Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 9. část

Balzám na rty s Jacobem


Měnící se existence - 9. částDalší dílek, který je taková spojnice mezi dalšími. Pojmenovala jsem ho PRVNÍ DEN. ;) Za komenty budu jako vždy ráda. :)

   Vyrazili jsme společně na sever. Běželi jsme bok po boku a smáli se jako za starých časů. Doběhli jsme do pouště a já slyšela tlukot srdcí dvou pum. Vyrazili jsme tím směrem a za chvíli jsme si oba pochutnávali nad pumou. Dojedli jsme a uklidili je po sobě, když vtom jsem ucítila pach dalšího upíra. Ihned jsem ho poznala, byl to pach Emmetta. Lucas ho cítil taky a napjal se do bojové pozice, já jen záporně zavrtěla hlavou. Stáli jsme tam takhle chvíli, když se před námi objevil.
„Ahoj Sarino."smutně se na mě usmál a podíval se obezřetně na Lucase.
„Emmette."kývla jsem mu na pozdrav.
„My se ještě neznáme, co? Já jsem Emmett."usmál se na Lucase.
„Lucas."kývl mu odměřeně.
„Sarino, chtěl jsem se ti omluvit za Rosalii, nemyslela to tak."řekl mi.
„Já bych řekla, že to tak myslela. A víš co? Mně už to je jedno, Emmette. Mé rozhodnutí se jen tak nezmění."řekla jsem mu bez emocí, ty byly znovu ve mně pohřbeny.
„Co kdybyste už dali Sarině pokoj? Jseš už za večer druhej, co jí otravuje."zavrčel Lucas.
„A co je tobě do toho?"zeptal se ho chladně Emmett.
„Docela dost, nenechám nikoho, aby jí ubližoval."odpověděl mu a ochranářsky mě objal, vděčně jsem se na něj usmála.
„Copak jí ubližuju?"zavrčel.
„Jo, řekl bych, že jo. Dejte jí pokoj, když o něj žádá. Ještě jsem se nestkal s nikým, kromě Volturiových, kdo by nerespektoval takové přání."řekl posměšně Lucas.
„A co ty o tom víš?"zeptal se podrážděně Emmett.
„Co jsem tak slyšel, tak jste mi na Sarinu byli hrubí a to se nedělá."řekl výhružně.
„Hrubí?"řekl překvapeně.
„A ne snad? Vždyť ses sám omlouval ze nějakou Rosalii."řekl podrážděně Lucas.
„Jo, uznávam, že Rosalie umí být mrcha, když chce. Ale mně a Alici Sarina chybí. Nemám se s kým sázet."řekl smutně Emmett.
„Dojeď si do Sacramenta na závody, s lidmi se můžeš sázet, jak budeš chtít. Na to Sarinu nepotřeuješ."řekl mu Lucas.
„Jenže bez ní by to nebylo ono."zaskuhral Emmett.
„No a? Já tu nejsem pro tvoje obveselení."řekla jsem mu tvrdě a on se zatvářil ublíženě. „Rosalie a Deacon dosáhli zkrátka svého, Emmette. Nemám to zapotřebí se od nich nechat vytáčet. A své stanovisko jen tak nezměním, tak mi dejte už pokoj. Sbohem."řekla jsem a ruku v ruce s Lucasem jsme vyběhli z místa. Emmett za námi jen nešťastně koukal.
„Díky."řekla jsem Lucasovi, když jsme zastavili. „Nečekala jsem, že to bude takhle bolet, když budu opouštět přátele."zašeptala jsem a začala jsem plakat bez slz.
„Ššš. Sari. Nestojí za to, když neuměj respektovat přání jiných."uklidňoval mě a kolébal mě na hrudi.
Stáli jsme tam několik minut, když jsme se rozhodli vrátit. Měli bychom oznámit Liamovi a Mie, že s námi bude teď žít i Lucas. Doběhli jsme k domu a viděli jsme, že se v něm svítí. Vešli jsme dovnitř do obýváku, kde na nás už čekali.
„Ahoj."usmála jsem se na ně. „Ve městě jsme se potkala s Lucasem a pozvala ho k nám. No není to skvělé?"zašvitořila jsem nadšeně.
„Jistě, že to je skvělé. Moc ráda tě vidím, Lucasi."usmála se na něj Mia a objala ho.
„Já tebe taky, Mio. I tebe, Liame."usmál se na ně a s Liamem si podal ruku.
„Nápodobně. A cože jsi zavítal k nám?"zeptal se ho.
„Zastesklo se mi po Sarině. Tak, když jsme se potkali, jsem se rozhodl, že bych s vámi nějakej čas rád strávil."usmál se. „Chtěl bych jí být co nejvíc na blízku, tak budu chodit i s ní do školy. Dlouho jsem se neučil, tak schválně by mě i zajímalo, co jsem všechno už zapomněl."
„To je od tebe hezké. Budu moc ráda, když s námi zůstaneš."usmála se Mia a Liam jen kývl.
„Pojď. Ukážu ti tvůj pokoj."usmála jsem se na něj a táhla ho nahoru do patra. Zastavila jsem se s ním až před pokojem pro hosty, který byl vedle mého a otevřela jsem dveře. Pokoj byl světle modrý se žlutým kobercem a moderně zařízený.
„Je hezkej, díky."usmál se na mě. „Nechceš mi to tady ukázat?"
„Jasně."odpověděla jsem mu a prošla s ním celý dům, nakonec jsme si vlezli ke mně do pokoje a uvelebili se na sedačce. Povídali jsme si o minulosti až do rána, kdy byl čas jít do školy. Převlékli jsme se a společně vešli před dům.
   „Pojedem mým autem?"zeptal se mě.
„Proč ne?"usmála jsem se a vyjeli jsme. Navigovala jsem ho až ke škole, kde jsme zaparkovali a vystoupili. Všechny holky na něj vyjeveně zíraly v touze a po mně házely pro změnu vraždící pohledy. Objali jsme se a se smíchem jsme vyrazili ke kanceláři. Pohledy lidí nás nenechávaly v klidu, zvykli jsme si, i když v hloubi duše jsem na ně byla alergická. Vešli jsme do kanceláře a Lucas se usmál na tu postarší paní, která mě tu kdysi vítala.
„Dobrý den."
„Dobrý den."odpověděla mu a podívala se na něj. Lehce zasněně se na něj usmála, jakoby myslela na něco jiného.
„Chtěl bych se zapsat na tuto školu. Právě jsem se přistěhoval."
„A jméno?"zeptala se ho.
„Lucas Frost-Ryan."
„Vůbec vás tu nemám napsaného."
„To je dosti pravděpodobné, přistěhoval jsem se domů včera a moji rodiče o tom neměli tušení. Rád bych začal na škole co nejdřív. Šlo by to už dnes?"zeptal se jí s okouzlujícím úsměvem na rtech a její srdce snad i párkrát vynechalo.
„Určitě, když jste tak hr do školy. Do jakého ročníku máte nastoupit?"zeptala se ho s tím zasněným úsměvem.
„Do druhého, jsem stejně starý jako moje sestra."usmál se na ni.
„Dobře, ale budeme potřebovat dostat vaše doklady."řekla mu a podala mu rozvrh s plánkem školy.
„Brzy vám je přinesu. Děkuji."poděkoval a odešli jsme z místnosti. Měl stejný rozvrh jako já, což mě potěšilo. Šli jsme pomalu přes parkoviště až k budově, kde jsme měli mít hodinu angličtiny. To jsem zvědavá, zda se mi Deacon bude vyhýbat i na hodinách. Vešli jsme ruku v ruce do učebny, která okamžitě ztichla. Všichni na nás koukali a s nimi i Deacon, který seděl na místě. Jeho výraz jsem nedokázala identifikovat, byl smutný a zároveň odtažitý.
„Hodně štěstí."zašeptal mi Lucas a sedl si do lavice za nás, kde bylo najednou volné místo. Já si s povzdechem šla sednout vedle Deacona. Vyndala jsem si věci a dívala se kamkoliv jinam než jeho směrem.
„Sarino?"oslovil mě. Co to s nima všechny je, že mi nemůžou dát pokoj?
„Hm?"zamumlala jsem s nezájmem.
„Chtěl jsem se ti omluvit za to, co se stalo. Byl jsem jenom zvědavý."pokrčil rameny.
„Tvá zvědavost mě docela otravuje."řekla jsem mu tiše a zaposlouchala se do výkladu.
„Já vím, ale asi nebudu už jinej. Ale nemusí kvůli mé zvědavosti má rodina trpět."řekl mi naléhavě.
„A myslíš si, že se to takhle vyřeší, když mi nikdo z vás nedá pokoj? Myslíš si, že mě to baví? Ty a Rosalie mě očividně nemusíte, já se vám vnucovat nebudu, Deacone. Vždycky jsem byla odkázána sama na sebe a tak to i zase zůstane."řekla jsem mu tvrdě.
„To vidím, že jsi odkázána sama na sebe."řekl a podíval se na Lucase, který nás pozoroval a poslouchal.
„To je jedinej přítel, který mě nikdy nezradil. To je jedinej upír, kterýmu se dá věřit."řekla jsem mu s úšklebkem a otočila se na profesora. Hodina skončila a Deacon vystřelil ze třídy jako blesk.
„Dobrý, Sari?"zeptal se mě Lucas ustaraně.
„Jo, ale dobrý to nebude nikdy."řekla jsem mu tiše a vydali jsme se společně na další hodinu, která byla s Alicí. Sedli jsme si vedle sebe a Alice seděla po mé levé ruce. Neusmívala se a nemluvila, byla asi jediná, co pochopila, že to je marné. Lucas ji se zájmem pozoroval a já si jí nevšímala. Užívala jsem si poklidnou chemii. Den utíkal rychle, když byl se mnou Lucas a Cullenovi mi dali na chvíli pokoj. Byl čas oběda, když jsme procházeli chodbou do jídelny. Vzala jsem tác a položila na něj sušenky s vodou. Rozhlédla jsem se po jídelně a viděla Cullenovi, jak smutně sedí u svého stolu. Vzala jsem tác a prošla jsem s Lucasem kolem nich k odlehlejšímu stolu u okna. Posadili jsme se k němu a začali si povídat, ale přitom jsme poslouchali i žvanění v jídelně.
„Panejo, Ryanová si odsedla od Cullenů, to se asi fakt museli děsně pohádat. Kdo to s ní vlastně teďka sedí?"zeptal se Justin.
„Prej její bratr, včera se přistěhoval."odpověděl mu někdo.
„Je k sežrání."řekla zasněně jedna holka.
„Kdo? Ten novej nebo Deacon?"zeptala se jí jiná.
„Oba!"řekla jí nadšeně.
„Tedy, způsobujeme tu senzaci."zasmála jsem se.
„To jo, ještě že o žádnou z nich nemam zájem. Jsou tak obyčejný a voňavý."řekl Lucas s úsměvem.
„To jo. Mimochodem, máš v Sacramentu nějaký oblečení?"zeptala jsem se ho.
„Ne, nemám. Asi by to chtělo nějaký koupit."pokrčil rameny.
„Tak o víkendu někam vyrazíme? Nemůžeš chodit furt v tom samym."
„Oki, ještě že nejsi nakupující maniak."zasmál se.
„To jo, ještě že tehdy v Rumunsku tolik možností nebylo."zasmála jsem se i já.
„Jo to máš pravdu, ale byly by to hezký časy, kdyby nebylo tehdy tolik bolesti, co?"zasnil se.
„Který časy myslíš? Druhou světovou nebo tu první?"
„Obě, v první jsem tě poznal a v druhý jsi mě zachránila. Bejvaly to fajn časy, Sar."řekl mi zasněně.
„To bejvaly. Nebylo to tak těžký, lidi měli dost svých starostí, ale teď nemají skoro žádné."
„To jo. Potřebovali by něco na zaměstnání."zasmál se a já s ním.
Jídelna se pomalu začala vyprazdňovat a proto i my dva jsme se zvedli a odnesli tácy. Vyhodili jsme jídlo a odešli společně na hodinu.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 9. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!