet. Hrubě jsem se k ní přitáhl a políbil. Bránila se, ale na to jsem nestihl myslet. Hladil jsem jí po vlasech, tváři, zádech. Kdybych byl člověk, dojetím bych slzel. Jednou rukou jsem si jí stále za bedra přitahoval k sobě. Ona mě nepřeprala, ale jak by mohla. Byla jako křehká panenka. Teprve po dlouhé chvíli jsem přestal cítit tlak na ruku, protože se ke mně naopak přitáhla.

Po velice dlouhé chvíli jsme se od sebe odtrhli a já si položil hlavu na její rameno. Oba dva jsme lapali po dechu, přestože jsme to tentokrát ani jeden nepotřebovali. Z jejích plných rtů unikl vzlyk, který se pronesl jako vlna celým tělem.

Konejšivě jsem jí pohladil po tváři. „Ššš,“ šeptal jsem jí. „Isabello, Bello...“ Z hrdla jí vyrazilo několik dalších vzlyků. „Lhal jsem,“ vyřkl jsem to, co jsem v sobě dusil tak dlouho. Milionkrát jsme se k ní chtěl vrátit a prosit o odpuštění, ale všechna ta připravená slova zmizela. „Lhal jsem. V tom lese,“ nemohla jsem si nevšimnou, jak sebou trhla a schovala hlavu, „jsem ti napovídal tolik lží. A tys jim tak snadno uvěřila. Podívej se na mě,“ zaprosil jsem.

Neuposlechla. Na poprvé. Požádal jsem jí několikrát. Ale ani jednou to neudělala. Po několika žádostích jsem změnil celou svou větu. Už jsem jí neprosil, aby se na mě podívala, ale prosil jsem jí, aby mi odpustila. Mezi těmi prosbami jsem jí říkal vše, co potřebovalo ven. Přiznal jsem se jí, proč jsem jí ublížil. Nemohl jsem jí vidět do tváře, ale stále jsem svíral její tělo. Utichl jsem a dal jí čas.

Shrbila se a já jí prsty prohrábl vlasy, protože jsem cítil vítězství. Stalo se ovšem něco jiného. Proti mé hrudi se vzedmuly dvě dlaně a odrazily mě od sebe. Rozběsněně na mě zírala a vrčela. Kdyby zaútočila, jen bych stál a dal jí šanci mě zničit.

Její vztek se zvyšoval, jen jsem čekal, kdy po mě skutečně skočí, ale místo toho se v jejích očích pomalu rozlévala ublíženost. Rozvlykala se, ale nenechala mě ji obejmout, když jsem se o to pokusil, zavrčela na mě. Její zlomená postava se narovnala a ve tváři jsem jí nemohl nic vyčíst. Frustrovaně jsem jí jezdil pohledem po tváři a snažil se nahlédnout pod tu klidnout bezvýraznou masku. Zhluboka se nadechla a zvedla ruku s napřímeným ukazováčkem, který mířil na mě.

„Miluji tě,“ zopakoval jsem jí čistou pravdu. Její ruka poklesla, ale opět se napřáhla. Tváří jí pronikl hněv.

„Je nám to, ale krásný páreček,“ zasmál se za mnou smích protkaný nenávistí.

Pootočil jsem hlavu, abych se podíval na Brooke. Beznaděj se ovšem ihned zaměnila s překvapení, když jsem spatřil skupinku upírů. Pravděpodobně jsem nebyl tak věrohodný a zapomněl jsem na to, jak je Brooke skvělá herečka. Tři upíři za Brooke postoupili směrem k nám. Přesunul jsem se před Bellu a ochranitelsky rozhodil paže. „Uteč,“ stihl jsem ještě zašeptat směrem k ní.

„Nemám ráda, když mé hračky vzdorují,“ vysvětlila mi “mile“.

Ti upíři se k nám pohnuli trhavým pohybem. V mysli měli pouze jedno heslo. Brooke je plně ovládala. Kolem Vancouveru žilo více upírů, než jsem si myslel.

Periferně jsem zaznamenal rychlý pohyb, který ale hned ustal. Bella se postavila vedle mě a nakrčila se do stejné pozice. „Utíkej,“ křikl jsem se zaťatou čelistí.

Ignorovala mě. Výhružně zavrčela a hleděla přímo na Brooke, která dělala to samé. Věděl jsem, jak Brooke hodlá reagovat. Chystá se po ní rychle skočit a jelikož je rychlejší i silnější... V návalu strachu z Belliny smrti jsem jí prudce odrazil a shodil z útesu. Takhle se jí nic nestane. Naproti tomu, takhle by zemřela.

Brooke na můj čin zareagovala nepříznivě. Čas se pro mě zpomalil a já dokázal pouze vidět pár šmouh. Jedna červeno-černá, která se vrhla z útesu za mého křiku a druhá, větší, kterou tvořilo několik upírů, kteří se na mě hnali s vyceněma zubama.

V posledních pár chvílích jsem si přehrával Bellinu tvář a ten polibek. Nejhorší z toho všeho bylo, že jsem nevěděl, co si myslí ona.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Amour Contre Désir:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!