Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Radiace 16

04.01.2010 (16:00) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3358×

Část šestnáctá

Byla to zas jedna z těch chvil, kdy jsem zkroušeně seděla na lavičce a snažila se nevnímat svět okolo. Vzpomínala jsem na náš bezstarostný život v Altooně, v tom městě tisíce kilometrů vzdáleném od tohohle.

O tom, jak jsme s Edwardem chodili do parku, smáli se, líbali se a objímali. Krásné chvilky…

Nejšílenější, co jsem si asi měsíc po přeměně uvědomila, když jsem se taky probírala svou pamětí, bylo, že jsem Edwarda poznala ještě mnohem dřív než v Altooně. Jenže jsem absolutně netušila, že to tehdy byl on. Teď, když jsem upír, můžu si mnohem lépe vybavit své lidské vzpomínky, i ty nejstarší. Tuhle jsem si pamatovala i za lidského života, ale byla tak rozmazaná a pro mě dost nepodstatná, že jsem ji úplně přešla. Bylo mi přece pět let…

Měla jsem  ráda tu ledově bílou oblohu, z které v zimě padají ty bílé chomáčky, které tak studí, když dopadnou na ruku.

Cupitala jsem po zamrzlém chodníku hned vedle maminky, která mě pevně držela za ruku, abych neupadla. Rozhlížela jsem se kolem sebe a sledovala všechny ty uspěchané lidi, co se hnali kolem nás.

„Mami, mami, podívej!“ zakřičela jsem, když jsem ve výloze jednoho obchodu uviděla barevné bublinky, které se jemně vlnily v souzněném rytmu. Ta barevnost mě ohromila, bylo to tak krásné.

„To je jen výzdoba, zlatíčko,“ usmála se na mě maminka a zatáhla mi za ruku, abych šla. Neochotně jsem ji následovala, ale zrakem jsem byla stále otočená k té vlnivé nádheře. Najednou z obchodu vyšel člověk, kteří mi přišel na dospělého ještě mladý, ale určitě to nebylo dítě.

Udiveně jsem civěla, jak mu sněhové vločky ladně dopadají do hnědých vlasů, ale neroztávají. Zachytil můj pohled a mile se na mě usmál. Chtěla jsem za ním jít, ale když jsem se snažila vykroutit z maminčiny hebké dlaně, podklouzla mi na ledě noha a já upadla.

Narazila jsem si loket; bolelo to, takže jsem se rozplakala. Maminka mi pomohla vstát a oprášila mě od sněhu, který se na mě nalepil.

Pohlédla jsem zase k tomu obchodu, ale anděl už byl pryč…

Chtěla jsem vrátit čas a změnit minulost. Žádný jaderný výbuch, žádná radiace, žádná nemoc, žádná přeměna na upíra, žádná ztráta paměti…

Ale nešlo to. Musím se naučit žít ve světě, kde všechno stárne, ale já ne. Ve světě, kde moje láska netuší, kdo jsem.

Zase jsem brečela – tedy, nebe plakalo za mě, ale já to cítila, jako bych vzlykala já samotná. Obličej jsem měla v dlaních, takže jsem neviděla okolo sebe. To byla chyba, protože kdybych věděla, kdo se ke mně blíží, rychle bych utekla.

„Stalo se ti něco?“ zeptal se mě hlas hebký jako med. Přestala jsem dýchat. Zdálo se mi to, nebo na mě právě promluvil on?

Zvedla jsem hlavu a pohlédla do rudých očí, které na mě nehleděly vůbec tak, jak jsem byla dřív zvyklá. Cítila jsem, jak se mé tělo pomalu začíná třást, nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku, jak jsem byla rozrušená tím, že jsem měla sto chutí ho okamžitě obejmout a políbit, všechno mu vysvětlit. Třeba, kdybych něco naznačila, možná by si vzpomněl…

Jenže všude kolem bylo pořád dostatek cizích upířích očí, a kdyby se něco doneslo k Arovi… nikdy bych si to neodpustila.

„Isabella, že?“ ujišťoval se Edward. „Ty jsi byla přeměněná ve stejnou dobu jako já, že?“

Hleděla jsem do jeho červených očí a hledala naději, že někde za tou tvrdou skálou vidím procitnutí, že tam někde musí být vzpomínka na mě. Jenže jeho pohled mluvil za vše. Já byla pro něj neznámá osoba.

„Co se děje?“ ptal se vystrašeně. Dokázala jsem si představit jak vypadám. Jenže, jak jsem se měla asi tvářit?

Zamrkala jsem očima a spatřila – všechno. Vždycky jsem byla zvědavá, jaké to musí být, mít upíří oči, ale tohle převyšovalo všechny moje očekávání. Nadšeně jsem pozorovala částečku prachu, jak se mi lehounce usazuje na nose.

Zhluboka jsem se nadechla, ale žádný opojný pocit z čerstvého vzduchu nepřicházel. Bylo to jen prázdné zvednutí hrudníku, které mi umožnilo ucítit stovky různých pachů ve vzduchu. Cítila jsem známou vůni – takovou, kterou jsem už lehce znala za lidského života, ale nedokázala jsem ji popsat.

Zvedla jsem se tak ladným pohybem, až mě to vyděsilo. Rozhlídla jsem se kolem sebe, ale nikdo tu nebyl. Asi dva metry ode mě bylo další lůžko, jenže zelo prázdnotou. A najednou jsem si uvědomila, co tu chybí, jaká opojná vůně tu ve vzduchu zůstala.

Byla jsem zmatená. Kde je má láska? Jestli se probudil dřív, proč tu nezůstal a nepočkal na mě? Čekala bych, že tu bude. Nějaký neblahý pocit uvnitř mě říkal, že se muselo něco stát. Něco zlého.

Když jsem se pozorněji rozhlédla, zjistila jsem, že se nacházím v kulaté hradní místnosti, naproti mně byli těžké dřevěné tepané dveře.

Nesmělým krokem jsem vykročila a lehce jsem rozrazila dveře, které bych lidskou sílou rozhodně nemohla nikdy otevřít.

Byla tu jen jedna chodba, která asi dvacet metrů ode mě zabočovala doprava. Nikde nebylo světlo, jenže mé oči viděli s naprostou přesností, nepotřebovali denní jas. Pomalu jsem se vydala tou spletí chodeb, snažila jsem se stále držet jen té jedné a pokračovala dál a dál. Uslyšela jsem tiché zvuky; byla jsem blízko. Nedalo mi to a rozběhla jsem se. V podstatě v té samé chvíli, co jsem odlepila nohy od země, už jsem stála před velkou branou, za níž byly ty zdroje zvuků. Jakoby ta stovka metrů nic neznamenala. Prostě jsem se rozběhla a byla jsem tu. Moje tělo se stále ještě vzpamatovávalo z toho šoku.

Rozhodovala jsem se, jestli mám zaklepat, ale nakonec jsem jen prostě rozrazila dveře a vešla do obrovské haly, v které jsem naposledy usnula jako člověk.

Cítila jsem, jak se všechny oči přilepili na mě. Byl to nepříjemný pocit, být sledovaná desítkami cizích pohledů. S jistotou jsem kráčela k zadní části sálu, kde jsem viděla toho, koho jsem potřebovala.

Stál tam tak, jak jsem si ho pamatovala ze svých nejlepších vzpomínek. Bledý a krásný jako anděl.

„Edwarde!“ křikla jsem a on se otočil. Jeho oči se střetli s těmi mými a já v té chvíli ztuhla. V těch očích bylo něco přímo děsivého. Ne že by na mě chtěl zaútočit. Něco tisíckrát horšího. V jeho pohledu jsem četla to, co tam bylo jasně napsáno. Díval se na mě jako na osobu, kterou v životě neviděl, kterou neznal… Nedokázala jsem pochopit, co se to děje. Proč na mě takhle cize hledí, proč nevykročí vpřed, aby mě obejmul a  políbil?

Díval se na mě úplně stejně jako před tolika měsíci. Jsem ta neznámá, cizí osoba, která pro něj nic neznamená.

Najednou jsem si uvědomila že tohle je špatné. Jestli se Aro dozví, že jsem byla tak blízko u něj… Mám se držet dál, nebo… Zvedla jsem se a dala se rychle pryč.

„Počkej!“ křičel na mě zmateně, ale naštěstí za mnou nešel.

Utíkala jsem upíří rychlosti do hradu. Doslova jsem proletěla několika chodbami, až jsem konečně dorazila do svého pokoje. Nemohla jsem sice spát, ale tohle bylo takové mé odpočinkové místo. Měla jsem tu své věci.

Lehla jsem si zničeně na pohovku a proklínala sama sebe, že jsem něco takového vůbec dovolila. Měla jsem umřít a byl by klid, nic by se nestalo…

Náhle jsem pocítila obrovskou zlost. Slyšela jsem, jak venku začaly metat blesky a protínali rozčileně oblohu křížem krážem.

Do pokoje vletěl Paul s vyděšeným výrazem ve tváři. „Bellinko, co se stalo?“ Věděl, že vždycky, když se zničehonic rozpoltí takové počasí, můžu to mít na svědomí jenom já. Nezmohla jsem se na slova. Jen jsem ho obejmula a tiše bez slz mu vzlykala do ramene. Pak jsem začala šeptat.

„Tak blbá, jsem tak blbá,“ skuhrala jsem.

Najednou jsem pocítila ruku, která mi utkvěla na rameni. Vyděšeně jsem se otočila a pohlédla do Arových očí.

„Isabello,“ vyslovil mé plné jméno s podivným podtónem. „Potřebuji si s tebou promluvit.“

„Ale…“ nedokázala jsem ze sebe vypravit slova, jak jsem byla rozhořčená, vyděšená a překvapená. „Edward?! Co… co se stalo?“

„Pojď se mnou,“ rozkázal příkře.

Nic jsem nechápala, ale za neustálého otáčení se zpátky jsem se stejně za ním vydala. Doprovodil mě až do jednoho pokoje, nic moc zařízeného. „Tohle bude tvůj pokoj,“ vysvětlil.

Nezmohla jsem se na slovo. Nic jsem nechápala. Sedl si do jediného křesla, které tu bylo, ale já zůstala stát.

„Asi sis všimla, že Edward není takový jako dřív,“ promluvil pomalu.

Najednou jsem se rozčílila a probodla ho pohledem. „Není jako dřív? Co jste s ním udělali?“ křičela jsem.

„My?“ ptal se Aro pobaveně. „My nic. Neříkej mi, že ti Edward neřekl o tom, jaké riziko nese přeměna na upíra, a myslím, že sám věděl, že je jedno, jestli už předtím upír někdy byl.“

Nic jsem neřekla, jen jsem na něj s údivem hleděla a dožadovala se vysvětlení.

Znuděně si povzdychl. „Při každé přeměně na upíra je asi pětiprocentní šance, že daný člověk zapomene. A to doslova, že neví ani kdo je, nepamatuje si nic ze svého lidského života. Nikdo nevypozoroval, jaký k tomu má kdo předpoklad, ale jak vidíš, zřejmě ani nezáleží na osobě, jako spíš na náhodě… První přeměnu Edward přežil i se svými vzpomínkami, jenže při druhé… se něco stalo. Oheň, který jsi zajisté i ty cítila po celé ty tři dny, mu zřejmě nejen přeměnil tělo zpátky na upíří, ale také mu vyčistil mozek. O své vzpomínky přímo přišel, ne že by tam někde uvnitř jeho mysli zůstali.“

Cítila jsem, jak se mé tělo začíná třást. „Takže…“ polkla jsem. „Není žádná šance, že by si mohl ještě někdy vzpomenout?“ ptala jsem se se stísněným pocitem uvnitř hrdla.

„Ne, není,“ prohodil Aro jen tak.

A pak jsem se zhroutila v bezslzých vzlykách na podlahu.

<< Předchozí | Další >>
>> Shrnutí povídek <<

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Radiace 16: