Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jedna rodina? Nesmysl - 16. Hloupá láska

22.10.2009 (16:00) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6691×

Nemohl jsem tomu uvěřit. Vážně jsem takhle vybuchl? A můžu za to snad já, že se chová úplně nemožně? Ano, beru, nebylo hezké hrát na ten klavír, ale ona mi měla alespoň poděkovat. Její poděkování jsem si zasloužil. Přijít jen o vteřinku déle, bylo by po ní. Ale ne, ona mi nepoděkuje. Naprosto přesně si vzpomínám, jak jsem ztuhl, když jsem uviděl Alicinu vizi.

Bella s Brianem na lovu. Zafouká vítr a Brian se otočí a běží za voláním lidské krve. Bella se ho pokouší zastavit a Brian se na ni vrhá. To nemohu dopustit. Nevím, co mě to popadlo, ale z ničeho nic už jsem běžel co nejrychleji na pomoc Belle. Nesnesl jsem pomyšlení, že by ji mohl jen zkřivit vlásek. To nesmím dopustit. Belle se nesmí nic stát.

Nevím, proč se mi hlavou honila jen tahle slova, ale pomyšlení, že by Bella už dál nebyla na tomhle světě pro mě byla hrozně bolestná. Cítil jsem hroznou úzkost, bál jsem se, že jdu příliš pozdě, než abych ji mohl pomoci. A pak jsem uslyšel jeho myšlenky. Nepoznával Bellu. Mysl měl zatemněnou jen tou nádhernou vůní lidské krve. Sledoval jsem Bellu přes jeho myšlenky. Stála opřená o strom a s hrůzou se dívala na Briana, který se před ní krčil připraven k útoku. Vypadalo to, že se k něčemu odhodlává. Z ničeho nic zavřela oči. Co to kruci dělá? Chce se nechat dobrovolně zabít? Ještě více jsem zrychlil. Cítil jsem v Brianových myšlenkách, že už necítí vůni toho člověka, ale stále chtěl zabít Bellu, která ho vyděšeně pozorovala. Připravoval se ke skoku. Jeho tělo se vyšponovalo, ale to už jsem byl jen dva metry od nich. Brian vyskočil do vzduchu, Bella zavřela oči a já jsem narazil do Brianova letícího těla. Srazil jsem ho k zemi a přitiskl do mokré trávy, snažíc se ho vší silou udržet spoutaného. Ostatní přiběhli chvilinku po mně.

Bella se zdála být vyděšená. Stála jako solný sloup a pozorovala mě a vzpouzejícího se Briana. Z ničeho nic na mě začala křičet, abych Briana pustil. Snažil jsem se ji přesvědčit, že se ji Brian právě pokusil zabít, že je nebezpečný, ale Bella na mě stále křičela, že už je Brain v pořádku, a že za vše může jen a jen ona. Brian už byl vážně v pořádku, vyčetl jsem mu to v mysli, ale bohužel jsem se tam dozvěděl i něco, co bych raději nevěděl. Byl mě a všem ostatním neskonale vděčný, že jsme mu nedovolili Bellu zabít, ale nebylo to z důvodu, že by Bellu miloval, jen ji využívá. Bohužel jsem si, ale nebyl schopný přečíst proč. Bella na mě stále křičela. Naštvaně jsem vstal a odešel pryč. Nestál jsem ji ani za slůvko poděkování.

Vrátil jsem se zpět do domu a snažil se uklidnit. Můj pohled padl na klavír, který stál na vyvýšeném pódiu hned u dveří. Sedl jsem si k němu a snažil se uklidnit hudbou, ale nešlo mi hrát žádné klidné melodie. Byl jsem příliš naštvaný a rozrušený, že bylo téměř nemožné uklidnit se. Ostatní se vrátili chvíli po mně, ale Bellu s Brianem jsem nikde neviděl. Přečetl jsem si v myšlenkách ostatních, že zůstali ještě v lese, a že jim nechali trošku soukromí. Nechápal jsem, proč mě tolik bolí, že je Bella někde s ním. Přisuzoval jsem to k vědomí, že ji Brian jen využívá ke svému vlastnímu prospěchu. Má dar vycítit dary ostatních. A Bella je opravdu výjimečná. Zjistil u ní čtvrtý dar, o kterém neměla ani potuchy, i když já jsem už tuto možnost zvažoval. Je štít, velmi účinný štít. Nejen psychický, ale i fyzický. Pokud bude trénovat, nikdo se jí už nikdy nedotkne. Už nikdy by nenastala situace, kdybych ji musel pomoci z nesnází. Zachránit jí holý život.

Asi o půl hodiny později se konečně Bella s Brianem vrátili. Vedli se za ruce, ale Bella se zdála být poněkud mimo. Pohled na jejich propletené prsty mě zabolel u mého mrtvého srdce. Nechápal jsem, proč mi to tolik vadí. Jasper mi poslal krátkou, ale výstižnou myšlenku.

Jsi zamilovaný, Edwarde. Zamilovaný? Do Belly? Ne, to není možné. Zamilovaný do ní být nemohu. To nejde. Je to jenom tím, že jí Brian využívá. Sice nevím k čemu, ale já to brzy zjistím.

Ležel jsem u sebe v pokoji na posteli a přehrával si celou naši hádku. Řekli jsme si tolik ošklivých a zlých slov. Vždyť já jí v podstatě řekl, že jí nenávidím. Ale je to pravda? Co je pravda na těch slovech, která mi řekl Jasper. Zamilovaný? Ne, to přeci nejde. Já jsem se do Belly nemohl zamilovat, vždyť jsme se od začátku nesnesli. Celou dobu jsme si dělali samé naschvály a dnes se pohádali snad tím nejhorším způsobem.

Řekla mi, že by semnou žádná žena nevydržela, ale co ona o tom může vědět? Vždyť mně vůbec nezná. I přes všechna ta hnusná slova jsem ji před Brianem musel varovat. Jenže ona si myslí, že je chci rozeštvat, že lžu. Raději věří tomu podlému Brianovi, který jí jenom lže a využívá ji. Musím zjistit jaké má s Bellou úmysly. Ale proč bych to měl vlastně dělat? Varoval jsem jí a ona má slova nebrala vážně. Proč bych jí měl přesvědčovat o mé pravdě? Jen proto, aby se nezklamala, aby později netrpěla? Nikdy bych nechtěl, aby tak nádherná osoba, jako Bella trpěla. Nádherná? Od kdy si o ní myslím, že je nádherná? Vždy se mi líbila, její nádherné vlasy vlnící se podél zad, které ji rozfoukal lehký větřík, moudré oči, hluboké jako studánky, plné rty, které bych tak rád políbil. Okusil jejich chuť a hebkost.

Zavřel jsem oči, ale stále jsem Bellu viděl. Vážně jsem se do ní zamiloval. Ale ona si vybrala někoho jiného. Vlastně si ani nevybrala, neví, že jsem se do ní zamiloval, já sám jsem to nevěděl. Nenechám se pobláznit hloupou láskou k osobě, která si mou lásku nezaslouží. Vím, tak jak se chová, se chová jen ke mně. V myšlenkách všech ostatních jsem si přečetl, že je velmi milá, ale ke mně milá není. Proč by to tedy měl změnit fakt, že jsem se do ní zamiloval? Zamilování přeci přejde. Je to jen krátké pobláznění. Jen hloupé pobláznění, která vás nutí dělat šílené věci. Pobláznění, při kterém byste chtěli být s tou vyvolenou osobou. Líbat jí, dotýkat se jejího hebkého těla. Vědět, že patří jen vám. Před očima se mi znovu objevil obraz Belly. Jenže tentokrát jsem v něm byl taky. Bylo to něco, jako sen, pouhá iluze.

Držel jsem Bellu ve svém chladném náručí a prsty objížděl tvar jejích dokonalých rtů. Naklonil jsem se k ní a políbil ji nejdříve na klíční kost, pak jsem pokračoval ke krku a nakonec ji políbil na čelist. Vydechla moje jméno a přitáhla si mé rty na své. Zprudka jsem otevřel oči. Takové představy si nesmím dovolit. Rozhlížel jsem se po svém pokoji a snažil jsem se přemýšlet, ale moje myšlenky se v těchto čtyřech stěnách točily jen okolo mé představy. Vstal jsem a vyskočil z okna do lesa.

Nevěděl jsem, kam poběžím, ale věděl jsem, že už v domě nemůžu zůstat. Potřeboval jsem volnost, abych mohl dát volnost i mým myšlenkám. Rozběhl jsem se lesem a bylo mi jedno, kam až doběhnu. Běžel jsem a nechával své myšlenky poletovat všemi směry, jen jsem nechtěl, aby se dostaly k Belle. To se mi však nepovedlo, po chvíli běhu jsem totiž narazil na její nádhernou květinovou vůni. Její vůni bych poznal vždy, byla tak zvláštní. Nikdy jsem nic podobného necítil. Její vůně vedla na západ směrem k Forks a na východ směrem na Seattle. Jedna z těch dvou stop byla starší, ale určitě to bylo dnes. A ta druhá byla stará sotva hodinu. Proč by teď Bella běžela do Seattlu a sama? Aniž bych se vědomě rozhodl, vydal jsem se po její vůni, směr Seattle.

Asi po dvaceti minutách cesty jsem narazil na místo, kde se Bella zastavila. Bylo to uprostřed houští a kapradin. Cítil jsem, že se kapradin dotýkala, aby mohla projít dál. Následoval jsem tedy dál její vůni a to, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. Stál jsem na nádherné loučce plné barevných květů. Naproti mně se snášel líně vodopád do menšího jezírka a čeřil tak jeho poklidnou hladinu. Stál jsem uchvácen tou nádherou a nedokázal jsem popsat mé pocity. Přešel jsem do poloviny louky, kde se Bellina vůně zvětšovala. Usoudil jsem, že tady nejspíš ležela v trávě, protože ta vytvářela dokonalé obrysy jejího těla. Ulehl jsem na stejné místo a pohlédl vzhůru. Viděl jsem okolí stromy a oblohu, která se začínala pomalu rozjasňovat, jak přicházel nový den.

Pozoroval jsem blednoucí oblohu a přemýšlel nad svým chováním. Musel jsem zklamat Carlisla. Vždy jsem se choval jako mladý vychovaný muž, a dnes jsem křičel na ženu, kterou tajně miluji. Ne, já ji nesmím milovat! Ale dá se láska zakázat? Můžu si zakázat cítit něco tak nádherného, co mě zároveň tak šíleně bolí? Vzpomněl jsem si na polibek, který Bella dala Brianovi. Jak moc bych chtěl být na jeho místě. Jak moc bych chtěl, aby se Belliny jemné ruce dotýkali mého těla.

Ne, já ji nemohu milovat. Nikdy ji nebudu moci milovat, protože ona by nikdy nemilovala mě. Sama to řekla, žena, která by mě milovala, by musela být blázen. Nikdy nenajdu někoho, kdo by mé city opětoval. Nikdy tu nebude někdo, kterému by hořelo srdce jen kvůli mně. Já se budu do konce své věčnosti trápit samotou a nešťastnou láskou k osobě, která mě z celého svého srdce nenávidí. Neukážu však svou slabost. Nikdy neukážu, jak moc mě bolí vídat Bellu v náručí Briana. Nikdy.

Vstal jsem a naposledy se rozhlédl okolo sebe. Slíbil jsem si, že se sem ještě určitě podívám. Lákalo mě pomyšlení, že alespoň něco mám s Bellou společné. Rozběhl jsem se zpět domů, byl nejvyšší čas vyrazit do školy. Rychle jsem se převlékl a šel ke svému autu, kde už na mě čekala Alice s Jasperem.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě má sestřička. Pokrčil jsem rameny a nasedl do auta. Slyšel jsem Alicin zmatek v myšlenkách a odhodlání, že se bude muset zeptat Jaspera, co cítí v mých pocitech. Bylo mi jasné, že ji to Jasper poví. Neměli před sebou žádné tajnosti. Budu se tedy muset smířit se zkoumavými pohledy mé sestřičky. Nasadil jsem netečnou masku a vyjel směrem ke škole.

Auto Brownových už na parkovišti stálo. Zaparkoval jsem hned vedle a vylezl z auta. Všiml jsem si Belly, která stála duchem nepřítomna vedle své Audi, a probudilo jí, až když jí Alice skočila okolo krku a začala něco drmolit. Chvíli se tvářila zmateně a pak pohlédla mým směrem. Viděl jsem v jejích očích zmatek a smutek. Snažil jsem se udržet svůj netečný výraz, ale v mých očích se určitě zračila bolest. Tolik mě bolelo Bellu jen vidět. Díval jsem se na ni a věděl jsem, že nikdy nebude mou. Nikdy mě nebude milovat.

Den okolo mě probíhal jako rozmazaná šmouha. Nevnímal jsem výklady profesorů, nevnímal jsem myšlenky svých spolužáků, nevnímal jsem čas. Trošku jsem se probudil až na obědě. Snažil jsem se chovat trošku normálně, protože mě neustále Alice pozorovala. Jasper už ji vše řekl, viděl jsem to v jejích myšlenkách. Dělala si starosti. Pak se z ničeho nic objevila Bella. Sedla si na své místo a nepřítomně zírala před sebe. Nemohl jsem si pomoci, musel jsem ji stále pozorovat. Proč je tak smutná? Co ji trápí? Je možné, že by ji trápila naše včerejší hádka? V mém nitru zaplanula jiskřička naděje, že by včerejší hádky mohla litovat stejně jako já. Alice se Belly na něco ptala, ale ta jí nevěnovala ani trošku pozornosti. Začínala mi dělat starosti, kdyby nebyla upír, řekl bych, že snad upadla do šoku.

„Bello? Vnímáš mě?“ mávala jí rukama před obličejem Alice. Bella se poněkud otráveně zeptala Alice, co se děje. Všiml jsem si krátkého zkoumavého pohledu mé sestry. Snažila se rozluštit, co Bellu trápí. Byl jsem ji vděčný, taky mě to moc zajímalo.

„Co ti dnes je? Děláš si starosti ohledně té věci s Brianem?“ zeptala se Alice. Brian? Já hlupák jsem si dělal naděje, že by ji snad mrzela naše hádka. Jsem já vážně idiot. Zamilovaný idiot, nadával jsem si v duchu, ale trpělivě jsem čekal na Bellinu odpověď.

„Ano. Trápí mě to. Vždy je najednou takový smutný, vážný a nejistý, když se k tomu tématu dostaneme. Vůbec nevím, co bych měla očekávat,“ zavrtěla hlavou a bezradně svěsila ramena. Jak moc rád bych teď nahradil ruce mé sestry, která ji objala a utěšovala. Bella se omluvila Alici za své chování. Při těch slovech si Alice vzpomněla, jak ji Bella před pár hodinami odbyla mezi dveřmi.

„Chápu to. Nemáš to teď jednoduché.“ Při tom po mně Alice bleskla naštvaným pohledem a poslala mi svou myšlenku. To jen kvůli tobě se trápí. Vím to. Zavrtěl jsem hlavou. Ona se přeci netrápí kvůli mně, trápí se kvůli Brianovi, který ji chce něco sdělit. Že by se odhodlal říct jí pravdu? Ne, to ne. Určitě jí nikdy neřekne pravé důvody, proč tu je. Bella po mně střelila pohledem a v jejích očích jsem viděl odraz své bolesti. V těch jejích jsem ji však spatřil také. Rychle odvrátila svůj zrak a pozorovala Emmetta s Jasperem, jak se o něčem hádají.

Nechápal jsem její bolestný výraz. Proč by ji měl pohled na mě bolet. To jsem ji tolik ublížil? Já jsem vážně pitomec. Jak bych mohl doufat, že mě tahle osoba bude milovat, když se v jejím pohledu zračí jen bolest, kdykoliv na mě pohlédne. Povzdychl jsem si a vstal. Neodvratně se blížila hodina biologie, kterou budu muset strávit s Bellou. Odnesl jsem tác s nedotčeným jídlem a vydal se do učebny. Byl jsem tam jako první. Sedl jsem si do lavice a díval se z okna, které jsem měl hned po své levici. Z oblohy padaly k zemi provazy vody a smáčely zdejší krajinu. Nebe plakalo nad mým zármutkem. Po chvíli se objevila i Bella. Nejistě si vedle mě sedla a založila paže na prsou. Zhluboka oddechovala. To ji dělá takový problém sedět vedle mě? Nevěnoval jsem ji však jediný pohled, ani koutkem oka jsem se nepodíval.

Jakmile zvonek oznámil konec hodiny, vstal jsem a vydal se do tělocvičny, kde mám společnou hodinu se všemi svými sourozenci. Ano i Rosalii a Emmetta už nazývám svými sourozenci. Během té krátké doby mi všichni Brownovi přirostli k srdci. Emmett a jeho věčné vtípky. Nepotřeboval bych umět číst mysl, protože Emmett řekl vždycky to, co si myslel. Rosalie, ač vypadala nafoukaně, byla ve svém jádru velmi milá osůbka. Esme a její dobrá mysl. Všechny nás milovala, a když říkám všechny, myslím tím i sebe, Alici a Jaspera. Už teď nás považovala za své děti. Musím říct, že mi vážně připomínala starostlivou matku. Z jejích myšlenek jsem rozpoznal, že ačkoli miluje všechny své děti, Bellu má nejraději. Má pro ní jistou slabost. Velmi ji trápí Bellino chování a její neuvěřitelný smutek. Briana nemá ráda, ale když je Bella s ním má na tváři upřímný úsměv. Jedině proto, Briana toleruje.

Konečně skončila škola a my mohli jít domů. Zavřel jsem se ve svém pokoji a znovu si lehl na postel. Hleděl jsem do stropu a přemýšlel o Belle, jejím smutku a trápení. Trápila se kvůli Brianovi. Jen pohled na její smutek mě zraňoval. Jak rád bych jí od něj pomohl. Převzal bych všechnu bolest světa na sebe, jen aby byla ona šťastná. Zřejmě se mě rozhodla ignorovat, pokud ji to k štěstí a radosti pomůže, vyhovím jí. Už se jí nebudu pokoušet uchránit před Brianem. Tedy budu, ale tak aby o tom nevěděla. Nedovolím, aby jí ublížil.

Na dveře se ozvalo lehké zaklepání a dovnitř strčila hlavu Alice.

Můžu? Zeptala se mě v myšlenkách. Jen jsem přikývl a uvolnil jí místo na posteli.

„Jasper mi pověděl o tvých citech k Belle. Víš, já si myslím, že jí to taky trápí, ta vaše hádka.“

„O tom pochybuji Alice. Dělá si jen starosti o Briana.“ Jeho jméno jsem doslova vyplivl.

„Edwarde, vždyť to znáš. Co se škádlívá, to se rádo mívá.“

„Hezký pokus Alice, ale v Bellině případě to neplatí.“

„Jak to můžeš vědět? Umíš jí číst myšlenky? Neumíš,“ odsekla naštvaně Alice.

„Neumím, ale vím to. Promiň Alice, ale chci být sám,“ řekl jsem a přešel k oknu, z kterého jsem následně vyskočil ven. Rozhodl jsem se vrátit se na Bellinu louku. Potřeboval jsem trochu klidu.

Cestou jsem si trošku zalovil. Už jsem to potřeboval. Jak jsem zjistil, ostatní byli na lovu v noci spolu s Bellou a Brianem. Asi to s tím vegetariánstvím myslí vážně, ale mě neoklame. Přijdu na to, co po Belle chce. Blížil jsem se k louce a znovu ucítil Bellinu nádhernou vůni, jenže tentokrát tady byla ještě jedna další. Nemusel jsem moc přemýšlet, kdo by to mohl být. Brian. Nikoho jiného by sem Bella nevzala. Vlezl jsem na louku a cítil tu koncentraci jejich vůní. Seděli přesně na tom stejném místě, kde jsem včera ležel. Položil jsem své tělo do trávy a vypnul mozek. Nechtěl jsem o ničem přemýšlet. Jen jsem zhluboka vdechoval Bellinu vůni a poslouchal hučení vody, když najednou zakřupala větvička. Rychle jsem vstal a podíval jsem se po původci toho zvuku. Zadíval jsem se do kapradí a hleděl jsem do lačných rudých očí, které se ke mně přibližovaly.

Předchozí kapitola --> Další kapitola 

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jedna rodina? Nesmysl - 16. Hloupá láska: