Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 23. část

Vtipní kluci


Měnící se existence - 23. částTak a další část je tu tentokrát s názvem PRAVDA. Kdo tedy je ten přicházející upír? Jak se zachovají, až se uvidí? To se dočtete v tomto dílu... ;)

„Omlouvám se, netušila jsem, že toto je něčí území.“omluvila jsem se, ale instinktivně jsem se přikrčila do bojové pozice.
„Za to omluva neexistuje.“zavrčel dotyčný, když se dostal do úrovně, abych ho mohla vidět. Jakmile se naše pohledy střetly, zůstali jsme nevěřícně stát.
„Sarino?“zašeptal nevěřícně, když se jako první probral z toho překvapení. „Jsi to ty?“
„Mihneo?“zašeptala jsem stejným tónem hlasu já. To není možné, vždyť on zemřel na mor. „Jak? Jak se ti to stalo?“zeptala jsem se ho ještě nejistě.
„To je na dlouho.“chtěl mě odbýt.
„To nevadí, máme na to celou věčnost, pokud se nemýlím.“
„Dobře.“rezignoval. „Když zabili matku, poflakoval jsem se po vesnici, na starosti mě měla naše stará chůva, jestli si na ni ještě pamatuješ. Má výchova jí moc nešla, stále jsem se toulal po lesích a hledal jsem tebe a ty upíry. Chtěl jsem žít nebo umřít s tebou. Bez tebe mě to tu už nebavilo, Sestřičko. Chůva začala senilnět, když mi bylo osmnáct. Ve dvaceti jsem se měl pomalu ženit s dívkou z vedlejší vesnice, ale když jsem za ní jel, zastavila mě krásná žena. Jmenovala se Lucil, omámila mě a zakousla se mi do krku. Málem mě zabila, kdyby jí v tom nezabránil její druh. Prý mu to udělala naschvál, zrovna se kvůli něčemu pohádali a jinak právě žili na zvířecí krvi. Za tři dny jsem se proměnil a oni mě uvedli do děje, Lucil se mi omluvila, nechtěla to udělat, ale mně to už bylo jedno. Vrátil jsem se do vesnice i přes jejich varování a začal jsem tu zabíjet, jejich krev byla tak opojná, až byla neskutečná. To já jsem byl ten mor, potřeboval jsem krev a navíc jsem je nenáviděl za to, co udělali tobě a matce. Po roce jsem se začal relativně ovládat a svá loviště jsem roztáhl po okolí, našemu domu se lidé začali vyhýbat až na jednoho odvážlivce. Ten se mi sem rovnou nastěhoval a uzurpoval si náš majetek. To jsem nemohl dovolit a zabil jsem ho. Jeho tělo jsem pohodil před dveře a lidé se toho, co tu číhá, báli ještě víc.“hořce se zasmál. „Zabednili okna a snažili se vyhnat duchy, ale moc jim to nepomohlo, když jsem stále tady.“
„Je mi to líto, bráško.“zašeptala jsem a objala ho. On mi objetí opětoval a chvíli jsme tam jen tak zůstali stát.
„Už je to dávno. A co ty? Co se s tebou pak stalo?“zeptal se zvědavě.
„Ten štolba mě k nim odvedl, dozvěděla jsem se, proč tak moc chtěli někoho. Mia chtěla dítě, ale nemohla ho mít, proto jí ho chtěl Liam nějak dát. A já jsem měla být tím dítětem. Chtěla jsem utéct, ale nešlo to, chytil mě a omráčil. Pak už jsem cítila jen bolest z přeměny, Mia celou dobu seděla vedle mě a konejšila mě.“smutně jsem se usmála. „Když jsem se vzbudila do nového života, utekla jsem od nich do lesa. Cítila jsem strašnou nenávist k našemu otci. Vrátila jsem se domů a našla ho, jak dole v obýváku pije. Zaťukala jsem na okno a on mě okouzlen vpustil dál. Skoro mě nepoznal, když mě pozval, bylo pozdě. Vrhla jsem se na něj a zlomila mu jediným pohybem vaz. Pokušení vyvraždit celý dům rostlo, ale přestala jsem dýchat a vyskočila oknem ven. Chtěla jsem, abyste ty s matkou měli lepší život bez něj. Nečekala jsem, že za to odsoudí matku.“zašeptala jsem kajícně.
„Já věděl, že to matka nebyla. Byla totiž se mnou v pokoji a uspávala mě, když se to stalo. Jenže mě nikdo neposlouchal.“zašeptal zlomeně.
„Znovu jsem pak utekla do lesů a skrývala se. Nikoho jsem nechtěla vidět, chtěla jsem jen být sama. Po pár letech mě Mia s Liamem našli, uzavřeli jsme společně dohodu a od té doby žijeme jako rodina.“dokončila jsem své vyprávění.
„Jakou dohodu?“zeptal se zvědavě, smutek z jeho hlasu ale nezmizel.
„Že budou pít jako já zvířecí krev a jakmile třikrát uklouznou, tak odcházím. Zatím uklouzli jen jednou.“
„Ty piješ zvířecí krev?“zeptal se nevěřícně.
„Ano, piju.“pokrčila jsem rameny.
„Jak to dokážeš? A proč to vlastně děláš?“
„Dokázala jsem to silou vůle. Nechtěla jsem zabíjet, zabila jsem jen jednou z pomsty našeho otce a to mi stačilo. Ulevilo se mi, ale nijak mi to nepomohlo. Co se stalo, stalo se a nedalo se to zvrátit. Nikdy jsem se nevyrovnala s tím, co mi udělali, Mihneo.“řekla jsem mu s bolestí v hlasu.
„Je mi to jasné, já se taky nikdy nesrovnal se smrtí matky. Ani jsem si neuvědomil, když jsem zabíjel, že jsem zabil ty, který ji odsoudili. Sestřičko, teď už budeme spolu. To ti slibuju.“náhle se usmál a chytil mě za ruce.
„Mihneo, já se ale budu muset vrátit k rodině. Já tu nemůžu zůstat, Bratříčku.“řekla jsem mu přímo a on mě stiskl silněji.
„Proč? Sarino, vždyť já jsem tvá rodina, ne oni!“vykřikl naštvaně.
„Protože jsem to slíbila. A já sliby plním. Nemůžu je opustit, pochop mě.“prosila jsem ho.
„A mě znovu opustit můžeš?“zavrčel.
„Můžu snad něco jinýho? Vzala bych tě sebou, ale nevydržel bys let! A co teprve tvoje rudé oči…“ptala jsem se ztrápeně.
„Co by obnášelo, kdybych jel s tebou?“zeptal se po chvíli tiše.
„Sebekontrolu. Nesměl bys vyvraždit celé letadlo. Musel by ses držet, možná nedýchat a dělat, že jsi normální člověk. A kdybys s námi chtěl zůstat, tak pravděpodobně změnit stravovací návyky. Ale to musíš chtít sám, já tě k tomu nutit nemůžu.“odpověděla jsem mu.
„A co kdybych chtěl? Chtěl bych s tebou zůstat, zkusit žít jinak. Je tu strašná nuda, už mi vadí ta samota.“usmál se nadšeně.
„Jseš si jistý?“zeptala jsem se ho pro jistotu.
„Ano, jsem.“řekl rozhodně.
„Dobře. Jak myslíš. Ale měl bys jít na lov zvěře, ať si to nejdřív vyzkoušíš.“rezignovala jsem. Možná bych měla zavolat domů, aby věděli, že budeme mít nového člena. I když… Překvapení jim taky neuškodí.
„Výborně.“vítězně se usmál. „Je to pro mě výzva. To mi můžeš věřit.“
„Já ti věřím.“mrkla jsem na něj. „Tak pojď.“vyzvala jsem ho a šla zpět do obýváku. Proskočila jsem oknem a počkala na něj. Během vteřiny stál vedle mě a trošku se ošíval. Rozeběhla jsem se za vůní medvědů hlouběji do lesa a doufala jsem, že mě následuje. Zastavila jsem se u nich a zůstala stát. Za chvíli se u mě objevil Mihnea.
„Jsem ráda, že ses ovládl. To je první krok kupředu.“usmála jsem se. „Jak ti voní ti medvědi?“
Začenichal a protáhl obličej. „Ne moc vábně, ne jako lidi.“nevinně se usmál. „Kořeněná vůně, je z nich cítit země a med.“
„Přesně tak, zkus se teď poddat instinktům a ochutnej je.“usmála jsem se.
„Dobře.“povzdechl si a vydal se jako lovec k medvědům. Nechal se ovládnout instinkty a zaútočil. Lovil velmi efektivně, jediným ladným pohybem se mu dostal za záda a dalším na něj skočil. Zakousl se mu do krku a sál, po chvíli skočil na dalšího, který se dal na útěk. I toho zabil, když jeho tělo odhodil, otočil se ke mně.
„Tak co? Dalo se to vydržet?“zeptala jsem se ho zvědavě.
„Ano, dalo. Nebyla tak špatná.“usmál se vítězně.
„Výborně, už i v očích máš zlaté žilky.“
„Sari, proč ses vlastně vrátila?“zeptal se po chvíli.
Chvíli jsem jen stála a mlčela. Po chvíli jsem konečně promluvila. „Chtěla jsem se vyrovnat s minulostí. Nedokázala jsem ani při přeměně zapomenout.“zašeptala jsem zlomeně.
„S čím ses chtěla vyrovnat?“zeptal se.
„Se vším, co jsem tady zažila. S tím, jak mě obětovali, jak jsem ho zabila, jak jsem musela opustit tebe.“odpověděla jsem potichu. „Nerada jsem na to vzpomínala, ale nikdy jsem se toho plně nezbavila. Hodně mě to poznamenalo.“
„To chápu, výchova našeho otce stála za starou belu a ty jsi to schytala nejvíc. Nechápu, jak ho celá vesnice mohla milovat.“řekl nevěřícně.
„Protože si před nimi hrál na toho dokonalého. Nikdy neviděli jeho pravou tvář.“vysvětlila jsem mu.
„Pravda. Ale proč ses tak trápila? Co se stalo, stalo se.“pokrčil rameny.
„Víš, jak mě ta zrada rodiny a přátel bolela?“zavrčela jsem. „Vždyť rodina se má vzájemně podporovat a ne odsuzovat! Teď si plně uvědomuju, za co naše rodina stála. Za nic!“odfrkla jsem si.
„To není pravda!“začal se hádat. „Vždyť matka tě podporovala a já taky.“
„Jo, než vás otec zmlátil a vy jste stáhli ocasy.“ušklíbla jsem se a on se na mě poraženecky podíval.
„Omlouvám se, že jsem tě více nechránil. Teď to napravím.“oznámil mi po chvíli.
„Nemusíš to nijak napravovat, ochranářů mám dost.“odsekla jsem mu.
„Tak jsem to nemyslel.“nahodil zpátečku.
„A jak jsi to myslel?“zeptala jsem se ho.
„Nijak zle. Vím, že se umíš bránit sama, už jako člověk jsi mě přeprala a jako upír jsi silná dost. Ale Sari, bez tebe by mě mlátil dál. Kdybys ho nezabila dřív, udělal bych to nejspíš já sám.“
„S tvým štěstím by zabil on tebe.“ušklíbla jsem se.
„To bylo dost možný.“povzdychl si. „Teď by to tak snadno nezvládl.“pousmál se.
„To je pravda.“usmála jsem se při té představě, jak by se zabíjeli navzájem. Otec hromotluk a malý Mihnea proti sobě. Je jasné, kdo by vyhrál. I když teď by to bylo jinak, otec hromotluk a Mihnea upír – ostře řezané rysy, krásná tvář, rudé oči a černé vlasy kontrastující s bledou pokožkou a velmi silný. Otec by tentokrát dozajista prohrál, stejně jako se mnou.
„Sarino, já jsem ti byl vděčný, že jsi ho zabila. Nenáviděl jsem ho stejně jako ty. Udělala jsi dobře, já na tvym místě bych udělal to samý. Takže tohle si vyčítat nemusíš.“usmál se smířlivě.
„Tohle si vyčítat nemusím, pravda. Ale můžu si vyčítat, že jsem se podřídila.“odvětila jsem.
„A zbývalo ti snad něco jiného? Vždyť by tě omráčili nebo otrávili a pak tě tam dovlekli.“hořce se zasmál. „I kdybys nešla sama, oni by nějaký způsob našli.“
„Pravda.“řekla jsem tiše.
„Tak vidíš.“vítězoslavně se usmál. Měl pravdu, stejně by se to stalo. Já byla vesnici trnem v oku, nikdo jiný tolik nevyčuhoval z řady. Volnomyšlenkářka
„Vidím, že se setmělo.“poznamenala jsem.
„Máš pravdu. Měli bychom vyrazit.“
„Myslíš, že cestu letadlem zvládneš?“ujistila jsem se.
„Ano, zvládnu, když tak mě budeš krotit.“usmál se.
„Dobře. Jak myslíš. Pojedeme domů.“rezignovala jsem.
„Moc rád poznám tvoji rodinu.“
„Já doufám, že tě přijmou.“poznamenala jsem potichu.
„Nemuseli by?“zeptal se.
„Nemuseli by, i když myslím si, že tě přijmou. Liam s Miou anebo Cullenovi.“
„Tak uvidíme.“
„Tak poběž.“křikla jsem a vydala se zpět k Bukurešti. Za sebou jsem cítila Mihneu, který mě po chvilce doběhl a běžel vedle mě. Cesta k letišti nám zabrala pár hodin, koneckonců jsme běželi přes celou zemi. Přiběhli jsme na letiště, když hodiny odbíjely čtvrtou hodinu ranní.
„Pojď se mnou a raději nedýchej, takže nemluv, já to obstarám za nás oba.“řekla jsem mu instrukce a on jen přikývl. Přišli jsme společně k přepážce a mladá dívka za ní si nás prohlížela. Když se podívala na bratra, zatajil se jí dech a srdce se rozeběhlo rychleji. Němě na něj zírala, až jsem si odkašlala, aby si všimla i mě. Zareagovala okamžitě.
„Eh, čím vám mohu posloužit?“
„Kdy letí nějaký spoj do Ameriky, nejlépe do Seattlu?“zeptala jsem se.
„Moment, podívám se.“oznámila nám a podívala se do monitoru. Po chvilce vzhlédla a usmála se na Mihneu. „Spoj do Seattlu letí za dvě hodiny.“
„Výborně, tak prosím dvě místa vedle sebe. Nejlépe jeden u okýnka a druhý uprostřed.“požádala jsem ji.
„Zajisté.“usmála se a já jí podala svou kartu. „Prosím.“ A podala mi zpět kartu i letenky.
„Děkuji.“
Následně jsme odešli do čekárny, kde jsme si sedli stranou, aby na nás moc lidí nezíralo, což se nepovedlo. Muži chtivě zírali na mě a ženy zase na Mihneu. To se ti lidé nikdy nezmění? Vždy mě to otravovalo a dnes mě to otravuje ještě více. Nechápala jsem ale důvod, vždyť je to stále stejné.
„Sari?“oslovil mě Mihnea.
„Hm?“
„Půjdeme do toho letadla nebo ne?“zeptal se.
„Eh, jo, jasně.“usmála jsem se a vstali jsme společně. Za chvíli jsme seděli v letadle, Mihnea u okýnka a já uprostřed, vedle nás naštěstí nikdo neseděl.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 23. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!