Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tak trochu jiný konec - 4. Kapitola

Tak trochu jiný konec - 4. KapitolaTak v téhle kapitole je velký časový skok... a hlavně konečně se pomalu dostávám k tomu, co jsem na začátku slíbila, že se ti dva ještě setkají... i když to opravdu přijde až v další kapitole :D Tak prosím komentujete i tady tuhle :D Díky za chválu i kritiku, beru obojí :)

Kapitola čtvrtá

Nevěděla jsem, jestli mám být ráda, nebo mám plakat, když jsem vstoupila do domu a viděla, že všechny jejich věci zůstaly na svém místě...

Vypadalo to, jako by nikdy neodešli, jen si někam odskočili. Najednou ve mně hrklo, co když se vrátili a teď jsou jen na lovu? Moji myšlenku ovšem ihned vyvrátil fakt, že vše bylo pokryto tlustou vrstvou prachu.

Thomas šel tiše za mnou a snažil se nedat najevo nesouhlas, když jsem potichu vzlykala. Procházela jsem celým domem a hladila ty věci, jako by to byli poklady. Došla jsem k Edwardově piánu. Otevřela jsem víko a prsty se dotkla kláves. Najednou tichem projely nádherné zvuky vycházející z toho hudebního nástroje. Ladné a čisté zvuky, přestože se o piána rok nikdo nestaral. Z dětství jsem si pamatovala jen pár jednoduchých písniček, které jsem uměla na klavír zahrát. Ani tisícinou se to nevyrovnalo tomu, když mi hrál on. Moji ukolébavku...

Vstala jsem a procházela dál, v každé místnosti jsem šeptala tiché Sbohem. Pomalu, ale jistě, jsem vystupovala nahoru do schodů. Zastavila jsem se před dveřmi jeho pokoje. Slzy mi tekly z očí, ale mě nic nezastavilo. Vzala jsem za kliku a vešla dovnitř.

Zalapala jsem po dechu, byli tu sice všechny věci, ale všechny byli rozcupované na kousíčky, jako by si na nich vybíjel zlost. Co ho k tomu přimělo? Sedačka, hifi věž, skříň, knihy... všechno bylo roztrhané a rozbité na třísky.

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou, naposledy jsem se rozhlédla po pokoji a vyšla ven. Ven z tohohle domu. Thomas na mě čekal venku. Došla jsem k němu, objala ho a usmála se na něj.

„Sbohem," zašeptala jsem k domu a s Thomasem jsme se vydali opačným směrem.

 

Opatrně jsem zaklepala na dveře. Byla jsem mírně nervózní. Tom, jakoby to vycítil, mi silněji stiskl ruku. Slyšela jsem kroky a dveře se pomalu otevřely.

„Ach, Bello!" vyjekla Angela a objala mě tak silně, že jsem pomalu nemohla dýchat. „Ráda tě zase vidím, Ang." Usmála jsem se na ni. „Já tebe taky, to je doba, co jsme se viděly naposledy, že?" Najednou obrátila oči směrem k Thomasovi. „A ty jsi... ?" zeptala se trochu podezíravě.

„Ang, to je Thomas, můj přítel. Thomasi, to je Angela, má nejlepší kamarádka." Řekla jsem důstojně. „Těší mě," zabrblal Tom. „Taktéž," špitla Angela.

„Bello, musíš mě všechno vyprávět, jak je ve Wisconsinu? A jak se má Charlie, co Renée?" vychrlila na mě spoustu otázek. Takovou Angelu neznám, vždycky byla ta tišší. Doprovodila nás do obýváku, kde seděl na pohovce Ben. Bylo krásné vidět, že jim to tak dlouho vydrželo.

Povídaly jsme si pěkně dlouhou dobu, taky bylo co povídat. Vyprávěla mi vše, co se stalo od té doby, co jsme pryč. Asi nejpodstatnější bylo to, že se Mike a Jessica vzali. Přála jsem jim to, ale byla škoda, že zrovna teď byli na líbánkách, takže jsme je nemohly navštívit. Snad ještě někdy jindy...

U Angely jsme proseděli téměř celý den, ale já jsem se dnes ještě potřebovala podívat na jedno důležité místo... Rozloučila jsem se s Ang s příslibem, že se někdy ještě určitě uvidíme. Bylo těžké se rozloučit.

 

Přesně jsem věděla, kde musíme zastavit a kudy už musíme po svých. Doufala jsem, že to dneska ještě stihneme, ale jelikož nebylo zas tak příliš pozdě, nebála jsem se.

Procházeli jme tichým lesem a já vzpomínala, jak mě tudy vedl Edward. Jak jsem slyšela jen své kroky, kdežto on se vedle mě div nevznášel. Jak běžel se mnou na zádech. Byli to krásné, ale bolestivé vzpomínky.

Okamžitě jsem poznala ten jasný pravidelný kruh, když jsem vstoupila na naši louku. Bylo léto, takže byla poseta všemožnými barevnými květinami. Nádherná, ale nesvítilo slunce, nemělo to ten správný efekt. Jemně jsme se s Thomasem posadili doprostřed louky. Seděli jsme vedle sebe, navzájem v objetí. Byla to nádhera, ty vzpomínky...

„Tvůj první polibek od něho byl tady." Řekl Thomas. Nebyla to ani otázka, ani nějaká výtka, jen prosté konstatování. „Ano," zamumlala jsem. Věděla jsem, že je Tom nešťastný, když ho vláčím svou minulostí, ale on byl jediný, který mi to umožňoval. Byl jediný, který všechno věděl. „Ovšem ničemu to nebrání." Zašeptala jsem mu do ucha a přitáhla jeho obličej k tomu svému. Chvíli jsme na sebe jen tak hleděli, ale pak jsem ho začala líbat. Byli jsme ve vášnivém objetí, leželi jsme střídavě jeden na druhém a stále se líbali.

