Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zůstaň - prolog

24.09.2010 (18:00) • SaDiablo • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3732×

Možná se zdá, že spousta věcí je stejných jako v knize, možná, že ano, ale pokusím se, aby tam těchto věcí bylo co nejméně už jenom proto, že spousta věcí, točících se kolem Jaspera tak, jak ho neznáme, je mnohem, mnohem jiných. :-)
Doufám, že mi zanecháte svůj názor v komentářích, zda-li pokračovat či ne. Děkuji, SD. :-)

Prolog

„Něco je špatně. Něco, o čem nám Riley nechce říct,“ dumal jsem.

„Ale proč by nám něco zatajoval? Je stejný jako my!“

„To teda není, Bree, není,“ výhružně jsem zavrčel. „Je mnohem zkušenější, starší. Dokáže se ovládat. To my jsme novorození, ne on. O tomhle se už nikdy nezmiňuj, hlavně ne před ním,“ zavrčel jsem znovu a drobná černovlasá dívka se opět začala třást. V šeru ulice se snažila splynout se zastíněnou zdí, kterou zdobila tma. Až na její rudé oči by nikdo nedokázal rozpoznat, že tam někdo stojí. 

Dívka byla hladová, žíznila. Její duše doslova prosila o vysvobození. Prosila o to, aby mohla v něčím mrtvém těle smočit svou touhu a mysl zaplnit tou nepopsanou slastí, která tělo prolije vždy, když se napijete té lahodné, horké tekutiny… Mám stejné pocity. A to i přesto, že jsem o několik měsíců starší než ona.
Někdy si říkám, zda-li ten pocit někdy ustane – ten pocit neustálé žízně. Jestli to tak má každý z novorozených. Jestli se cítí každý z nich stejně jako já.
Bree určitě ano. O tom jsem nepochyboval. Navíc byla tak příšerně vystrašená, nebyla jako kterýkoliv jiný novorozený upír tady. Riley nám jasně řekl, že nemáme dělat potíže, že se máme striktně držet jeho pravidel – a ona poslouchala. Nedělala žádné problémy. Vždy jsem byl překvapen, jak dokázala rychle vysát člověka a včas zmizet, než ji někdo spatří. Jak byla opatrná. Poznal jsem, když věděla, že už má dost. Ale nevím jak – prostě jsem to cítil.  Ale byl jsem zmatený. Jak to, že to dokážu vycítit? Je to další z mnoha výhodných vlastností upírů?

Ale kde vlastně měla rodinu? A kde jsem ji měl já? To bylo ve hvězdách. Vzpomínky jsem měl strašlivě roztřepené, jako by to snad ani nebyl můj život. Jako kdyby se poloslepec díval na televizi. Matně vidí obrysy postav, snaží se zaostřit, proto hlasy moc nevnímá. Plně se soustředí pouze na ten jediný cíl, kterého chce dosáhnout. A tak jsem se cítil já. Zmatený, nepochopený. A ještě navíc to nebylo komu říct. Žádného přítele jsem neměl. A mezi novorozenými upíry se dal hledat pouze stěží. Každý chtěl jenom jedno – krev.   

Jako jediný jsem věděl, že nás Riley využívá, protože je zaslepený. Cítil jsem z něj lásku, bylo mi z toho špatně, na zvracení. Ale nemohl jsem nic říct, vzepřít se. Ta, do které se zamiloval, byla jisto jistě strůjcem tohoto všeho – mě, Bree, ostatních, vsadil bych se, že i Rileyho. Na co jiného by ho potřebovala, než na to, aby tady vedl nás novorozené? Nikdy jsem se s ní nesetkal, ale dokážu si spojit dvě a dvě dohromady.

„Víš, proč tohle Riley dělá?“ zašeptala vystrašeně a já viděl pouze její žalostný pohled plný obav.

„Nevím o nic víc než ty,“ odsekl jsem. Neměl jsem náladu uklidňovat nějakého zastrašeného novorozeného upíra, když jsem měl stejný problém sám se sebou.

Podíval jsem se na hodinky. Riley nám všem přikázal, abychom byli do jedenácti večer zpátky. S Bree jsme měli už po lovu a zbývalo nám ještě docela dost času.
Riley nás rozdělil do tří skupinek po sedmi. Mě s Bree si po celou tu dobu nikdo příliš nevšímal, nejspíš proto, že jsme nedělali potíže a drželi se striktních pravidel. A to, že se o nás nikdo nezajímal, bylo jenom dobře, protože bychom se jinak nemohli od ostatních alespoň na dnešní večer „trhnout“. Příliš jsem s ní nekomunikoval, setkávali jsme se spolu jen občas. Vypadala až příliš nezkušeně, čistá, naprosto nedotčená okolním světem a špinavými, nečestnými lidmi. A já ji s tím vším seznamovat nechtěl. Navíc – ona nevypadala na to, že jí nějak chybí domov. Řekl bych dokonce, že nikdy žádný pořádný domov neměla.

„Pojď,“ pronesl jsem skoro neslyšně a snažil se o příjemnější tón než doposud. Byla jediná, s kým jsem v této podivné společnosti komunikoval, a tak jsem byl rád, že mohu pár slov prohodit dokonce i s ní.

„Neměli bychom se raději vrátit?“ Pohodil jsem hlavou a moje neučesané zašpiněné vlasy se mi nevítaně vkradly do kamenného obličeje.

„Máme dost času, chci lovit.“ Rozběhnul jsem se. Miloval jsem tu rychlost, kdy bylo vše kolem mě rozmazané a já jsem cítil vzpírající se vítr točící se kolem mého těla. Bree plula tiše za mnou. Věděl jsem to, cítil jsem ji. 


S Bree jsme dorazili k polorozpadlé chatce, kde všichni novorození upíři přebývali. Bylo přesně jedenáct, všichni už tam ovšem byli. Chatrč se nacházela na kraji městečka Forks. Na první pohled se mohla zdát opravdu zdevastovaná a k životu naprosto nepoužitelná – zvenku tak opravdu vypadala. Ale v jejích útrobách se nacházel obrovský sklep, který dokázal posloužit každému z nás. Sklep vyplňoval obrovský prostor, kde si dokázal každý najít kousek pro sebe a své soukromí. 

„Neřekl jsem vám, že potřebujeme být nenápadní? Neřekl?“ rozeřval se Riley na nějakého ubožáka klečícího před ním. Nevím, jak to dělal, ale každý měl před ním respekt. Mnoho z novorozených se ho dokonce bálo, což jsem nechápal. Riley byl zmetek, který neměl o životě pravého upíra ani páru. Zní to možná sobecky, ale jeho postoj ke všemu, k čemu ho naváděl ten slizký tvor neustále stojící v pozadí, byl tak oddaný, že bych mu nejradši utrhal jednu končetinu po druhé, až by z něj zbyla pouze hořící hlava nabodnutá na uschlé větvi. Slizký prolhaný had.

Muž, kvůli kterému byl nejspíše uskutečněn tento povyk, se třásl, třásla se mu ramena. S Bree jsme stáli vzadu, Riley si našeho příchodu nejspíš vůbec nevšimnul, což bylo dobře. Netušil jsem, co s tím ubožákem chce dělat, ale věděl jsem, že ho nezabije. To si nemohl dovolit. Proměnil nás z určitého důvodu, který nám ale neřekl. Občas jsem si říkal, jestli to náhodou taky neví. Chvílemi se tak choval. 

„Řekl,“ odpověděl statný muž a skoro neslyšně zavrčel. Člověk by to neslyšel, ale upír…

A Rileymu to neuniklo. Jeho hruď se vzedmula a dlaně sevřely v pěst. Vycenil tesáky a zvuky vycházející z jeho hrdla dávaly jasně najevo, co si o tom ubožákovi myslí. Nechtěl bych být v jeho kůži. Představil jsem si, jak by se celá situace asi vyvíjela, kdyby byl Riley větší stratég a zachovával si chladnou hlavu. Kdyby se chodil nakrmit s námi a nevadilo by mu, že pustošíme město. Prostě by si to užíval, stejně jako my. Bylo to tak jednoduché, pro Rileyho by to ale bylo jistě velmi složité. Neměl mozek. Byl to Riley – bez mozku.

Náhle se ale stalo něco, co jsem já, ani nikdo jiný, nečekal. Rileyho oči nevypadaly už tak výhružně jako před zlomkem sekundy, nohy narovnal z pokleku do rovné přímky a ještě novorozenému pomohl vstát.

„Pro tentokrát na to zapomeneme,“ dodal a v chladném nočním vzduchu se roznesl šepot, „ale ať je to naposledy.“ Otočil se k nám všem zády a kráčel ke zchátralé boudě. Náhle mě Bree zatahala za rukáv. Úplně jsem na ni zapomněl.

„Viděl jsi to, Jaspere?“

Děkuji za zanechání komentářů, jestli stojí za to pokračovat či ne. Děkuji, SD. :-)

Shrnutí <°°> 1. kapitola

Autor: SaDiablo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zůstaň - prolog: