Děkuji moc za krásné komentáře, ani nevíte jak mě to dokopává k tomu, abych psala dál :D (to jen chápou ti, co samy něco píšou :D) Jinak tu je druhá kapča, jak jsem řekla, je kratší než ta první, ale snad to de, no... :D tak pěčný čtení a nezapomeňte na komentáře!!!
22.04.2009 (15:00) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3158×
Čekala jsem, že uvidím nebe, nebo v mém případě spíš peklo, ale tohle jsem opravdu nečekala. Ležela jsem stále pod starým dubem.
Byla jsem jako omámená, protože jsem viděla. Ano, opravdu viděla! Ale bylo to jiné, mnohem ostřejší vidění než to, které jsem si pamatovala, když jsem byla malá. Tohle bylo lepší. Viděla jsem, jak po špici vysoké jedle leze nějaký brouk. Bylo to, jako bych se dívala přes dalekohled. Všechno bylo ostré a jasné. I když mě to světlo oslepilo, neměla jsem vůbec nutkání mrkat. Zvláštní.
Až teď jsem si všimla, že je nade mnou nějaký obličej. Byla to dívka, která mohla být tak o dva roky starší než já. Nemohla jsem to naplno posoudit, protože jsem dlouho nikoho neviděla, ale zdála se nádherná. Měla velmi bledou kůži a ostře řezané rysy. Její zvlněné rezavé vlasy ji padaly až po pás. Nemrkala, i když s jejími obrovskými řasami by to bylo zajisté okouzlující.
Ale nejvíc mě upoutaly oči. Měla je jako tekuté zlato, které se mísilo s karamelem. Pokud si dobře pamatuji, tak lidé takové oči nemívají...
„Luiso?" promluvila ke mně tiše hebkým hlasem. Poznala jsem ho, nedokázala bych ho splést. „Ty jsi Lilien!" vyhrkla jsem. Nebyla to otázka, pouhé konstatování. Její hlas se nedal zaměnit. „Co se stalo?" ptala jsem se. „To bude na dlouhé povídání..." šeptala Li.
Nic jsem nechápala. Zvedla jsem se ze země a pohlédla na své ruce. Tedy hlavně na levou ruku. Po říznutí na ni nebyli ani stopy. Přejela jsem po ní prsty. Necítila jsem žádné jizvy. Jak to? Najednou jsem si z ničeho nic sáhla na krk. Ani nevím proč, byl to prostě reflex.
Nahmatala jsem jizvu, zakroucenou do srpkovitého tvaru. Proboha od čeho ji mám? Nedokázala jsem si vzpomenout na nic určitého, všechny mé vzpomínky byli zahaleny ve tmě.
Ale ruka mi ke krku kvůli jizvě nevystřelila. Bylo to něco jiného. Bylo to kvůli ostré řezavé bolesti, která mě v krku týrala. Bylo to jako neskutečná žízeň. Jako bych sto let nic nevypila a mé hrdlo bylo úplně vyschlé.
„Máš žízeň, že?" zeptala se mě Lilien. Přikývla jsem, jak to mohla vědět? „Pojď, otázky ti zodpovím později." Vyhrkla na mě. Zvedla jsem se, ale úplně mě to vylekalo. Nebyl to vůbec žádný pomalý plynulý pohyb. Bylo to strašně rychlé. V jedné chvíli jsem seděla na zemi a v druhé jsem už stála. Li viděla můj udivený pohled a řekla: „Na vysvětlování bude času dost. Teď musíme uhasit tvou žízeň." Když se o tom znovu zmínila, v mém krku se opět roznesla řezavá bolest. „Ano," zašeptala jsem. Nemohla jsem ani uvěřit svému hlasu. Zněl jako perfektně vyladěná zvonkohra. Nikdy jsem takhle nemluvila. Bylo to zvláštní. Všechno teď bylo zvláštní. Hlavně to, proč jsem zase viděla a jak to, že vůbec žiji.
Běžely jsme lesem. Ne, radši bych měla říct, že jsme letěly, protože jsem v podstatě necítila, že bych se dotýkala země. Ta rychlost, kterou jsme vyvinuly byla ohromující. Nikdy jsem neměla ráda rychlou jízdu v autě, ale tohle se mi líbilo. Nepotřebovala jsem ani dávat pozor na cestu, instinktivně jsem před vším uhýbala a když už jsem do něčeho vrazila, ustoupilo to z cesty samo. Měla jsem ohromnou sílu. Další věc, kterou jsem si připsala na seznam věcí, na které se musím zeptat.
Najednou Li zastavila. Udělala jsem totéž a postavila se vedle ní. „Cítíš to?" zeptala se mě. Nechápala jsem o čem mluví, když najednou mě do nosu praštila nádherná vůně. Sladká a vábivá.
Nechápala jsem, proč jsem to udělala, ale mé tělo se instinktivně dalo do pohybu. Běžela jsem za tou překrásnou vůní. Letěla jsem lesem jako šíp vystřelený z luku. Vlastně ne, běžela jsem rychleji. Je krátce jsem se zastavila před malým paloučkem, kde se pásl jelen.
Než jsem si mohla cokoli uvědomit, má ústa spočívali na jeho krku. Svými zuby jsem jemně, jako bych krájela měkký sýr, prořezávala jeho hrdlo. Sála jsem jeho krev. To jediné hasilo mou žízeň. Když jsem vysála poslední kapičku, odhodila jsem mrtvé tělo stranou.
Teprve teď jsem si uvědomila, co jsem to udělala. Proboha, co jsem to za zrůdu? Já jsem doopravdy pila krev?
Z mého přemýšlení mě vytrhla Li, která se z ničeho nic ocitla za mnou a položila mi její ruku na rameno. Otočila jsem se k ní, v očích miliony otázek. Pochopila můj výraz a dala se do vysvětlování.
„Dobře, takže teď bych ti asi měla všechno říct, že? Ale musím se ještě ujistit, už necítíš žízeň?" ptala se opatrně. Soustředila jsem se na bolest v krku, ale byla už úplně minimální, skoro jsem ji nevnímala. „Je to v pořádku," potvrdila jsem ji a dala ji tak najevo, že může pokračovat.
„Takže, úplně od začátku... Možná už tak trochu tušíš, co jsi, ale hlavně tě zajímá, co se stalo. No... když jsem tě viděla pod tím stromem a s žiletkou v ruce, zakřičela jsem na tebe. Bylo vidět, že jsi mě slyšela, ale přesto ses řízla. Krev ti tekla s neuvěřitelnou rychlostí, moc času nezbývalo a ty bys umřela." Na chvíli se zastavila. Nevím, co ji na tom připadalo tak zvláštní, z mého slepého světa jsem se jinak vysvobodit nemohla. „Víš, nikdy jsem to neudělala, bylo to poprvé, ale zkusila jsem to." Teď jsem to nechápala. Co zkusila? Jakoby to slyšela, hned pokračovala. „Kousla jsem tě do krku a přeměnila." Znovu jsem si nahmatala jizvu na krku. Takže to je od jejích zubů? Byla jsem zmatená. „Přeměnila v co?" napjatě jsem se zeptala. Blýsklo ji v očích. „V to co jsem já... v upíra." Kdyby mé srdce teď bilo, určitě by se zastavilo. Nechápavě jsem na ni hleděla. Najednou mi to začalo docházet. Ta rychlost, síla, zrak... nic nemohlo být lidské. Bylo to nadpřirozené. Bylo to... upíří. Při tom slově jsem se trochu zatřepala. Takže, proto - proto jsem zaútočila na toho jelena a vysála mu krev? Byl to zkrátka upíří instinkt?
Asi bych teď měla vyskočit a začít všechno vyvracet, že je to nesmysl, že upíři neexistují... ale něco mě přesvědčovalo v opak. Nevím proč, ale zkrátka jsem Lilien věřila.
Sedly jsme si do trávy a ona mi dál všechno vysvětlovala. Zčásti mluvila sama, zčásti odpovídala na mé otázky. Vysvětlila mi všechno, od rychlosti, přes sílu o po to, co pijeme.
„Víš, já nežiji jako ostatní upíři. Příčí se mi zabíjet lidi, takže lovím jen zvířata. Žízeň to ukojí a to je důležité." Pokrčila rameny a dodala: „Ale jestli se budeš tomuto zdroji potravy vyhýbat, nebráním ti, každý si musí svou cestu zvolit sám." Upřeně na mě hleděla, čekala, že odpovím. „Samozřejmě, já nikoho zabíjet taky nebudu!" vyhrkla jsem. „Teda samozřejmě myslím lidi." Dodala jsem.
Zvedly jsme se a šly pomalým lidským krokem. Přemýšlela jsem ještě nad něčím, co mi Li řekla. Každý upír má nějakou výjimečnou schopnost... ona sama dokáže ovládat magnetismus. Takže ji poslouchají všechny kovové věci. Zajímavé, ale ještě víc mě hlodalo to, čím budu zvláštní já. Nemusí se to prý projevit hned, Li třeba čekala několik let... Však za čas uvidím, mám na to celou věčnost...
Ze mě a Li se stali opravdu nejlepší kamarádky, byli jsme jako sestry. Několik měsíců jsme se jen tak volně potloukali po Státech, lovili zvěř a užívali si našeho věčného života. Neměli jsme chuť se někde usadit. Ani jsme nemohly, jelikož mě je 15, ji 17 a všichni by se brzy začali zajímat, jaktože nemáme rodiče nebo alespoň opatrovníky. Usmála jsem se nad představou, kdyby se dozvěděli, že Li je už bezmála 60 let.
A taky tu byl důvod, že jsem byla novorozená, takže jsem měla v blízkosti lidí jiné choutky. Ale teď už se to zlepšilo, dokázala jsem v jejich přítomnosti být. Už to bylo téměř rok, co mě Li proměnila.
Byli jsme prostě super dvojka - Li a Lu, jak jsme si navzájem přezdívaly.
Teď jsme se ale rozhodly, že se usadíme. Někde, kde nesvítí moc slunce, a kde je to blízko do lesa.
Naše toulání nás zavedlo až do státu Washington, na severozápadě USA. Do městečka jménem Forks. Tehdy jsme ještě netušily, co nás čeká.
Zabydleli jsme se v malém domku velikosti průměrného bytu na konci města. Moc peněz jsme neměli, takže jsme si nemohly dovolit kdovíco. Ale já byla spokojená. Dokonce jsme se i zapsaly na zdejší střední školu. Já do prváku, ona do třeťáku. Nelíbila se mi představa, že ji nebudu v hodinách vídat, ale zkousla jsem to. Myslím, že se i docela těším, do školy jsem vlastně nikdy nechodila, učila mě jen babička. Ta vzpomínka mě zabolela, ale já rychle zatřepala hlavou, jako bych ji tím mohla odehnat. Nechtěla jsem myslet na minulost.
Náš baráček jsme si jen skromně zařídily, taky co bychom tam měli mít, že... postele, ani kuchyň s jídelnou nepotřebujeme. Takže když jsme mohly ušetřit na takových zbytečných krámech, koupily jsme si raději společný počítač a mobil pro každou. Všechno to byli věci z druhé ruky, ale nevadilo to. Byly jsme rády, že jsme rády. Taky jsme si za zbytek peněz pořídily nějakou starou herku, abychom se nemusely do školy štrachat pěšky. To pěšky samo o sobě nevadilo, spíš se nám nechtělo chodit lidskou rychlostí. Když jsme neběželi, docela jsme trpěli.
Dnes jsme měli poprvé jít do školy. Li všechno zařídila, už vyzvedla i všechny papíry, takže jsme nemuseli ztrácet čas chozením do přijímací kanceláře a mohly jít rovnou na své hodiny.
Nasedli jsme do auta. „Zamčela jsi?" zeptala se mě Lilien. „Jejda," vyhrkla jsem a už otvírala dveře od auta, že se vrátím. Li mě ale zadržela. „Počkej," pronesla. A jé, vím co teď přijde, někdo se tu bude zase předvádět.
Srolovala okénko od auta, a vytáhla z kapsy klíče. Měla je jemně položené na dlani. V tu chvíli se vznesly do vzduchu a pomalým pohybem se vydali směrem k domu. Tam zajeli jistě do dveří a zamkly. Začali se vznášet zpět. Sotva, co je Li chytila zpátky do ruky, usmála se. Bylo by určitě zamknuto dřív, kdyby vystoupila z auta a upíří rychlostí se ocitla u dveří, ale jí bavilo dělat takové věci. Tak jsem ji nechala. Možná bych neměla zamykat každý den, aby si to víc užila. Teď jsem se usmála i já.
Vyjela ke škole. Na oko jsem zívla. „Téda to je rychlost, to kdybychom běžely..." prohodila jsem. „Tak bychom se mohly zase sbalit a vypadnout." Dodala Li. „No jo no," zabrblala jsem. Obě jsme se daly do smíchu.
Přijely jsme ke škole. Na parkovišti bylo už docela plno, přestože hodina začínala až za deset minut. „Jako jedna věc mě na věčných patnácti letech fakt štve," zamumlala jsem. Li na mě zvědavě pohlédla. „Nikdy nebudu moct řídit auto," vysvětlila jsem jí. Začaly jsme se smát. „Tak jdeme," utnula Li zábavu. No jo, ona je vždy ta zodpovědná, pomyslela jsem si.
Když jsme vystoupily z auta, do nosu mě praštila vůně. Ne lidská, na tu jsem si už zvykla, ale nějaká jiná, taková příliš sladká, ale příjemná... Nevyvolávala ve mně pocit lovce jako ta lidská. Bylo to zvláštní. Viděla jsem, že Lilien to cítí taky. „Upíři," vydechla tiše, že jsem to mohla slyšet jen já.
---------------------
<< Předchozí kapitola | Další kapitola >>
>> Shrnutí mých povídek <<
Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Rescue out of Darkness - 2. Kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!