A pak... se to najednou strhlo v něco víc, ani nevím jak, ale v jednu chvíli jsme na sobě oba neměli oblečení...

Nebylo to naše první milování, to už jsem měla pár měsíců za sebou... vím, že jsem se mu hodně bránila, ale nakonec jsem podlehla. Moje „poprvé" jsem si sice představovala s „někým" úplně jiným, ale co... ten „někdo" se už nevrátí... teď byl mojí přítomností Thomas.

Bylo to nádherné, už jsme jen leželi vedle sebe a navzájem se na sebe zamilovaně dívali. Proč jen nemůžu vytěsnit Edwarda ze svého mozku? Proč nemůžu být odevzdaná pouze Thomasovi? Proč? Proč mu nemůžu dát své srdce? Povzdechla jsem si.

Z ničeho nic Tom vstal a já ho napodobila. „Bello," začal, ale zarazil se. Copak mi asi chce říct? „Já, už jsem se k tomu chtěl několikrát odhodlat, ale nikdy to nějak nevyšlo..." Vůbec jsem nechápala o čem mluví. Mlčela jsem a koukala na něj. „Bello, prosím, vezmeš si mě?" možná, že to vyhrkl hodně rychle, ale mě se zastavil tep. Hleděla jsem na něho s neuvěřitelným výrazem ve tváři a najednou spustili slzy. On si mě chce vzít? I když ví, že ho nikdy nemůžu plně milovat? To je tak, tak... Nedokázala jsem vyjádřit své pocity...

„Ano," zajíkla jsem se a objala ho. Vyzařovalo z něj štěstí, a to jsem mu přece nemohla vzít...

 

 

***

 

 

Léta plynula. Rok za rokem utíkal, a ve vší mé smůle jsem se bohužel snů nezbavila. I po našem výletě do Forks se mi má noční můra každou noc vracela.

Neodešla, přestože jsem se vdala. Neodešla, přestože jsem měla dvě krásné děti. Neodešla, přestože jsem měla upřímnou lásku. Neopustila mě, přestože ten, který tento sen způsobil, se v mém životě už neukázal.

Jak jsem řekla, bylo to už pár let. Dnes, když už je mi 32 let, se na svět dívám z jiné perspektivy. Alespoň se snažím. Hledám každou maličkost, která by mi přinesla alespoň kousek štěstí do toho mého rozčarovaného života.

Říkám si, co víc si přát, když tak sedím na zahradní lavičce vedle Thomase, člověka, který mi byl vždy ve všem oporou a nepřestal mě nikdy milovat a stále se ke mně choval tak hezky. Když vidím, jak si naše dvě děti - Lucy a Will - společně hrají, co víc bych měla chtít? Když vím, že ve vedlejším domě bydlí můj milovaný otec, že moje matka je taky šťastná, když všichni kolem mě jsou šťastní? Co bych mohla chtít? Co víc si přát ke štěstí?

Jen jedno slovo, jedna věc, jeden člověk, jeden upír. To je to, po čem jsem nikdy nepřestala toužit. I po tolika letech strávených s Thomasem jsem nepřestala Edwarda milovat. Nikdy nepřestanu. Mé srdce se nikdy nevrátilo, bloudí tam, kde je má opravdová láska. Můj smysl života.

Při takových myšlenkách si připadám odporná, jak můžu na něco takového jen myslet, vždyť se mi každý snaží pomoct, jak jim můžu takhle ubližovat? Jedna slza mi utekla z oka, ale stihla jsem ji zachytit dřív, než mi sjela po tváři. Nebudu brečet, ne kvůli němu, ne kvůli sobě a mé sobeckosti. Prožívala jsem prostě rodinou idylku. To jsem ještě nevěděla, co mě za chvíli potká.

„Cože? Ty? Co tu děláš? Jak se opovažuješ na nás jen zaklepat?" Charlie řval tak nahlas, že se to muselo snad nést celou ulicí. „Okamžitě vypadni! Thomasi, pojď sem, já na to nemám nervy, tohlencto..." slyšela jsem ho zabrblat. Proboha, na koho to tak křičí?

„Už jdu, Charlie!" zavolal Thomas a vysmýkl se z mého objetí. Náš dům a Charlieho měl společnou zahradu, takže jsme mohli v pohodě procházet z domu do domu.

Charlie odešel do zahrady a sedl si na lavičku, vypadal dost naštvaně a hleděl na mě. Co jsem proboha provedla?

Slyšela jsem tiché hlasy od dveří, ale nedokázala jsem poznat o čem mluví, nebo kdo vůbec stojí u dveří... i když ten hlas... zdál se mi povědomý...

„Bello?" Zavolal Thomas. „Asi by jsi měla jít sem." Neznělo to moc přesvědčivě, zdálo se mi to, nebo jsem slyšela v Tomově volání strach? Proboha, co to jen máme za návštěvu?

Zvedla jsem se a doklopýtala ke dveřím, nejdříve jsem pohlédla na Thomase a usmála se na něj. Neopětoval mi úsměv, něco bylo špatně. Pak jsem obrátila zrak k tomu, kdo všechny tak vyrušil.

Vytřeštila jsem zrak, brada mi spadla. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Bylo toho na mě moc. Před očima se mi udělalo černo a skácela jsem se k zemi.

<< Předchozí kapitolaDalší kapitola >>

>> Shrnutí mých povídek <<



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tak trochu jiný konec - 4. Kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!