Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žvot je nespravedlivý - 2. kapitola

26.10.2009 (10:30) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1873×

2. kapitola – Přírodu neošálíš

Pohled – Edward

„Ne, to musí být nějaký omyl.“ byla má první slova po tom, co mi Ashley sdělila svůj názor. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nemohla to být pravda. Vždyť já přeci miluji Bellu, to ona je má jediná, to do ní jsem se přeci otiskl, nebo snad ne?

Ale když jsem se nad tím hlouběji zamyslel, musel jsem uznat, že něco na tom bude. Už tolikrát, tolikrát před tím, než jsem poznal Bellu, mi sourozenci neustále opakovali, jaký je to pocit, poznat svou druhou polovičku. A já musel souhlasit s tím, že přesně to samé cítím i já k Ashley. K té dívce, kterou jsem měl každou minutou radši. Bránil jsem se tomu seč jen to šlo, ale copak to jde, postavit se svému osudu?

Další hypotéza, kterou jsem ihned potom vyloučil byla, že jsem se možná otiskl do dvou dívek naráz. Ale to byl jen další nesmysl. Ač jsem nechtěl, mé pocity k Belle byly odlišné od pocitů k Ashley. Bylo to hrozné! Ubíjelo mne to!

A co bych měl říct Belle? I když jsem teď už tušil, že my dva si nejsme souzeni, stále jsem ji miloval. A nebyl to jen nějaký hloupý letní románek. Miloval jsem ji z celého mého srdce, tak jako jsem nikdy nikoho nemiloval. Ale teď byla na scéně ještě Ashley. A co to vlastně bylo za cit, který jsem choval k ní? Byla to také láska? Ano, byla. Naprosto odlišná, ale stále láska. Nenáviděl jsem se.

„Edwarde?“ promluvila na mne Ashley ustaraně. Asi jsem musel vypadat zvláštně.

„Ehm...já...“ netušil jsem, co bych jí na to měl říct. Promiň, ale já miluju taky Bellu, budeme žít všichni společně?! To asi těžko.

Do kuchyně vešel Carlisle a hned za ním rodiče Ashley. Tvářili se zmateně.

„Jste v pořádku?“ zeptal se můj otec.

„Myslíš fyzicky nebo psychicky?“ odsekl jsem mu. Přitom jsem se stále musel dívat na Ashley. Bylá krásná, ale to nebyl hlavní důvod, proč jsem z ní nemohl spustit oči. Pouto mezi námi bylo příliš silné.

„Víte, my si myslíme, že.... že jste se do sebe otiskli.“ Tak a bylo to potvrzeno. Rada starších to poznala, čili to bylo stoprocentní. Proklínal jsem se, proklínal jsem dnešní den.

„Prosím vysvětlete mi někdo, jak je to možné? Vždyť já, já přeci miluji Bellu! Tohle nechci!“ Ano, nechtěl jsem to, ale bylo to jako kdyby jste sami sebe přemlouvali, že na tu čokoládu vážně nemáte chuť, a přitom po ní tajně toužili.

„Edwarde, Ashley, tohle zařídila příroda, ne my. Jste si souzeni. Měli byste spolu strávit zbytek života. Měli byste se vzájemně přitahovat. Pokud to tak cítíte, je všechno v nejlepším pořádku.“ Ke slovu se dostala Ashleyina matka. Byla stejně krásná, jako její dcera, a bylo na ní vidět, že je se svým vyvoleným šťastná.

„Tak to asi všechno není v pořádku. Já stále miluju Bellu. Ale najednou musím milovat i Ashley, jsem zmatený! Nevím, co si mám myslet! Nechci takhle žít!“ mírně jsem to zařval. Už mě to vážně unavovalo.

„Musíš na Bellu zapomenout. Vím, že to nebude snadné, ale jinak to nejde. Odpoutej se od ní, rozejdi se s ní.“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Jak mohl můj otec, můj mírumilovný a laskavý otec říct něco takového? Chtělo se mi brečet.

„J – jak?!“ zašeptal jsem a sklopil hlavu. Pochopil jsem, že přírodu prostě neošálím.

„Zlom jí srdce. Bude to bolet, ale je to jediná možnost. Nemůžeš mít dvě ženy, Edwarde, uvědom si to!“ Zlomit jí srdce? Belle? Mé jediné lásce? Mé jediné pravé lásce? Protože to mezi mnou a Ashley nebyla láska, jakou bych si sám vybral. Bylo mi to souzeno, a já to nemohl změnit. A čím déle jsem s ní byl, tím méně jsem to změnit chtěl.

„Dejte mi čas, nemůžu k ní jen tak přijít a říct jí, promiň, je po všem.“

„Dobrá, máš tři dny. Jestli to s ní neskončíš do třech dnů, uděláme to sami.“ Ashley se na mě bolestně usmála. Určitě ji mrzelo, že ji nemohu její lásku ihned opětovat, nebo jí možná vadila skutečnost, že trpím, a tak trpěla se mnou.

„Co to tu vedete za debatu? Všichni vás shánějí. Carlisle, prý bys měl pronést slavnostní přípitek na uvítanou nových členů.“ Ve dveřích kuchyně se objevila Bella. Bodlo mne u srdce. Otec nasadil zdvořilý výraz a šel zpět ke společnosti. Omluvně jsem se na Bellu podíval, uchopil ji za ruku a vedl ven, pryč ode všech, pryč od Ashley, i když to bylo tak těžké.

Pohled – Bella

Zase jsem si připadala hloupě. Jako by přede mnou něco tajili. A Edward se rozhodně nechoval normálně. Pevně mi tiskl ruku, až to trochu bolelo. Ale já se mu nebránila, byla jsem ráda, že ho mám zase u sebe. Tolik jsem ho milovala!

Vedl mě ven, asi se chtěl projít. A já to v lesíku za jejich domem zbožňovala. Byl tam krásný čistý vzduch a nádherná příroda okolo.

Ale Edward byl takový jiný... podivně zamlklý, to se mi moc nezdálo.

„Děje se něco Edwarde?“ nedalo mi to a já se musela zeptat.

„No, víš... vlastně nic.“ Tak jestli jsem byla předtím zmatená, tak teď jsem byla mega zmatená. Co přede mnou tajil? Co mi nechtěl říct? Vždyť se mi vždy se vším svěřoval, tohle mu nebylo podobné. Byl jako vyměněný. Svraštila jsem obočí a zatřásla hlavou, Edward si toho pohybu všiml, a věděl, že to dělám vždy, když mi něco není po chuti.

„Bello, promiň, asi jsem trochu nevrlý.“ omlouval se.

„Nemusíš přede mnou nic tajit, Edwarde, snad víš, že bych tvá tajemství nikdy nikomu neřekla. Klidně se mi svěř.“ hluboce jsem se mu zahleděla do očí. Najednou mnou začalo jímat podezření, že už mne nemiluje.

Edward si jen povzdechl, ale nic neřekl.

Atmosféra okolo jako by se změnila, když k nám přiběhla Ashley. Edward k ní vrhal obezřetné, ale láskyplné, až zamilované pohledy. Chtěla jsem od nich utéct, ale Edward stále pevně svíral mou dlaň.

„Pardon, nechci rušit, já jen, že Belle volal tatínek, prý má ihned přijít domů. Zněl naléhavě.“ Hrklo ve mně. Na Charlieho jsem nějak zapomněla, když jsem se rozhodla přenocovat u Cullenových. Budu mít problémy, domácí vězení nejmíň na rok.

Pohlédla jsem na Edwarda.

„Doprovodím tě domů.“ oznámil mi a já byla ráda. Ani za nic se mi nechtělo jít domů samotné. A navíc, když se teď Edward choval tak podivně, jsem mu byla vděčná za každý jeho čas strávený se mnou.

Před našimi vchodovými dveřmi jsme se zastavili. Edward trochu znejistěl.

„Děkuju, dovnitř už to zvládnu sama.“ řekla jsem mu a naklonila se k němu, abych ho mohla políbit. A on zaváhal! Velmi mírně poodstoupil, než se rozhodl, a až potom mě začal líbat. Drtil mé rty tak silně jako nikdy dřív. Připadalo mi to, jako kdybychom se snad měli rozloučit, nebo co. Líbal úžasně, ale zároveň smutně a lítostivě. Připadala jsem si jako ve špatném filmu.

Když jsme se od sebe zase odtrhli, ani se neusmál, jak to měl obyčejně ve zvyku. V jeho očích se mísila spousta pocitů, vypadalo to, že i on neví, co se to s ním děje.

„Ehm, já už asi budu muset jít.“ vykoktal nakonec.

Tušila jsem, že až se zítra ráno probudím, všechno bude jiné, a bude to horší. Podvědomě jsem věděla, že už dnes něco bylo špatně, ale nějak mi stále nedocházelo co. Jen jsem doufala, že na to „nové a horší“ nebudu sama.

Pohled – Edward

Nikdo si nedovede představit jak moc mě bolelo, opustit takhle Bellu. Vlastně jsem jí ještě ani nic neudělal, a přesto jsem jí ubližoval. Měl jsem sto, ne, milion chutí udělat si něco ošklivého, něco, co by patřilo takovému bídákovi, kterým jsem já byl.

Ale pak tu bylo dalších milion chutí na něco jiného. Chtěl jsem se vrátit domů k Ashley, zjistit, jestli se jí něco nestalo, jestli je v pořádku, jestli jsem jí chyběl.... Oh, Edwarde dost!!! Řval jsem na sebe v myšlenkách. Pral jsem se se svým vnitřním druhým já. Chtěl jsem být aspoň trochu odolný. Ale nešlo to. Chtěl jsem vrátit čas zpět a nepoznat Ashley. Ale nešlo to. Chtěl jsem umřít. Ale nešlo to.

Když jsem dorazil do domu, nikdo už tam skoro nebyl. Má matka uklízela po hostech, otec seděl v křesle a sledoval televizi, a Emmet s Rosalie se k sobě tulili na gauči. Musel jsem vypadnout.

Vyběhl jsem pár schodů, co vedly do druhého patra a zamířil rovnou ke svému pokoji. Na mé posteli seděla Ashley. Ihned jsem ztuhl.

„Ahoj.“ řekl jsem nejistě a ta dívka, která nade mnou vládla, se líbezně usmála. Musel jsem si sednout vedle ní.

„Tak co Bella? Pochopila to?“ zeptala se. Bylo poznat, že by to měla už ráda z krku.

„Ne, ještě jsem jí to neřekl. Jsem zbabělec, já vím.“ přiznal jsem. Bylo tak lehké otvírat svou mysl, své srdce před někým, jako byla ona. Byl to skoro ten samý pocit, jaký jsem cítil, když jsem si povídával s Bellou. Ale tenhle byl silnější.

„Ale jsi moc krásný zbabělec.“ zašeptala mi přímo do ucha. Nečekal jsem to. Trochu jsem sebou trhl a zadíval se jí do očí. Mohl bych se v nich topit roky. Doslova jsem byl jejich otrokem.

Ashley se ke mně naklonila a svá teplá ústa přitiskla na ta má. Začali jsme se líbat. Vášnivě a dlouze. Jako by nás někdo vedl, jako bychom byli něčí loutky, z líbání jsme plynule přešli do mazlení a hlazení a najednou jsme spolu skončili pod peřinou mé postele.

„Ach, Bello!“ zaúpěl jsem, když jsem dosáhl maxima...

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žvot je nespravedlivý - 2. kapitola: