Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zůstaň - 2. kapitola

30.09.2010 (10:15) • SaDiablo • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1586×

2. kapitola

Popadla jsem ho za ošoupanou bundu a mrštila s ním znovu o ten samý strom, ke kterému jsem ho tiskla před chvílí. Vycenila jsem tesáky. „Jak se jmenuješ?“ zavrčela jsem v otázku. Prudce mě od sebe odstrčil. Bylo to nečekané. Copak se nikdy nerozmýšlí dopředu?

Tvrdě jsem dopadla na zem. Rychle jsem vyskočila a oprášila si sametové sáčko. Prach z popraskané půdy se mi usadil i na černé sukni, která na sobě měla pořádný flek. Byla jsem naštvaná. Shrnula jsem si z čela krátké, hnědé vlasy, které se mi vymanily zpod čelenky, a podívala se mu do očí. Zdálo se mi to, nebo se mu na tváři opravdu mihl pobavený úšklebek?
Povytáhla jsem pravé obočí a dala ruce v bok. Opravdu jsem čekala, co bude dál! To se mi zas tak často nestávalo. Ale on vypadal na to, že ho překvapení baví.

„Jasper Whitlock, slečno,“ poklonil se s rukou za zády. To se ještě dělá?
Ale bylo to gentlemanské a já si stále myslela, že bojovnost bude až jeho druhá stránka. Měl tak milý úsměv, štíhlou postavu, na které se občas daly spatřit i matné rysy svalů. A byla tu další věc, kterou odkryl až teď – jeho hlas. Když promluvil, bylo to tak… Zvláštní. Už jenom to jak mě oslovil mě přimrazilo k suché hlíně pod mýma nohama… Jasper.

Náhle jsem necítila žádné znepokojení ani narůstající obavy, jako tomu bylo před minutou. Moje zmatené myšlenky se uklidnily, už nelétaly sem a tam jako pírka ve větru.
Pořád se na mě usmíval a já nečekala, kdy přestane. Mohl by na mě takto civět dál a mně by bylo jedno, že se culí jako pitomec. Po těle se mi rozlilo příjemné teplo.

„Smím znát vaše jméno?“ Sklonila jsem hlavu a spatřila flek na sukni, který se během těch pár vteřin snad dokázal ještě více zvětšit. Ale byla jsem jako vyměněná. Vůbec mi to nevadilo. Sama sobě jsem se divila a cítila se čím dál tím víc divněji. A to mi vysvětlí kdo?

„Alice.“ Alice. Bože. Lidé v seriálech umí reagovat mnohem pohotověji. Proto jsem nikdy neměla ráda seriály.

Ale bylo tu něco, na co jsem díky Jasperovi zapomněla. Liam. Můj vrstevník. Byl někde v lese a bojoval se silnou, novorozenou upírkou a já tady cukruju nad někým, kdo klidně může být nepřítel a celé to na mě hrát? A kdyby ano, znamená to, že je falešný i jeho nádherný hlas…?

Pořád jsem ho viděla v blízké budoucnosti. A Liama ne. Nic se nezměnilo.

Nikdy se k cizímu neotáčet zády. To mě učili. Proto jsem Jasperovi – jestli se tak opravdu jmenoval – stále pevně hleděla do očí, snažila se vnímat pouze jejich rudé, krvelačné zabarvení.  
„Liame?“ zvolala jsem. Zaslechla jsem tiché vrčení, které nedávalo příliš najevo, jak to s ním a hnědovláskou vypadá. Už ano – rozhodnul se. Rozhodnul se nechat ji na živu. Ale proč? Toto chování na Liama nesedí, koneckonců ani na mě ne. Toto celé mi připadalo snad ještě více podivné, než před několika okamžiky. Jakoby mi někdo ovládal mozek a myšlenky.

To je máme nechat?

Ale nemohla jsem nic udělat. Opravdu. Nešlo to. Připadala jsem si jako loutka, za jejíž provázky někdo tahá. Byla jsem sama proti sobě, mozek proti tělu.
„Liame?“ Doufala jsem, že se objeví vedle mě. Že mi řekne, že to je vtip, že naše odpoledne chtěl pouze něčím oživit.

Místo něj se ale vedle mě objevila ta dívka s dlouhými nepěstěnými vlasy, jejichž kořínky by si až žalostně zasluhovaly přistřižení a nápravu toho všeho zanedbání. Cítila jsem každý její vlas, jak na mě volá, abych mu pomohla, abych ho vysvobodila. A mít po ruce nůžky, udělala bych to. Toto si nezasloužila ani ona – ta, která mě chtěla zabít.
Stála tam tak vedle mě a já se náhle cítila v pasti. Cítila jsem stále Jasperův pohled a být člověkem, už dávno by mé tváře hořely červení. Ale já se dívala na ni. Čekala jsem. Neviděla jsem nic, čeho bych se z její strany měla obávat.

„Nic nedělej, Bree,“ zavrčel. S překvapením jsem se na něj podívala. Jakoby ten hlas nebyl jeho. Cítila jsem třes v dívčině těle.
Rázem byla u poměrně vzdáleného stromu, ke kterému si sedla a zády se opřela o kmen. Její pohled směřoval někam do prázdna, jakoby se snad vůbec nestalo nic z toho všeho.

Najednou stál Liam vedle mě. Vypadal vážně komicky a já měla co dělat, aby se koutky mých úst nerozpohybovaly a všechno tady to neskončilo jako hodně, hodně špatná fraška.
V černých vlasech měl napadané jehličí a za jedním uchem  zelený lupen. Na nose měl nalepenou smůlu, která pomalu stékala dolů a vypadala jako nesetřený holub.
Tato situace mohla být jen ztěží vtipnější.

„Co od nás chcete?“ zavrčel Liam. Opět zaujal pozici lovícího predátora a smůla z jeho nosu se rozprskla na všechny strany. Jasperův obličej byl ale klidný, nevypadal ani příliš zaujatě.
A Liam se náhle taky uklidnil. Střídavě těkal očima na mě a na Jaspera a já toho začínala mít tak akorát po krk.

„Může mi někdo, sakra, říct, co se to tady děje?“ vyštěkla jsem. „Aha.“
„Lásko, vidíš něco?“ Polkla jsem. Ani tak mě neznepokojilo to, že se s Liamem budu muset rozloučit, jako to, že Jasper dokáže lidem ovládat pocity. Například k tomu, aby se uklidnili.

„Hele, Jaspere, nevím přesně o co ti jde, vím ale, co ti jde. Takže, jestli nás na chvilku omluvíš," odmlčela jsem se. Chytla jsem Liama za paži a vláčela ho o kus dál. Tak, aby byla co nejmenší pravděpodobnost, že nás on nebo ta dívka uslyší.

„Co se děje?“ otázal se mě a já cítila zmatek v jeho hlase. „Neměli bychom teď řešit něco jiného?“
„Od něj nám nic nehrozí. Nebo alespoň mně, Liame,“ povzdechla jsem si. Jak mu to jen říct? Já i Jasper jsme se už rozhodli… Sice nevím, jak, ale bylo to tak. A možná to k ničemu nepovede, teď je to ale bráno jako jediné možné řešení. Něco mezi námi bylo, ale…
„Ale… Jak to myslíš?“
„Já… Vidím to, Liame. Omlouvám se. Pochopím, když nebudeš chtít zůstat.“ S nadějí, že mě pochopí, jsem se mu podívala do očí. Nebyla tam zloba, ani nepochopení. Byla tam bolest a vztek.

Nechtěl zůstat. „Dobře,“ kývla jsem hlavou.
„Můžeš mlčet?“ osopil se na mě. „To chceš říct, že to, do čeho jsem vložil tolik energie, je najednou pryč? Že sis se mnou jenom hrála?“ Tyčil se nade mnou jako nějaká budova se statickou elektřinou, z níž mi vstávají vlasy hrůzou. „Že to všechno je najednou pryč?“ Vycenil tesáky. Vyschlo mi v ústech.
„Jen bychom se spolu trápili! Stejně bys ode mne odešel!“ rozkřikla jsem se.
„A jak to můžeš vědět? Máš nějakou novou magickou schopnost telepatie?“ Nezpívali žádní ptáci. Les přestal dýchat. Stejně tak jako já přestala vnímat život plynoucí kolem mě. Zlobil se. Byl raněný. To já nechtěla.
„To… Ne. Nemám,“ svěsila jsem ruce podél těla. Pramínky vlasů se mi neposlušně vlnily kolem ztuhlého obličeje.

Vzhlédla jsem. Najednou se netvářil tak zkroušeně. Odcházel.
„Stavím se pro věci a rozloučit se s Emmem, Carlislem, Rose a zbytkem rodiny,“ štěknul přes rameno.
Užasle jsem se za ním dívala. A potom mi to docvaklo – Jasper. Bude trvat, než si na to zvyknu.

„Děkuju,“ vydechla jsem. Jakoby ze mě najednou všechny starosti opadly. I to, že jsem tady sama, se dvěma novorozenými upíry, uprostřed lesa a Liam by byl jenom rád, kdyby mě zabili, moje tělo spálili na žhavé uhlíky. A ještě by si s nimi plácnul.
O to bych se klidně vsadila.

„Není zač.“ Zas ten jeho svůdný hlas.

Odkašlala jsem si. „Dovol mi jednu otázku.“ Nedalo mi to. Potřebovala jsem vědět, co je zač. Co jsou zač.

1. kapitola <°°> 3. kapitola

Autor: SaDiablo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zůstaň - 2. kapitola: