Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jedna rodina? Nesmysl - 2. První školní den

Jedna rodina? Nesmysl - 2. První školní denBella s Rose a Emmettem jdou poprvé do školy... Bella musí odmítat pozvání na rande a to ji nakonec přivede k velice pochmurným myšlenkám... Na koho na konec narazí? Přeju příjemné počtení a prosím komentík. :)))

Vzdychla jsem. Nezbývalo mi nic jiného, než vstát, obléct se a jet do školy. Jeli jsme mou krásnou stříbrnou Audi Q5. Emmett už si zvykl, že do školy prostě řídím já. Celá rodina milovala jízdu rychlými auty, ale pro mě to byla naprostá vášeň. Na rozdíl od Rose, která, i když se na to se svými nalakovanými nehtíky a vždy dokonalým účesem nezdála, se ráda přehrabovala v autech a Emmett ji u toho sloužil jako hever, já jsem raději jezdila. Měla jsem dvě auta. Audi, s kterou jsme jezdili do školy, a nebyla tolik nápadná a pak jsem doma měla ještě svého miláčka, černou Audi R8.

Vím, na holku nezvyklý výběr, ale já tohle auto naprosto milovala. Jen mě mrzelo, že s ním nesmím jezdit pořád. Ale vynahrazovala jsem si to vždy, když jsme s Rose vyrážely na nákupy do většího města. Díky Esmeiným příjmům z renovací domů jsme měli peněz vážně hodně. Měli jsme každý spousty účtů po celém světě na různá jména.

Celou cestu jsme všichni mlčeli a připravovali se na zvídavé pohledy našich spolužáků. Pomluvy typu, že se přistěhovala mladá žena, které není ani třicet a z vlastní vůle se stará o tři děti, se rozšířily určitě rychlostí světla - co byste chtěli od malého města. Ale nám to tu vyhovovalo, ve Forks svítilo slunko jen pár dnů v roce a jinak se městečko schovávalo pod neustálým příkrovem mraků.

Vjela jsem na parkoviště a hlavy všech spolužáků se stočily naším směrem. Už bych na to měla být zvyklá, ale mně to i tak pořád vadilo. Našla jsem volné místo a zaparkovala. Zhluboka jsem se nadechla a vylezla z auta ven. Rosalie s Emmettem mě následovali, když jsem zamířila do přijímací kanceláře nás přihlásit. Vešla jsem do malé vytopené místnosti. Stěny byly béžově vymalované a všude, kam jsem se podívala, byly květiny. Přešla jsem k pultíku a čekala, až se sekretářka vzpamatuje z pohledu na nás. Naše krása občas vyrazila lidem dech.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem a mile se usmála.

„Dobrý den, přejete si?“ zeptala se sekretářka a úsměv mi opětovala.

„Já jsem Isabella Brownová a tohle jsou mí sourozenci. Naše matka sem volala a přihlásila nás ke studiu. Emmetta a Rosalii Brownovi do třetího ročníku a mě do druhého.“

„Ano, všechno to tady mám,“ přikývla sekretářka a začala se přehrabovat horou papírů, která se nebezpečně kymácela. Podala nám naše rozvrhy, nějaké papíry k podepsání a popřála nám, ať se nám tu líbí. To určitě, ušklíbla jsem se v duchu, ale navenek jsem nedala nic znát.

„Tak si svůj první školní den hezky užijte děcka. Já mizím. Uvidíme se na obědě,“ rozloučila jsem se s Rose a Emmem a vyrazila na svou první hodinu angličtiny.

Než jsem vešla do třídy, slyšela jsem vzrušené mumlání. Není pochyb, o kom se tu šuškalo. Moje domněnky se potvrdily ve chvíli, kdy jsem vešla do třídy, protože veškeré mumlání ustalo a všichni na mě zírali. Přešla jsem ke katedře a nahlásila se postaršímu profesorovi. Málem jsem se rozesmála, když se mu rozbušilo srdce, jakmile mě spatřil. Musela jsem uznat, že dneska jsem vážně asi nevypadala špatně. Měla jsem na sobě úzké tmavé džíny, lehký top, k tomu koženou krátkou bundičku a kozačky s podpatky, které jsem sice nenáviděla, ale jednou za čas jsem si je vzala. Nikdy jsem si krásná nepřipadala. Vedle Rose to ani nešlo, té se nemohla rovnat ani nejkrásnější modelka, ale hezká jsem podle všech těch pohledů byla ostatně jako každý mého druhu. Těžko byste hledali ošklivého upíra.

Učitel mě posadil do prázdné lavice. Škola pro mě vždy byla, je a bude utrpením. Díky své úžasné paměti jsem si vše pamatovala a správnou odpověď jsem vždy věděla. Šlo jen o to přetrpět ty nudné hodiny. Co byste také chtěli dělat celou věčnost? Jiná možnost než pracovat nebo chodit do školy nebyla a já bych sotva vypadala na dospělou osobu. Většinu času jsem buď koukala z okna, nebo pozorovala praskliny na zdi. Konečně se ozvalo vysvobození v podobě zvonění.

Čekaly mě ještě dlouhé čtyři hodiny před obědem, pak už jen biologie a tělocvik.

Před obědem jsem měla hodinu španělštiny. Vešla jsem do třídy a všechno probíhalo stejně, jako tu první hodinu. Profesorka mě poslala si sednout vedle nějaké dívky. Vypadala na tichou, ale příjemnou holku.

„Ahoj, můžu?“ zeptala jsem se pro jistotu, než jsem si sedla a přidala milý úsměv.

„Ahoj. Jo, jasně,“ odpověděla a úsměv mi opětovala. Byla trochu vyvedená z míry, ale kdo by se jí divil. Chovala bych se asi stejně, být na jejím místě.

„Já jsem Bella Brownová, ale to už asi víš.“

„Těší mě, Bello, já jsem Angela Weberová.“

„Jsem moc ráda, že tě poznávám,“ usmála jsem se a pak se zase znuděně dívala na tabuli. Se španělštinou jsem neměla žádný problém. Párkrát jsem byla v Jižní Americe na delší „dovolené“. Angela si ale můj znuděný výraz vyložila nejspíš po svém, protože se z ničeho nic zeptala.

„Štve tě, že jste se museli přestěhovat z velkého města sem? Teda nechci být zvědavá, ale musíte to tady mít teď těžké, co?“

„Trošku a ani mi to nevadí, že jsme se přestěhovali, jen nemám ráda moc pozornosti.“ Angela chápavě přikývla. Tipla jsem si ji vážně dobře, je stydlivá a tichá. Kdybych mohla, byly by z nás skvělé kamarádky.

Potom už následoval jen oběd, při kterém jsme si s Rose a Emmem sedli sami ke stolu úplně v rohu, abychom dali jasně najevo, že nemáme zájem o nějaké zařazování do party. Vždy jsme si vystačili sami a tak to také zůstane. S tím kdo jsme, bychom stejně žádné kamarády mít nesměli. Celý den za mnou chodili kluci a zvali mě na rande. Už jsem vážně nevěděla, jak bych je měla odmítat. Rose to měla jednoduší, sice byla krásnější než já, ale měla Emmetta, s kterým se neustále držela za ruku, takže si nikdo netroufl. Bohužel mi kluci nedali pokoj ani na obědě.

„Nechceš s tím trochu vypomoct?“ zeptal se mě Emmett, když jsem odpálkovala dalšího kluka.

„Co? S čím?“ ptala jsem se zmateně.

„Tak mohl bych předstírat, že s tebou chodím a třeba by ti dali pokoj.“ To je celý Emmett a ty jeho bláznivé nápady. Koutkem oka jsem se podívala na Rose a viděla, že se jí to vážně nelíbí.

„Díky, Emme, ale já to zvládnu sama,“ mrkla jsem na něj. Emmett posmutněl, určitě už si představoval, jaké divadélko bychom tu ztropili. To si určitě u Rose vypije a taky že jo. Rosalie ho nakopla pod stolem, vzala svůj tác s nedotčeným jídlem a hrdě odkráčela z jídelny.

„To jsi tomu dal. Budeš si ji muset udobřit, jinak máš dneska utrum,“ škádlila jsem ho.

„Cože?“ lekl se Emmett a rychle vyskočil od stolu a běžel za Rosalii. „Rose, počkej, já to tak nemyslel.“

Myslela jsem, že se smíchy skácím k zemi. No jo, Rose ví, jak si Emmettka potrápit. Když jsem se dostatečně uklidnila, odnesla jsem tác jak po sobě, tak po Emmovi a vydala se na poslední hodiny dnešního školního dne. Na biologii jsem zase seděla sama a tělocvik jsem měla s Rose a Emmettem. Škoda, že jsme si museli dávat ohromný pozor, abychom nepoužili veškerou svou sílu. Tělocvik se proto stal jednou z nejnudnějších hodin celého dne. Nakonec jsme nasedli do auta a vydali se zpátky domů. Zaparkovala jsem auto do garáže a šla do obýváku, kde už na nás čekala Esme.

„Tak jak bylo první den ve škole?“ ptala se nás hned, jakmile jsme vešli.

„Ahojky, maminko, dostal jsem jedničku,“ chlubil se Emmett, jako prvňáček. Všichni jsme se začali hrozně smát.

„Rodinko, já si skočím na lov,“ oznámila jsem jim. Všichni správně pochopili, že chci jít sama, a tak jen přikývli, já se převlékla a mohla vyrazit.

Vyšla jsem z domu a rozběhla se do lesa. Na lovu už jsem nebyla přes dva týdny a oči jsem už měla černé jako onyx. I přes svůj dar už jsem dnes cítila lidskou krev podstatně víc než normálně. Nehodlala jsem nic riskovat. Běžela jsem, co nejdál. Měla jsem času dost, celé odpoledne a noc. Rozhodla jsem se, že poběžím někam dál a zalovím si pořádně. Třeba najdu nějaké medvědy, nebo pumy.

Běžela jsem asi přes dvacet minut, když jsem ucítila pumu. Rozběhla jsem se za ní. Ležela klidně v mechu a odpočívala. Pískovitá srst se jí v lehkém slunečním světle rozzářila. Ale nebylo to nic, oproti mé jiskřící pokožce. Na nic jsem nečekala a na pumu skočila. Statečně se prala, ale oproti mé mramorové kůži nezmohla nic. Drápem mi roztrhla rukáv trička. Dál už jsem se s ní neprala. Našla jsem krční tepnu a prořízla svými ostrými zuby její sametový kožich. Horká tekutina mi začala zchlazovat ten žár uvnitř mého krku. Když jsem dopila, mrtvé tělo jsem schovala a rozběhla se dál. Narazila jsem ještě na jednoho medvěda a pár losů a to už mi stačilo. Zjistila jsem, že jsem doběhla až do Kanady. Otočila jsem se a pomalu se vydala zpátky k domovu. Při běhu jsem se cítila naprosto volná a nespoutaná. Bylo to ještě lepší než rychlá jízda autem.

Byla jsem zrovna u Seattlu, když jsem našla tu nádheru. Během běhu mě upoutalo zurčení vody a zvědavost mi nedala, musela jsem se jít podívat, co to je, protože jako řeka to neznělo. Vyšla jsem z lesa na menší palouček a údivem jsem přestala dýchat.

Přede mnou se rozprostírala loučka posetá různě barevnými kvítky a na druhé straně byl krásný vodopád s jezírkem. Byla to nádhera. Nemohla jsem z toho spustit oči. Sedla jsem si doprostřed paloučku a pozorovala tu krásu okolo sebe.

Myšlenky se mi rozutekly všemi možnými směry. Na mysl se mi draly všechna ta pozvání, která jsem dnes dostala. Možná, že některý z těch kluků byl hezký, ale žádný z těch, co za mnou přišli, mě nezaujal. Stejně se mnou chtěli být jen kvůli mému vzhledu, a protože jsem tu nová. Proč není nikdo mého druhu, do kterého bych se mohla zamilovat? Za 50 let mé existence jsem ještě nepotkala jediného upíra, který by se mi zalíbil. Ani když jsem byla ještě obyčejná smrtelnice, jsem se do nikoho nezamilovala. Už hrozně dlouho jsem byla sama, a ač si to nejspíš nikdo z mých blízkých nemyslel, moc jsem postrádala lásku. Sice se mi jí dostávalo dost od Esme a mých sourozenců, ale není to ta poblázněná láska, která vás nutí dělat šílené věci. Není to ta láska, pro kterou byste zemřeli. Není to láska, která je vám nejdražší na světě, při které cítíte motýly poletovat v břiše.

All by myself
Don't wanna be
All by myself
Anymore

Úplně sama
Nechci být
Úplně sama
Už ne

Esme mi jednou vyprávěla o nějakém muži, kterého si pamatovala ze svého lidského života. Viděla ho pouze jednou, ale i tak se do něj na první pohled zamilovala, jenže on pak z ničeho nic zmizel a Esme už ho nikdy neviděla. Muže, za kterého se později musela provdat, nikdy nemilovala, moc jí ubližoval, takže proměna v upíra pro ni byla v podstatě vysvobozením až na jednu věc. Nikdy se nedočkala svého vysněného miminka.

Hard to be sure
Sometimes I feel so insecure
And loves so distant and obscure
Remains the cure

Těžko se ujistím
Často se cítím nejistá
A láska je tak vzdálená a nejistá
Nezbývá než se léčit

Na paloučku jsem seděla skoro celou noc a přemýšlela nad láskou, která mě, jak se zdá, nikdy nepotká.

All by myself
Don't wanna be
All by myself
Anymore
All by myself
Don't wanna live
All by myself
Anymore

Úplně sama.
Nechci být.
Úplně sama.
Už ne.
Úplně sama.
Už nechci žít.

Úplně sama.

Už ne.

Potkám někdy někoho, kdo by mě chtěl? S mými zápory i klady? Potkám někdy někoho, kdo by mě miloval i přesto, že jsem ztělesněním zla? I přesto, že jsem netvor, který byl stvořen k zabíjení nevinných lidí? Vím, že sice nezabíjím, ale stále v mém jádru tahle podstata je, i když je uvězněná hluboko. Miloval by mě někdo i přesto všechno? Pochybuji.


All By myself
Don’t wanna be

Anymore
Oh
All by myself
Don't wanna live
I never, never, never
Needed anyone

Úplně sama.

Nechci být.

Už ne.
Oh.

Úplně sama.

Už nechci žít.

Nikdy, nikdy, nikdy,

Jsem nikoho nepotřebovala.

Domů jsem se vrátila těsně po svítání. Emmett seděl v obývacím pokoji a sledoval nějaký zápas v televizi. Když mě uviděl, přiběhl ke mně a hrál si na staršího bratra.

„No konečně, sestřičko. Chtěl jsem zavolat na policii a nahlásit, že se nám zaběhla jedna upírka.“

„Hrozně vtipné, Emme,“ řekla jsem místo pozdravu a šla jsem do svého pokoje. Zavřela jsem se v koupelně a pustila na sebe proud horké vody. Chtěla jsem ze sebe smýt špínu z lesa. Jen zabalená v ručníku jsem přešla do šatny a vybírala si oblečení. Nakonec jsem zvolila něco velmi podobného, jako včera. Neměla jsem na nic náladu. Vlastně mi bylo úplně jedno, co mám na sobě. Šla bych klidně v montérkách, výsledek by byl vlastně stejný. Všichni by se za mnou i tak otáčeli.

Když jsem se oblékla, sešla jsem dolů a posadila se vedle Emmetta na pohovku. Zápas, na který se díval, jsem vůbec nesledovala, byla jsem myšlenkami úplně někde jinde.

„Přemýšlíš nad nesmrtelností chrousta?“ šťouchnul do mě Emmett.

„Ne!“ odsekla jsem.

„Tak promiň. S tebou vůbec není legrace poslední dobou. Co to s tebou je? Už se se mnou nesázíš, nevtipkuješ, nic. Nejsi nemocná?“ zeptal se, a aby potvrdil svá slova, dal mi ruku na čelo a snažil se zjistit, jestli nemám horečku. Jindy bych se tomu možná zasmála, ale dneska jsem na to vážně neměla náladu.

„Měli bychom už jet,“ rozhodla jsem a vstala z pohovky. Rychle jsem Esme popřála krásný den a šla do garáže. Počkala jsem v autě, než Emmett s Rose nasedli, a vydala se směrem ke škole.

Na parkoviště jsme přijeli tak akorát. Našla jsem místo na zaparkování, rozloučila se se sourozenci a vydala se na angličtinu. Sotva jsem ale vstoupila do třídy, zmrzla jsem šokem.

Předchozí kapitola --> Další kapitola

Vzdychla jsem. Nezbývalo mi nic jiného, než vstát, obléct se a jet do školy. Jeli jsme mou krásnou stříbrnou


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jedna rodina? Nesmysl - 2. První školní den:

 1
09.08.2011 [19:42]

RoxanaJe pěkné pozorovat Tvoje začátky, musím se potutelně usmívat nad naivitou Bellou, koho pak asi viděla? (Edwarda)...

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!