Tak tu máte druhou kapitolku :D Díky, že se vám to líbí :D Mimochodem se omlouvám, ale psaní z pohledu Edwarda mi moc nejde, tak se nevyděste :D A opět prosím komentujte !!
13.03.2009 (18:34) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 8275×
Kapitola druhá - Výčitky
Z pohledu Edwarda
Seděl jsem v rohu pokoje. Ne, ne, ne! Proč ona? Proč Alice nic neviděla? Nemohla to přede mnou ukrýt, vidím její vidiny, ona skutečně nic neviděla... ale jak to?
Proč jsem ji nechával samotnou? Proč, k sakru proč? Byla to moje vina. Neměl jsem ji spouštět z očí.
Od doby co Bella... - nedokázal jsem myslet na to strašné slovo - od toho co měla tu nehodu, už uplynuli dva dny.
Když jsem ji viděl, jak tam leží... mrtvá... - otřásl jsem se pod tíhou toho slova - moje myšlenky se okamžitě stočili k jediné věci. Itálie, Volterra. Samozřejmě, pozdě. Alice okamžitě uviděla, co hodlám udělat - a tohle sakra viděla? - a okamžitě mě Emmett s Jasperem zadrželi. Drželi mne jako rukojmí. Hlídali mne, abych neutekl. Z jedné strany jsem je chápal - nechtěli, abych vyvedl něco, co by jim ublížilo, ale na druhou stranu - má cenu žít, když se mnou není Bella? Je to jako chybějící část puzzlí. Chybí několik dílků.
Důležitých dílků.
Nikdy v mém skoro-životě jsem netoužil tolik spát, chtěl jsem usnout a nechat se ponořit do říše snů - třeba by se mi zdálo o Belle. Ale to se nestane. Já nespím. Nikdy. Sny jsou pro mě jen něco nemožného.
Tak moc bych chtěl být člověkem... Měl bych tolik možností, jak ukončit svůj život! Nebyla by tu jen ta jedna jediná, o kterou jsem se už jednou pokusil, i když tehdy to bylo špatně, tehdy jsem to neměl dělat.
Začal jsem litovat, že jsem od Belly odešel. Už po několikáté litovat. Mohl jsem být s ní o takovou dobu déle!
Bez Belly... to nemá cenu. Žádnou...
Začal jsem přemýšlet o tom, jak mne žádala, abych ji přeměnil. Proč jsem to neudělal? Teď tu mohla být se mnou... sice ne člověk, ale... NE! Na tohle jsem neměl právo, nemohl jsem ji vzít duši! Hlodalo mne svědomí. Jak jsem mohl na něco takového jen pomyslet? I když ona sama to chtěla... ne! K sakru, to by nebylo správně!
Začal jsem se soustředit na něco jiného. Cítil jsem Emmetta, který stál přede dveřmi. Stál tam celý den, ale očividně mu to nevadilo. A jako naschvál stále myslel na něco, co nemohlo upoutat moji pozornost. Přemýšlel o tom, jak se bude líbit Rose jeho dárek. Chystali znovu svatbu. Chtěli to akorát Belle říct, až dojede k nám... Píchlo mne u mého mrtvého ledového srdce. Bella. Už nikdy...
Nechtěl jsem v tomto pokoji strávit zbytek věčnosti. Musím se odsud dostat. Nepustí mne pryč. Věděl jsem, že bych možná dokázal někoho přeprat, ale neodpouštěl jsem si, že bych někomu měl ublížit... ne to ne, radši tu budu trčet.
Tak moc jsem ji chtěl alespoň ještě jednou vidět, políbit její horké rty... Ona tu ale není, jsem už zase sám...
„Jsem tu s tebou, Edwarde." Napřímil jsem se jako bych spolknul pravítko. Ten hlas. Bella! Rozhlídl jsem se po celém pokoji.
* * *
Z pohledu Belly
Ne, to není možné! On mě přece nemohl slyšet! Nebyla jsem vidět, slyšet, cítit, nic. Dokonce i jeho upírské schopnosti byli krátké. Nebyla jsem živá bytost, aby mě mohl vnímat.
Jaktože mě slyšel? Tu větu jsem pronesla tak potichu. Ach, na co myslím, mohla jsem ji přece i křičet! Neměl by mě slyšet, ale stalo se to, jak to?
Viděla jsem ho, jak se rozhlíží. Chudák. Hledal mě. Možná, i když jsem si to nedokázala přiznat, mě slyšel, ale bylo jisté, že mě neviděl.
Připadala jsem si tak bezmocná. Chtěla jsem ho obejmout, políbit a říct mu, že jsem tady. Nešlo to. Byla jsem jako vzduch.
Za ty dva dny, co jsem byla proměněná, jsem se nespočetněkrát pokoušela Edwarda dotknout. Pokaždé jsem jen projela jeho tělem, jako by byl vzduch. Oprava. Já jsem vzduch. Nic. Nicota. Prázdnota.
Chtělo se mi brečet. Opět to nešlo. Nebyla jsem člověk, nemohla jsem brečet.
Nedokázala jsem uvěřit, jak je přeměna v anděla jednoduchá. Mé oči byli zavřené pouhý okamžik. Hned jsem je otevřela. Nevěřila jsem tomu. Na sobě jsem měla obyčejné bílé triko a rifle - na tom nebylo nic zvláštního, ale na zádech jsem cítila jistou přítěž. Křídla, nádherná, bílá jako... Edwardova kůže... to přirovnání mi bylo hřejivým pocitem. Ještě něco se ale změnilo. Mé oči. Už nebyli hnědé, tak jak se líbili Edwardovi. Ne.
Změnily barvu. Byli bílé, bělejší než křídla, bělejší než cokoliv bílého. Byli studené. Celá ta andělská proměna byla nádherná, ale ty oči jsem nesnášela. Věděla jsem, že Edwardovi se líbili moje hnědé oči, hřejivé studánky.
Povzdechla jsem. Byli to už dva dny a já stále nepochopila, jak můžu Edwardovi pomoci. Něco bylo ale zvláštní, ani Lori mi to nedokázala vysvětlit. Já jsem Edwardovi myšlenky slyšela. Slyšela jsem všechny myšlenky upíří rodiny. Lori to hodně udivilo. Tvrdila, že je to asi tím, že jsem se za života s upíry hodně stýkala a taky tím, že jsem si vybrala upíra za svěřence. Připadlo mi, jako by trochu žárlila. Ne, to není možné. Andělé nežárlí. Andělé jsou přece... andělé. Nemohou mít špatné vlastnosti.
Nebyla jsem si jistá, jestli se nevymykám pravidlům.
Ale stále tu byla ta otázka, jak jsem dokázala, že mě Edward slyšel? Lori mi něco malinko naznačovala, že v určitých situacích dokáže anděl udělat něco, co normálně nezvládá. Ale většině andělům se to nepodařilo za celou jejich existenci. Mě se to stalo po dvou dnech.
Ne, nemohla jsem tomu uvěřit.
„Edwarde, slyšíš mě? Jsem tady, lásko!" promluvila jsem, s nadějí, že mě uslyší. Nic. Ani se neohlédl.
Nevím co bylo horší - jeho myšlenky na sebevraždu nebo myšlenky na to, jak si namlouvá, že se mu ten hlas jen zdál? Přemýšlela jsem. Je lepší, že Edward hned zavrhl možnost, že bych to skutečně řekla já. Ale nechci, aby myslel na to, jak se zabije. Ne, Edwarde, to nedělej! Já tě miluji, nechci abys umíral! Jak bláhové.
Stále jsem ho oslovovala a snažila se ho dotýkat. Žádná reakce. Bylo to - jak by řekl sám - hrozně frustrující.
Zadívala jsem se do jeho očí. Začínali mu černat. Měl by jít na lov, co nejdřív, v tomhle stavu, kdo ví, aby někomu neublížil.
Chtěla jsem si dát facku. Ne, to by Edward neudělal. Neublížil by nikomu. To ne.
Uvědomila jsem si, že celé ty dva dny jsem tu byla s Edwardem. Nevylezla jsem z tohoto pokoje. Jako anděl jsem konečně pochopila, jaké to je, nikdy nespát.
Letět. Mohla bych, ale ještě jsem se k tomu nedokázala odvážit. Nevěděla jsem jak donutit křídla aby se rozpohybovali. Byli pro mne jen tíhou na zádech, byla to jediná bolest, kterou jsem cítila.
Soustředila jsem se. Důkladně jsem myslela na to, jak se mi pohybují křídla. Efekt se nedostavil. Jen pravé křídlo se mírně zahoupalo. Frustrující. Dočista frustrující.
Nemusela jsem nikde otvírat dveře, takže jsem jednoduše prošla zdí do vedlejšího pokoje. Teda v případě Cullenovic domu to spíš byla hala. Emmett stál hned za dveřmi. Tak jako celé ty dva dny. Stále myslel na Rose.
Připadlo mi, že jsem zase všem způsobila potíže. Emmett se chtěl zase s Rose vzít. Kdyby nebylo mé nehody, Edward mi tu takto netrucoval a Emmett by ho nemusel hlídat. Mohl by uspořádat s Rose krásnou svatbu. Zase já. Proč všem musím činit problémy?
Pohlédla jsem na pohovku, na které vedle sebe seděli Carlisle a Esme. Oba byli strnulí jako sochy a stále o něčem přemýšleli. Nesnažila jsem se je poslouchat. Věděla jsem i bez toho na co myslí.
Alice s Rose tu nebyli, jeli na lov a vrátí se až večer.
Vyšla jsem z domu, můj pohled se okamžitě zastavil na Jasperovi, který si něco dělal s autem. I když byl jeho výraz silně soustředěný na auto, bylo vidět, že myšlenkami je jinde.
Tedy spíš pro mě, bylo slyšet.
Stejně tak, jako blokoval jeden z východů Edwardova pokoje Emmett, tak druhý východ - okno, hlídal Jasper. Edward by zřejmě i tak dokázal utéct, ale nechtěl nikomu ublížit.
Být andělem mělo ještě jednu velkou výhodu - stačilo silněji pomyslet na vašeho svěřence a už jste byli u něho, ať byl kdekoliv, a ať jste byli kdekoliv vy.
Netrvalo to ani setinu sekundy a už jsem zase stála v Edwardově pokoji. Stále měl stejné myšlenky. Litovala jsem ho.
Stále mi ale nešlo z hlavy, jak mě mohl slyšet. Musím se na to zeptat Lori.
Jako bych tou myšlenkou vyslovila kouzelné slůvko, okamžitě jsem se objevila tváří v tvář Lori.
<< Předchozí kapitola | Další kapitola >>
>> Shrnutí mých povídek <<
Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Angels - 2. Kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!