Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztráty a nálezy - prolog


Ztráty a nálezy - prologBella Swanová je nejšťastnější ženou na světě. Má práci, kterou miluje, snoubence, kterého miluje a brzo si ho má vzít. Stačí však jedna malá chvilka nepozornosti a všechno je pryč. Bella se vzpamatovává z tragické ztráty. Myslí si, že už nikdy nebude moc být šťastná s nikým jiným, jenže osud tomu chce jinak. Do Bellina života vstoupí fotograf, který opět všechno od základu změní a pomůže Belle najít to, o čem si myslela, že už dávno ztratila.

Tuhle kapitolku bych ráda věnovala Kim, jako poděkování za krásný obrázek! 

Prolog

2010

Přiložila jsem látku k nákresu, který mi ležel na stole, a zamračila se. Ne, tohle nebylo ono. Budu muset George poprosit, aby objednal nové látky. Pro kolekci jsem plánovala vzdušnost, jemnost a to jsem u materiálů, který jsme měli k dispozici, nenašla.

Mrkla jsem na zápěstí a zděsila se. Zase přijdu pozdě.

Nechala jsem všechno tak, jak bylo, zítra budu pokračovat, takže nebyl důvod uklízet, popadla jsem mobil, sako, kabelku a vyrazila ze dveří.

„Kdyby volal někdo od Dellaových, tak jsem odešla tak před dvaceti minutami,“ řekla jsem Georgeově sekretářce. Prostě mě zdržel provoz.

Naskočila jsem do auta se staženou střechou a vyjela z firemního parkoviště. Ještěže nebyl ten provoz, který jsem si hodlala vymyslet, aspoň to stihnu dřív.

Prokličkovala jsem městem a vyrazila podél pobřeží. S Jeffem jsme už skoro půl roku bydleli v domě jeho rodičů. Byla to kamenná rozlehlá stavba stojící v ústraní, obklopená mnoha akry pozemků. Dům byl rodinným dědictvím. Předával se v rodině Dellaových z generace na generaci a jednou to bude i můj dům, jak mi Jeff zpočátku často opakoval, protože jsem měla jisté pochyby o stěhování do domu. Měla jsem pocit, že bychom měli být sami, ale teď jsem ráda, že jsme to udělali. Měla jsem George a Miriam velmi ráda, byli skoro jako mí druzí rodiče, teď už vlastně první, otec před pěti lety zemřel a matka… ta byla bůhví kde. Odešla, když jsem byla ještě malá, nepamatuju si na ni. Její obličej znám pouze z fotek, které pro mě táta pečlivě střežil, a které teď byly bůhví kde. Nenáviděla jsem ji, i přesto, že to pro mě byla cizinka, jsem k ní cítila hlubokou nenávist, za to, že nás nechala samotné. Ale teď jsem měla novou rodinu. Skoro rodiče, skoro bratra Neda, snoubence… nebyla jsem sama a to mi dodávalo sílu.

Zabočila jsem do lipové aleje, která mě dovedla až na oblázky vysypané prostranství před domem. Zaparkovala jsem a už ze dveří uviděla vybíhat Jeffa. Nasadila jsem omluvný úsměv a spěšně vystupovala.

„Bello,“ řekl.
„Promiň, nějak jsem se zapomněla,“ přiznala jsem. Jeff věděl, že jakmile se zaberu do práce, zapomínám na všechno. Chápal to a za to jsem ho milovala. Nikdy mi nevyčítal, že jsem nepřišla tam a tam, zapomněla to a to. Bral to tak, že je to moje součást a dokázal se s tím smířit.
„Myslel jsem si to.“ Vzal mě za ruce a políbil na čelo. „Pojď, čekali jsme jen na tebe.“

Za ruku mě vedl přes halu do jídelny. Byla tam už celá rodina, stůl byl prostřený k večeři, šampaňské se chladilo. Naštěstí se všichni shovívavě usmívali, takže se mi ulevilo.

Cestou mi Jeff podal kytici žlutých tulipánů, které byly nejoblíbenější květiny jeho matky. On byl prostě nejlepší, tušil, že na nákup květin čas mít nebudu. Vděčně jsem se na něj podívala a pak rovnou zamířila k Miriam, abych jí popřála k narozeninám.

„Všechno nejlepší a omlouvám se za zpoždění.“ Políbila jsem ji na tvář a předala květinu.
„Děkuju, drahoušku, jsou nádherné. Doris,“ zavolala na hospodyni. Starší žena kyprých tvarů se hned objevila ve dveřích, „dejte je prosím do vázy a můžeme jít večeřet.“

Začali jsme přípitkem.

„Na Miriam,“ řekla jsem.
„Na to, abychom se tu za rok zase všichni sešli a možná by nás mohlo být o jednoho víc,“ dodal George. Vyměnila jsem si pohled s Jeffem. Jeho rodiče měli takovou představu, že se vezmeme a vzápětí se nám narodí dítě, ovšem my dva jsem to tak neplánovali. Brát jsme se měli za tři měsíce a pak jsme chtěli cestovat, než definitivně zakotvíme v Brightonu. Jeff převezme vedení firmy a budeme mít děti. Zatím jsme je však nechali přitom, že to bude, jak oni plánují, není třeba hádat se dřív, než to bude nezbytně nutné.

„Jak to jde s novou kolekcí,“ zeptal se mě George při dezertu.
„Chtěla jsem si o tom s tebou po večeři promluvit. Potřebovala bych objednat nové látky.“
„Dobrá, zítra to vyřídíme v kanceláři. Myslíš, že stihneš kolekci připravit do začátku května?“ Skousla jsem si ret. To bych jistě stihla, ale musela bych pak být ve firmě od rána do večera.
„Ale ovšem,“ usmála jsem se na budoucího tchána.
„Tati, nepřetěžuješ ji trochu?“ ozval se Ned. Ned byl o dva roky starší než já. Chodili jsme na stejnou univerzitu a i přesto, že já byla v nižším ročníku, se spřátelili. Vzal mě pod svá ochranná křídla a já tam zůstala do dnes.
„To je v pohodě, Nede, zvládnu to,“ přesvědčovala jsem ho.
„Jo, moje snoubenka zvládne všechno,“ přisvědčil Jeff a stiskl mi ruku. Usmála jsem se a bezděčně se zadívala na diamantový prsten na svém levém prsteníčku. Občas jsem nemohla uvěřit, že jsem s Jeffem opravdu zasnoubená.

Seznámil nás Ned, když mě jednou vzal na víkend k nim domů. Sliboval mi úžasný víkend plný lenošení na pláži a v zahradě. Neváhala jsem a jela. Mimo to válení jsem taky dostala příležitost poznat Nedova staršího bratra. Okouzlil mě na první pohled a za ty dva dny se mi dostal pod kůži. Bylo mi tak líto, že se musíme vrátit do školy. Jaké překvapení pro mě pak bylo, když se Jeff zničehonic ukázal v univerzitním kampusu, prý přijel navštívit bratra. Řekla bych, že to bylo poprvé. No, možná přijel navštívit Neda, ale celý den pak strávil se mnou. A tak nějak jsme se dostali až sem.

„Nepojedeme se projet?“ zašeptal mi Jeff po večeři do ucha a mrknul na mě. Přikývla jsem.

Opravdu strašně nenápadně jsme se vykradli z domu. Byli jsme jak dva puberťáci, kteří se chtějí jít muchlovat a rodiče jim to zakazují. Stěží jsem potlačovala chichotání, když jsme nastupovala do Jeffova SUV. Uvnitř jsme pak oba vybuchli smíchy.

Jeff nastartoval, ale předtím než jsme vyjeli, mě políbil. Přesně jsem věděla, kam míří. Naše místo. Na útesech dole u moře. Tam jsme si poprvé vyznali lásku, když jsem tu byla na týden na prázdninách. Chodili jsme tam pokaždé, když jsme zatoužili po chvíli klidu ve dvou. Nikdo nás tam nerušil.

Zastavili jsme na hliněném plácku kousek od silnice a zbytek šli pěšky. Z útesů byl nejkrásnější západ slunce.

Šli jsme úzké stezičce klikatící se mezi trsy trávy, Jeff mě celou dobu držel za ruku, abych náhodou neupadla. Netrvalo to dlouho a došli jsme na travnatý vrcholek. Tyčil se nad okolím, dohlédli jsme až na městečko, které od nás bylo necelých deset kilometrů. V dálce jsme také zahlédli známý kamenný dům, ve kterém se pomalu začala rozsvěcovat okna.

Slunce se rychle klonilo k západu. Jeff si sundal bundu, rozprostřel ji na trávě, posadil se a pak si mě stál k sobě. Opřela jsem se o něj zády a nechal se objímat kolem pasu.

Zlatá záře se měnila na oranžovou, na okrajích byla až růžová. Obloha začínala postupně tmavnout a od moře k nám proudil chladný slaný vánek a cuchal nám vlasy.

Jeff mě políbil na temeno a prsty si pohrával s mýma propletenýma rukama. Bylo mi krásně. V Jeffově teplé náruči jsem se cítila v bezpečí, chráněná a hlavně milovaná.

„Chtěla bych takhle zůstat navždy,“ zamumlala jsem a zavřela oči.
„Pro tebe cokoliv,“ ozvalo se mi u ucha a pak mi na něm přistály jeho teplé měkké rty. Zavrněla jsem a zavrtala se hlouběji do jeho náruče.

„Už to nebude dlouho trvat a budeme se na západ slunce dívat v Africe nebo třeba v Jižní Americe.“
„George a Miriam nebudou mít radost.“
„To asi ne, ale přežijou to. Však se těch vnoučat dočkají.“ Pohladil mě po plochém bříšku. „Budeme mít čtyři děti,“ plánoval.
„Čtyři?“
„Tak pět,“ zasmál se.
„Tři,“ smlouvala jsem.
„Dva kluky a holku.“
„Dvě holky a kluka,“ dohadovala jsem se.
„Vidíš, potřebujeme čtyři děti. Dva a dva.“ Možná na tom něco bude. Dva a dva je ideální poměr.
„Asi máš pravdu,“ souhlasila jsem tedy.
„Miluju tě,“ zašeptal, „nemůžu se dočkat, až budeš oficiálně mou ženou.“
„Já taky ne.“

Dívala jsem se před sebe a sledovala, jak ohnivá koule na obzoru mizí. Dělalo se pořád větší chladno. Otřásla jsem se zimou.

„Asi bychom se měli vrátit,“ řekl Jeff.
„Ne, ještě chvíli.“ Abych mu zabránila v pohybu, otočila jsem se, objala ho kolem krku a přitiskla svá ústa na jeho. Jeho reakce byla okamžitá. Přetočil mě pod sebe a líbal tak vášnivě, až se mi motala hlava.

„Tohle bude vážně lepší doma,“ šeptnul mi do ucha a líbnul na nos. Měl pravdu.
„Tak jdeme.“ Naposledy jsem na chvíli spojila naše rty a hrabala se do stoje.

K autu jsme skoro utíkali, jak jsme byli nedočkaví, ale tak rychle, jak bychom si přáli, to nešlo. Setmělo se a tak jsme si museli dávat pozor, kam šlapeme, jinak bychom taky mohli skončit v nemocnici se zlomenou nohou nebo něčím podobným.

Cesta autem už byla rychlejší. Jeff mě hladil po stehnu a zahrnoval mě žhavými pohledy plnými příslibů věcí budoucích.

Už jsme byli skoro doma, když se stalo něco nečekaného. Před autem se mihl temný stín. Vykřikla jsem leknutím. Jeff se pokusil objektu na silnici vyhnout. Kola pod autem zakvílela, Jeff se snažil řízení vyrovnat, ale zdálo se, že si vůz dělá, co chce. Před světly reflektorů se objevil mohutný strom. Vytřeštila jsem oči a uvědomila si, že už je pozdě, Jeff nás nedokáže zachránit. Stiskla jsem mu předloktí a dívala se, jak se řítíme vstříc smrti.

Když se ozvalo skřípání plechu, zaječela jsem a pak nebylo nic. Jen tma a ticho.

Otevřela jsem oči. Všechno mě bolelo, avšak největší bolest mi vystřelovala z levé nohy. Zasténala jsem. Nemohla jsem se pohnout. Snažila jsem se najít nohy a ruce, natáhnout se nebo něco, ale nešlo to. Pak jsem si to uvědomila.

„Jeffe, Jeffe!!“ křičela jsem, ale odpovědi se mi nedostalo.

I přes ten náraz zůstal jeden reflektor rozsvícený, takže mi umožnil vidět, alespoň trochu kolem sebe.

„Jeffe,“ zaječela jsem znovu. V tu chvíli jsem si neuvědomovala, že ze mě vychází jen chraptivé šeptání. Něco teplého mi stékalo po tváři.

Konečně jsem dokázala pootočit hlavu. Hledala jsem svého snoubence, svou lásku, své všechno.

V šoku jsem přivřela oči. Auto bylo na straně řidiče zmáčknuté, viděla jsem, ruku, která vypadala, jakoby se ke mně natahovala, zbytek těla byl podivně pokroucen. Viděla jsem rudé skvrny na oblečení. A ty oči. Dívaly se nevidomě před sebe. Zavřela jsem oči a přemáhala pláč.

„Jeffe, Jeffe, prosím, bojím se,“ skuhrala jsem strachem i bolestí zároveň. Nakonec jsem ho chytila za ruku, aby věděl, že jsem tu s ním a doufala, že pomoc přijde brzy. Musí nás zachránit, někdo musí přijít a pomoct nám, pomoct Jeffovi!

„Haloo, je tam někdo. Jste v pořádku?“ ozval se venku hlas.
„Pomoc, tady jsme,“ zašeptala jsem, víc jsem ze sebe dostat nemohla.

Do očí mi zasvítilo prudké světlo. Zaskučela jsem a zavřela je.

„Slečno, slyšíte mě?“ mluvil ke mně mužský hlas.
„Ano,“ vydechla jsem, ale oči znovu neotevřela.
„Nebojte se, všechno bude v pořádku, pomoc už je na cestě.“ Ano, pomoc. Pomůžou Jeffovi, zachrání ho, byla moje poslední myšlenka, než jsem upadla do bezvědomí.


Právě jste dočetli úvod do mé nové povídky. Snad Vás námět zaujal a věnujete trochu času i jejímu pokračování.

Budu ráda, když mi zanecháte komentář, se svými dojmy.:-) 


SHRNUTÍ


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ztráty a nálezy - prolog:

20. Kim
05.05.2012 [21:38]

KimZuzi, zlato, už jsem ti někdy řekla, ja tě žeru? A už jsem ti někdy řekla, jak jsem ráda, že ti nikdy nevěřím ani slovo? Emoticon Prej, přemýšlím nad tím, že s psaním skončím (Emoticon Emoticon Emoticon)... Ty jsi prostě vtipálek.
No každopádně jsem ráda, že sis to odcházení OPĚT rozmyslela a připravila sis pro nás další ze svých úžasných nápadů. Emoticon
Začátek je velmi slibný. Jak už je u tebe dobrým zvykem, už při první kapitole dokáže čtenáře zaujmout natolik, že je pak horor čekat na pokračování.
Nápad je skvělý... teď teda nemluvím o Bellině neuskutečněné svatbě a tak, ale o tom frajerovi s foťákem. Emoticon Až se tam objeví, tak se z toho všechny pos... Emoticon Radši mlčím...

Proč?! Proč?! Proč jsi to udělala zase?... Nevíš, o čem mluvím, co? Emoticon Zase jsi zabila (?) někoho, kdo se mi hned od začátku zamlouval. Jeff Emoticon, takovej úžasnej chlap k pohledání, pro kterýho bych já osobně vraždila a... Emoticon
Dobře, já to budu brát z tý lepší stránky. Možná bude Bella zdrcená a podobně, ale už se těším, až na scénu nastoupí náš Edward a Bella si uvědomí, že Jeff není jedinej chlap na světě a že je na čase si do srdce pustit někoho jinýho. Je mi jasný, že se to neobejde bez komplikací, ale to je právě to, na co se nejvíc těším. Emoticon

Je to krása! Máš ode mě jedničku s velkou hvězdičkou! Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
EDIT: Děkuju za věnování! Emoticon Emoticon

05.05.2012 [20:36]

SummerLiliZačiatok veľmi sľubný - teším sa na pokračovanie Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

05.05.2012 [19:27]

mokasinaNádherný honem další dílek jo nemůžu se dočkat úžasná kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17. kiki
05.05.2012 [18:23]

Vypadá to hodně zajímavě, už se těším na pokráčko Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
moc se mi to líbilo Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. martty555
05.05.2012 [17:45]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. I love Edward Culen
05.05.2012 [17:15]

nádhera!!!rychle pokračování...zajímalo by mě jak to dopadne! :D Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

05.05.2012 [16:40]

babylon Mě se nejvíce líbi Tvoje povídky a tahle nebude výjimkou. Já neumím psát,ale jsem vášnivá čtenářka. Jen tak dál

05.05.2012 [16:39]

morningstarno, tak já nemám tak nějak slov .... uf, docela je mi Jeffa líto, resp. předpokládám, že to nepřežije .... no, vypadalo to, že měli hezký vztah a že se opravdu milovali - aspoň, že tak .... těším se na pokráčko, to bez debat Emoticon

05.05.2012 [16:34]

KlausuleTeda začátek docela drsnej, náznak smrti hned v prologu?Emoticon
No, ale já ti věřím a moc se těším na Edwarda. Emoticon

11. Faninka
05.05.2012 [16:23]

Námět mě víc než zaujal, přímo natchl. Emoticon Emoticon Je to moc krásný úvod do krásné povídky Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon opravdu se ti moc povedl. A věrnost určitě zachovám, už se mooooc těším na další kapitolku Emoticon Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!