Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dead Mind


Dead MindBelle se život skutečně změní, ale poněkud jinak, než si představovala... Po mnohých urgencích jsem rozvedla svou jednorázovku Listí pod vlasy na kapitolovku. Tak snad se to bude líbit...:-) Předem děkuji za komenty, ať vím, jestli má cenu pokračovat.

(Listí pod vlasy - http://www.stmivani.eu/36-jednodilne-povidky/listi-pod-vlasy/)

A pak mi to s dalším bolestným vyjeknutím došlo. Nechce mě zabít, ale proměnit. Udělá ze mě novorozenou. Stroj na zabíjení. Neschopnou lidského života. Ohrožení pro všechny kolem mě. I pro Edwarda…

Bože, tak moc to bolí…

Podle lidského vnímání času to trvalo skoro tři dny. Podle mě věčnost. Bolest mě nutila choulit se do těsného klubíčka, mít pevně zavřené oči a stisknuté čelisti, abych nekřičela jako zvíře.

Vlny utrpení mého vlastního těla mi zamlžovaly mysl. Tu a tam však pár myšlenek proklouzlo. Proč on? Proč zrovna Laurent učinil to, k čemu Edward neměl odvahu? Stát se upírem bylo mé přání už dlouho, ale takhle jsem to nechtěla. Ne bez Edwarda. Ne bez Cullenů. Ne sama.

Po čase jsem si začala uvědomovat, že bolest pomalu, pomaličku ustupuje. Zvolna se přesouvala z konečků prstů dál a dál do vnitřku mého těla, uboze se svíjejícího na zemi. Několikrát se mi podařilo s vypětím všech sil otevřít oči. A vždycky tam byl. Laurent. Můj soukromý ďábel.

Cítila jsem ten pohyb. Ten poslední, šílený, chaotický tlukot mého srdce. Pak mi na okamžik všechno zastřela mlha. A pak nic. Donutila jsem se ležet ve stále stejné poloze, aniž bych se pohnula, i když mi bylo jasné, že Laurent ví, že přeměna je u konce. Celou dobu mé srdce slyšel. A náhle bylo téměř ohlušující ticho.

Dotkl se mě. Lehce, jemně mi položil ruku na rameno. V ten moment, během zlomku vteřiny, jsem vystřelila ze země a zády se opřela o nejbližší zeď. Konečně jsem otevřela své nové oči. Oči upíra. Oči zabijáka.

Všechno bylo tak… nové. Na Laurentově tváři jsem viděla každou drobnou vrásku, blyštivé odlesky jeho zubů, každý detail jeho rudých očí. Místností poletoval jemný prach, jehož zrnka jsem náhle viděla tak jasně, jako by to byly obrovské sněhové vločky. Světlo z několika různých lamp v místnosti bylo skoro nesnesitelně ostré, přesto jsem necítila potřebu oči přivřít. Cítila jsem pach zkaženého jídla odkudsi z útrob domu, slyšela jsem myš cupitající na odlehlé půdě, pod prsty jsem rozeznávala každý tah malířské štětky, činící se již před dlouhou dobou na těchto zdech.

Laurent se usmíval. Zvítězil. A moc dobře to věděl. „Dobré ráno, má drahá.“ Dívala jsem se na něj a nebyla jsem mocna slova. I přes to, co udělal, jsem ho náhle nedokázala nenávidět. Dal mi to, po čem jsem toužila. Co jsem chtěla. Pro co jsem žila.

„Kde to jsem?“ Zalekla jsem se vlastního hlasu. Byl tak… melodický. Nový. Laurent se kolem sebe rozhlédl a majetnicky rozhodil rukama. „V jednom z mých… no, občasných útočišť.“ Já se však nerozhlédla, nemohla jsem spustit oči z jeho karmínových očí. Naprázdno jsem polkla, i když už nebylo co.

„Máš žízeň?“ Až ve chvíli, kdy to vyslovil, jsem pochopila, co je to skutečná, vše spalující, nepřekonatelná, smrtící žízeň. A hlad. Poznal to na mně. „Tak pojď, vyrazíme si na lov.“ Znělo to tak normálně, jako kdyby řekl, že jdeme do kina. Já si však i přes nesnesitelnou žádost mého těla náhle vůbec neuměla představit, že bych to měla udělat. Někoho zabít. Vzít někomu život, abych já mohla pokračovat v tom svém.

S neuvadajícím úsměvem ve tváři ke mně přistoupil a vzal mě za ruku. „Jen pojď. Sama uvidíš, jak se budeš cítit.“ Na ta slova se mnou proskočil otevřeným oknem. Až když jsem o vteřinu později stála na vydlážděném chodníku a podívala se, odkud jsem to právě skočila, na mě plně dolehlo, čeho všeho jsem nyní schopna. Bože, páté patro! A já, vždycky nejnešikovnější stvoření v okolí, ho zdolala s naprostou grácií, jako by mi byla vrozená. Bylo to ohromující. Dokonalé.

Malé, okrouhlé náměstí bylo takřka prázdné, až na dvě ženy, procházejíc přes něj zavěšeny do sebe a choulící se pod jeden silný kabát. Ucítila jsem tu vůni. Pach božské many. Pach krve. Teplé, lidské, tepající krve proudící jim v žilách, srdcem pumpované do celého těla. Něco takového jsem ještě v životě necítila. Něco tak… lákavého.

Laurent mě pevně uchopil za rameno, i když věděl, že kdybych chtěla, vytrhla bych se mu. Byla jsem silnější než on. Ale on byl teď mým učitelem. A já se chtěla učit.

„Tady ne. Ještě chvilku vydrž. Pojď.“ Temnými uličkami města jsme proběhli neskutečnou rychlostí. Upíří rychlostí. Ten běh mě naprosto pohltil, ta možnost být konečně rychlá jako vítr mě opájela a já si ten úžasný pohyb bez špetky námahy užívala.

Doběhli jsme až za město. Až tady, u přístaviště, jsem poznala, že to je jen jakési malé městečko obehnané nízkým přírodním valem. Neznala jsem to tu. Nevěděla jsem, kde jsem. Ale bylo mi to jedno.Hlavní pro mě bylo ukojit mou žízeň. Můj hlad. Mou touhu po krvi.

Tiše jsme vstoupili na jednu z malých, ošuntělých lodí, kterých tu byla teď v noci ukotvena spousta. Laurent mě nechal stát na lehce vrzajících prknech paluby a ladně se natáhl do malého přístěnku. Věděla jsem, co tam hledá. Cítila jsem to. A i přes svůj strach z něčeho takového jsem pocítila potřebu se usmát, protože to bylo to, co jsem potřebovala. Co jsem chtěla.

Vytáhl toho malého, ušmudlaného člověka silně čpějícího rybinou z útrob lodi a s rukou držící mu přes ústa ho vytáhl ven. Poklekl a držel ho na zemi. „A teď se uč, má drahá. Nebuď moc prudká ani horlivá. Užij si to. Pomalu a dosyta.“

Poklekla jsem k tomu muži z druhé strany. Zřetelně jsem slyšela zběsilý tep jeho srdce, jeho široce rozevřené oči, v té neprostupné tmě oproti mně takřka slepé, se blýskaly strachem. Bál se. A měl proč.

Má žízeň mě ovládla. Mysl se mi zastřela. Všechny mé lidské myšlenky, mé zábrany a strach byly odsunuty stranou. Jeho odhalené hrdlo volalo po mých zubech. Jed se mi rozléval v ústech a i když jsem nikdy neviděla upíra na lovu, věděla jsem, co mám dělat. Ještě jednou jsem zhluboka vdechla tu opojnou vůni a zakousla se.

Chlemtala jsem jako zvíře. Uvědomovala jsem si to, věděla jsem to, ale nešlo to jinak. Musela jsem. Se zavřenýma očima jsem do sebe pojímala tu životadárnou tekutinu a užívala si ten extatický pocit naprostého, dokonalého uspokojení. Bylo to dokonalé.

Laurent mi z náruče vyjmul ochablé, mrtvé tělo. Z bundy vytáhl nůž, jehož čepel zarazil hluboko do jeho ztichlého srdce a pak ho hodil přes palubu daleko, daleko do moře. „To kvůli lidem. Kdyby ho náhodou našli.“

Nevěnovala jsem mu pozornost. Na jazyku jsem si uchovávala poslední kapky krve, vychutnávala si jejich chuť, jejich nasládlý odér, jejich jemnost, když jsem je pak nechala volně stéct do krku. Pak jsem konečně otevřela oči a podívala se na něj. Byl šťastný. Povedlo se mu, co zamýšlel. Udělal ze mě upíra. Dal mi poznat chuť lidské krve. Věděl, že s ničím jiným už se nespokojím. Jeho plán vyšel.

Další dva dny jsme se toulali okolím. Dlouhé hodiny jsme si povídali a já postupně přicházela na to, že Laurent není tak špatný. Jak mi sám řekl, byla jsem teď jeho dítě, jeho drahá a já věděla, že to myslí vážně.

Nyní mě ale čekala ta pravá, skutečná zkouška a já věděla, že jí musím podstoupit. Vrátit se do Forks… alespoň na chvíli. Věděla jsem, že Charliemu nemůžu přijít na oči, se svýma rudýma očima a vizáží poněkud pozměněnou mou novou existencí. Ale chtěla jsem mu aspoň zavolat. Aby věděl, že jsem v pořádku a aby si nedělal starosti, že se o sebe postarám. Věděla jsem, že starosti bude mít stejně, ale chtěla jsem mu ulevit.

Nejdůležitější však pro mě bude postavit se Cullenům a ukázat jim, kdo jsem. Čím jsem se stala. Uklidnit je, obejmout naposledy Edwarda a… Bože, Edward! Doteď jsem myšlenky na něj a jeho reakci podsouvala do pozadí, což šlo celkem snadno vzhledem k tomu, s kolika novými vjemy a možnostmi mé vlastní osoby jsem se musela seznámit a zároveň potýkat.

Na mé lásce k němu se nic nezměnilo. Miluji ho a budu napořád. Bude to i on cítit stejně? A i kdyby ano, dokáže se mnou být a já s ním? Nedokázala jsem si představit, že bych jako on a zbytek rodiny chodila lovit zvířata. Vždyť lidská krev je tak…

Ne, neuvrhnu ho na stejnou stezku, kterou jsem se vydala já. Věděla jsem, že tohle náš vztah nikdy nemůže přežít. Nebude schopen vzdát se svého života a já toho svého. Nemohla jsem se vzdát Laurenta, mého nového otce. Už ne.

Nedovolím, aby se Edward stal stejným monstrem jako jsem já. A mě se líbilo být monstrem. Chuť lidské krve, pro to jsem teď žila. Ale musela jsem ho vidět. Naposledy. Rozloučit se…

A tak jsme se brzkého jitra třetího dne vydali na cestu do Forks.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dead Mind:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!