Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zůstaň - 1. kapitola

Zůstaň - 1. kapitolaAhoj! Jsem tu s 1. kapitolou, která nezávazně navazuje na prolog. Alice je se svým přítelem Liamem v lese na lovu, když tu ucítí neznámý pach. Alice nic nevidí, proto určí, že se jich to netýká. Neví ovšem, že útočníci se teprve na to, co udělají, rozmýšlí. A kdo jsou ti útočníci? Pokud jste četli prolog, hádáte určitě správně. :-) Přeji příjemné čtení, Sadi. :-)

 

„Psst.“
„Co?“
„Pssst,“ zdůraznil ještě víc a já se tentokrát ani nesnažila vyzvídat, co se děje.

Vymanil svou ruku z té mé a já viděla, jak se postavil do bojovné pozice a začichal do vzduchu. Napodobila jsem ho. A ano – už jsem to cítila. Vzduchem se linul pach, který jsem neznala a který zřejmě neznal ani Liam, jinak by určitě tak nevyváděl.
I když u něj nikdo neví. Už jen jeho jméno značí bojovnost válečníka, nehledě na to, že on válečníkem rozhodně byl. 

Chvíli jsme v lese hledali zdroj onoho cizího pachu, ale na nic jsme nenarazili. Bylo to zvláštní…
„Vidíš něco, Alice?“ zeptal se mě Liam a tím jen potvrdil mé obavy. Proč nic nevidím? Moje schopnost vidět věci, které se stanou, byla zajisté v pořádku. Ale možná je to proto, protože se nás to jednoduše netýká. Věděli jsme, že to nemůže být zvíře, ani člověk, to šlo vycítit. Nezbývala jiná možnost, než ta, že to je jeden z nás – že to je upír.

„Ne. S největší pravděpodobností se nějaký upír přišel do Forks pouze nakrmit a zase odejde. Prostě nic neplánuje, nijak se nás to netýká.“ Bylo vidět, jak si oddechnul. 
„To jsem rád, že se nejedná o dalšího novorozeného,“ zašeptal a opět mě vzal za ruku. Úplně jsem zapomněla, že plánem na dnešní odpoledne byl lov. Jemně mi uchopil bradu do své dlaně. Ale i kdyby byl stisk pevný a drtivý, nepoznala bych to. Ale toto bylo něco víc, procítěný dotek, při kterém jsem měla pocit, že uletím jako balónek nafouknutý heliem. Liam byl můj. Byl víc než jen přítel. Byli jsme spolu na upíří poměry sice krátce, ale právě v tomto je poklad věčnosti, poklad neustálého poznávání, neustálého prožívání těch nádherných chvilek štěstí… A potom přitiskl své rty na ty mé.

Když v tom nás něco vyrušilo. S Liamem jsme stáli v lese, obklopeni košatými stromy. Nad námi cvrlikali ptáčci, kteří vesele poletovali mezi provzdušněným listovím. Pach byl čím dál tím silnější. Někdo se k nám přibližoval. A byl blízko.
S Liamem jsme zaujali bojovné pozice, nechtěli jsme být ničím překvapeni. Skrčila jsem se a mírně prohnula hrudník. Kdybych mé srdce bilo, tak by mi právě v tuto chvíli vyskočilo z hrudního koše. Určitě. Byla jsem nervózní, protože jsem opravdu nic neviděla. A to se mi nelíbilo.
Měla bych být ráda, že se nás to nejspíš ani nebude týkat, ale co když se původce toho odéru ještě nerozhodl?

Dva metry ode mě zašumělo listí. A Liam už vedle mě nestál. Listnatý keř se kýval sem a tam a já slyšela pouze zuřivé vrčení.
Postavila jsem se do normální pozice, nebylo třeba se strachovat, Liam to zvládne, o tom jsem nepoch – vidění. 

Otočila jsem se o stoosmdesát stupňů a napřáhla před sebe pravou ruku. Z koruny stromu vyskočila malá, drobná hnědovláska. Byla silná. O hodně silnější než já.
Okamžitě mě povalila na zem. Skláněla se nade mnou s vyceněnými tesáky. Upír. Téměř nepostřehnutelnou rychlostí mi začala drtit obličej. Cítila jsem otupělost v mojí tváři, být člověkem, měla bych dávno na padrť rozdrcenou lebku. Z hrudi se mi vydralo tiché zavrčení. Kdyby věděla jak, zabila by mě hned. Utrhla by mi končetiny, hlavu… Ale ona mi stále tiskla její kamennou dlaní tváře. Otupělost se stupňovala. Viděla jsem její výraz. Sice rozmazaně, ale viděla.

Byla vystrašená. Nevěděla, jak reagovat. Nevěděla, co se děje, to bylo zřejmé. Nikdy se s podobnou situací nesetkala. Byla novorozený upír, nebyla stará víc než pár týdnů.

Nic jsem nedělala. Liam mi přijde na pomoc. Za pět sekund.

Uchopil novorozenou za krk. Mrštil s ní co největší silou o kmen nejbližšího stromu tak, aby ji to mohlo alespoň na chvíli omráčit a během sekundy byl u ní. Chystal se jí utrhnout končetinu.
Když v tom jsem za sebou zaslechla vrčení a tichý zvuk praskajících větviček pod něčíma nohama.

Liam se mi chystal pomoct. „To zvládnu,“ ujistila jsem ho šeptem. Ať máme každý jednoho. Možná jsou silnější, ale my jsme chytřejší.

Otočila jsem se.

Přede mnou stál muž, který ve svém lidském životě dosáhnul zajisté podobného věku jako já. Měl špinavé oblečení, stejně tak i obličej. Věděla jsem, co chce udělat. Ale já byla rychlejší.
Rychle jsem byla u něj. Vší silou jsem ho chytila pod krkem. Slyšela jsem praskat jeho kosti. Překvapení mu nedovolilo vzepřít se.
„Co teď?“ pronesla jsem hravě a vši silou ho odmrštila na kmen přímo za jeho zády. Ten se pouze zakymácel a pár silných, pružných kořenů se vytrhlo ze suché půdy.

Rozběhla jsem se, aby neměl šanci na únik. Na to, aby se vzpamatoval. Znovu jsem ho zachytila rukou pod krkem a přimáčkla na silný kmen stromu. Košatá koruna tiše zašustila, jakoby se chtěla dozvědět, co se tam pod jejím objemným listovím děje. Pár zelených listů se pomalu snášelo dolů.
Byl o něco málo menší než já. Proto jsem ho pomalu pošoupla výš, zhruba o nějakých pět centimetrů, kterými se ode mě vzdaloval.
Hlasitě oddechoval, ale bylo to nejspíš proto, že byl rozčilený, že ho porazila upírka. Jeho obličej byl zanesený vrstvou špíny, ale i přes něj se dalo spatřit… Něco.
Jeho rudýma očima neproplouvala jen nevraživost, ale taky něžnost, … pochopení.
Dívali jsme se jeden druhému do očí a já nedokázala určit, co to znamená. Nevzpíral se. Visel jakoby byl mrtvý, jakoby mu to vůbec nevadilo.

„Kdo jsi?“ zachraptěl. Povolila jsem svůj stisk. A pustila ho, vrátila zpět na zem. I přesto se na mě pořád díval. A já na něj.
„Na to bych se mo –“ Je to možné? Kdo to je?

Najednou to nebyl Liam, kdo vyplňoval mou budoucnost. Byl to on. Ten cizinec. „Kdo jsi?“ zeptala jsem se zmateně. „Kdo jsi?“ zopakovala jsem. Kladla jsem důraz na každé slovo, na každou slabiku, každé písmeno. Je to nějaký Rileyho vtip? Jsou to novorození z jeho armády?
Nebo to žádný fór nebyl a já bych měla opustit Liama a něco si začít tady s tímhle? Sjela jsem ho od hlavy až k patě. To jako vážně?
To se musí vysvětlit. A hned.

 


 


Prolog <°°> 2. kapitola

Došli jste až sem? :-D Fíha. :-D

Opět bych byla velmi ráda za komentáře. Prolog měl celkem úspěch, našlo se pár kladných ohlasů. Chci zjistit, jestli "nadšení" trvá dál a Vám se můj nápad líbí.

Děkuji. Vaše Sadi.

Shrnutí




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zůstaň - 1. kapitola:

 1
1. emam
16.10.2013 [18:26]

emamPáni, to je ale seznámení. Mazec! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!