Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlý anděl 2. kapitola

01.11.2009 (18:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4544×

2. kapitola

Začal jsem se soustředit jen na jediné. Chovat se tak jako dříve. Uvnitř jsem však stále cítil, že je to jen maska. Předstíral jsem někoho, kým jsem už dávno nebyl a to jen proto, abych ji alespoň na malou chvilku mohl vidět.

S napjatým očekáváním jsem poprvé od toho osudného odchodu vešel do její cely. Jako už tolikrát předtím ležela nehybně na zemi a sledovala prázdným pohledem prostor před sebou. Po chvíli se však její oči zavřely a když je opět otevřela hleděly přímo na mě.

Nemohl jsem se zdržet dlouho, tak jsem si lačně vychutnával její pohled. Cítil jsem ten neuvěřitelný pocit přímo v sobě, když jedině já jsem byl důvod, aby se opět probudila z té své apatie. Měl jsem téměř nezvládnutelnou touhu se jí dotknout. Přejet prsty po její bledé pokožce.

Zaťal jsem je v pěst a vyběhl ven. Teprve na chodbě jsem se cestou snažil uklidnit. Než jsem vyšel ze sklepení na mé tváři se opět usídlil kamenný výraz.

Aro mě občas zvědavě sledoval, ale nyní mi už neměl co vytknout. Měl nazpět svého oddaného člena gardy. Svědomitě bez jediné emoce jsem opět plnil všechny jeho příkazy.

Po pár dnech si mě nechal zavolat. Vypadal sice znuděně, ale přes jeho masku jsem viděl jak mě nenápadně pozoruje.

Stál před ním cizí upír, jeho široká ramena a chladnokrevný výraz budil ve všech okolo úctu. Na něčem se domlouvali. Mluvili však tak tiše, že jsem zaslechl jen cizincův výrazný ruský přízvuk. Teprve po chvíli mi Aro pokynul a já se k nim vydal. Po těle se mi rozléval nepříjemný pocit.

„Předáš mu tu dívku, kterou jsi dostal na starost.“

Poslušně jsem přikývl a s kamennou tváří ho vedl ze sálu. Nebylo to těžké, protože jsem měl pocit jako by mi srdce právě vyrvali z hrudi. Pohlédl jsem na něj. Byl ještě vyšší než já, přesto jsem měl chuť do něj bušit dokud by měl jeden z nás sílu se udržet na nohou.

Stále jsem ho ale vedl k ní. Pomalu jsem odemkl a vešel do cely. Zůstal jsem stát hned u dveří, zatím co on kolem mě prošel až k ní, kde nad ní zůstal stát. Její oči však vnímaly jen mě, upírali se na mě bez jediného výrazu. Měl jsem chuť uhnout tomu pohledu, ale nedokázal jsem to.

„Kde je klíč od těch pout?“ přerušil mě hlas toho cizího upíra.

Chvíli mi trvalo, než jsem dokázal odpovědět. „Ten nemám.“

Pokrčil rameny, chytil řetěz do svých obrovských tlap a začal jej roztahovat. Během okamžiku jedno z ok opravdu povolilo. Škublo jí to s kotníkem až bolestivě přivřela oči. Bezmocně jsem zatnul ruce v pěst. Chtěl jsem dělat tolik věcí, ale nemohl jsem udělat ani jedinou. Vzepřít se Arovi se rovnalo holé sebevraždě.

Musel jsem přihlížet jak ji hrubě zvedl z podlahy a odnášel kolem mě pryč. Když mě míjeli, podívala se na mě naposledy a zavřela oči.

Ztuhle jsem poslouchal jeho kroky, jak se rozeznívají chodbou, teprve pak, až se rozhostilo všude ticho a mě přestala ničit ta touha vyrvat mi ji z rukou, sesunul jsem se bezvládně k zemi. Jako by pohled, jak mi ji berou, ze mě vysál veškerou mou sílu.

Nevím jak dlouho jsem seděl na té kamenné podlaze, než jsem se konečně dokázal dát natolik dohromady, abych byl schopen z té cely odejít. Prošel jsem kolem Tareuse aniž bych mu věnoval jediný pohled. Jen jsem položil klíč od cely před něj na stůl.

Měl jsem chuť ničit a zabíjet. Rozdrtit něco vlastníma rukama. Bez rozmýšlení jsem tedy došel do tréninkového sálu a zůstal hledět na pár nováčků, kteří na sobě zkoušeli nové chvaty, jež se naučili. Zíral jsem na ně a cítil zklamání. Chtěl jsem bojovat s někým zkušeným. Toužil jsem dostat to ze sebe. Toužil jsem aby to všechno zmizelo.

Utápěl jsem se ve svých myšlenkách ještě chvíli, když mi náhle došlo, že mám touhu to vše skončit. Nechat je aby mě rozsápali na kousky. Zděšeně jsem si uvědomil, že mi opravdu už na vlastním životě nezáleží. Bez ní mi na něm nezáleželo a kdybych ji chtěl dostat zpátky tak bych o něj nejspíš přišel. Došlo mi, že ji chci i za tuhle cenu.

Cvičící nováčci za mnou zůstali vyděšeně koukat, když jsem se během okamžiku otočil a vystřelil z místnosti. Běžel jsem zpět a snažil se držet pachu toho upíra. K mému zklamání však vedl přímo do garáží.

Teď jsem se však už nedokázal vrátit. Za pár vteřin jsem startoval a vyrazil pryč. Musel jsem ho dostihnout ještě než mi zmizí na některé z mnoha cest které se za Volterrou rozbíhají. Oproti jemu jsem měl jednu velkou výhodu, bylo mi už úplně jedno vše ostatní. Jediné na čem mi záleželo bylo dostat ji od něj.

Trvalo mi to jen pár minut, než jsem zahlédl jeho auto. Nebyl to takový problém ho poznat. Jeho přízvuk byl zaručeně ruský a tady v Itálii moc ruských aut nejezdilo.

Zpomalil jsem a se značným rozestupem ho sledoval. Netrpělivě jsem svíral a rozevíral ruce kolem volantu. Teprve až jsme se dostali na vedlejší cestu, kde moc aut nejezdilo. Dupl jsem konečně pořádně na plyn a předjel ho.

Chvíli mě pozoroval než klidně zastavil.

„Co se děje? Chce mi Aro ještě něco?“ vystoupil se zmateným výrazem.

„Ne, Aro ne.“

Sotva jsem k němu došel. Udělal jsem to, na co jsem se těšil už od chvíle, kdy ji odnášel z té cely. Jedinou dobře mířenou ranou jsem ho odmrštil až na pastvinu, která se táhle podél cesty. Nedal jsem mu šanci se ani zvednout a už jsem se nad ním zuřivě skláněl.

„Kde je!“

„V kufru, je moc nápadná.“

Konečně se probral natolik, aby se začal bránit. Nedal jsem mu šanci. Představa, jak ji strká do kufru auta mě natolik rozlítila, že jsem do něj začal bez rozmyslu mlátit. Před mou zuřivostí neměl absolutně šanci. Teprve až ležel skoro bez pohybu, konečně jsem se trochu uklidnil. Zhluboka jsem se nadechl. Můj zdravý rozum konečně začal opět fungovat.

„Kam jsi ji vezl?“

Chytil jsem ho a přimáčkl za krk do země.

„Taronovi, Aro s ním udělal obchod, za cosi ji vyměnil.“

„Proč ji chce?“

„To nevím. Měl jsem ji jen převézt.“

Sledoval jsem ho zkoumavým pohledem. Mluvil pravdu, byl z mého chování tak vyděšený, že nedokázal lhát. Snažil si už jen zachránit svůj život. Marně. Za chvíli za mými zády praskal oheň a v něm zbytky jeho těla.

Nezdržoval jsem se s klíčem a zámek na kufru jeho auta jsem rozdrtit rukou. Okamžitě povolil a já zůstal hledět na její schoulené tělo. Byla stulená do klubíčka a oči měla stále zavřené. Nepřítomně jsem natáhl ruku k ní a přejel jí jemně prsty po tváři. Zasunul jsem jí pramínek, který jí ležel přes obličej.

Pomalu otevřela oči a zůstala na mě koukat. V očích se jí zalesklo překvapení. Jemně jsem podsunul ruce pod její tělo a zvedl si ji do náruče. Připadal jsem si jako hromotluk, když jsem třímal její drobnou postavu na svých rukou.

Opatrně jsem ji položil na zadní sedadla. Chvíli tam jen tak stál a sledoval ji. Ještě před hodinou jsem ztratil naději, že ji kdy ještě uvidím, a teď byla jen moje. Nevěděl jsem co bude dál, ale nelitoval jsem toho.

Sklonil jsem se k jejím nohám, zatím co mě stále sledovala. Jemně jsem přejel po jejím kotníku. Ruce jsem zapřel zevnitř kolem pouta, které ještě měla na noze. Po chvilce povolilo. V okamžení letělo i se zbytkem řetězu do příkopu u cesty.

S plynovým pedálem téměř u podlahy jsem vyrazil co nejdál od tohoto místa. Bylo mi jasné, že Aro to nenechá jen tak. Nemůže přece dovolit, aby mu někdo ničil jeho dohody a bral jeho majetek. Jestli mě najde, smrt bude pro mě jen milosrdným vysvobozením. Přesto při pohledu do zpětného zrcátka, které odráželo její tvář jsem necítil strach ani lítost.

<< Předchozí kapitola Další kapitola >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlý anděl 2. kapitola: