Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 8. kapitola

Hledaná - 8. kapitolaPokračování....řekli jste si o to. Pomalu vám házím drobečky...a co ty jeho oči?Zapůsobilo? a co bude v krabičce? Komentujte....Díky...

Vrátil se a v ruce měl svíčku. Položil ji na vanu a vlezl do vany ke mně.

„Na co potřebuješ takhle velkou vanu?“, vyzvídala jsem.

„No asi jsem tušil, že ji s tebou jednou využiju“, zašeptal. Vlezl si za mě a já jsem se mu opřela o hruď.

„Jak to, že jsi tak studený?“, odvážila jsem se zeptat na něco, co mě zajímalo od první chvíle kdy se naše ruce poprvé dotkly.

 

Chvíli mlčel a pak odpověděl. „Co kdybych ti slíbil, že ti to jednou vysvětlím. Slibuju.  Ale teď ne. Souhlasila bys?“

Přemýšlela jsem o tom. Překvapil mě. Co by to mohlo být za nemoc? Ale pokud o tom mluvit nechce, nebudu ho nutit. „Dobře. Souhlasím. Jednou mi to ale vysvětlíš“, řekla jsem rozhodně. Ulevilo se mu.

Otočila jsem se čelem k němu a posunula jsem se tak, abychom byli s našimi tvářemi ve stejné úrovni, políbila jsem ho. „Nemáš vůbec představu, jak jsem teď šťastný, jak dlouho jsem na tebe čekal“, řekl a pevně si mě k sobě přitáhl. Začala mi být zima. I přes tu horkou vodu mě jeho tělo studilo. Otřásla jsem se zimou, ale zůstala jsem v jeho objetí. „Nevadí ti to?“, zeptal se udiveně.

Zamyslela jsem se, jestli mu mám říct pravdu, ale rozhodla jsem se, že ano.

„Víš, vlastně ne. Já mám pocit, jako bych někoho stejně studeného už potkala. Je to možné?“

Chvíli přemýšlel a pak mi vzal ruku a přejížděl mi zase po mé jizvě. „Ano, je to možné“, řekl potichu.

Zřejmě je ta nemoc co má běžnější než jsem si myslela. Napadlo mě, že zajdu do knihovny a zkusím něco zjistit, ale rozmyslela jsem si to. Slíbil mi, že mi to jednou vysvětlí.

Když jsem usínala v jeho náruči, zabalená do deky, aby mi nebyla zima, na něco jsem si vzpomněla. „Víš, že je to přesně rok, co se jmenuju Beth?“. Zasmál se tomu.

„A víš, že  je to přesně rok, co ses mě poprvé dotkla“, poznamenal. Pamatoval si, jak jsem mu podala ruku, abych se představila.

„No, to není tak přesné. Už předtím jsme se přece dotýkali. Vyšetřoval si mě a ten den, když jsem se vzbudila po té nehodě si mě dokonce objal.

„Ty si to pamatuješ?, zeptal se překvapeně.

„Samozřejmě.“

Oba jsme chvíli mlčeli. Vzpomínala jsem na poslední rok. Na to, co všechno se stalo. Na to, jak můj život vypadal ještě před rokem naprosto ztracený. Teď se najednou zdá být všechno docela jasné a to, kam to směřuje se mi líbí.

Thomas a já jsme byli téměř nerozlučná dvojka, bohužel nám na sebe nezbývalo tolik času, kolik bychom si představovali. Hned po novém roce mi začalo zkouškové období, které jsem naštěstí přežila a postoupila jsem do dalšího semestru. On toho měl zase docela dost v práci a já chodila do školy a hodně jsem se učila. Thomasovi to dělalo velké starosti. Bydlel poměrně daleko od školy a od mého bytečku, takže ani to nám moc nepomáhalo. Lucy si zvykla, že u nás Thomas tráví spoustu času. Bylo jednodušší být u nás, než v jeho bytě, který byl přes půl města a z mého bytečku jsem to měla blíž do školy. Thomas trval na tom, abychom oslavovali každičký měsíc výročí, takže každý první den v měsíci jsme chodili na večeři. Thomas byl co se týká jídla velmi vybíravý. Nikdy nevypadal, že by mu něco skutečně chutnalo. Když se nám podařilo ukořistit celý den pro sebe a já jsem udělala něco k jídlu, napjatě jsem vždycky sledovala, jestli mu to bude chutnat. Říkal, jak je to dobré, ale nikdy nesnědl víc jak pár soust.

„Mám já to s tebou těžké“, postěžovala jsem si po pár měsících, když jsem ho sledovala, jak se rýpe v snídani.

„Jak to myslíš?“, zeptal se se zděšeným výrazem. Co si myslel, že myslím?

„Co ti mám proboha udělat k jídlu? Nic ti nechutná“, zeptala jsem se ho a bylo vidět, že se mu ulevilo.

„To není pravda. Jen nemusím vařená jídla“, odpověděl mi a přidal k tomu ten svůj omračující úsměv.

Usmála jsem se na něj zpátky  a šla jsem si mu sednout do klína.

„Takže, co je dneska v plánu?“, zeptala jsem se nadšeně, že máme celý den pro sebe.

„Dneska je prvního miláčku, dneska máme výročí. Mám pro tebe dárek.“

„Jak to myslíš dárek? Nedomluvili jsme se, že si dárky dávat nebudeme?“, vyčetla jsem mu.

„To sice ano, ale dneska je speciální výročí, je to 6 měsíců“, upozornil mě a já jsem se cítila tak nějak trapně, že pro něj nic nemám. „Já pro tebe nic nemám“, špitla jsem smutně.

Prstem mi zvedl hlavu a díval se mi do očí. „No, jestli se ti můj dárek bude líbit, což doufám, že bude, tak to pro mě bude nejhezčí dárek, který můžu dostat“, odpověděl mi a tvářil se u toho jako andílek.

„Mám se bát?“, zeptala jsem se.

„Ne, to spíš já se bojím, jak to přijmeš“, řekl a viděla jsem na něm, že má skutečně obavy.

„No, tak teď se zaručeně bojím. Tak mě nenapínej a dej mi ho“, zaprosila jsem.

„Počkej do večera“.

Povzdechla jsem si, ale nemínila jsem to vzdát. Sedla jsem si na něj obkročmo a pevně jsem se k němu přitiskla. „Vážně mi to neřekneš?“, zašeptala jsem mu do ucha a svými rty jsem jemně stiskla jeho ucho. Zrychlil se mu dech. „Neřeknu“, odpověděl.

Pokračovala jsem svými rty po jeho krku a rukou jsem mu pomalu rozepínala košili. „Vážně neřekneš?“, zašeptala jsem a vzdychla jsem u jeho ucha.

Povzdechl si. „Ty jsi ale nebezpečná“, řekl vzrušeně.

„Takže?“, zeptala jsem se a doufala jsem, že vyhraju.

„Nic ti neřeknu. Zkazil bych překvapení.“

Povzdechla jsem si. Vzdala jsem to. Chtěla jsem vstát, ale on mě pevně chytil za ruce a znovu mě na sebe posadil. „Vzdáváš se rychle“, řekl překvapeně a svými rty mi sjížděl od krku až téměř k mým prsům. Odhrnul mi ramínka od tílka a líbal mě na ramenou a vracel se přes klíční kost směrem k mému krku. Zmocnila se mě touha. Rychle jsem přitiskla své rty na jeho a on mě odnášel do ložnice pokračovat v tom, co jsme začali.

Zůstali jsme ještě ležet  v posteli. Ležela jsem na něm a prsty  jsem mu jezdila po tváři. Obkreslovala jsem jeho rty, hladila jsem jeho tvář, nos, líbala jsem ho na víčka. Otevřel oči a já jsem se vyděsila. Najednou jsem byla na druhé straně postele, neschopná pohybu.

„Beth?“, zeptal se vyděšeně.

„Tvoje oči“, vyhrkla jsem.

Zřejmě si uvědomil, co se stalo. Vypadla mu jedna čočka. „Myslela jsem si, že je máš hnědé“, řekla jsem šokovaně.

„Ne, to jsou čočky.“, odpověděl mi smutně.

Dívala jsem se do jeho rudě červeného oka. Nosil hnědé čočky a skrýval tím svojí pravou barvu očí. Vypadalo to hrozivě. Jako bych už ale někdy někoho s touto barvou očí viděla a vím jistě, že jsem se bála. Stejný strach jsem cítila i teď.

„Já už jsem takové oči někdy viděla“, řekla jsem mu.

Díval se na mě a přemýšlel zřejmě co říct. „Já jsem si to myslel. Napadlo mě to, když jsi v nemocnici nebyla překvapená, když jsi cítila moji chladnou ruku a ani potom, co jsi zjistila, že celé mé tělo je ledové.“ Přemýšlela jsem nad tím, co mi právě řekl. „Má to souvislost s tím, že jsi studený?“

„Ano“, odpověděl.

Uvědomila jsem si, že jsem reagovala naprosto hloupě a viděla jsem na něm tu bolest, kterou jsem mu způsobila. Přiblížila jsem se zase k němu. „Slíbil jsi, že mi to řekneš“, připomněla jsem mu.

„Ano, já vím.“ Čekala jsem, jestli bude pokračovat, ale on mlčel. Díval se na mě a v očích měl prosebný výraz.

„Teď ještě ne, vid?“, zeptala jsem se.

„Raději ne“, řekl potichu.

„Dobrá. Nebudu tě nutit“.

„Moje oči tě děsí?“, zeptal se.

„Trochu“, musela jsem přiznat.

„Půjdu si vzít novou čočku, nechci tě děsit“, řekl a odešel.

Znovu mi bylo líto mojí reakce. Jak jsem se ho vůbec mohla bát? Je to nesmysl. Jsou to jen oči. Zřejmě je to nějaká odchylka, ale čím dál tím víc jsem chtěla vědět, co je to za nemoc. Bála jsem se o něj. Dokonce i málo jedl. Začala jsem se obávat, aby to nebylo něco hodně vážného.

Když se vrátil a viděl můj smutný výraz, přišel ke mně a vzal mě do náručí. Až teď jsem si uvědomila že mi stékají slzy po tváři.

„Umíráš?“, zeptala jsem se.

Zarazil se, ale odpověděl mi. „Ne, přísahám, že neumírám. Neměj o mě strach“.

„Dobře“, špitla jsem a políbila ho.

Večer jsme vyrazili na tradiční večeři. Tentokrát vybíral místo Thomas. Snažil se tvářit nezaujatě, ale viděla jsem na něm, že za tím jeho ledovým klidem něco vře. Nechápala jsem co, ale bylo mi jasné, že si pro mě něco připravil a má z toho radost, no a zároveň i strach, to bylo patrné.

Jeli jsme tentokrát jeho autem a to celkem dost dlouho. Začala jsem poznávat okolí. Nebylo to zase tak daleko od mé školy. „Nevěděla jsem, že je tu někde nějaká restaurace“, řekla jsem, když jsme zastavili.

„Není. Nejdeme do restaurace“.

Zaváhala jsem. „Tak kam jdeme? To jsem se nemusela navlíkat do těhle šatů“, řekla jsem a ukázala na svoje černé minišaty. „Dokonce jsem si vzala i podpatky a to víš, jak to nesnáším“, postěžovala jsem si.

Zasmál se.  Zastavil a šel mi otevřít dveře od auta. Vystoupila jsem. On zůstal stát a jemně mě políbil. Najednou vytáhl z kapsy krabičku a podal mi ji. Sundala jsem víčko a dívala jsem se dovnitř. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Co to znamená? Zvedla jsem hlavu a snažila se něco vyčíst z jeho tváře……

Předchozí kapitola ... Další kapitola

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 8. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!