Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zůstaň - 20. + 21. kapitola

18.11.2010 (15:45) • SaDiablo • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1334×

20. kapitola (Alice)

„Opravdu tu bitvu nezvládneme sami?“ zeptala jsem se.
„Ne… Zato ale vím o něčem, co sami určitě zvládneme,“ zašeptal mi do ucha. Příšerně to lechtalo, musela jsem se začít smát, ale spíše to znělo jako nějaký šílený řehot teenagera.

„To tedy ano,“ pronesl jedovatě Edward. „Ještě k tomu dodej: Jako nemoc šílených krav.“
„Ha, ha, ha, bratře. Neměl bys raději být u Belly a kontrolovat každý její krok?“ neodpustila jsem si. Fakt, že se Edward chová už pár hodin jako pěkný idiot, nezmírnilo ani to, když se v poněkud dobré náladě od Belly nad ránem vrátil. 

Zuřivě se na mě podíval a nasupeně odkráčel někam do ztracena. Konkrétněji do kuchyně. Šel dělat něco, co by nevypadalo podezřele a tak, že nemá co jiného na práci. Bella ho má nejspíš už taky dost.
Popravdě se jí ani nedivím. Mohou být upíři v přechodu?

Z kuchyně se vydralo varovné zavrčení. Klidně si vrč, ale já si budu myslet to, co budu chtít.

„Hm?“ Jasper mi nedočkavě skousnul ušní lalůček a něžně to rozhodně nebylo.
„Jaspere!“
„Nedělej, že ti to vadí.“ Cítila jsem jeho dech na každém záhybu svého odhaleného krku. Projel mnou mrazivý, téměř hmotný, tlak, který se s nedočkavostí dral na povrch.

„Nechte si to aspoň do pokoje! Tenhle koberec mám na to až moc rád!“ objevil se Emmett vedle nás a zařehtal.
„Žádný to dneska nebude!“ přitančila si to k nám Rosalie a Emmett ji nacvičeně chytil kolem pasu. Byla jsem ráda, že to je mezi mnou a Rose zase v pohodě. A když nebude mít žádné narážky a výlevy dámy v letech, mohlo by to tak i zůstat.
„Musíš mi pomoct s manikúrou, pedikúrou a taky s vlasy.“ Podívala jsem se na ni trošku udiveně a tak zase začala: „No nebudu to přece dělat sama! A navíc tě to přece táák strašně baví, sestřičko!“

„To teda baví.“ Usmála jsem se omluvně na Jaspera a vlepila mu letmý polibek – jak jsem si původně myslela. Jeho vůně mě vtáhla do svých pout. Své ruce jsem měla zabořené do jeho neposedných kudrn… Líbal nádherně. Tak nádherně, jeho smyslné rty si hrály s těmi mými, jakoby…
„Ehm,“ slyšela jsem vedle sebe zdvořilé odkašlání.

„Copak kotě?“ pronesl lišácky Emmett. „Děláš, jako bys to neznala!“ Rose jenom nadskočila, nejspíš proto, že Emmettova silná dlaň opět přistála na jejím pozadí.
Ta se jako naposledy rozpřáhla a vší silou ho uhodila do ramene.
„Auvaj!“ řehtal se Emmett dál a jeho pokus naznačit ublížení byl zcela marný. Což Rosalie naštvalo ještě víc.
„Emmette!“ zahřímala.

Držela jsem Jaspera kolem krku a pobaveně ty dva pozorovala.




21. kapitola (vypravěč)

Vše kolem zářilo. Odlesky od skleněných zavěšených ozdob se odrážely od okolních předmětů a vytvářely nádhernou scenérii něčeho zvláštního, až příliš dokonalého.

Bylo krátce po páté hodině, ale venku už se stmívalo. Dům ze všech stran zářil.

„Kde je Alice?“ V obrovské místnosti netrpělivě postávali čtyři muži. Jeden z nich měl až příliš formální oblečení.  Netrpělivě podupával jednou z černých lakovek a poslouchal odtikávání hodinek na pravém předloktí.

„Nemá zpoždění spíš Esme?“ zařehtal se jeden z postávající čtveřice. Měl černé oblekové kalhoty, ve kterých měl zastrčenou rudou, polorozepnutou košili.

„To taky. Zatracené ženské! Pokud Esme do minuty nepřijde, zruší nám rezervaci na večeři a Alici potřebuji vysvětlit, že večírek se nezakládá na zpustošení celého tohoto domu!“
„Ale Carlislee,“ zakroutil hlavou další z čekajících. Bronzové vlasy vrhaly matné odlesky do obrovského, tmavého prostoru kolem. S povzdechem si je prohrábnul a druhou rukou zoufale máchnul do vzduchu. „Alice je tu asi jediná, která tohle všechno má pod kontrolou.“

„To mám,“ ozvalo se od robustního schodiště. Všem se náhle zatajil dech. Schod od schodu scházela žena v zářivých lososových šatech. Ruce měla založené v balónovité látce, jež jí sahala od pasu až po kolena. Dekolt v kulatém střihu jí zdobil jemný, lesknoucí se náhrdelník a pruhované šedo-lososové podkolenky jí přidávaly na hravosti. Hnědé vlasy jí ozdobně trčely do všech stran a ona s úsměvem kráčela k hloučku užasle zkoprnělých mužů.

„Strašně ti to sluší, lásko.“ Jeden z mlčících mužů k ní popošel a chytnul ji kolem pasu. Sklonil se k ní a dal letmý polibek na rty.

„Ehm,“ odkašlal si někdo v prvním patře. U skupinky pod schody se náhle rozvířil vzduch, načež muž s rudou košilí přeběhl upíří rychlostí až ke schodům, na které vykročila půvabná blondýna v šatech stejné barvy jakou měla košile jejího partnera. Smyslné boky se jí při každém kroku vlnily a ozdobný červený květ ve vlasech se jí nepatrně třepotal.
„Miláčku.“ Muž náhle stál vedle ní na stejném schodě a gentlemansky jí nabízel rámě.

Vypadali jako snový pár, který přišel odněkud z jiného světa. Všímali si pouze sebe, hleděli si z očí do očí… Zvolna našlapovali na každý schod, nepotřebovali vidět, kam jdou. Nemuseli se dívat.
Poté muž partnerku pevně stisknul a hladově ji začal líbat.

„No tak, vy dva,“ pronesla žena v zelených šatech scházejíc ze schodů.
„No konečně, Esme!“ zvolal netrpělivý muž v černém obleku se zelenou kravatou.

Žena seběhla dolů upíří rychlostí a její muž ji chytil kolem boků.

„A nezbořte to tu.“
„Carlisle!“ napomenula ho Esme a za zvonivého smíchu ho vyváděla ze vstupních dveří.

„Bráško?“ ozvala se Alice a otočila se k Edwardovi. Měl béžovou košili. Alice netušila, jestli se nakonec rozhodne Bellu vzít, ale věděla, že když Bella bude chtít, Edward se podvolí.
A Alice potřebovala sladit každý detail, každý kousek, který z davu vyčníval. Ale zde vyčnívalo všechno. Vše bylo až neuvěřitelně snové.

„Ano, Alice, Bella přijde. Ale pokud mě budeš zdržovat ještě déle, v životě to nestihneme včas.“

Dívka v lososové zářila ještě víc než předtím. Na bratra pouze kývla. V zápětí slyšela auto startující před domem. Esme a Carlisle dávno odjeli.
Byl to Edward se svým Volvem. Děkuji, Edwarde.

Emmett si něco šeptal s Rose a ta se v jeho obětí šťastně usmívala. Jasper si Alici šťastně tisknul k sobě, ale Alice věděla, že jim do úplnosti ještě něco chybělo. Že jim někdo chyběl.

„Bree! Kde jsi!“ zvolala nedočkavě a v Jasperově obětí se netrpělivě zavrtěla.
„No jo pořád. Ty šaty jsou tak těsné, že kdybych musela dýchat, už dávno by se roztrhly v půl.“
„Nebrblej a pohni, prcku!“ projevil se Emmett a Rosalie mu vší silou dupla podpatkem na malíček.

Krémové záclony se na oknech náhle rozvířily a Rose se zakymácela. Emmett Rose s úlekem pustil a ta skončila na zemi.

„Tak prcek, jo?“ ušklíbla se Bree a zaujala naproti němu bojovný postoj.
„Nelíbí? Tak co třeba skrček?“
„Cože?“ Bree výhružně ztišila hlas.

Rosalie naštvaně seděla na zemi a bezbranně rozmachovala rukama kolem sebe.
„Tak pomůže mi někdo?“
Nic. Žádná reakce. Emmett a Bree si stále hleděli do očí.
„Emmette!“ zařvala Rosalie a nebýt silných okenních tabulí, sklo z nich by bylo nejspíš už dávno vysypané.

„Promiň, Rosie…“ omluvně se na ni usmál a ohnul se k ní. Podložil ji svými silnými pažemi a zvednul ji z podlahy.
„Mmm… To je lepší,“ libovala si a vášnivě ho políbila.

Bree to také náramně slušelo. Její šaty šedé barvy byly olemované bílou krajkou a vlnité vlasy sčesané pouze na jednu stranu se jí na rameni divoce vlnily. Stejně tak jako spodní látka její róby.

„Vy nejste normální,“ zakroutila novorozená hlavou a Alice a Jasperem je pouze pobaveně pozorovali. Stejně jako ten samý den ráno.

„Být vámi se připravím. Přijíždí sem asi třicet lidí a vypadá to na pěknej bordel,“ zasmál se Jasper a Alice běžela na příjezdovou cestu přivítat první hosty.

19. kapitola <°°> 22. kapitola

Autor: SaDiablo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zůstaň - 20. + 21. kapitola: